Vydáváme se na výšlap. Vrcholky v pozadí jsou o 400 m výše.

Silvestrovskou noc jsem po Hrochově odjezdu strávila doma s dětma. Do půlnoci jsem seděla u počítače a čekala, až sousedy přejde pouštění rachejtlí, abych mohla jít spát. Sami jsme Silvestra nikdy neslavili, takže mi to ani tentokrát nijak nechybělo. Prvního ledna jsme se s dětma ocitli znovu na letišti, tentokrát pro změnu vyzvednout Pavla. Tomášek se dotazoval, zda chce Pavel jet letištním vláčkem. Pavel s kamennou tváří pravil, že po dvaceti hodinách letu opravdu netouží po ničem jiném. Děti nechápou koncept sarkasmu, takže jsme jeli vláčkem. Musím říct, že máme velmi statečné kamarády.

Večer mě přišli obveselit Martin s Bárou. Trošku jsme popili a Martin pravil, že by si další den, v sobotu, půjčil na odpoledne děti (další statečný kamarád!), abych mohla jít s Bárou lézt. Posléze z něj vypadlo, že má doma sadu elektrických vláčků, a že mu vlastně chybí důvod (malý nadšenec), aby mohl vláčky vytáhnout. Slíbila jsem, že děti tedy půjčím; co by člověk neudělal pro bližního svého!

Děti si v Pinnacles užívali schodků, mostků a tunelu.

Tom byl plánem absolutně nadšen a myslím, že od chvíle, kdy pootevřenými dveřmi domu zahlédl krabice s kolejemi, mě přestal vnímat. Lisa nesdílí vláčkové nadšení až tak úplně, ale zase má obavy, aby o něco nepřišla, takže i ona se na návštěvu docela hrnula. My jsme s Bárou odjely starým subaru. Byla to moje první jízda Hrochovým úplně původním vozíkem, kteryžto byl koupil v roce 1995 jako ojetý a který dodnes ještě stále slouží u Váňů. Jedna věc se subaru musí nechat - už v tom roce raz dva vyráběli pohodlná sedadla.

Na stěnu přišel i Pavel, jelikož v lyžařském středisku na Kirkwoodu, kam se byl chystal, shořel generátor (či co) a nefungovaly vleky. Bára lezla kdysi zamlada a dokonce mě přelezla ve spárách. Abych objasnila - spáry NEMÁM ráda a vždycky jsem se jim vyhýbala. Už jen ten pocit, že mám někam zaklínit ruku či rovnou celou paži a doufat, že se na tom za prvé udržím a za druhé, že ji posléze budu schopná vytáhnout a používat, mi způsobuje mrazení v zádech. Když se mi ale kluci už dlouho smáli a taky vyhrožovali, že mě nevezmou lézt do Yosemit, objednala jsem v prosinci od Weingartla spárové rukavice. Ty slouží k tomu, aby člověk ze spáry vytáhnul ruku pokud možno s většinou vlastní kůže stále přirostlé a odřel jen gumu a kůži rukavice (i když znám staré borce, co lezou spáry naholo a na rukách mají jednu velkou necitlivou jizvu Já se nějak víc přikláním k názoru, že lezení je pro radost, nikoliv pro utrpení).

Tom, Lisa, Kuba, Filip: malí výletníci v kukani.

Spáry se před vánoci staly mou Nemesis. Tam, kde i horší lezci lehce vzlínají, jsem se velmi neelegantně probojovávala a následně odpadala po pár centimetrech. No a teď mě Bára, která nelezla spoustu let, ve spáře přelezla. Taková drzost! Zkusila jsem ji protáhnout převisem, který zdolala taky; odpadla až na nějaké 5.11. Holt někomu je dáno od přírody, jinej (já) se musí ke všemu propracovat. Někdy během lezení jsem nadhodila otázku pily. Před barákem nám stojí strom, o kterém se domnívám, že je to moruše, a jemuž se v zimě musí ořezat větve. Pár posledních let to dělali zahradníci, ale letos jsem se rozhodla v rámci úsporných opatření pustit se do téhle práce sama. Bára nabídla pilu, Pavel nabídnul pilu, žebřík a nakonec (pod mírným nátlakem) i svou osobu, čímž posílil svou pověst statečného kamaráda.

Večer jsem vyzvedla děti od Martina; musela jsem teda obdivovat koleje, které kluci postavili, a pak ještě pozorovat, jak po nich jezdí vláček. Vzhledem k tomu, že si vzal děti na celé odpoledne, jsem z toho vyvázla pouhým obdivováním, myslím, docela lacino.

Když se pořádně podíváte na zvětšený obrázek, na mostku najdete Toma a Lisu.

