Tchýněcí smršť 1. - 5. července 2001 Blitzschwiegermutter, turistické roupy a co zavinili "Zvěrosvěsti"

	Šťastný Sid trávil začátek dovolené hned se třemi krásnými dámami

	Můj muž dokáže vymluvit díru do hlavy komukoliv - klidně vlastní tchýni ...

Dohromady máme se Sidem dvě maminky, resp. dvě tchýně, kromě dalších příbuzných. Maminko-tchýně bydlí jedna v Praze, jedna v Brně - při plánování naší návštěvy v Evropě bylo záhy jasno, že a) si nás obě chtějí co nejvíce "užít" b) bude třeba pečlivě naplánovat logistiku přesunů mezi Prahou a Brnem a nebo (!!!!!) to vymyslet nějak lépe.

Opravdu se nám nechtělo trávit dovolenou ve městě, sezením v obýváku a srkáním kafe (Sid navíc kafe ani nepije) a klábosením. Proto jsme nakonec přistoupili na operaci Blitzschwiegermutter. Svezeme maminky na půl cesty = k nám na chalupu, a uvidíme, co tato pokusná směs způsobí. Navíc po tolika měsících, kdy mě Sid prováděl po Americe, bylo na čase ukázat mu zase místa, která se líbí mně.

Třeba Jindřichův Hradec - ten si určitě zaslouží vícero návštěv - po hradu vedou tři prováděcí trasy - absolvovat je v jednom dni zavání masochismem. Vybrala jsem (já jediná jsem na hradě už byla) trasu starým palácem a černou kuchyní. No, nevím, jak obyvatelům ve 13. století, ale nám teda byla uvnitř docela kosa. Po neslaném nemastném výkladu jsem se zahřáli výlezem na hradní věž - rozhodně doporučuji, výhled stojí za to. Také jsme se pokusili vetřít s další prohlídkou do rondelu - kruhového hudebního pavilonku. Vloni jsme se se Sidem takhle přifařili bez problémů, ale letošní průvodkyně byla neoblomná. Škoda, že rondel se dá absolvovat pouze v rámci prohlídky - považuji ho za jednu z nejzajímavějších staveb v Jindřichově Hradci, ale potácet se kvůli němu další hodinu na jiné prohlídkové trase se nám nechtělo. Oběd jsme si dali přímo v prostorách zámku - mírné ceny a slušný výběr jídel byly příjemným překvapením - nicméně by mě zajímalo, kolik ušetří za plyn a elektřinu: porce, které nám přinesli, nebyly ani vlažné.

	Maminky na věži v Jindřicháči

Stále jsme ale ještě měli "turistické" roupy, a když se ukázalo, že ani Sid ani Sidova maminka ještě neviděli Červenou Lhotu, bylo rozhodnuto. U zámečku zrovna na chviličku vylezlo slunce - půjčili jsme si lodičku a Sid, netuše, že moje maminka je veslařská přebornice, se chopil vesel. Inu, tchýně by nám mohly zajisté kecat do horších věcí, než je veslování na rybníku .

	Jindřichův Hradec

Plánovali jsme i pěší výlet na Roštejn, ale počasí (to slunce na Červené Lhotě vydrželo pouze po dobu naší projížďky) nás donutilo zase jen k nesmělým výpadům směrem od bezpečí střechy auta. Slavonice jsou obdobně pěkné jako Telč a méně známé, a snad právě proto sem až na vyjímky povědomí o elementární pohostinnosti k platícím hostům ještě nedorazilo.

Na náměstí je dům, kdysi tajná evangelická modlitebna, nyní vlastněný "Italem". Ital opravdu přišel z Itálie (jméno jsem se nikdy nedozvěděla) a od doby cca před osmi lety, kdy jsme jeho provádení motlitebnou absolvovala poprvé se svými francouzskými přáteli, se naučil velmi dobře česky. Tuto atrakci doporučuji - kromě fresek v modlitebně stojí za shlédnutí výstavka starého nářadí - kolovraty, máselnice, kruhadla, lisy, pračka, mandl, medomety... všechno pečlivě udržováno a popsáno.

Uprostřed slavonického náměstí je nezbytná věž - vstupné se platí až nahoře, před výstupem na ochoz (pokud 172 schodů nevylezete, máte tento pokus zadarmo). Cestou na ochoz věže ze 16. století (1503 - 1549) budete procházet, či spíše prolézat zvonicí datovanou 1750 se sedmi zvony. Nahoře vás kromě vlezenky na vyhlídku čekají požitky ve formě pohledů a suvenýrů, a - alespoň v našem případě - příjemná slečna v kase.

	Na lodičce

Tím ovšem výčet příjemných zážitků ze Slavonic končí. Veřejné záchodky zamčené, bez jakéhokoliv vysvětlení. Zamířili jsme do cukrárny, že si dáme kafe a zmrzlinu a odskočíme si tam. Ovšem tam záchodky nemají a odkázali nás na ony veřejné, s tím, že jestli jsou zavřené, tak to si asi "pani odskočila na oběd". Vrátilo nás to o patnáct let zpátky - to máme za to, že chceme někde courat, místo abysme seděli doma zadku a čučeli na zprávy v bedně.

