Děti v Tehachapi.

Díkuvzdání je tady asi nejpopulárnější svátek. A taky se k němu váže nejdelší volno, protože vlastní oslava s povinným krocanem je pevně stanovena na čtvrtek, a tudíž většina institucí přidává volno i v pátek. Tomova škola přihodila ještě středu, takže nám vznikly takové malé pětidenní prázdniny. Co s nimi, bylo naplánováno už od loňska - pojedeme s Vendulou a Pavlem kempovat do Alabama Hills. Loni jsme ovšem čelili ne úplně optimistické předpovědi počasí, a navíc onemocněla Lisa, takže jsme nakonec jeli jen na víkend do Tehachapi. Letos se počasí tvářilo příznivě a děti zdravě, tudíž jsme se mohli začít mírně těšit.

V Tehachapi jsou vlaky pro Toma a koně pro Lisu.

V úterý, takto poslední den školy před prázdninami, se vydávalo vysvědčení. Z třídní schůzky jsem byla připravena na Tomův výborný prospěch a nutnost zlepšení chování, takže to žádné překvapení nebylo. I když je zvlášní pocit, třímat v ruce první vysvědčení svého "miminka". Doufám, že i ta další budou přinejmenším takto uspokojivá.

Já sama jsem většinu posledního dne školy strávila balením, respektive přebalováním. Během léta jsme v kuchyni postupně naštosovali plastikové krabice, do nichž jsme na výlety jen dokupovali konzervy a tábornické potřeby, a já se rozhodla bedny kompletně vyklidit (těch krásných věcí, co člověk najde na dně!) a přebalit pro poněkud chladnější podmínky. Dětem jsem honem ještě dokoupila oteplovačky (z těch loňských pochopitelně vyrostly), ozkoušela různé zimní bundy (prcci dědí po sobě navzájem plus ještě po kamarádech, ale kdo se má vyznat, komu zrovna co padne nejlépe), zkompletovala čepice a rukavice, vyhrabala zimní boty (s těmi jsem loni ujela, letos jsou dětem ještě pořád dobře) a tak dále. Večer jsem si ještě honem odskočila na stěnu, domluvit s Pavlem alespoň přibližný itinerář výpravy.

Výhlídka z kempu na Mt. Whitney Portal

Naše rodina vyrážela už ve středu; Hroch užil náhradního volna za Veterans Day (nevím, k čemu má být dobrý svátek v lichou středu na začátku listopadu), a tak jsme mohli čtyři sta mil dlouhou cestu rozdělit do dvou dní. Bez problémů jsme se dostali do Paso Robles na oběd. Překvapilo nás, že v thajské restauraci Basil si nás pamatují - určitě jsme tam nebyli alespoň půl roku a Hroch mezitím shodil vousy. Na druhou stranu - Hrocha lidi onehdy poznávali i v převleku za ufona, takže oholená tvář je asi maličkost.

Tomovi už ve čtvrtek zjevně nebylo moc dobře.

Na šestačtyřicítce z Pasa byl docela provoz. Obykle tam jezdíme o víkendu, ale toto byl ještě pořád všední den, a tak se tudy hrnuly kamiony. Kupodivu to všichni docela mastili a tak jsme na Tehachapskou smyčku dorazili ještě před západem slunce. Hroch se nervoval, když jsme cestou neviděli žádné vlaky, sejčkoval, že ani ve smyčce nic nebude, poukazuje na nefunkční signály. Tomášek byl touto perspektivou velmi znepokojen, ale naštěstí se Hroch byl mýlil a z průsmyku záhy přisupěl vlak. Byl sice mnohem kratší, než je tady zvykem, ale Tomášek byl i tak spokojen, třebaže už jsme pak za celý výlet další neviděli. Lisa si naštěstí Tehachapskou smyčku dokáže užít i bez vlaků - uprostřed smyčky je farma, kde žijí krávy a koně, takže Lízinka pozorovala dalekohledem koníčky a posléze ji zaujal dorůstající měsíc. Dalekohled Lisa sotva unese, ale to ji zjevně neodradilo.