V neděli jsem ve dvě uchopila Matesovu pilu a žebřík, a vylezla na strom. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na grif, jak se s větvemi vypořádat. Když pak přijel Pavel a pustil se do stromu z druhé strany, začalo to najednou docela ubíhat. Překvapily mě děti, které vydržely větší část těch tří hodin pomáhat a tahat větve na hromadu. Naše činnost zcela fascinovala sousedovic osmnáctiměsíčního Hudsona, který bezmezně obdivuje Toma a cokoliv, co Tom dělá. Takže jsme po část odpoledne měli i obecenstvo. Musím dodat, že se venku vyrojilo několik sousedek - nevím, jestli to mám přičítat pěknému nedělnímu odpoledni, nebo tomu, že u nás na stromě visel CIZÍ CHLAP.

Od pondělka nastoupily děti zase do školy a školky. To mi sice uvolnilo dopoledne, ale o to horší bylo pořízení odpoledne. Lisa občas skuhrala, že se jí stejská po tatínkovi. Tom neskuhral, ale o to víc se na mě věšel. Pořád kňoural, chodil se mazlit, otravoval mě s věcmi, které normálně zvládá samostatně, obrečel i úplné maličkosti. Učitelka ve škole se mě ptala, jak dlouho že bude tatínek pryč, že se to s Tomem nedá vydržet - soudím tedy, že i jí dával zabrat. Do toho jsme občas měli debaty o zemřelé babičce - Tom je ve věku, kdy smrt zjevně chápe a nutně to potřebuje nějak zpracovat.

V Seymour Center je vždycky co pozorovat, třeba toto žraločí miminko.

Hroch zatím pobýval v Praze a Brně, zařizoval věci kolem pozůstalosti a absolvoval pohřeb. Ani jemu tedy nebylo dvakrát veselo, a to, že jsme nemohli být v takové době pohromadě, vše jen zhoršovalo na obou stranách. Něco pozitivního jsme si ale z celé zkušenosti přeci jen odnesli - poznání, kolik máme kamarádů, myslím těch opravdovských, kteří pomůžou, když je potřeba. Od zařízení pohřbu (moje maminka), přes organizování kolem bytu (Kroulák), přes různé výpomoci a ochotné ucho (Ivan v Brně, Mates, Bára a Vendula v Kalifornii), až po ořezání stromu (Pavel) či hlídání dětí (Mates, sousedky, maminky spolužáků).

Ve čtvrtek jsme si s dětmi jeli konečně pro tatínka - bylo to potřetí, co jsme se ocitli na sanfranciském letišti během jednoho týdne, takže tentokrát i Tom uznal, že už nebudeme jezdit vláčkem sem a tam, a pojedeme jen nezbytné dvě stanice mezi parkovištěm a terminálem. Z prďuchů s příjezdem tatínka jako kouzlem spadla ukňouranost a protivnost a večer doma lítali jak dvě pometla.

O víkendu se trošku probralo počasí, všichni jsme potřebovali venčit. V sobotu jsme jeli na chvilku k moři a na neděli, což byl asi poslední hezký den v lednu, jsme si domluvili výlet do Pinnacles s Tezaurovými. Šli jsme naší oblíbenou Juniper Loop v západní části parku. Před rokem a půl byl náročný výstup se čtyřsetmetrovým převýšením pro děti tak na hranici možností, tentokrát to šlo naprosto v pohodě. Veliký rozdíl samozřejmě v jejich věku už činí kamarádi - Tom byl tak nadšen, že se vidí zase s Filipem, že s ním dokonce chodil za ruku. Lisa v přítomnosti starších kluků zapomíná dělat princeznu a kňourat, takže neúnavně a vesele poskakovala v čele peletonu.

Naše děti u tabule v akvárku. Zatímco chlapeček kreslí velrybí kostru, Lisa namalovala sebe a Tom promýšlí dvoupatrový most s obligátní "kulatou" a "hranatou" mašinkou.

Na vršek s vyhlídkou jsme dorazili v dobrém čase, čekala nás oblíbená stezka po schodech a mostkách. Bohužel jsme netušili, že Filip se bojí výšek, ale nakonec to i on zvládnul dobře. Zlatým hřebem byl tunel skrz skálu; junioři jím proběhli několikrát, byť se před tím tvářili, že padnou vyčerpáním. Asi mě nikdy nepřestane udivovat dětská schopnost regenerace - po svačinové přestávce se i zbytek sestupu odehrál ve svižném tempu a v podstatě bez kňourání nebo stížností.

Hrochovi v práci oznámili, že v druhé polovině ledna pojede do Japonska, z čehož jsme teda měli děsnou radost. Já hlavně z představy dalšího týdne s totálně rozhozenými, nešťastnými dětmi, v mizerném počasí, kdy se nedá nic moc podnikat. Hrocha zase čekal další jet lag - sotva se vzpamatoval z časových změn oproti Evropě (mínus devět hodin), měl před sebou rozdíl plus sedmnácti hodin v Japonsku.

