Cameron Pass - prázdniny začaly, ale léto nikoliv.

Snowy Range.

Dětem začaly prázdniny ještě před koncem května, což se projevilo hlavně tím, že Lisa měla najednou voltiž hned ráno od osmi. To mi značně komplikuje život, protože v té době není otevřené ještě Costco, kde obvykle trávím ty dvě hodiny Lisina tréninku rodinnými velkonákupy. Naštěstí letos už Lisa řídí, takže pokud oželím nákupy, nemusím se už o voliž starat. Podobně Lisa jezdí samostatně do práce — což je oproti loňskému létu veliká úleva.

Letní ranní tréninky dávají obvykle smysl: odbýt si fyzicky náročnou záležitost dřív, než se udělá šílené vedro — ale letošní sněhová nadílka koncem května vůbec pocit léta nenavozovala. Brodění se sněhem v Rockies v květnu člověk očekává, ale sníh byl v horách i v červnu, což jsme si vyzkoušeli na vlastní nohy a boty u Mirror Lake. Situace byla velmi zrádná — v některých místech se dalo chodit po závějích, aby se při příštím kroku člověk beznadějně propadnul až po pás — zřejmě dle toho, kde kdy a jak svítí slunce, či kde je závěj podemletá potutelným jarním potůčkem. Nově zakoupené pohorky mi byly v tomhle stejně prd platné, mokrá jsem byla komplet.

Zrádné závěje.

Do cirkusu jsem šla jen s Lisou.

Tohle léto jsme už trávili hodně odděleně — děti jsou ve věku, kdy už mají svůj program a své preference — brodivý výlet u Mirror Lake jsem absolvovala jen se Sidem. Do cirkusu, který sliboval koně a akrobacii na šátcích, jsem zase šla jen s Lisou, protože naše chlapy ti koně ani akrobatické výkony tak nezajímají. My jsme si to naopak užily náramně — s výcvikem koní, voltiží i šátky máme své zkušenosti, takže jsme mohly pronášet znalecké komentáře. Jediný problém vidím v tom, že se Lisa zase utvrdila v tom, že může kdykoliv utýct z domova s cirkusem — většinu věcí by zvládla taky.

S Tomem jsem zase vyrazila na rozlučkovou grilovačku se střeleckým oddílem — pořádali to milosrdně ve státním parku s tím, že klub platil vstupné a zařídil grilování v poledne — ale lidi si mohli vyrážet na výlety a kajaky a kola dle chuti. My jsme s Tomem objevili krásnou stezku skalami nad nádrží — a pak jsem si ještě stihla půjčit kajak a projet se po vodě. Tom odmítnul jet, že nemá převlečení — no, jeho chyba; kdyby poslechnul maminku, která mu radila, aby si k nádrži sbalil plavky, mohl mít o zážitek víc.

A abych neměla to léto tak jednoduchý, našla jsem si práci — známí rozjíždějí "diner" — klasickou americkou hospodu — a chtěli kuchařku. Výhodou jsou flexibilní služby, rodinné prostředí, a že všechno vaříme na objednávku, ze základních surovin — takže jídlo je dobré, a poskytuje mi to možnost rozmanitých činností — že nejsem uvázaná u plotny, ale pobíhám mezi grilem, sporákem, friťákama, mrazákem, přípravnou a pecí na pizzu. Plus je to malý podnik, takže různě zaskakujeme a prolínáme do ostatních prací a funkcí. A chodím domů s čistou hlavou, nenosím si práci s sebou — ne, že bych občas neměla sny, v nichž mi padají pizzy z pásu na zem, bloudím v mrazáku nebo mi hoří maso na grilu, ale není to takový ten korporátní stres.

A jen s Tomem na závěrečnou grilovačku kroužku a procházku kolem nádrže.

S Tomem jsem také letěla balónem.