Ve městě jsem se trošku naivně pokoušela poptat hotelové recepční, zda neví o nějaké místní asijské restauraci, ale ta zjevně nikdy v žádné nebyla a pořádně si nebyla jistá ani tím, kde se nacházejí ty dvě nejprofláknutější. I vzdali jsme pokusy o hledání neotřelého večeřadla a jedli v osvědčeném čínském bufetu. Večer jsem se rozhodla jít spát se slepicema dětma, ovšem tyto na oplátku zřejmě usoudily, že povedou noční život, a neustále se pošťuchovaly ve spacákách. Kolem půl devátý pak volala Vendula odněkud od Gilroye (oni, nemajíce prázdniny, vyjížděli až s večerem po práci), ověřovala, zda jsme na trati dle plánu a jaký byl kde provoz. (Myslím, že ji můj rozespalý hlas zaskočil; asi nečekala, že jsem tak stará, abych byla v tuto hodinu v posteli.) Tom s Lisou byli čilí až někdy do půl desátý, takže můj pokus o urvání pár hodin spánku navíc byl zcela neúspěšný.

Panorama Alabama Hills

Ráno mě nijak nepřekvapilo, když si Tom stěžoval, že je unavený a že ho bolí hlava. Sprdla jsem ho, že nemají večer blbnout a mají odpočívat. Lisa byla čilá jak rybička, ale ta měla vždycky minimální potřebu spánku. Čekali jsme, že snídaně Tomáška rozveselí, zvlášť když se na jeho přání šlo do hospody s modelem Tehachapské smyčky, kterým jezdí vláček. Tom tvrdil, že je mu v hospodě zima. Což o to, přetopeno tam zrovna neměli, i vzala jsem ho na pokoj. Tam mi padnul do postele a třásl se - ale teplotu neměl a po deseti minutách pod dekou se dožadoval pohádky. Dala jsem mu paralen (sama mívám z nevyspání migrény) a cestou k Lone Pine už vesele švitořil o vlacích a vrtulích, dokonce si dojedl toast od snídaně.

Většinu cest tahal Pavel

Mezitím přišla SMSka od Vendulky, že jsou v cíli (Lone Pine campground u stejnojmenného městečka), kemp je volný a oni táboří na stání číslo dvě. V noci jeli jak ďasi, přespali v autě asi hodinu za Tehachapi a tak měli náskok. Potkali jsme se s nimi na poslední míli před kempem - už se chystali na lezení v Alabama Hills. Slíbili jsme, že dorazíme, jen co se zabydlíme, a pokračovali jsme na tábořiště. Zvažovali jsme, zda se vměstnat k jejich pidistanu, ale nakonec jsme usoudili, že se můžeme klidně rozkulačit s naším velkostanem o místo dál. Naproti nám stál bydlík, což nás poněkud znepokojilo - doufali jsme, že majitelé nemají generátor a pokud ho mají, že jej nebudou večer pouštět (neznám nic otřesnějšího než rachot motoru uprostřed nádherné přírody). Opak byl ovšem pravdou - majitelky bydlíku byly natolik zděšené buď velkostanem, nebo našimi dětmi, že se nakonec odstěhovaly na druhý konec tábořiště. Zřejmě jsme zcela odpudiví.

Tomášek ovšem začal opět kňourat a celkově nespolupracoval. Lisa se radovala z volnosti výběhu a z pouště; pomáhala nám se stavbou stanu, zatímco Tom jen posedával a posléze polehával na lavičce u ohniště. Náš ranní optimismus ohledně Tomovy "možná migrénky z nevyspání" bral kvapem za své. Zvažovali jsme, co dál. Otočit se a jet domů nějakých šest set kilometrů, když jsme ten den už měli pár hodin najetých, nám přišlo jako nepříliš rozumné (bezpečné) řešení. Usoudili jsme, že Toma budeme dávkovat paralenem a ráno se uvidí - pokud by to byla nějaká jednodenní virózka, na které je on expert, tak bychom zůstali - a pokud by ráno vypadal pořád nemocně, tak se sbalíme a pojedeme.