Novorozená neteř Elsa

Snažili jsme se ten poslední víkend před odletem využít, ale počasí fakt nepřálo. Nějak mám pocit, že tahle zima je opravdu únavná. Asi jsem příliš rozmazlená předešlými roky, kdy sice třeba mrzlo, nebo i pršelo, ale vždycky tak den dva a pak zase bylo sluníčko. Letošní leden je nepříjemně a setrvale lezavý, slunečné dny by se daly spočítat na prstech jedné ruky - a mezi nimi dlouhé periody šedi a deště. Radujme se tedy, že opravená střecha drží, takže zaplaťpánbůh za souseda Guillerma.

Nicméně počasí nám překazilo veškeré plány, takže jsme skončili obligátním výletem do vláčkového muzea v sobotu a do akvária v Santa Cruz v neděli. V akvárku bylo otevřené i výtvarné centrum pro děti, prcci si vyráběli větrníky z papíru, vybarvovali nějaké omalovánky a tak dále, ale naše děti nakonec skončily u tabule, na kterou si malovaly. Chlapeček, který se k ním přidal, kreslil tématicky velrybí kostru. Můžete hádat, co malovaly naše děti. (Tomášek maloval vlaky a Lisa princeznu a pak různé "ozdoby").

Neteř Elsa (vlevo) a naše Lisa (věk 3 dny, vpravo).

Od smrti Hrochovy maminky nemám ráda nečekané telefonáty. Když mi v pondělí volala moje mamka, pěkně ve mě hrklo. Naučila jsem se očekávat spíš to horší. Tentokrát to byla ale zpráva radostná - mojí sestře Kristině se narodila holčička. Pravda, asi o měsíc dřív, ale v pořádku, takže je minuly inkubátory a JIPky. Stala jsem se tetičkou malé Elsy - ovšem v naší rozcourané rodině je otázka, kdy svou neteř uvidím - ségra žije pro změnu ve Španělsku, tudíž to nebude tak jednoduché. Elsa mi hrozně připomíná Lisu, když byla miminko, jen doufám, že nebude tak paličatá a vzpurná, jako Lisa.

V úterý po škole jsme vezli Sida na letiště. Šíleně pršelo, takže jsme ho jen vyhodili před budovou a nepokoušeli se o nějaké vystupování. Samozřejmě, že místo pořádného rozloučení se schumelilo několik věcí - Sid v lijáku vyndaval kufry, já přesedala za volant, do toho mi volala maminka Tomova spolužáka, auta troubila, letištní organizátoři dopravy pískali, zkrátka blázinec. Nakonec jsem byla ráda, že jsem z letiště odjela - čekala mě cesta v bouři, navíc v bláznivé dopravě - dálnice č. 85 byla zaplavená, takže se auta snažila hledat alternativní cesty, čímž se ucpala i dálnice č. 280, po které jsme jeli my.

Z Hrochovy cesty do Japonska: šogúnův zámek Nižo v Kjótu.

Chaos trval po několik dalších dní - na silnicích popadané větve, do toho výpadky proudu a internetu, a já více méně odsouzená k pobytu doma s dětmi, protože ven se fakt jít nedalo. Alespoň, že mi Vendulka půjčila několik filmů na dlouhé zimní večery (např. Léto s kovbojem), tak jsem si užila sledování romantických komedií, na které by se mnou Hroch stejně nekoukal.

V pátek mě trošku znepokojil email od Hrocha, v němž se zmiňoval, že se bude odhlašovat z hotelu. Před odletem mi totiž tvrdil, že přiletí v neděli. Pokud to člověk bere běžnou logikou, tak by se mohlo skutečně zdát, že když někdo odletí z Japonska v sobotu VEČER, tak po devítihodinovém letu přistane v NEDĚLI ráno. Ovšem s přeletem datové hranice vzniká chaos - a bližší ohledání rezervace skutečně potvrdilo, že Hroch přistane v San Francisku v SOBOTU ráno - tj. vlastně DŘÍV, než z Japonska odletí. No, má štěstí, že si vzal prudce inteligentní ženu, která na tenhle zádrhel přišla natolik včas, aby milovaného chotě očekávala na letišti ve správný den.

Zdálo by se, že Hrochovým příletem vše dobře skončilo. Asi i ano, kdybych vzápětí nelehla s nějakou hnusnou rýmičkou. Tělo zřejmě fungovalo, dokud muselo; v okamžiku, kdy se dostavil náhradník, tělo podlehlo chorobě. Kdyby to alespoň byla třídenní rýma, ale mě bylo blbě dva týdny, pořád jsem se z toho nemohla vyhrabat, dokonce jsem ani nechodila lézt! Na mou chorobu navázala plynule Lisa a hned po ní Tom. Paradoxně zůstal tak jediným zdravým Hroch a to přesto, že se pohyboval v přelidněném Japonsku, na letištích plných lidí bůhvíodkud, navíc oslaben jet lagem. Buď má tužší kořínek a nebo holt není tolik vystaven zákeřným školkovým bacilům, jako my ostatní.

Hrochova cesta do Japonska je krátce popsaná v japonské galerii.