V Academy of Sciences mají pěkné akvárium.

Školkové choroby, které se na nás vrhly koncem ledna, nás zjevně nemíní opustit. Sotva jsme se vzpamatovali z jednoho kolečka rýmiček, naskytly se další komplikace. Děti mají zkažené zuby, nezbylo než vrtat. Jsou oba relativně stateční, ale bohužel Lisu tak fascinovalo umrtvení pusy, že si neustále zkusmo kousala do rtu. Zubařka mi kladla na srdce, ať ji hlídám, že do toho pořád hryže, ale zřejmě jsem neuhlídala. Lisa si pusu olizovala a všelijak zkoumala i poté, co umrtvení dávno povolilo, a zřejmě se hryzala do už rozkousaného rtu ještě ze spaní. V pátek před Valentýnem se probudila s obličejem (velmi) exotické tanečnice, se spodním rtem až na bradu. Už docela věřím, že si někdo dokáže do spodního rtu implantovat třeba talířek. Zběžný průzkum odhalil, že Lisa sice talíř implantován nemá, nicméně i tak vypadala dost děsivě. Rozhodli jsme se, že by tudíž asi neměla jít do školky, načež se Lízinka rozplakala, že mají toho Valentýna, a že to přeci nejde, aby tam chyběla.

Stejně jsme měli do školky přinést na oslavu jahody, takže jsem naložila Lisu s tím, že uvidíme, co na to řeknou paní učitelky. Ty ji nakonec přemluvily, že si přijde pro svou valentýnskou výslužku po obědě, já jsem si říkala, že ji doma bude určitě líp, pokud bude srkat tekutou stravu brčkem. V poledne jsme odjely do školy pro Toma - jen jsme ho odevzdaly o pár ulic dál u Stefana a jeli zase domů. Lisa bečela, že chce být taky u Stefana, ale cestou domů se rozbrečela, že ji bolí ouško. Doma se ukázalo, že má teplotu, což mě v kombinaci s hnisající půlkou rtu už nenechalo moc klidnou a vytočila jsem číslo na doktorku. Zatímco jsem čekala na spojení, začala jsem krájet cibuli do kouzelného hrnce k večeři. Bylo jedenáct padesát. Recepční u doktorky mi řekl, že nás může někdo přijmout ve 12:15 -- nebo v půl páté. Rychle jsem usoudila, že půl pátá by byla složitější o přítomnost Toma, naházela na cibuli maso, zapla hrnec, a vyrazila zběsilým tempem těch třicet kilometrů na sever k doktorce. Předpisy jsem snad neporušila a na klinice jsme byly ve 12:19, což považuju za úžasný výkon.

Frontu na tropický pavilón nám zpestřovali papoušci.

Doktorka při pohledu na exotickou tanečnici lapla po dechu a pravila, že i v případě, že bude mít Lisa ucho v pořádku, tak by doporučovala antibiotika, protože v puse je hromada bakterií a bylo by nepříjemné, kdyby Lise rozhnisaly všechny sliznice. Pak tedy potvrdila i zánět v uchu, takže bylo jasno. Kupodivu Líza tentokrát nedělala drahoty a scény. Paní doktorka ji chválila, jak je hrozně statečná, zvlášť když bez odporu pozřela dávku ibuprofenu. Následovalo druhé kolo závodu. Do lékárny pro antibiotika, domů rychle polknout alespoň nějaký oběd - a zase pro Toma ke Stefanovi.

Takto proběhl pátek před začátkem zimních prázdnin. Děti zatím mají stoprocentní úspěšnost ve vykrývání jakéhokoliv volna svými chorobami (pro osvěžení paměti - na Halloween byl nemocný Tom, na Thanksgiving jsme jeli čtyři sta mil z Lone Pine kvůli Tomově angíně, na Vánoce měla Lisa zánět středního ucha a na jarní prázdniny opět Lisa opět zánět ucha, plus rozkousanou pusu). Začínalo mi svítat, že náš plán, jak o jarních prázdninách vezmeme děti lyžovat, je poněkud bláhový. Aby toho nebylo málo, tak Tom dostal laryngitidu, takže jsme několik nocí strávili buď ve sprše nebo pojížděním nočním městem. U Hrocha v práci navíc nastal poprask, takže by jen obtížně obhajoval potřebu dovolené.

