Do bordelu! 2. září 2002 s hvězdičkou - o pokleslé literatuře, hornickém městě a jednom velezajímavém muzeu

	Dnešní Butte, MT, se dělí na staré centrum (vlevo), novou zástavbu (vpravo), a důl (vzadu)

V Butte, Montana, jsme se ocitli sice náhodou, ale nedalo mi moc práce přesvědčit Sida, že v takhle slavném městě bude určitě něco zajímavého. Přiznám se, že moje znalosti o Butte pocházely téměř výhradně z lehce pokleslé literatury - Poutníků Kathleen Winsorové. Když se ovšem od tohoto příběhu odečtou trochu příliš charakterní hrdinky a jejich trochu příliš ramenatí a romanticky mužní protějšci, zůstane nám poměrně slušná historka o prvních zlatokopech, kteří sice nenašli moc zlata, ale zjistili, že Butte je opravdu "butte" - prostě pahorek - celý z mědi, stříbra a dalších zajímavých kovů. V roce 1870 tu žilo 142 bělochů, jeden černoch a 98 Číňanů. Na začátku 20. století se Butte náhle díky drahým kovům rozrostlo na sedmdesátitisícové město kypící nonstop provozem v dolech i barech.

	Můj muž ať mi netvrdí, že nechodí do bordelu. Ode dneška mám na to fotografickou dokumentaci!

Slečna na hotelové recepci nám dala prospekt a já zjistila, že v Butte toho nabízejí víc, než stíháme objet. Vyřadili jsme výstup k olbřímí soše Panenky Marie ze Skalistých hor, zřekli se požitků jako naučný okruh s průvodcem a vybrali dvě nejzajímavější atrakce: skanzen hornického městečka roku cca 1880, a Dumas Brothel Museum. Dumasův bordel byl první na cestě, a tak jsme stavěli napřed tam, byť je z historického hlediska o deset let mladší.

Dumasův bordel dnes vlastní Rudy Giecek. Ještě jeho dědeček jako desetiletý pracoval v černouhelných dolech kdesi na česko-polských hranicích. Tatínek se angažoval v odborářském hnutí v Pittsburgu - a Rudy skončil zase v hornickém městě. Ne jako horník, ale jako svérázná madam bez živnosti. Koupil od poslední majitelky a provozovatelky Dumasův dům a začal zachraňovat část šťavnaté historie, ke které se většina společnosti nezná.

	Počestně se tvářící zadní vchod		Chodba s neřestnými výklady

Dumasův dům byl vyprojektován jako klasický bordel viktoriánské doby, postaven v roce 1890, a svému účelu sloužil až do roku 1982. Údajně se jedná o nejdéle fungující veřejný dům ve Státech. Jak je to možné, když se zákony o prostituci neustále zpřísňovaly, a již pouhých pět let po otevření byla prostituce stíhána jako mírný přestupek? Inu... přestupek se dal pokutovat deseti dolary. Jestliže celá vykřičená čtvrť zaměstnávala kolem tisíce dam, které každý měsíc radnici tuto pokutu zaplatily... stačí elementární znalost násobení, aby člověk pochopil, že městská pokladna nemohla zrušit takový skvělý zdroj příjmů. Později vzala věc do rukou policie, ale s podobným výsledkem. Pokuta pro madam, a prý i "služby zdarma" pro ochránce pořádku. Policie infomovala předem o šťárách a tak ctihodní občané měli čas vytratit podzemními chodbami (ne nadarmo je Butte hornickým městem) do svých kanceláří a klubů. Možná se s nimi vytratil i lecjaký nectihodný občan. Ale pořádek a mravnost byly zachovány.

	Zařízení narycho uzavřených "pracoven" se výborně zachovalo

Byla jsem na toto muzeum šíleně zvědavá - v bordelu jsem nikdy nebyla, a jestli někdy někdo z mých kamarádů byl, nechal si to pro sebe. Nebo možná pro ostatní chlapy. Viktoriánský koncept vykřičeného domu byl pro mě překvapením. Hned od vchodu se táhla do útrob stavení chodba, po jejíchž stranách se nacházela okna a dveře. Taková Zlatá ulička hříchu. Dámy stály za okny, doslova ve výloze, a pánové vybírali. V patře byly o něco větší pokojíčky, ale bez oken do chodby - zřejmě pro ty, které nepotřebovaly pracovat v kumbálcích. Další místnosti byly v podzemí - stejný systém (okna do chodby) jako v přízemí. Když kapacita přestala stačit, byly vybudovány nové pokojíčky do zadního traktu. Ty měly okna a dveře rovnou do ulice. Celkem bylo v domě 43 pokojů, v dobách největšího rozmachu pracovalo u Dumase kolem stovky dam, které se v místnůstkách střídaly na směny, aby mohlo být otevřeno nonstop.

	Patro pro panstvo

V roce 1943 přišel příkaz zavřít všechny bordely - oficiálně jako součást válečného úsilí. U Dumase zabednili a zavřeli pokoje do ulice, instalovali pevné dveře, zvonek a špehýrku. Bordel začal fungovat tak, jak jsem si tuto instituci vždy představovala. Gentleman je tiše vpuštěn do nenápadných dveří, v salónu si vybere z přítomných dívek a odcházejí do ústraní. Z ulic spořádaně mizejí "výkladní skříně" s bílým masem, ale byznys jede vesele dál.

