V akváriu

Stejně jako každý rok nám i letos přijde zima dlouhá, jakož i zbytečně studená a deštivá. Výletní plány nám neustále kazí nějaké nemoci dětí nebo počasí. Chtěli jsme se vydat za Pájou na jih Kalifornie, ale představa, jak sedíme na návštěvě, v baráku se čtyřmi malými dětmi a díváme se, jak venku leje, nám nepřišla zatím moc lákavá. Takže se potácíme kolem domečku a snažíme se vymyslet alternativní programy.

Byli jsme zase bruslit, a i když si Tom i tentokrát ze začátku stěžoval, že led moc klouže, během pár minut se osmělil a jezdil samostatně. Natolik samostatně, že mu stačilo nám občas zamávat, když nás někde míjel. Příklady táhnou, a tak se konečně i Lisa pustila rodičovské ruky. Na bruslích sice spíš pochoduje než jezdí, ale vypadá to slibně.

Jakmile přestane na chvíli pršet, vyrážíme na výlet.

V okamžicích, kdy má počasí nějaký ten příznivý záchvěv, vyrážíme na kola. Napřed jsme zkusili kombinovaný výlet do Santa Cruz. Podél pobřeží tam vede cyklistická stezka, na níž se samozřejmě v neobvykle krásný den srotilo neuvěřitelné množství lidí, psů, kol a kočárků. Přes tento nával zachovali všichni účastníci (hustého) provozu veselou mysl, a tak jsme v pohodě jeli podél rozbouřeného moře k majáku. Zrovna byl největší příliv, od majáku jsme pozorovali marné snahy jakéhosi surfaře a trnuli, pokud zmizel na příliš dlouho pod vodou. Cestou zpátky jel Hroch s Tomem napřed s tím, že od auta budou pokračovat po stezce ještě na druhou stranu, aby se pořádně projeli; já se courala s Lisou volnějším tempem. Lisa ještě pořád používá přídavná kolečka a celé její kolo je nejspíš stejně těžké jako naše žížala.

Courání se nám ovšem stalo osudným. Nevím jak přesně se to seběhlo, ale najednou jsem koutkem oka zahlédla obrovskou vlnu valící se přes vrchol útesu až na nás. Nestihla jsem udělat nic, ani zařvat na Lisu; v jednom momentě jsme byly suché a v druhém zmáčené, zejména z levé strany. Lisa se asi víc lekla než cokoliv jiného. Já jsem vzápětí projevila nedostatek zdravého úsudku a po ohledání hlavních škod a otření Lisina obličeje jsem si sedla na kolo - do sedla nacucaného mořskou vodou. Mokrou mikinu jsem mohla sundat a triko rychle oschlo, ale kalhoty promáčené v rozkroku opravdu nijak pohodlné nebyly.

Tráva je větší než děti.

Samozřejmě jsem s sebou neměla klíče od auta, tak jsme musely chvilku počkat na Hrocha. Když odemknul, zjistila jsem další závadu - taška s náhradním oblečením, kterou jsem ráno byla pečlivě sbalila, se zřejmě nadále nacházela na našem kuchyňském stole. Lise jsem našla náhradní mikinu, ale já sama jsem musela vzít zavděk obsahem mého výjezdního batohu. Lezecké kalhoty byly špinavé a celkově olezlé, ale SUCHÉ. Kupodivu ani když jsem tento model doplnila Hrochovou flískou, tak nás nevykázali z naší oblíbené restaurace, a ke konci oběda už přišla celá historka humorná i Lise. Odpoledne jsme zvládli i proběhnutí na pláži, takže celkově byl výlet úspěšný.