Lise se v Alabama Hills velmi líbilo...

Takže jsme se nakonec vydali za Vendulou a Pavlem do nedalekých Alabama Hills honem něco vylézt. Hledali jsme subaru (stejné jako to naše, akorát o něco mladší) na prašných cestách mezi skalami. Překvapilo mě, jak rozlehlé Alabama Hills jsou a jak špatně jsou vidět auta zaparkovaná ve stínech balvanů. Nakonec jsem si vzala na pomoc dalekoholed a brzy spatřila nejen stříbrné auto, ale i známé postavičky lezoucí na skalku nad ním.

Bohužel Tom v cíli odmítnul už vůbec vystoupit z auta; bylo jasné, že je mu zase o něco hůř. Tom je obvykle první, kdo se vrhá do objevování neznámého terénu, a Alabama Hills jsou pro takovéhle prcky naprosto úžasné. Polopoušť, kde se dá rýt v písku, balvany, na něž se dá lézt, jeskyňky, průlezy, prostě ideální hřiště. Lisa byla nadšená a následující tři hodiny si náramně užila. Tomášek neožil ani po dalším paralenu, nadále odmítal vylézt z auta a choulil se pod dečkou.

...dokonce i lezla.

Po čtyřech stech mil, které jsme za dva dny urazili, nám na Alabama Hills zbyly nějaké tři hodinky čistého času. Bylo čím dál tím jasnější, že druhý den budeme muset kvůli Tomovi absolvovat znovu těch šest set kilometrů cesty domů, a tak jsem se snažila z těch pár hodin užít, co se dalo.

Musím říct, že mě Alabama Hills nadchly. Je to tady v Kalifornii vlastně první oblast, kde mám pocit, že mohu lézt i s rodinou. Krásný kemp s vyhlídkou na Mt. Whitney, což znamená možnost bydlení a rozdělávání ohně (pro děti veliká atrakce). Kousek do městečka, což znamená, že sebou nemusím balit komplet proviant na všechny dny a lecos se dá dokoupit, či dokonce (!!!) zajít do restaurace. Vlastní skalky jsou dobře odjištěné (nebojím se), cesty krátké (dá se lézt a mít děti stále pod kontrolou) a hlavně úžasná krajina pro děti. Na rozdíl třeba od Pinnacles, kde příkré a úzké přístupové vedou těsně pod skalami a kde by se děti neuvěřitelně nudily, případně bych já zešílela z věčného napomínání, ať se nestrkají u okraje stráně poseté jedovatými duby, mi přišlo, že v téhle poušti východní Sierry Nevady se děti dají poměrně volně vypustit.

Alabama Hills jsou příjemná lezecká tělocvična.

Lezla jsem tři cesty, které natáhnul Pavel, postupně si osahávala, co drží a co se láme, a učila se lézt v novém terénu. Hroch mezitím obcházel nejbližší skalky s Lisou a přišel s tím, že si vyhlídnul cestu. Od pohledu to nevypadalo špatně, tak jsem ji natáhla a zjistila, že je to ještě lehčí, než se zdálo odspoda. To už byla Lisa celá natěšená, že taky poleze, takže jí Hroch musel dát přednost. No, natěšenost Lise vydržela do prvních dvou kroků, pak začala různě odmlouvat a řečnit, ale pár metrů vylezla. Nemá pořádné lezačky, tenisky jí klouzaly a vyzouvaly se, což jí nijak nepřidalo. Hroch kupodivu ani neřečnil, ani nevzdoroval, a cestu skutečně vylezl. Pravil, že toto by se mu líbilo a že takové (lehké) cesty poleze rád. Já jsem šťastná, že jsme konečně narazili na oblast, kde se Hroch nebojí a je ochoten připustit, že lezení je docela pěkné. Podškrtnuto, sečteno - zdá se, že jsme skutečně našli místo, kde si užije celá rodina.