Kozenky jsou mírně pohoršené tím, jak se jim snížila kvalita služeb a četnost obskakování, ale zase mají pravidelnější režim. Na konci jara jsem si všimla, že Večernice má docela nalité vemeno, a když jsem ji zkusila podojit, vyšel na mě hrnek mléka. Pozorovala jsem tedy pečlivěji dění v chlívku a na pastvě — a zjistila, že kůzlata, která jsou (zvlášť kluci) už větší než matky, se ještě pořád chodí pokradmu kojit. A já žila celou zimu v domnění, že jsou dávno odstavená! Takže jsem zase zavedla, že jsou na noc staré kozy oddělené od mladých a ráno si nadojím půl litru mlíka pro naší potřebu. Starým kozám se toto zjevně líbí — mají v noci klid posvátný, a ráno u dojení si v pohodě schroupou svou snídani bez nutnosti bojovat o zrní s nadupanými mlaďochy. Mlaďoši jsou nadšení méně, protože nemůžou mamasovat, ale i na jejich straně chlívku je klidněji — když se do jejich sporů nezapojují ještě matky. A celkově mi přijde, že dojením se kozám vrátil nějaký smysl života — že najednou mají "práci" a účel. A pravidelný režim. A taky jsou mnohem zodpovědnější — několikrát během dne si odejdou na pastvu — kde plní ten další důležitý úkol — udržují prérii — vypásají trávu a hnojí půdu.

Rodina naopak mou práci vstřebala dobře — skoro dva roky jsme byli všichni "furt" doma — takže to, že alespoň jeden z nás "chodí do práce" je úleva od obecné ponorky (pro mě teda rozhodně). V okamžiku, kdy toto píšu (konec srpna) jsem si uvědomila, že za ty dva měsíce mého zaměstnání, jsem ani jednou neuklízela kuchyň a v podstatě nevařila a nenakupovala. Zdá se, že jsme si pořídili skutečně úžasný dům, kde "se" tyhle věci dějí samy od sebe. Podzim, kdy Tom je na koleji a Lisa má kromě své práce i školu, bude asi složitější. Zvlášť pokud Sid bude zase na služebce v Texasu.

Ve Fredericku jsme byli pomáhat.

S pilotkou Jeanne.

Ale zpět k začátku prázdnin. Poslední víkend v červnu se konal balonářský sraz ve Fredericku v Coloradu. Na začátku se u nás stavila na jednu noc Jeanne s Tomem, kteří pak měli ubytování zajištěné od pořadatele na místě. My jsme dojížděli, protože je to něco málo přes hodinu a to nám nepřišlo, že by stálo za tu pakárnu s objednáváním hotelu — o cenách ani nemluvě.
V pátek jsme se proletěli já s Tomem, vzrušující bylo, jen když nás přišel vyhodit majitel pozemku, na kterém jsme chtěli přistát. Pozemek Jeanne vybrala proto, že to byla zanedbaná louka — na které zjevně nerostla žádná plodina, kterou bychom mohli poškodit, ani se na ní nepásla žádná hospodářská zvířata, která by balón mohl poplašit. Ale zřejmě si děd vařil ve sklepě perníček, nebo něco podobného, že nechtěl, abychom se byť jen přiblížili. Nu, jeho pozemek, jeho hrad.

Zbytek léta pokračoval v balonářském duchu. Kvůli mé a Lisině práci, jel hned po Fredericku na týden kolem čtvrtého července na balóny jen Sid s Tomem. Upřímně — dost složitě by se mi zrovna v tomhle týdnu hledalo hlídání pro kozenky, plus do Wyomingu jsem se stěhovala proto, abych měla prostor a klid — cpát se do podhůří národních parku (Teton a Yellowstone) mezi tisíce turistů o nejprofláknutějším státním svátku, se mi fakt nechtělo. Takže jsem ani moc nelitovala. Na čtvrtého července jsme s Lisou seděly na verandě a sledovaly ohňostroje nadšených sousedů na pozadí velkého městského ohňostroje a měly jsme pohodu. Nejúžasnější je stejně ale příroda — na obzoru se kupily bouřkové mraky, černější než letní noc — a když jim přišlo, že se lidstvo se svou světelnou show příliš vytahuje, rozsvítily celé nebe velkolepými blesky, vedle kterých nějaké rachejtličky vypadaly jako dětská hříčka. Vydržely jsme pohled na to divadlo hodně dlouho.

Kozenky se mají dobře.

Budeme tu za chvíli jak v Šípkové Růžence.