Válečné puritánství mělo nečekaný vedlejší účinek - pokoje narychlo zabedněné v roce 1943 zůstaly opuštěné a nepřístupné - a prvním dalším návštěvníkem byl až Rudy Giecek. Posbíral, co kde zůstalo pohozeno a zanecháno. Pár bot, obaly od žvýkaček, tuby s lubrikačním želé, polorozpadlé šatstvo, balení od kokainu, zbytky havanských doutníků (dnes se dostanou už jen pašované), skleničky od opia, lahve od piva, voňavky, desinfekce i zajímavá řešení válečných rtěnek. Všechen kov šel do zbrojního průmyslu, bylo zakázáno plýtvat na takové "hlouposti" jako šminky. A tak se začaly rtěnky vyrábět ve formě "sirek" - malé množství pomády na dřevěné tyčince, později se podařilo vyvinout papírové obaly připomínající původní kovové. Rudy nechal na zdech viset i dobové plakáty a hambaté výstřižky. Kromě drobností našel i různé erotické pomůcky - bičík stočený pod jednou postelí, či elektrický vibrátor, který má zástrčku uzpůsobenou tak, aby šel zapojit místo obyčejné žárovky. Překvapivý byl nález časoměřiče na jedněch dveřích - odměřoval deset minut - jen tolik času měl zákazník ke svému výkonu!

	Dvoukilový elektrický vibrátor

V Rudyho podání má každá drobnost, každá maličkost svou historii a výpovědní hodnotu. Třeba prošlapané lino v kumbálku - velký tmavý flek u okna, kde se dáma vystavovala, cestička od dveří dveřím, dva fleky před kamny (uzavírají se podmínky obchodu), další prošlápnuté místo u umyvadla a nakonec postel - nohy pelestě zaryté skrz vrstvy krytin až na původní dřevo dávají tušit, jak moc byla tato část zařízení využívaná. Celá "pracovna" je velmi úsporná. Široká přesně na délku postele - ta je na jednom konci, na druhém okno a dveře. Mezi tím kamna a umyvadlo. Možná tam bývala i toaletka či křesílko. V některých místnostech byly tajné dveře a schovávačky. Ty byly jaksi navíc, vedle "řádného" přístupu do městského podzemí. Občas bylo potřeba ukrýt i některou z dam. Pro jednu hledanou Francouzku byla v domě k dispozici upravená lednice - zvenku bílá dvířka s rozbitou klikou (to aby nebylo divné, proč nejde otevřít)- zevnitř petlice a místo tak tak na jednu menší osobu.

Každý správný starý dům má svého ducha. I u Rudyho straší -- v pokojíčku číslo dvacet. Elinore Knott, madam bordelu v roce 1955 měla domluveno, že odcestuje s vysoce postaveným přítelem, o kterém se domnívala, že ji miluje. Sbalila si kufřík a čekala na muže, který nikdy nepřišel. Nakonec pochopila marnost svého čekání, vrátila se do svého pokoje a ze zoufalství se otrávila prášky. Dodnes je prý občas k spatření, jak utrápeně vleče kufr zpět do schodů.

	Petersonova továrna na kysané zelí se celá vešla do chajdy v popředí

	Skanzen hornické usedlosti v Butte

Samozřejmě - Butte nesestává jen z bordelů. V počestném skanzenu za městem je vidět i ostatní řemesla. Metalurgická laboratoř, kovář, ledař, kloboučník, hokyně, funebrák, cukrárna, lékárna, zubař, praktický lékař, odborová kancelář, pošta, banka, čínská prádelna, bar či truhlárna. Skanzen se skládá z více než padesáti budov, většinou zařízených dobovým nábytkem a náležitostmi živnosti. Překvapilo mě, jak pochmurné interiéry mělo sídlo dobře situované rodiny. Většina věcí (koberce, stěny, nábytek, doplňky) se vyznačovaly temnými, studenmi barvami - zelená, černá, šedá. A to jak tady, tak i dole ve městě v bordelu. Buď byla tenkrát olivově zelená největším výkřikem módy v dekoracích, a nebo se opravdu náš vkus velmi liší od toho před sto lety. Za nejkurióznější výstavu ve skanzenu považuji Peterson's Sauerkraut Factory. Téhle "továrně" na kysané zelí se zjevně dařilo výtečně a pracovitý belgický pár se stal slavným po celém okolí. Když to vezmete kolem a kolem - Butte je dost daleko od jakékoliv další civilizace na to, aby bylo téměř nemožné dopravit tam nějaké ovoce či pochutiny -- a tak zelí bylo pravděpodobně jediným zpestřením zimního jídelníčku v pustých teritoriích.

Usoudili jsme, že kultury bylo dost (přiznám se bez mučení, že po Dumasovi se skanzen nezdál ani zdaleka tak zajímavý, jak by si zasloužil), našli tu jedinou hospodu otevřenou na Labor Day (i tady se svátek práce slaví tím, že nikdo nepracuje) a po obědě jsme vyrazili do dlouho slibované pustiny.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.