Další víkend jsme naplánovali něco podobného v Monterey. Strávili jsme chvilku hledáním vhodného startovního bodu - cyklistická stezka se vine dunami podél oceánu a chvilkami je viditelná z dálnice, nicméně sjet se k ní jen tak nedá. A přímo ve městě Monterey jsme jezdit nechtěli; duny jsou hezčí než davy turistů. Nakonec jsme přeci jen vhodné místo našli a vyrazili směrem na sever. Hroch s Tomem se po chvíli oddělili, že pojedou napřed, a mě volná stezka šíleně lákala k trošku rychlejší projížďce než udávalo Lisino hraběnčí tempo. I pokusila jsem se Lise vysvětlit, že táta s Tomem jedou na sever, my dvě se začínáme volně vracet k autu (na jih), a že ona má jet směrem k autu a já budu kolem ní kroužit. Lisa mi vše odkývala a já se pustila z kopečka dolů jak jen to šlo. Cestou mě minuly dvě cyklistky, já vyjela na protisvah a otočila se, že se vrátím za Lisou. Ovšem Lisa se nenacházela v půlce kopce, kde jsem ji očekávala. Lisa nebyla vůbec vidět, neboť nepochopila instrukce a vydala se za Hrochem a Tomem. Cyklistky, které minuly mě a za kopcem dojely zuřivě šlapající Lisu a posléze Hrocha a Toma, briskně Hrocha sprdly za to, že opustil ubohé dítě (Lisu), neboť nepředpokládaly, že bych k Lise mohla patřit já, když jsem jela opačným směrem. Pak už jsem se neodvážila k žádným dalším výpadům; zdá se, že Lisa prostě není schopná některé věci pochopit. Sunuly jsme se volným tempem k poslednímu odpočívadlu před parkovištěm, kde jsem ji nechala sedět a odpočívat (už mrčela, že ji bolí nožičky) a vyšlapala jsem si dvakrát kopeček kolem parkoviště tak, že jsem z Lisy v podstatě nespustila oči.

Jedovatému dubu na jaře raší nové lístečky.

Dali jsme rychlý oběd v Sea Harvest. Tahle rybárna bývá obvykle narvaná, ale v půl dvanácté jsme vyvstali snad jako první hosté. Prďuši pak žadonili o akvárko. Máme permice, což o to, ale musím říct, že po tolika návštěvách už jsme s Hrochem nebyli zdaleka tak nadšení jako děti. No, život je kompromis, my jsme vydrželi asi hodinu a půl akvárka a děti pak musely s námi domů.

Cestou z Monterey to Lisa v autě na chvilku zalomila. Probudil ji až sjezd z dálnice kousek od domečku a zjevně se nevyspinkala do růžova. Tom se s ní snažil komunikovat a ona jej odbývala, hudrovala a byla neuvěřitelně protivná. Tomášek jí začal vnucovat, že by si měla dát kafe s mlíkem. Chvíli jsme přemýšleli, proč by měla Lisa pít kafe a z jakého důvodu ji s tím Tom otravuje (Lisa byla v náladě, kdy na vše odsekávala "NE, a nech mě bejt!"). Pak nám to došlo - já dětem každé ráno kladu na srdce, že mě musí nechat vypít kafe, jinak se mnou nebude rozumná řeč. Tom usoudil, že Lisa je ve stejném stavu jako já ráno.

Děti zajímá víc bláto než krásné výhlídky.

Ten víkend nás postihla veliká krize. V pátek úderem desáté večer přestal fungovat internet. Šli jsme spát poměrně nevzrušení s tím, že "se" to přes noc jistě nějak vyřeší. No, nevyřešilo "se", strávili jsme o víkendu mnoho hodin na telefonu, který nikdo nebral. Bob, takto děd, který mívá noční služby, se nakonec do práce dostavil, ale i on krčil rameny, pravě, že skutečně netuší, proč nejsme připojeni. Až v pondělí v odpoledních hodinách (asi pět minut poté, co mi došla trpělivost a vyrazila jsem s dětmi na procházku) se dostavil technik, jenž shledal, že se nám zbláznilo rádio na střeše. Něco tam šteloval a kutil a následně dlouze a odborně hovořil s Hrochem, a od té doby jsme zase na příjmu.

