Osol sobě! 31. srpna - 1. září 2002 aby se nám rodinná dovolená nezkazila, zahájili jsme ji řádným nasolením (se)

	Zpestření nevadské pouště zleva hledí znalci, zprava řidič kamionu - zdá se, že naše přítomnost je zbytečná

Před dvěma lety jsme podnikli velkou výpravu po západě USA. Tenkrát jsme to ještě nevěděli, ale byla to naše (před)svatební cesta. Po svatbě už na něco takového nebyla dovolená a navíc jsme měli spoustu jiných starostí. Další dovolenou jsme trávili z pochopitelných důvodů v Evropě, a letos zase nastaly starosti s domečkem. Jenže najednou už se to nedalo vydržet a museli jsme zase na "velký výlet". Plán byl jasný celé ty dva roky - Glacier National Park v Montaně, který jsme posledně nestihli.

On je to docela kus cesty, ale to nám nikdy nevadilo. Posloucháme muziku, co na ni nebyl celý rok čas, svačíme, klábosíme, zastavujeme na focení, obdivujeme krajinu a celkově si užíváme klidu, kdy nic nemusíme. Přiznám se, že první část trasy bývá obvykle dost nudná - natřískané dálnice v Křemíkovém údolí, průmyslové oblasti kolem Oaklandu, zemědělsky placaté Centrální údolí kolem Sacramenta. Ale to za půl dne skončí, doprava opadne, a kolem se vyskytne krajina. Stát Nevada se skládá především z pouští, a ty z hlíny, kopců a tuhého křoví. Nevadu mám moc ráda, i přes rychlokvašné Las Vegas a Reno. Las Vegas působí jako přebujelé kolotočářské sraziště - falešné zlato a řvavé neóny ukryté pod smogovou pokličkou v poušti. Reno je napohled hezčí, ale uvnitř šedivější a plné schátralých pochybných existencí. Právě přes Reno jsme tentokrát jeli a byli bychom nestavěli, ale bylo třeba krmiti Hrocha -- a v Renu mají báječné levné nudlové polívečky v umakartové vietnamské vyvařovně.

	Solná fata morgana vrstvička teplého vzduchu těsně nad rozpáleným povrchem země vytváří iluzi klidné hladiny jezera

Občerstveni jsme pokračovali pouští přes Karlín (Carlin, NV). Pravda, tento byl momentálně o poznání sušší než ten pražský. O něco později se na obzoru objevil kouř, tipovali jsme na jeden z požárů, které v době sucha sužují celý Západ. Zblízka se ukázalo, že se jedná o hořící bydlík. Nevím, čím to je, ale vídáme tady hořící auta mnohem častěji než v Evropě. Zdá se, že chytají sama od sebe - že to není důsledkem nehody. I tento bydlíček stál pokojně na krajnici a fajroval. Čumilů a jiných znalců bylo kolem docela dost, i pokračovali jsme bez stavění dále až do Elka, kde jsme si našli pelech v motelu a Hroch přetrpěl první z mnoha amerických večeří (na výběr hamburger nebo stejk).

	Solná pláň Bonneville, UT jako měřítko velikosti pláně jsem si dovolila použít Hrocha a náš Vozík

Druhý den už nevadská poušť začínala být i pro mne poněkud stereotypní. Za hranicemi Utahu se nám ale otevřel výhled na bílou, jakoby zasněženou pláň. Pravěké jezero Bonneville zvolna vysychalo a zanechalo po sobě nánosy soli. Ty se každoročně rozpouštějí v zimních srážkách a znovu a znovu vysychají do solné krusty. Na okrajových místech je soli málo, rostou mezi ní odolné pouštní křáky, ale uprostřed "jezera" je obrovská, absolutně rovná, kamenně tvrdá solná pláň. Celá tahle legrace má 44 tisíc akrů a lidi vždy přitahovala. V zimě a na jaře se mění v nebezpečnou bahnitou past, v létě pak v oslepující nádheru, s mámivou "fata morgánou". Vlastní pláň je na omak studená, ale okolní horký vzduch nad ní tvoří odraznou plochu - hory, auta, keře - vše jakoby pluje na lesklé hladině. Na sůl se nedá koukat bez slunečních brýlí, za nějakých dvacet minut pobytu mimo vozík jsem si připálila obličej. Samozřejmě jsme neodolali a vyjeli si na závodní okruh - dráhu udržuje počasí (každoroční zavlažení a vyrovnání dohladka) a Bureau of Land Management (zametají široký pás bělostné "vozovky", jenž je lemován nastříkanými černými pruhy). Oficiálně je deset mil dlouhá a osmdesát stop široká. Obrovská rovná plocha už v roce 1896 přilákala první závodníky - na vozech a kolech, v roce 1911 přivítala první automobil - Packard Ferga Johnsona. V roce 1914 se začaly měřit první rekordy - Teddy Tetzlaff dosáhnul 141 mph v Blitzen Benz. V šedesátých letech se rekordy dostaly k šesti stům mílí za hodinu.