Následující víkend jely děti s partou tábořit do hor. Vlastně — už žádné děti, Tom je plnoletý a Lisu od plnoletosti dělí rok — a čím dál tím více trénují opouštění hnízda. Včetně toho, že se sami na výlet sbalili, že s kamarády naplánovali, co kdo přiveze — a že se tam sami odřídili. Na mě zbývalo jen nervování se, aby neměli nějakou nehodu, nebo neprovedli nějakou kravinu. V neděli jsme si my se Sidem udělali do té oblasti výlet s tím, že půjdeme na túru a potomci se můžou přidat — ale to nakonec odmítli. Z nějakého důvodu preferují blbnutí s kamarády před tím, že by se plazili někde po horách se starejma páprdama. To je ta dnešní mládež...

Dovolená se starýma páprdama, jmenovitě rodiči, je totiž ještě čekala. V půlce července jsme jeli do Rivertonu — pro změnu na balóny. K téhle akci máme nostalgický vztah — může za naše stěhování do Wyomingu — v létě 2020 stál Riverton za úvahou "a proč ne Wyoming". Kupodivu tenhle nostalgický pocit sdílí celá rodina, protože jsme si VŠICHNI udělali volno z práce a společenských povinností, abychom mohli jet. Já jsem nechala nainstalovat automatickou napáječku, automatická dvířka na světelný senzor na kurník a pořídila jsem kozenkám celý balík sena — a domluvila s Tarou, že přijdou jednou za den zkontrolovat, co se děje v chlívku a kurníku — a mohli jsme jet.

Na balóny pod Grand Tetons vyrazil pro změnu jen Sid s Tomem.

Místňáci si užívají sluníčka.

K nostalgii přispělo i to, že to zřejmě byla naše poslední organizovaná rodinná dovolená. Jednak kvůli tomu, že děti jeví tendence, že se rozprchnou do světa a za svými zájmy — a za druhé proto, že navzdory tvrzení soudruha prezidenta, že nemáme inflaci, nás hotel na ty tři noci stál o polovinu víc než loni — takže se nám protáčejí panenky ještě teď. Asi budeme muset oprášit stany a spacáky, a zase začít jezdit kempovat na divoko, jako zamlada. Což je fajn dobrodružství, ale už to není tak úplně dovolená, když člověk musí furt něco balit a hledat a zařizovat.

Balonářsky se letošní Riverton vydařil, lítalo se bez dramat a problémů. Novinkou tohoto roku byla naše návštěva muzea vojenských vozidel v Dubois. Soukromá sbírka a muzeum bylo otevřeno letos v květnu, a když jsme na to slyšeli ódy ze všech stran, povolila jsem i já, že to zkusíme. Duševně jsem se připravila na to, že se budu někde ve vedru plahočit po louce kolem nějakých "tanků" a doufala, že tam mají v místě alespoň stánek s kafem (případně i něčím silnějším), abych se náležitě obrnila — protože mi bylo jasný, že naši muži budou schopní trávit hodiny diskuzemi nad výhodami a rozdíly mezi jednotlivými modely.

Driggs, ID.

Upper Messa Falls, ID.

Jak vidíte, byla má očekávání velmi skromná. O to více jsem byla překvapená, když jsme se ocitli v klimatizované moderní budově, kde nás průvodci ujišťovali, že si máme sejf se zbraněmi nechat "na potom" — ale i tak jsme stihli okouknout pušku, která patřila vojínu Johnu Simpsonovi — ze které padnul v roce 1775 první výstřel u Bunker Hill, na začátku bojů Američanů proti britské nadvládě. John Simpson vystřelil předčasně, v rozporu s rozkazem "střílejte, až uvidíte bělma jejich očí", nicméně za svůj přečin byl nakonec jen pokárán a konce války se dožil v hodnosti majora. Zajímavé je, že za svou vojenskou službu nikdy nebyl zaplacen — tvrdil, že jeho nově vznikající vlast je příliš chudá na to, aby si mohla dovolit vyplácet odměny a důchody.
John Simpson se dožil sedmasedmdesáti let a byl dědečkem amerického prezidenta Granta, a pradědečkem objevitele a kartografa Merriwethera Lewise (ano, toho Lewise ze slavné expedice Lewise a Clarka).

Podívali jsme se na úvodní video k muzeu, a pak jsme začali procházet spletité kilometry expozice. V úvodu byla vozidla a mechanika z vylodění v Normandii, vše popsané a tématicky zařazené. Má duše dějepisářky plesala — kromě (pro mě nudných) technických parametrů techniky bylo vše zasazené do historického kontextu bitev — a hlavně politické situace a událostí, které k válkám vedly. To vše zpestřené detaily, o kterých jsem neměla tušení — třeba, že protitankovým zábranám, takovým těm svařeným traverzám, se říkalo "český ježek" — protože byly vynalezeny ve třicátých letech k plánované obraně českých hranic — a Spojenci na ně narazili právě na normandském pobřeží — kdy za přílivu ježci páraly břicha přistávajících člunů a za odlivu bránily pohybu vozidel.