Trošku mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak moc jsem na internetu závislá. Když pominu takovou tu závislost osobní, ve smyslu, že mám počítač puštěný celý den a průběžně nakukuju, tak je pak spousta praktických věcí, které řešíme pomocí internetu. Třeba zprávy - nemáme zaplacený příjem televizního signálu, ani předplacené noviny. Vše čteme na internetu. Předpovědi počasí i tabulky přílivů zkoumáme na internetu. Na internet chodím hledat recepty, emailem komunikuju se svou rodinou, emailem domlouvám lezení. I moje české kamarádky tady jsou vesměs "přes internet". Přes internet jsem řešila dětské pupínky a kašičky, email je nejpružnější forma komunikace s Tomovou učitelkou i s pediatričkou. Když potřebuji někam dojet, hledám mapu na internetu. Bez toho vynálezu jsme byli fakt jak bez ruky - chtěli jsme se vydat do Santa Cruz a marně se snažili vydumat, kdy bude odliv. A jaké bude kde počasí, v kolik kde co otevírají a tak dále.

cesta domů (za kopcem jsou už vidět domy Křemíkového Údolí)

U Toma ve škole se rozdávalo další vysvědčení. Paní učitelka mi ho předala a vysvětlila, proč Tomovi dala zrovna taková hodnocení. Překvapení se žádné nekonalo. Látku Tom zvládá dobře, což o to. Pořád se chová trošku jako exot, na druhou stranu si myslím, že toho za poslední tři měsíce bylo na něj docela dost. Dvě úmrtí v rodině, tatínek na cestách. Do toho nemoce a hnusné počasí.

Nicméně se zdá, že Tom zvládá úkoly levou zadní, obvykle si je dělá sám když já připravuju večeři. Občas trošku dohlížím, ale někdy taky nestíhám, a pak nevím, jestli se smát nebo hudrovat, když do úkolů propašuje vlastní vynálezy. Měl napsat slova, která se rýmují a ilustrovat je. Napsal HAT (klobouk) a BAT (pálka) a pak napsal GET (dostat/vzít). Byla jsem zvědavá, jak obrazově zpracuje slovo GET - nakreslil ruku, která sahá po vlaku (GET TRAIN), načež strávil půl hodiny vykreslováním detailu vlaku. Naštěstí se zdá, že paní učitelka jeho kreativitu snáší velmi dobře, tak musíme doufat, že i v dalším ročníku narazí na chápavého pedagoga.

Tom je přitom teď přitom docela příjemné dítě. Snaží se pomáhat a řešit věci sám. Pravda, někdy se mu ta pomoc zvrhne, jako když zlomil kolíček vypínače, ale často překvapí příjemně - hlavně když pomůže bez říkání a bez řečí. Uklidí popelnice, zamete, dokonce (a to je snad první chlap, kterýho vidím něco takového dělat) je schopnej nasadit novou roli kuchyňských ubrousků.

Ke konci túry bylo potřeba udělat ještě jednu přestávku.

S blížícím se prvním jarním dnem jsme se dočkali jarního počasí, takže přibyly práce na zahrádce. Tomášek je fascinován, takže už mi s Lisou stihli oplet zahrádku (plení mají za odměnu) - doufám, že to jsou geny po babičce a že jim to vydrží; mě to zahradničení fakt nebaví.

Zlákáni sluníčkem za oknem, vyrazili jsme na túru na Quicksilver. Nebyla jsem si jistá, zda nejsem macecha, když sama jdu v krátkých kalhotech a dětem nechávám dlouhé nohavice, ale záhy jsem zjistila, že dětem těžce závidím. Přeci jen je jarní vítr ještě studený, i když sluníčko peče. Hroch (taktéž v kraťasech) si tam navíc pořídil vyrážku z jedovatého dubu. I tak se nám ale výlet vydařil, děti ušly pět mil (8 km) vcelku v pohodě. Loni nám Lisa na konci téže túry umdlévala; letos měla výdrž mnohem lepší. Taky nám všem udělalo dobře sluníčko a pohled na zelenou travičku a rozkvetlé kytky - nějak ta zima byla úmorná. Jediným překvapením byla moje a Hrochova únava - ale zase je pravda, že jsme celou zimu nikdo pořádně nechodili.

