Tom namastil dopis Santovi bleskurychle a dle vlastních možností, tj. část slov je psaná foneticky - např. won wil znamená one wheel.

Tom byl zvědavý i na Lisiny dárky.

Letos, vzhledem k smutným událostem v rodině, byly naše vánoce hodně utlumené. Ne, že bych někdy ty vánoční přípravy přeháněla, ale letos jsem skutečně zvládala jen to nezbytné. Nakonec jsem nějak nestihla v předstihu dětské dopisy Santovi - nechávala jsem to na vánoční párty u sousedů, kam obvykle Santa chodí a kde mají děti možnost mu dopis napsat a předat, ale v ten den mi Tom lehnul s horečkou, takže jsme nešli nikam. Ovšem Tomášek má sloní paměť a třiadvacátého prosince propuknul, že ten Santa nemůže vůbec vědět, co si přeje, a dal se do psaní dopisu. Hotov byl raz dva, i s technickým popisem koloběžky. Děsně mu záleželo na tom, aby to Santa nepopletl a přinesl mu koloběžku se dvěma kolečkama a brzdou, a ne tu miminčí se třema kolečkama.

Chtěla jsem dopis dát za okno, ale Tom, který má naprosto přesné informace od kamarádů ze školy, ví, že Santa chodí komínem, takže dopis šel na římsu krbu. Do druhého dne dopis zmizel, což bylo pozitivní, ale zase Tom dumal nad tím, že sice koloběžku nakreslil, ale NENAPSAL tam, že je to koloběžka. (Pokud jste napnutí, tak vám prozradím, že Santa to nepopletl a přinesl tu správnou koloběžku.)

Santa k nám dorazil a přinesl dárky

Mozaikový kaňon jsme až do letoška opomíjeli, což si určitě nezaslouží.

Tomášek vůbec letos ty vánoce prožíval velmi intenzivně. Již na podzim jsme s ním hovořili na téma vlaky - že dřevěných vlaků má spoustu (k narozeninám dostal další dva) a že by si měl přát něco jiného. Tom to odsouhlasil, jako rozumný plán, ale pak mu působilo starost to, že vlaky rád KRESLÍ, a aby si Santa nemyslel, že ty kresby jsou pro něj, tak k nim připisoval DONT GIVE ME TRAINS (jo, Santovi se musí psát anglicky, prý by tomu jinak nerozuměl). Dále Tom dumal nad tím, proč k paní učitelce přijde Santa až pětadvacátého ráno a k nám už čtyřiadvacátého večer, ale vysvětlili jsme mu, že Santa musí nadělovat postupně a my si na něj počkáme, zatímco v jiných rodinách jdou spát a nečekají, a dárky si rozbalí až ráno.

Lisa se na vánoce připravovala především tím, že se každý den ptala, jestli je už prosinec, a pořád nemohla pochopit, že ty vánoce ještě nejsou, přestože prosinec JE. Ani adventní kalendář moc nepřispěl k pochopení časových souvislostí.

Děti měly už v ten předvánoční týden prázdniny, Tom si pořídil nějakou virózku a neděli strávil v horečkách. V pondělí jsem tedy vyhlásila odpočinkový program a děti posadila před televizi, kterou jsem kombinovala s pečením vánočního cukroví a zdobením perníkové chaloupky. Velikým hitem letošních vánoc se stal starý český film Ať žijí duchové. Máme spoustu českých pohádek, ale většina je jen o princeznách, což Toma nebaví. Duchové jsou o dětech, takže to Tom zvládnul. Navíc je tam Leontýnka v krásných šatičkách, což se líbí Lise.