	Červená Lhota

Pominuli jsme poslední ze světlých bodů Slavonic, mařížskou keramiku - mají ve městě i dílnu, kde si můžete nazdobit svůj hrnek. Místo toho jsme odjeli na nedaleký hrad Landštejn.

Tam záchodky mají a navíc je to moje oblíbená zřícenina. Zaplatíte vstupné a jste vpuštěni - kudy si hrad projdete, které informace si přečtete, a co vynecháte jako nepodstatné, je vaše věc. Žádné koktající šeptající průvodkyně, co drmolí nezáživná data. Landštejn býval významný hraniční hrad, (zmiňován je už od 13. století), čemuž odpovídá rozsah zřicenin. Stále ještě stojí věž, která je také přístupná a nabízí pěkný výhled na okolní lesy.

Naše cesty s maminkama ovšem odhalily jednu nepříjemnost - naftová Fabie se čtyřmi cestujícími odmítala sebemenší spolupráci a při sešlápnutí plynu se sice ozvalo temné hučení, ale rychlost vozu se v podstatě nezměnila. Obzvláště frustrující, pokud se vlečete do kopce za náklaďákem. Tohle dost zpochybňovalo úspěch našeho záměru odjet do Alp - vyhrabala by se Fabie vůbec do nějakého většího kopce?

	Pohled na Slavonice z věže

Vůbec se nám plány nějak hatily - z chalupy jsme odjeli do Brna, vyprali dvě pračky prádla (no, spíše maminka vyprala), s tím, že další den ráno zabalíme a jedeme. Další den jsme samozřejmě odjet mohli - ale pouze pokud bychom byli vodníci. Telefonický dotaz v jediné prádelně, kterou jsme v Brně našli nám ozřejmil, že sice mají sušičku, ale protože je "Zvěrozvěstů", mají zavřeno. Byli jsme odsouzeni k dalšímu dni čekání.

Naštěstí ve Vídni věrozvěsty neslavěj - bylo rozhodnuto - sjedeme do půjčovny, zkusíme Fabii vyhandlovat za Golfa a navštívíme Pepe a Sínu. To jednak z důvodů antikoncepčích - pár dní staré věčně řvoucí miminko a napůl hysterická mamina s poblinkanými rameny a váčky pod očima až do pasu, jsou poměrně výmluvné - a taky proto, že jsem Pepe neviděla asi tak rok.

	Landštejn

S výměnou auta dělali v ARACu napřed trochu drahoty, že za Golfa musíme připlatit, ale Sid jim hravě dokázal, že před rokem měl za stejnou cenu Golfa. Nadále nám bylo sděleno, že v Čechách nám auto ukradnou (rekord byl prý asi tři hodiny od půjčení), ale nakonec půjčili.

Jestli si myslíte, že parkování v Praze připomíná noční můru, jeďte do Vídně - Pepe navíc bydlí ve spleti jednosměrek a já za těch devět měsíců v Americe odvykla parkování do řady. Naštěstí ve všední den dopoledne byli místní se svými vozy v práci, místečko jsme nakonec našli.

Návštěva ovšem antikoncepčí očekávání nesplnila. Proběhla v neuvěřitelné pohodě - sice jsme se neviděli s tříletou Sárou, která byla ve školce, zato Philipp na naší počest (alespoň si to tak představuji, že to bylo kvůli nám) dorazil o něco dříve, Sína spořádaně první dvě hodiny spala, pak se nakrmila a pak ležela u Pepe na klíně a poklidně sledovala, co důležitého si povídáme. Pepe neměla poblinkaná ramena, nepříčetný výraz nasadila jen když jsme ji fotografovali; s přehledem zvládla běžné hostitelské povinnosti (Hroch dostal hlad, a to si piště, že to je nějaký nápor na domácnost!). Absolutně nechápu, proč si někdo pořád snaží stěžovat, že s malým dítětem se nedá nic stihnout . Vždyť je to tak prosté!!!!

Čekala nás ovšem cesta zpátky do Brna pro snad už suché prádlo. Moc by mě zajímalo, co si rakouští celníci přeberou z našeho neustálého přejíždění hranic sem a tam (v mém případě už přejezd číslo pět). Sid mi chtěl ukázat Cornštejn, nad Vranovskou přehradou, ale opět jsme zapomněli uvážit Cyrila & Metoděje. Přehrada, jakožto i hrad praskaly ve švech, takový Václavák ve špičce. Stačilo ale kousek popojet a byl klid - a třešně. Spáchali jsme mohutný pych a podél silniček lemovaných stromy se řádně nacpali.

A na závěr jedna soutěžní otázečka pro (nejen) grafické hnidopichy: Jistě jste si všimli, že obrázek Jindřichova Hradce vypadá trochu... zvláštně. Čím to???

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.