Nádherně modrého motýla se mi podařilo vyfotit jen za sklem zespodu.

Nakonec jsem tedy byla ráda, když nás Simča pozvala na výlet do Academy of Sciences v San Franciscu. Simona má k roční permici i vstupenku pro hosty, což nám ušetřilo nemalý peníz. Samozřejmě, že to ráno, kdy jsem se spoléhala na děti vstávající v sedm, si prďuši šli tiše malovat a vydrželi u toho až do osmi. Když Simča poslala zprávu, že vyjíždí ze Santa Cruz, akorát jsem se dostala k ranní kávě. Než jsme vyházeli bordel z autobusu a instalovali další dvě autosedačky, nabrali jsme mírný skluz proti plánu. Nakonec nás ale sedělo všech šest (já, Simona a naše celkem čtyři děti) v Sienně, jenom jsem ověřila, jestli Simča ví, kam jedeme. My se San Franciscu spíš výhýbáme, nejsme městští tvorové a tak tyhle končiny fakt neznáme.

Bohužel jsme netušili, že San Francisco také vyhlásilo jarní prázniny (obyvkle to bývá rozprostřeno od února až do dubna), takže už podzemní garáž Academy byla docela natřískaná. Dětem to nevadilo vůbec, ty se nezřízeně těšily do "muzela". První přišel na řadu africký pavilón. Vycpaná zvířata mě napřed docela zarazila, ale musím uznat, že to má něco do sebe. Prcci byli rádi, že si můžou zebry a lvy prohlídnout úplně zblízka a ne mžourat přes tři vodní příkopy a mříže na něco, co by možná mohl být lví zadek v zastrčené jeskyni. Pavilon byl velmi přehledný a prostorný, což jsme ocenily my se Simonou - pouhé čtyři děti se daly snadno uhlídat. Vycpaniny jsou prostřídané živými tvory - viděli jsme tučňáky a největší úspěch měl pár velmi čilých ještěrek, které na děti vyplazovaly jazyky a lítaly čile v teráriu.

Visutý spirálový chodníček se vine do výše tří pater.

V poledne jsme šli na oběd. Tom s Lisou dostali porci fish and chips - jednak je to požitek, který jim jinak macecha nedopřeje, a za druhé v Academy dělají vše čerstvé - rybu před námi obalili a osmažili, a musím říct, že to bylo výborné. I naše nežerka Lisa se cpala jak nezavřená. Tomáška přísun stravy vždy rozradostní a nabije novou energií, ovšem tříletý Maxík, který je zvyklý po obědě spát, začal umdlévat. Odchodili jsme společně ještě akvárko, ale pak Simona vzala své potomstvo do dětského koutku a já podlehla Tomovu naléhání, že se chce podívat na motýlky.

Uprostřed Academy se nachází prosklená kopule s řízeným klimatem, uvnitř které je expozice deštného pralesa s volně poletujícími motýly a ptáky. Kolem kopule se ale vinula docela dlouhá fronta, do níž se mi původně moc nechtělo. Zpětně musím říct, že jsem moc ráda, že mě Tom ukecal. Fronta nebyla tak hrozná, vedla po mostku nad akvárkem, takže děti čučely do vody a koukaly na ryby, posléze jsme se dostali k prosklené stěně kopule, takže jsme viděli dovnitř. Ukázalo se, že takhle zvenčí je nakonec nejlepší pohled na dva pošťuchující se papoušky. Tom s Lisou je vydrželi sledovat většinu čekání ve frontě a od té doby si doma neustále hrají na papoušky. Bohužel odposlouchali poměrně přesně i papouščí skřeky, takže sousedi si jistě musí myslet, že jsme si pořídili minimálně chovnou stanici. Samozřejmě, že i naši "papoušci" se perou a všelijak vztekají navzájem, což způsobuje obzvláště hlasité skřeky, takže návštěvu ochránců zvířat čekáme každým dnem.

Hecale Longwing.