Tom s Lisou v kaňonu

Kamenný závěs v Mosaic Canyon

Na Štědrý den brzy ráno vezl Hroch Vendulku na letiště, koupil rybu na večer a pak už jsme čekali na Santu. Po večeři Tomášek trval na tom, že musí na zahrádce rozsypat krmení pro soby, které byl nafasoval ve škole, aby je k nám nějak přilákal. Trošku jsem se obávala, co v kouzelném pytlíčku bude, ale ovesné vločky jsme povolili jako neškodné. Nakonec to byl docela dobrý nápad, alespoň byl důvod děti navlíct do bund a vystrčit před barák. Pokračovali jsme pak procházkou, při které měly děti Santu vyhlížet. Lisa nechtěla nic nechat náhodě - běžela jako první a volala "Santa, Santa, where are you?" (viz. přesvědčení, že Santa umí jen anglicky). Museli jsme ji trošku usměrňovat, aby nehulákala tak nahlas a nevyplašila soby. Pak najednou Tom prohlásil, že Santa už u nás určitě byl a že musíme domů. Jeho stoprocentní jistota o nadílce mě docela fascinovala, ale opravdu se nemýlil; pod stromkem se nacházely dárky.

Rozbalování proběhlo relativně dle očekávání. Akorát nás překvapilo, že Tom rozbalil koloběžku, pokýval nad ní hlavou, konstatoval, že je to ta správná, a po zbytek večera si hrál s ostatními dárky, které byly překvapení. Koloběžka holt překvapení nebyla, navíc kdo by na ní potmě jezdil. Nejvíc asi vydržel u jednoduchého transformera - pořád skládal a rozkládal a děsně se rozčiloval, ale opravdu u toho setrval dlouhé hodiny. Velkým hitem byli plyšoví hadi podobní těm, co mají Pavlíčkovi.

Pětadvacátého ráno za mnou Tomášek přišel a oznámil mi, že ta knížka, kterou dostal, se jmenuje The Fat Cat Who Sat on the Mat. Ptala jsem se, jak to ví; prý to tam píšou. Během následující půlhodiny mi Tom celou knížku přečetl. Odpoledne si našel knížku českých říkadel a zkoušel je číst, ale tam narazil na složitá slova (např. jehňátko), tak jsem mu knížku odebrala a vydala místo toho slabikář, kde si čte postupně.

Přírodní klouzačka (jelo to fakt neuvěřitelně, chodit se po tom nedalo).

Horní část kaňonu je méně ohlazená, ale o to barevnější.

Šestadvacátého prosince jsme naházeli klumpry do autobusu, zamluvili na tři noci pokoj v Ridgcrestu a vydali se na kratší vánoční výlet. Kousek za Paso Robles mi autobus začal signalizovat, že jsme píchli. Bližší ohledání ukázalo šroub zapíchlý v levé přední gumě, ale zřejmě fungoval i jako ucpávka, ztráty na vzduchy byly minimální. Na odpočívadle u dálnice č. 5 jsme objevili opravnu - a zjevně jsme nebyli jediní, kdo byl nesmírně vděčen, že Guttierez má otevřeno 24/7 - bylo tam docela narváno. Hlavně tam tedy staví kamiony, které táhnou po pětce, frekventované severojižní spojce přes celé Státy. Byla legrace pozorovat opraváře, zvyklé na obrovské gumy, jak je občas zaskočí lehkost a malé rozměry našeho pidikolečka. No, důležité bylo, že došlo k opravě přes pokročilou odpolední hodinu a sváteční den, těch patnáct dolarů jsme zaplatili velmi rádi.

Nabrali jsme ale trochu časového skluzu, takže do Tehachapi jsme dojeli za tmy. Konečně se nám podařilo narazit na dobu, kdy je místní vietnamská restaurace otevřená, a tak jsme s radostí zapluli na polívku. V Blue Ginger dávají zázvor i do pho; chvilku nám trvalo, než jsme tu zvláštní chuť identifikovali, ale bylo to výborné.

Tom si přál jet na duny.