Na první jarní den mám narozeniny; tenhle rok obzvláště význačné - neuvěřitelné, že je mi čtyřicet. Přemýšlela jsem, jestli budu nějak slavit nebo ne. Když přišel email od Radima, že přijede z Mnichova na služebku, bylo rozhodnuto. Když už tu bude i Radim, můžeme spáchat nějaký večírek a sfouknout dvě události při jednom. Hosté měli zakázáno nosit dary, ale Báru Váňovou jsem přesvědčila k tomu, aby přinesla kytaru a vyhrabala zpěvníky. Pak už jsem se jen modlila, aby nastalo trošku slušnější počasí a mohli jsme strávit alespoň část odpoledne venku.

A už je vidět přehrada, u které stojí naše auto.

To se nám podařilo; sice po západu slunce už byla zima, ale stihli jsme ugrilovat nějaké maso a najíst se na dvorku, a hlavně naše a Břehovic děti měly možnost důkladně se vylítat. Večer jsme skončili u nás kuchyni, děti u pohádky v obýváku. Toma to pořád nějak táhlo za námi, hlavně sám sebe pasoval do role hlavního popeláře a odnášel prázdné lahve do recyklovací popelnice a uháněl hosty, aby pili rychleji. Také ho neuvěřitelně fascinovala kytara a náš kakofonický projev. Musím přiznat, že kromě Matesa a Báry nikdo moc zpívat neumíme, ale zpívali všichni a s velkým nasazením (Mates občas nabral výraz mučedníka, ale to má z toho, že je obdařen hudebním sluchem).

V deset rozhodla Bára Břehovská (Břehule), že pojedou domů. Snažili jsme se ji přesvědčit, že můžou zůstat na noc, že uložíme děti a můžeme pokračovat ve večírku, ale byla neoblomná. Prý příště - tak doufám, že to myslela vážně. Dokud totiž Břehovic děti byly vzhůru, nemohla jsem dostat do postele ani ty naše. Systém, kdy by se všechny děti například v devět narvaly do pelechu, by byl asi lepší, než když se Tom s Lisou dostali do postele v jedenáct a druhý den byli totálně nepoužitelní.

My jsme šli nakonec spát někdy o půlnoci; ustlali jsme Radimovi, který nakonec jako jediný u nás zůstal. Škoda jen, že s ním nemohla přijet Gabka -- sestava by byla kompletnější. I když zase Gabka mi dva roky tvrdila, že Radim sice na kytaru zkouší hrát, ale že je to hrozné, přitom pěkně kecala.

Krab

V neděli po večírku jsme se ráno těžce sbírali, ale nakonec jsme vyrazili do Santa Cruz - byli jsme tam tak akorát na oběd. Chtěli jsme se pak trošku vyvenčit na pláži, ale děti, které jindy po pláži lítají a hrají si a užívají si to, se jen tak zvolna ploužily a Lisa fňukala, že je unavená a že chce domů. Tom sice nekňoural, ale také zdaleka nehýřil energií jako obvykle. No já si šla po návratu domů lehnout, přeci jen v mém věku už to noční flámování není bez následků. Před sebou jsem měla ještě dámskou jízdu u Ireny, čímž jsem svoje narozeniny oslavila hned nadvakrát. Teda ona ani jedna sešlost nebyla cílenou oslavou mých narozenin, ale nedokážu si představit lepší způsob, než se sejít s lidmi, které mám ráda.

Od Hrocha jsem dostala nějaké knížky a jako překvapení malý laptop. Starý se mi rozbil už víc než před rokem, takže nejsem počítačově mobilní a na výlety bereme Hrochův pracovní počítač, což není úplně ideální (zvlášť v případě, že by nám měl někde upadnout nebo být ukraden). No a v pondělí si děti vzpomněly, že jsem vlastně nedostala dort, a žádaly tento péci. Ukecala jsem je na špičičky a nakonec jsem i Tomáška přesvědčila, že nepotřebuju mít čtyřicet svíček, dokonce ani číslovky čtyřku a nulu. Špičičky se mi (kupodivu) povedly, musela jsem upéct nášup. A tak jsem měla k těm slavným narozeninám nakonec i své oblíbené cukroví, což byla taková příjemná tečka za celou tou událostí.