	Nasolená Carol aby člověk v poušti vydržel, je třeba se řádně nasolit

Je pravda, že v pláni rovné kam oko dohlédne se žádná rychlost nezdá nebezpečná. Přiznám se ale, že spousta bílého lesklého materiálu ve mě vzbuzovala nedůvěru - pořád jsem čekala, kdy ten "led" začne klouzat. Přesto, nebo možná právě proto, mě tenhle kousek krajiny fascinoval. Plující kopce na obzoru, naprostá nepatřičnost "sněhu" v rozpálené poušti, i obrovská rozloha, kde se ostatní auta ztrácela na stále stejně bílém obzoru, působila jako hodně zvláštní sen.

	Rychlostní dráha místo k ověření výkonu koní pod kapotou (a vlastních nervů)

A to nebyl vší té soli ještě konec. Vrátili jsme se na silnici a za chvíli se ocitli v pekelně smradlavé realitě. Ve slavném Solném jezeře žijí bakterie, které tvoří červenavý povrch - a šíleně páchnou. Tento opravdu silný vzduch byl považován za zdravý - dokonce natolik, že ze Salt Lake City postavili železnici až k vzdušným lázním Saltair. Kýčovitě zdobná budova je dneska zchátralá a téměř prázdná. Pod obrovskými kopulemi se choulí pár stánků se suvenýry a jakési mizerné občerstvení pro těch pár turistů, co neodolají zašlé slávě. Mezi lázněmi a jezerem je bahnitá smrdutá pláň - přiznám se, že po čisťounkém sterilním Bonneville nás k procházce nezlákala. Salt Lake nemá žádný odtok - veškerá voda se z něj vypařuje (zatímco všechno to, co do ní přidává přilehlé město, zůstává). Vypařování ovšem na jaře občas nestačí přívalům z hor a jezero se rozvodňovalo. Dnes jej udržují na rozumné úrovni hladiny odčerpáváním vody - proto ten ústup jezera od budovy lázní. Z celé této atrakce mi bylo smutno a úzko.

	Saltair lehce zabahněná, zašlá sláva lázní se "silným vzduchem"

Těšili jsme se do Salt Lake City, UT. Očekávali jsme odlesk nedávných olypijských her a kypící metropoli, což bylo v sedmý den týdne asi dost naivní. Nějak jsme pozapomněli na fakt, že se jedná snad o nejbigotnější mormonské město ve Státech. A tak jsme projížděli kolem zavřených obchodů a restaurací, což mě vrátilo v duchu o dvacet let zpátky a deset tisíc kilometrů na východ, do dob hluboké totality, kdy v neděli bylo neomylně a bez vyjímky všude zavřeno, turisti neturisti. V Kalifornii se víkendy tráví většinou nakupováním, tady zřejmě všichni hupky do kostela a pak užívat rodinného života. Teda, užívat... Projížděli jsme kolem sterilně načinčaných domků, prázdných hřišť, opuštěných biografů, zavřených kaváren a strašidelně pustých parkovišť. Kaliforňani o víkendu otevřou do široka garáže, rýpají se v autech a zahrádkách, chodí na návštěvy, klábosí na ulici, vypustí děti do parků, pořádají párty i sranda mače v basketu, opékají buřty, bezostyšně žijí svým uvolněným tempem, nestydí se za své lidské nedostatky a bordel v garáži. Ze Salt Lake City jsem měla dojem Potěmkinovy vesnice. Všechno krásné, urovnané - a naprosto nelidské.

	Západ v Idaho

Kromě toho Hroch zlostně mručel, neboť nastal čas krmení a mrazivě nevlídné okolí nám nedávalo doufat v kus žvance. Zachránila nás až Fiesta Guadalajara v Laytonu. Mexické jídlo, vlídná obsluha, vystavená piva na báru - konečně kus rozumně hříšné civilizace! Pivo jsme si ale odpustili - čekal nás ještě přejezd Idaha a večer snad už vytoužená Montana.

Severní část Utahu a navazující Idaho jsou zase o něco vlídnější, než předchozí pouště. Řeky, tráva, kravičky, obilí a sopečné kopce na obzoru vypadají trochu jako krajina kolem Litoměřic. Vesele jsme jí profrčeli a tradá do Montany, kde je na dálnicích povolených až neuvěřitelných 75 mph. Síly nám začaly docházet v Dillonu, ale nebylo kde hlavu složit (ve městě se konalo rodeo a tak bylo obsazené úplně všechno). Montana je velmi řídce osídlená (zato v Dillonu měli všichni dost "husto"), nezbývalo než se nějak prokousat zdánlivě nekonečnými dalšími šedesáti mílemi pustiny do Butte. Tam se naštěstí zrovna nic nekonalo a tak jsem padala do peřin s pevným předsevzetím, že náhody, která nás zavála do tak zajímavého města, musíme ráno využít.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.