Do Ridgcrestu jsme dojeli až někdy po osmé hodině, ale nechali jsme se zlákat vířivkou a ještě honem naskákali do vody. Děti byly nadšené, že se po celém dni v autě něco děje, a my jsme doufali, že alespoň dříve usnou. Best Western v Ridgcrestu nás opět zaskočil svými miniaturními pokojíčky, nějak jsme pozapomněli, jak těsno nám tam bylo před dvěmi lety. Nicméně jinak je to hotel moc hezký a čistý, a navíc výborně odizolovaný, takže člověk neví, který program televize sledují sousedi, jestli chrápou a zda mají sex nebo ne, což já považuji za velké pozitivum (Hrochovi je to jedno, ten spí kdykoliv a kdekoliv - já potřebuju klid). Ráno jsme vyzkoumali, že hotelová snídaně nabízí waflovač a topinkovač, takže jsme zůstali i na snídaně. Po třech dnech je to už trošku jednotvárné, ale zase je to v ceně pokoje.

Lisa se škrábe na dunu.

Takové pískoviště na žádném hřišti nemají.

V Údolí smrti jsme měli pro letošek vyhlídnutý Mosaic Canyon. Přestože (nebo spíš protože) je hned u vjezdu do parku a tím pádem velmi frekventovaný, leta jsme jej opomíjeli. Děti se převedly hned na parkovišti u kaňonu - ve štěrku vyschlého koryta potoka hned vedle auta se začali Tom s Lisou rýt s takovým nadšením, jako by byli nejméně týden zavření v temné kobce. Postupně jsme je přemluvili k výletu a pustili se do kaňonu. Nadšení pokračovalo i tam - úžasně tvarované skalky, písek a kamínky na dně (v tomto období suchého) kaňonu, možnosti neustále někam lézt a něco objevovat, to vše prďuchy fascinovalo a řádně si to užívali. Cestou zpět přišli na to, že voda vyhladila ve skále koryto do takové dokonalosti, že se po tom dá klouzat po zadku, takže skončili totálně uprasení a šťastní.

Zpět u auta jsme si dali piknik. Potomci se jídlu věnovali jen malou chvilku, pak se začali zase rýt v zemi. Do auta jsme je dostali až pod slibem, že pojedeme ještě na duny. Tomášek si duny pamatoval z výletu před dvěmi lety a tak jsme mu mohli splnit jedno velké přání. I na dunách byla letos překvapivá zima, foukal docela studený vítr, ale potomky neodradilo nic. Nás zase těšilo, že jsou nadšení z výletů a prostých požitků jako házení kamínků nebo ježdění po písku; že k radosti nepotřebují Disneylandy a plejstejšny.

Večerní slunce na dunách.

Když jsme se konečně důkladně vyvenčení blížili zpět k Ridgcrestu, prozvonili jsme Pavlíčkovy, kteří dojeli ze San Diega a dostali pokoj hned vedle nás, a šli jsme společně na večeři. Zkusili jsme jakousi čínu, ale obsluha pomalá (což je se čtyřmi malými dětmi docela krize) a poté, co nás navnadili výbornými polévkami, tak zbytek jídel za moc nestál. Naplánovali jsme společný program na druhý den, ovšem Lisa začala večer hučet, že ji bolí ouško. Doufala jsem, že je to jen následek prudkých změn nadmořských výšek cestou do Údolí smrti a zpět, ale Lisa se celou noc převalovala a budila, pokňourávala a celkově nevypadala moc dobře.

Část naší výpravy na duny: zleva Lisa, Tom, Verunka, Adam, Petra a Hroch

Změna scenérie - místo pouště zasněžená Whitney Portal Road.

Trošku jsme doufali, že ráno u snídaně se situace zlepší, leč marně. Nezbývalo, než vyslat Pavlíčkovy za krásami Death Valley a dát si s nimi předběžně sraz odpoledne na dunách s tím, že my buď dorazíme všichni, nebo částečně (Hroch s Tomem), nebo vůbec, a vyrazit na pohotovost. Tom byl z hrozícího návratu domů velmi přešlý, ale Lise bylo zjevně čím dál tím hůř. Na pohotovosti nás navíc brali dle naléhavosti a když jsem s umdlévající Lisou už přes hodinu trčela v čekárně, kde mi Lisa na střídačku usínala a kňourala, jala jsem se začít zjišťovat, kdy jako bychom mohli jít na řadu. Říkala jsem si, že kouknout dítěti do ucha a předepsat případně antibiotika by se při dobré vůli dalo zvládnout za nějaké tři minuty.