V tělocvičně se dají dělat různé blbinky.

Nakonec jsme se přesunuli k Shark Fin - skále, která skutečně připomíná žraločí ploutev. Tam se Tomášek začal dožadovat jídla, což jsem považovala za dobré znamení, nicméně jsem mu nemohla vyhovět, neb jsme naše zásoby byli nechali na tábořišti v protimedvědí skříni. Vendulka mu nabízela banán, ale byla odmítnuta - Tom pravil, že "chce opravdovskou večeři". Usoudila jsem, že mu asi není tak špatně, když prudí s jídlem. Bohužel to, co jsem považovala za světlo na konci tunelu (Tomovo zlepšení), byla jen světla blížícího se rychlíku.

Sluníčko zalezlo za Sierru Nevadu a udělala se taková zima, že jsme vytáhli péřovky. Zjevně udeřila hodina, kdy je záhodno odejít do hospody. Bohužel byl právě svátek a tak ve městě byla otevřená jen jedna restaurace. Nemohli jsme najít parkování, stavěli jsme v boční ulici a cestou do hospody se mi Tom pozvracel. To už jsem byla z jeho choroby mírně zmatená - chvilkami mi připadal docela dobrý (jako když pohrdnul banánem a chtěl večeři) a chvilkami děsně špatný.

V restauraci jedl málo, polehával po Vendulce (která seděla vedle něj) a posléze po mně (to když jsme změnili zasedací pořádek na jeho pokyn "potřebuju blinkat" - třebaže nakonec neblinkal, chtěla jsem ho mít po ruce a otevřené možnosti úniku). Začali jsme znovu zvažovat, jestli by nebylo lepší jet domů rovnou, ale pak nám přišlo, že Tomovi možná víc prospěje, když se prospí, než když bude sedět do čtyř do rána v autě.

Lezl i Hroch

Ještě v hospodě jsem dětem navlíkla flísová pyžamka, přes ně bundy a na hlavy čepice; na tábořišti jsem je nacpala rovnou do spacáků a přikryla ještě svým teplým dekáčem. Pak jsme si rozdělali oheň a svařák a podle mě docela důstojně oslavili Díkuvzdání. Na tábořišti se neplánovaně objevili ještě Peter s Melissou, kteří větší část večera strávili vařením náročné večeře za našich obdivných pohledů (nicméně doufám, že to zůstalo bez následků a nikdo z mojí rodiny nebude vyžadovat přípravu krmě s ingrediencemi jako čerstvé mango a cilantro - nadále hodlám vozit pixlu polívky poslední záchrany, a kuchařské umění v polních podmínkách aplikovat na instantní rýži a konzervě tuňáka).

Hroch jediný není opatřen péřovkou (já si v rámci úterního balení koupila ve výprodeji za asi čtvrtinovou cenu úžasnou péřovku jen s jednou malou vadou na kráse - bunda je v podstatě bílá, takže pokud ji budu brát na táboření a lezení, budu za chvíli vypadat jak ušmudlaná bezdomovkyně), a tak byl první, kdo se začal chystat do spacáku. Bohužel jaksi přehlédnul dřevěné zábrany mezi stáním pro auta a tábořištěm a hodil přes ně neuvěřitelnou tlamu na tvrdý asfalt před autobusem. Řval u toho velmi mocným hlasem, až jsem se obávala, že jsem bez mortgágora. Nicméně se zdá, že skončil jen s naraženým zápěstím a kolenem, takže jsem nakonec nemusela v pátek odřídit celou cestu domů sama.