To jsem ale odbočila k událostem příštím. Z fronty jsme také viděli některé motýly, ale to už jsme byli skoro u vchodu. Snažila jsem se dětem vysvětlit, co je to deštný prales a co mohou uvnitř očekávat. Nevím jestli se mi to podařilo, protože Lisa při vstupu zvolala "to je přece džangl, to znám" - nevím, proč mě nenapadlo slovo džungle, ale důležité je, že děti pochopily. Kopulí se vine visutý spirálový chodníček až do výše zhruba třetího patra. Děti byly naprosto unešené z pralesa, motýlků, žabiček, ptáčků - a musím se přiznat, že já také. Fotila jsem jak vzteklá a některé obrázky snad docela vyšly - jsou ke shlédnutí v galerii.

Z nejvyššího bodu nad korunami stromů pralesa jsme se nechali svézt výtahem do suterénu, POD tropickou řeku. V pralese jsme předtím marně přemýšleli, jak se ocitli lidé v tunelu pod hladinou vody, a konečně jsme na to přišli. Pro příště alespoň víme, že se do tunelu dá vniknout i z akvárka. Tunelem pod rybičkami jsme v podstatě vyčerpali všechny atrakce, které Academy nabízí, a mohli jsme se v klidu vydat k domovu. Maxík byl už totálně hotový a Margo taky sotva stála na nohách. Moje děti jsou starší než Simoniny (Tom je o rok starší než Margo a Lisa o rok a půl než Maxík), a ty teda ještě nadšeně poskakovaly a lítaly - přeci jen je znát věk a to, že už dlouho nejsou zvyklí po obědě spát. Já mám velikou radost z toho, že si Tom s Lisou Academy tak zjevně užívali, že se radovali ze všech krásných zvláštních věcí, které viděli, a že byli schopní a ochotní vydržet v pohodě i tu frontu na džungli.

Sapho Longwing

Domů jsme se dostali někdy kolem půl páté (já naivně počítala s tím, že stihneme Lisin balet od tří - HAHA), Tom škemral, jestli si u nás Margo může ještě chvilku pohrát. Pak byl děsně překvapený, že už je skoro čas na večeři a Margo musí domů. Zřejmě mu ten den taky rychle uběhl.

V sobotu jsem odpoledne nechala Hrocha samotného s dětmi, oblekla si tílko a tepláky, obula gumové pantofle, a odřídila pětadvacet mil na lezeckou stěnu, kde bývá od čtyř hodin joga šitá na míru lezcům. Přijela jsem asi s minutovým zpožděním, ale učitelka ve třídě ještě nebyla, tak jsem si říkala, že je to dobrý. Nebyla po dalších pěti minutách, kdy se jeden aktivní účastník šel optat na recepci, co bude s výukou. Recepce pravila, že učitelce volají a nemůžou se dovolat. Pak si někdo vzpomněl, že učitelka říkala, že bude pryč a že ji má kdosi zastupovat. Mno, zjevně se někde něco nenaplánovalo nebo vymklo.

Musím říct, že jsem byla docela vytočená - musela jsem zorganizovat svoji rodinu, abych mohla vypadnout, jela jsem půl hodiny tam (plus půl hodiny zpět). Neměla jsem s sebou v autě lezecké věci, abych mohla jít místo jogy lézt (navíc lezecké prostory nejsou vytápěné a já měla jen tílko), na posilovnu jsem neměla vhodnou obuv (jen o číslo větší gumové pantofle), plus tato se nachází ve stejné (ledové) hale jako lezení. Dumala jsem, co s tím; lidé z tělocvičny pomalu odcházeli a když jich tam zbylo méně strašidelné množství, tak jsem oznámila, že tedy nejsem učitelka jogy, ale že s nima můžu projít sestavu bikram jogy, abychom si zacvičili. Bikram joga má pevně stanovenou posloupnost póz, takže jsem nemusela nic vymýšlet a navíc jsem měla jakž takž jistotu, že si neublížíme příliš těžkým cvikem v nevhodnou dobu.

Jak se asi dostali ti lidé pod vodu?