Nakonec nás tedy zavolali do místnosti, kde to jen lítalo, pacienti v komůrkách i jen tak za plentami, doktor vyřizoval vrtulník pro pána s infarktem a sestra ho prosila, ať na Lisu rychle mrkne. Lisa měla tendenci předvést jednu ze svých rádobystydlivých scén, ale to jsem jí okamžitě zatrhla - když už nás propašovali mezi infarkty a úrazy, tak poslední, co jsem potřebovala bylo to, aby dělala tyjátr. Asi pochopila, že to myslím vážně, protože nakonec svolila, aby se jí doktor podíval do bolavého ucha. Když chtěl mrknout i do druhého, tak mu odsekla, že tam nic není, ale prohlídce se podvolila a doktor se smál, že měla pravdu, že druhé ucho je v pořádku. Dostala antibiotika a protože jí vylítla teplota, tak nám nabízeli paralen. To jsem odmítla, že máme svůj a dám jí to v autě, jen co se dostaneme ven.

Koulovačka.

Lisa v jeskyňce v Alabama Hills

Rodinná rada rozhodla zkusit dojet do Údolí smrti a alespoň Tomáška vypustit na dunách s Pavlíčkovic dětmi. Usoudili jsme, že je jedno, jestli Lisa sedí na hotelu a kouká na telku, nebo sedí v autě a dívá se na DVD. Naopak v autě dokážeme pustit pohádky dle našeho výběru a nejsme odkázaní na komerční produkci. Nicméně Lise po paralenu otrnulo natolik, že nakonec šla na duny s námi. Chvilkama jsem ji nosila, ale její stav se zlepšoval stejně mílovými kroky, jakými se před tím zhoršil.

Večer jsme našli japonskou restauraci, kde měli teppan - plechové stoly, kde před vámi uvaří a usmaží požadované jídlo. Kuchaři navíc u toho dělají všeliké psí kusy, pohazují vajíčky, krájí ingredience, kouzlí s kořením, takže děti byly zcela fascinované i výrobou obyčejné smažené rýže. Jídlo bylo výborné, takže tato restaurace má u nás velké plus.

Následující den jsme vyrazili i s Pavlíčkovými do Lone Pine. Je to z Ridgcrestu zhruba stejně daleko jako Údolí smrti, ale slibovali jsme si trošku odlišné zážitky. Z Lone Pine jsme vyjeli po Whitney Portal až k místu, kde se silnice ztrácela pod sněhem, tam jsme poněkud neelegantním způsobem zaparkovali (autobus, který nemá náhon na všechny čtyři, se na ledě choval jako ona pověstná koza), a vyrazili s dětma na sníh. Oproti předchozím pošmourným dnům v Death Valley bylo pod Sierrou Nevadou nádherně. Zuřivě modré nebe, křišťálově průzračný vzduch, mírný mrazík, teplé sluníčko - no prostě pohoda. Na stezce k malé mýtince se strhla dlouhodobá kontinuální koulovačka. Sníh byl přemrzlý, koule nedržely, ale to nikomu nevadilo. Z kopce dolů, do (o něco) teplejších a nezasněžených Alabama Hills nás zahnal hlad.

O pár metrů níže, v Alabama Hills, nebylo po sněhu ani památky.

Kukačky.

Rozložili jsme si piknik, ale ospalá Verunka byla protivná a Tom se zase nemohl pořádně najíst, protože musel pořád někde lézt. Předchozí výlet proležel v autě se začínající angínou, ale tentokrát se pořádně vyblbnul. Donutila jsem děti vyměnit sněhule za pohory, aby se mi nepřerazily, a pak je ponechala osudu. Oba jsou na skalách velmi obratní a jistí, takže se už ani moc nebojím. Petra zkusila Verunku dát spát do auta, a my ostatní jsme šli na průzkum skalního města.

