Lisa v misii San Juan Bautista

Sotva odletěla babička, dorazila k nám na návštěvu moje kamarádka Zuzka z pražské lezecké komunity. Teda: ne vyloženě k nám - Zuzka dorazila na konferenci, ale protože tato se konala až od pondělka, zbyl Zuzce volný víkend. Přemýšleli jsme, jak někomu ukázat Kalifornii za dva dny. Náš stát je dlouhý, táhne se od deštivých lesů mírného pásu na severu až po jižní pouště, podél východní hranice se táhne čtyřtisícová Sierra Nevada; máme tu sopky a pobřeží a hory a pouště a prérie a pralesy (a města).

Zuzka na Pt. Lobos

Nakonec jsme Zuzku vzali v sobotu ráno do misie San Juan Bautista - kousek kalifornské historie kombinované se slavným sandandreaským zlomem se návštěvě líbil. V misii navíc mají pěknou zahradu; Zuzka je na ty "kytičky".

Po zastávce na oběd v Ichiriki sushi jsme pokračovali na náš oblíbený Point Lobos. Nepřálo nám moc počasí, byla mlha a odliv, takže tenhle poloostrov nebyl zdaleka tak romanticky rozervaný jako obyvkle, ale snad i tak přebil typický český říjen. Obešli jsme, co se dalo, kromě Allan Memorial Grove jsme nakonec zvládli i velrybářské minimuzeum. Zde jsme si přidali sportovní vložku, neboť Tomášek v muzeu odložil svůj baťůžek, takže jsme se museli vrátit a pak dohánět zbytek výpravy poklusem.

Zuzka projevila přání vidět ještě sekvoje, takže jsme stihli navečer projít v rychlosti Felton s redwoody, což je jejich pobřežní odrůda. Pak jsme cestou domů ještě zvládli polívku ve vietnamské hospodě - bylo dost pozdě, doma bychom nic tak dobrého a tak rychle neuvařili. Myslím, že děti toho měly plné brejle, my jsme ještě chvíli kecali, ale v kombinaci Zuzka s jet lagem a my utahaní, jsme asi nebyli v ideální společenské formě a šli jsme raději taky spát.

A aby Zuzce nebylo líto, že jsme nestihli ještě Yosemity, domluvila jsem na neděli lezení v Pinnacles s Pavlem. Takže po vyčerpávající sobotě jsme v neděli vstaly v půl sedmý. Myslela jsem, že proklouzneme ven, ještě než se vzbudí děti, ale marně.

Carol na Wet Kiss v Pinnacles

Tak jsem jim alespoň stihla udělat snídani, než dorazil Pavel.

V Pinnacles se motalo překvapivě málo lidí; horolezci zřejmě užívali jednoho z posledních víkendů v Yosemitech. Počasí tak akorát na lezení, ani vedro ani zima, no zkrátka ideální situace. Splnila jsem si jeden sen - natáhla jsem si Wet Kiss, po kterém pokukuji už delší dobu. Holt co jsem tady a co přišly děti, tak těch příležitostí k lezení zase tolik není, takže se raduju z každé maličkosti. A z toho, že Hroch je ochotný hlídat děti, abych si občas mohla takhle vyrazit.

Carol v Pinnacles

Vydrželi jsme lézt celý den, k domovu jsme se blížili už za tmy. Asi jsem příliš zvyklá na automat - v půlce cesty mě začaly chytat křeče do spojkové nohy, takže musel řídit Pavel. Zuzku jsme akorát bez večeře vyhodili na skoro poslední vlak do San Francisca, aby stihla ráno na konferenci.

Říjen postupoval mílovými kroky a najednou jsem zjistila, že do Tomových narozenin zbývají čtyři dny a že moje organizace oslav opět pokulhává. Rychlý pohled na předpověď počasí odhalil, že zřejmě bude možno zvěř vypustit na zahradu, tož jsem pozvala všechny děti, co mě napadly - a dopadlo to dle očekávání. Prcci si pohráli, v nějaké fázi snědli párky v těstíčku a zmrzlinu a zase odešli. Já jsem stihla sklidit většinu krámů ze zahrady a ještě týž večer jít lézt. Radim je ochoten chodit na stěnu v pátek, kdy je tam méně narváno než v obligátní úterky a čtvrtky, takže to takhle kombinujeme. Bohužel Radim mi čtvrtého listopadu naposledy odlétá do Česka za Gabkou a Lukáškem.

Přípitek k Tomovým šestým narozeninám.

V sobotu ráno jsme slavili Tomovy narozeniny v rodinném kruhu. Tom si vybral dort, dostal pár dárků (od babičky Lídy už si předem vybral vlaky před jejím odjezdem, druhá babička poslala knížku, my jsme dlouho tápali a nakonec Hroch koupil malá balzová letadla - nějak nám přišlo, že je u nás převlakováno). Na oběd byl Tomášek už pozvaný k Tylerovi na jeho oslavu (kluci jsou jen pár dní od sebe). Party u Tylera byla jen pro kluky, naštěstí Lisa měla ve stejném termínu náhradní hodinu baletu, tak nebyl řev.