Improvizovanou hodinu se mnou absolvovalo pět statečných. Jeden mladý svalouš teda nevydržel a odešel asi pět minut před koncem, ale zbytek projevil značné odhodlání a trpělivost s mojí angličtinou a chabou pamětí. Já jsem si to šíleně užila, už jsem mnoho let nikoho nekomandovala (učit jsem přestala před osmnácti lety), tak bylo zajímavé zjištění, jak dobře mi to ještě pořád jde. Navíc jak jsem se snažila všechny cviky předvádět co nejlépe, plus jsem do toho musela stíhat mluvit, tak jsem skončila druhý den neuvěřitelně namožená - vsadím se, že regulérní hodina lezecké jogy by mi nedala takhle zabrat. A ještě mě hřálo vědomí, že jsem celou pakárnu s organizováním rodiny a ježděním po celém Údolí sem a tam neabsolvovala zbytečně.

V neděli na konci prázdnin jsme usoudili, že prďuši jsou už docela zdraví, a vzali je bruslit. Loňskou sezónu jsme byli asi čtyřikrát, letošní zimu dosud jen jednou v Palo Alto. Tom při vstupu na led začal kvílet, jakej je to blbej led, neb děsně klouže. Lisa se tvářila nadšeně, dokud se mohla držet za ruku, ale běda, jakmile jsem ji pustila. Já jsem navíc nafasovala neuvěřitelně tupé brusle, takže jsem taky dost válčila. V duchu jsem se připravovala na perné odpoledne, ale Tom se najednou pustil a za neuvěřitelného komíhání všemi končetinami, při němž mi stydla krev v žilách, se rozjel závratnou rychlostí po stadionu. Nevím, proč se mi vybavila historka mého třicet let mrtvého dědy, jenž byl vzpomínal na kamaráda, co si vlastní bruslí rozsekl temeno. To se tedy Tomáškovi (zatím) nepodařilo, ale soudím, že při rozkmitu jeho končetin, to najednou vypadalo jako docela uvěřitelná událost.

Sourozenci pod vodou

Tím, že se Tomášek takhle rozjel, dostalo naše bruslení mnohem rychlejší spád. S Hrochem jsme se střídali ve vláčení Lisy a stíhání Toma, a po hodině jsme měli oba jazyk doslova na vestě. Já navíc nabyla pocitu, že mi ty nohy snad upadnou - už po té józe jsem sotva chodila a bruslení mi teda dodalo.

Během měsíce února eskalovalo naše trápení s Lisou a jejím nežraním. Žížala má nějakých čtrnáct kilo a u každého jídla nastávají zdlouhavé scény, aby vůbec něco snědla. Už jsme zkusili všechno možné, včetně toho, že sedí u večeře klidně hodinu a stejně sní dvě kávové lžičky rýže. Totální vrchol nastal, když za mnou přišel Tomášek, že Lise po nočním stolku lezou mravenci. Zvyklá na Tomovo přehánění, vydala jsem se sklepnout jednoho ubohého mravenečka, a našla jsem asi pět centimetrů silnou dálnici černých potvor pochodujících v dvacetistupech, vinoucí se zpoza Lisiny postele, přes polštáře, plyšáky, závěs a knížky na horní desce do útrob stolku. To už jsem měla tlak přímo mrtvičný; bylo mi jasné, že Lisa do stolku dala nějaké jídlo, ale opravdu jsem čekala něco jako nakousané jablko, ne několik v podstatě kompletních propašovaných obědů. To už se mi teda tmělo před očima, zvlášť při vzpomínce na nevinný obličejíček a větu "Už jsem všechno snědla, můžu mít teď koko?"

Vztek mě neopouštěl dlouho - bylo potřeba sundat povlečení, vyluxovat matrace a závěsy, vyklepat plyšáky, rozebrat pěnové puzzle na zemi a vypláchnout mravence z jednotlivých dílků; probrat všechny knížky a hračky, vystříkat mravencům přístupovou cestu, všechno vyvětrat a umýt - a pak zase zpětně povléct, nastěhovat puzzle atd. Lisa se mravenců děsně štítí, takže musela (za velikého řevu a hysterčení) pomáhat. Má utrum s kokama a odbourali jsme i věci jako kakao do snídaně nebo cereální (sladké) tyčky na sváču do školky. Nevím, jestli to k něčemu bude - zdá se, že Lisa jí o maličko lépe, ale to prostě uvidíme. Doufám, že ji alespoň odnaučíme skladovat nesnězené jídlo v ložnici.