Absolvovali jsme okruh kolem nejbližších věží a já jsem Toma nalákala, že si zkusí lézt na laně. Snažila jsem se navnadit i Pavlíčkovy, ale ti chtěli jet zpět do Ridgcrestu, že jejich děti musí po obědě spát. Musím říct, že jsem ráda, že naše děti už odpolední spánek neprovozují - zvlášť takhle v zimě, kdy je krátký den a děti se odpoledne budí až za tmy.

Rozloučili jsme se tedy a já se začala chystat, že natáhnu tu cestu, co jsem měla vyhlídnutou od posledně. Takový rajbas, co mi přišel děsně jednoduchý a který končil ve stejném jištění jako ještě jednodušší Cesta pro Hrocha. No, nevím, co mě to napadlo. Po patnácti letech lezení bych měla vědět, že rajbas vypadá úplně jinak když se člověk plazí na prvním konci lana. Tisíckrát jsem si mohla říkat, že tahle drsná skála drží jen na tření, ale stejně jsem se docela bála. Pak jsem se snažila do rajbasu nalámat Hrocha, ale ten klel a tvrdil, že to není lezení pro Hrochy. I přehodila jsem jištění a navázala Toma na onu Hroší cestu. Tom dolezl pod těžké místo, ale pak nedosáhnul na další chyt a začal se bát, takže jsme ho pustili dolů. Hroch si to vyběhl, vybral jištění a nakonec odsouhlasil, že zkusíme ještě slibně vypadající cesty za rohem. Podle průvodce to měly být jakési 5.7 - 5.8, což nám přišlo přiměřené.

Tom zkoušel lézt.

Kaktusky.

Tom s Lisou šli s námi, a musím je pochválit, i následující zhruba hodinku si poměrně spořádaně hráli pod skalami. Neprudili, ani nepodnikali příliš nebezpečné kousky, takže jsme mohli s Hrochem vylézt další dvě cesty. To už se ale začalo ochlazovat a tak jsme odpískali lezení a vydali se ještě v poslední zhruba hodince před západem slunce prozkoumat jiné končiny Alabama Hills. Našli jsme skupinu skal, kterou jsme další hodinu prolézali - objevili jsme tam skálu ve tvaru hrocha, různé jeskyňky a prohlubeninky a docela jsme se tam všichni vyblbli. Ovšem to už začalo zapadat sluníčko a přituhovat. Takhle v poušti není až tak důležité, kolik ukazuje teploměr (za celý den jsem ho neviděla nad hranicí pěti stupňů), ale jestli svítí sluníčko nebo fouká vítr. V případě, že vás hřeje slunce (a že na úrovni Alžírska fakt hřeje i v zimě), tak vám ani nepřijde, že by bylo chladno. V okamžiku, kdy slunce zaleze, je najednou ukrutná zima, i když teplota padá mnohem pomaleji.

Rozhodli jsme se vyzkoušet Pizza Factory, která byla na Thanksgiving zavřená. U stolku vedle nás seděl párek důchodců, kteří zjevně byli okouzleni našimi prďuchy a tak se stalo, že jsme během večeře s nimi volně konverzovali. Pán uměl výborně pískat a Lisu zmátl na poměrně dlouhou dobu natolik, že byla sama přesvědčená, že v restauraci je ptačí hnízdo a že viděla ptáčka. Po večeři jsme dojeli ještě do Tehachapi a tam se nastěhovali do našeho oblíbeného hotelu. Dost nás překvapilo, jak veliký se zdál tento pokoj ve srovnání s tím, co jsme měli v Ridgcrestu. Připadala jsem si najednou v neuvěřitelném luxusu. Ovšem v Tehachapi bylo chladno a pršelo, to byla méně příjemná, jakož i prudká změna proti slunečnému dni v Lone Pine.

Tímhle výletem nám v podstatě skončily vánoční svátky; další den jsme dorazili domů, začali jsme prát hory prádla a na Silvestra jsem s dětma vyprovodila Hrocha na letadlo do Česka. Čekal ho pohřeb maminky a další smutné záležitosti. Mě čekal týden bez manžela, s dětmi, které nejsou zvyklé na nepřítomnost rodičů.

Pokud by se vám možná zdálo, že je v tomto deníčku málo fotografií, další najdete na stránce v galerii.