Z téhle nádhery se nám ráno těžce odjíždělo

Jestli mě paměť neklame, já jsem se dostala do spacáku v půl jedenácté. Moc jsem toho však nenaspala. Tomášek na střídačku mluvil ze spaní a dožadoval se pití, přikrytí, odkrytí, přitulení, pochování a někdy kolem páté opět blinkání. Poté, co jsem nás oba vydolovala z vrstev spacáků a vyhnala ven na mráz (no dobře, nejspší nemrzlo, ale kosa byla), tak mi došlo, že Tom vlastně neblinká doopravdy, že se snaží spíš něco vykašlat z krku. Na hlavě jsem měla čelovku, takže nebylo tak těžké pohlédnout synkovi do krku a následně diagnostikovat angínu. V tom momentě jsem pro něj ale nemohla udělat víc, než mu lupnout další paralen a lžičku medu. Kupodivu to asi zabralo; po zbývající tři hodiny spal Tom docela dobře.

Nakonec jsem to byla já, kdo ráno vylézal jako první. Holt jsem vycvičená ze školního vstávání na 6:45 a někdy v půl osmé už jsem to nemohla vydržet. Snažila jsem se vyfotit Mt. Whitney, ale foťák přes noc zjevně prochladnul a odmítal fungovat. Hroch, moje optimistické sluníčko, pravil, že se nám foťák jistě rozbil tak jako stolní lampa (kterou jsme vezli celých čtyři sta mil, abychom zjistili, že je k ničemu), a že je to báječný výlet, na kterém se všechno @#$% (minimálně s foťákem pravdu neměl).

Snídali jsme v krásném slunečném ránu a postupně odkládali vrstvy. Tomášek odmítnul jíst a horko těžko jsme do něj natlačili trochu vlažného jablečného džusu s medem. Nakonec se natáhl u Vendulky ve stanu (tímto děkujeme za zapůjčení) a my s Hrochem jsme složili náš velkostan, naházeli saky paky do autobusu a s velikou lítostí odjížděli, zatímco se zbytek výpravy chystal na další den lezení v přívětivých skalkách.

Ovšem noc po našem odjezdu dopadla takto.

Jeli jsme jak ďasi, stavěli jsme jen na benzín a čůrání. Na šestačtyřicítce nás překvapil déšť -- původní předpověď na čtyři sváteční dny zmiňovala pouze slunečno! Domů jsme dojeli v hustém dešti asi v půl šesté večer. Zvedla jsem telefon a objednala Toma na pohotovost na naší klinice. Ta je otevřená do sedmi večer a výhodou je jednak, že mají po ruce všechny naše zdravotní záznamy (jakož i naši pojistku, takže nehrozí byrokratické problémy), a druhak vidím jako velikou výhodu právě ono objednávání. Na běžné pohotovosti v nemocnici se musí čekat, až na člověka přijde řada, a to může trvat i několik hodin, po které sedíte v čekárně s dalšími prskajícími a chrchlajícími osobami.

Hroch tedy odjel s Tomem na kliniku a já s Lisou vybalovala (tedy já vybalovala, Lisa si hrála) -- i to bylo fajn, že jsme nemuseli po čekárnách vláčet prozatím zdravou Lisu. Doktorka Tomovi potvrdila mojí samodiagnozu, takže nafasoval penicilin a mohli jsme začít léčit. Naštěstí se zdá, že antibiotika zabírají úplně zázračně. Dvanáct hodin po první dávce začal Tomášek jíst s téměř obvyklým apetitem, po dalších čtyřiadvaceti hodinách už měl dost sil na zlobení a lítání.

V sobotu ráno, čtyřiadvacet hodin po našem předčasném odjezdu, mi přišla SMSka od Vendulky, že v kempu napadlo pět centimetrů sněhu a že jedou domů. Tak si nakonec říkám, že nás Tomova angína ušetřila mrazivé noci a balení mokrého stanu, což možná taky není od věci. Z globálního hlediska je tento výlet docela pokrok -- loni jsme nevyrazili vůbec, letos na tři dny, tak jestli bude tenhle trend pokračovat, tak třeba napřesrok zvládneme celý Thanksgiving někde na výletě. Jen by mě zajímalo, k čemu jsou ti slavní rosničkáři, když nejsou schopní předpovědět dva dny předem takový zvrat počasí?

Třebaže jsme v Alabama Hills strávili jenom pár hodin, fotek jsme si přivezli na celou jednu stránku v galerii.