Na balet chodí Lízinka do YMCy. Začalo to tím, že podědila po sousedkách baletní dresík a pak jsme zjistli, že nejdostupnější a nejrozumnější balet je právě v YMCe. Já jsem si stejně chtěla do YMCy pořídit permici - když chci jít do posilovny na lezecké stěně, strávím celkem zhruba hodinu a půl v autě (kvůli tomu, abych 45 minut cvičila), což mi nepřišlo moc efektivní.

Záběr z Kozí hůrky (Goat Rock): Carol na skalách u vodopádu ve státním parku Castle Rock.

Do YMCy mají se mnou přístup zároveň i všechny moje děti, plus za mírný poplatek tam můžou chodit na nějaké kroužky. Možná tenhle balet nevychová primabaleriny, ale Lisu to baví a má nějakou náplň. Akorát že Lisa má docela tvrdou hlavu a pokud se chci na hodinu baletu dívat, tak odmítne cokoliv dělat. Učitelka mi odpřísáhla, že v mé nepřítomnosti Lisa cvičí docela ochotně, takže holt s Tomem odcházíme a Lisu ponecháváme jejímu osudu. Ve stejné době je otevřený místní bazén, který je na rozdíl od našeho domácího vyhřívaný, tak můžeme jít na půl hodinky třeba plavat.

Hned po Tomových narozeninách nám začíná Halloween. Děti měly různé programy ve škole a školce, Tomášek ale poslední den školy před Halloweenem zmeškal. Už ve středu mu nebylo moc dobře, ve čtvrtek měl teplotu, tak jsem ho nechala doma. Nakonec to bylo i pro mě jednodušší, měli mít spojednou ranní a odpolední kindergarten a přijít všichni odpoledne, což by mi neuvěřitelně komplikovalo logistiku s Lisinou školkou (která končí pět minut poté, co by začínala Tomova odpolední škola) a baletem (který začíná, když škola končí).

Ještě pátek strávil Tom bez protestů u televize, asi si potřeboval fakt odpočinout, i když teploty už neměl. Na sobotu jsem byla pozvaná na Castle Rock (naše nejbližší, pískovcová lezecká oblast) od Pavla a Venduly. Hroch v pátek přijel z práce na kole, takže jsme měli o auto méně, ale nakonec jsme nakombinovali celý výlet tak, že Hroch s dětma mě vysadili na parkovišti na kopci, kde si mě vyzvedla lezecká výprava. Jen mě mrzí, že Hroch s dětma nešli s námi, lezli jsme u vodopádu, je to pěkná procházka a dětem by se vodopád určitě líbil (i když byl téměř vyschlý). Hroch ale chtěl jet do jiné části parku, podívat se jestli nerostou houby (nerostly), tak holt jsme byli rozdělení.

Na (bez)houbové výpravě na Ruský hřeben (Russian Ridge).

U vodopádu jsme s Pavlem slanili pod skály, Vendula s Bárou šly ještě na malý výšlap. Bohužel v oblasti, kde jsme lezli byl zrovna na výletě korejský turistický kroužek. Byli přátelští, nicméně obsadili jednu cestu, na které jich postupně lezlo snad všech třicet, šíleně řvali, do toho kouřili (už jsem nějak odvykla smradu z cigaret), různě nacvičovali s lanama, takže dolů padaly kamínky a hlína (naštěstí jen drobné věci, ale to je čistě náhoda) - no prostě gultůrní zážitek. A pořád jich příbývalo, jak se přidávaly další a další frakce klubu.

Naše halloweenské masky: marťan a kočky.

K nám se časem přidala Vendula s Bárou, lezli jsme na střídačku lehčí a těžší věci. Když Pavel vyváděl na prvním nějakou 5.10c (ne tak úplně jednoduché), tak mu shora nějací mantáci (nebyli to Korejci, pro změnu) hodili téměr na hlavu lano a pak ho ještě sprdli, co tam leze, když to chtěli lézt oni. Tak nevím - zdá se, že na Castle Rock je poměrně nebezpečno z důvodu zvýšeného výskytu kreténů.

Domů jsem to stihla ještě za světla, rychlou večeři a sprchu a nasadit kočičí uši, dětem namalovat fousky a šli jsme na koledu. Tomášek rovnou odmítnul být cokoliv jiného než kocourek. Lisa byla nalomená krásnými šatičkami pro malou čarodejnici, ale nakonec šla taky za kočku. Sidovi jsem vydala oči na stopkách, aby šel za marťana. Hroch se snažil vylepšit kostým bílým laboratorním overalem, ale nebylo mu to nic platné. Sousedi jej zdálky zdravili jménem a všichni ho poznali. Tak teď zvažuju, jestli je můj manžel skutečně marťan a jenom já jsem si toho doposud nevšimla.

Tom ke svému nadšení hned u našeho domu potkal spolužáka Nicolase, takže asi polovinu koledy oblítal s ním. Pak jsme ale dohonili větší grupu sousedek s malými dětmi, kde se zasekla Lisa se známými holčičkami, zatímco Nicolas uháněl kupředu, takže jsme nějak ztratili stopu. Tom byl napřed kyselej, ale záhy bylo vidět, že ho lítání přeci jen unavilo a že možná není po nemoci úplně fit. Obrátili jsme teda výpravu a vrátili se domů. I tak děti přitáhly větší než přiměřené množství sladkostí, takže teď budeme jen tloustnout (jakožto obětavý rodič musím provádět kvalitu kontroly vyžebrané nadílky a taky pro jistotu odjídat ty nejčokoládovější kousky).