Zastávka v místních horách, už skoro bez sněhu.

A už jsme zase na balónech, tentokrát v Rivertonu.

V komunistických učebnicích dějepisu jsem se taky nikdy nedočetla o Red Ball Express — bílá vlajka s červeným kruhem se používala napřed jako signál pro admirálskou loď, později při přepravě důležitých osobností, pak jako označení železničních vagónů s rychle se kazícím zbožím. Za druhé světové války se muselo během postupu Spojenců na východ zajistit zásobování na čím dál tím větší vzdálenost — a tak Evropu brázdily desítky a stovky náklaďáků s jídlem, zdravotním materiálem, pohonnými hmotami — a municí. Možná by mě ale vymazání Red Ball Expresu nemělo překvapovat — zásoboval i Pattonovu Třetí Armádu, která dle oficiálních zdrojů nikdy nedorazila až do Plzně, natož, aby potřebovala nějaké zásobování.

Bohužel jak jsem si myslela, že po třech hodinách budu ráda, když zavřou, a já budu moct odtáhnout Toma a Sida, tak jsme po těch třech hodinách byli teprve u Korejské války a expozici Vietnamu jsme museli jen prolítnout — nezbývá, než se utěšovat tím, že to do muzea nemám tak daleko a že se tam můžeme vypravit někdy v budoucnosti. O korejské a vietnamské válce vím ještě méně než o druhé světové, a tak by stálo za to projít si tyhle části muzea znovu a důkladně. Jenom perlička — v muzeu vojenské techniky je i expozice věnovaná seržantce Reckless — kobyle, která v korejské válce fungovala jako nosič mezi zázemí a frontou; když se naučila cestu, byla schopná ji absolvovat bez lidského průvodce a uměla zalehnout a krýt se v palbě.

Vylodění v Normandii.

Lidová plovárna u řeky Big Horn.

Ale opusťme muzeum — další den dovolené jsme navštívili horké prameny v Thermopolis — letos bylo ještě méně vody než loni, takže asi je opravdu sucho — když je říční rameno, v němž se dalo před pár lety plavat a ráchat, napůl vyschlé, a bazénky s vřelou vodou nad řekou protékají jen čůrkem. Nicméně i přes to jsme si zaplavali a vyráchali se — a následující den jsme po balónech vyráželi domů, já do bláznivého týdnu bez vedoucí kuchyně — kdy jsem najednou jen po pár dnech zaučení měla na triku celou kuchyň a pracovala dvě šichty denně — od sedmi do jedné a pak od pěti do osmi. S půlhodinovým dojížděním to bylo poměrně náročné — a někdy v té době jsem "ztratila stopu" prací na pozemku — zkrátka jsem nestíhala s tímhle nasazením ještě plet a kosit. Byla jsem ráda, když jsem nezapomněla pustit stromkům zavlažování.

Když jsem v sobotu opouštěla v poledne práci, čekalo mě doma bleskové povlečení postele v hostovské ložnici — a dorazil Karel s rodinou. Karel je ten kamarád, od kterého si půjčujeme domek v Estes Parku — a konečně jsme se viděli naživo. A mohli jsme je vyslat do víru divokého západu — u nás zrovna probíhaly Frontier Days, což je deset dní rodea, průvodů, představení, kolotočů, výstav a programů. Přiznám se, že my jsme se moc neúčastnili — po přelidněné Kalifornii mi ještě pořád nezačali chybět davy a tlačenice.

Horký pramen.

Nad Rivertonem se proletěla Lisa.

Karel odjel v pondělí ráno a v poledne jsme s Lisou vyzvedávaly na denverském letišti Lisinu kalifornskou kamarádku Lucy. Pár letišť jsem už v životě viděla (včetně těch v Asii a Jižní Americe), ale takovýhle chaos jsem fakt nečekala. Značení kolem letiště zcela zmatené, takže jsme s Lisou zoufale obkroužily oba terminály (několikrát) až jsem to vzdala, Lisu vyhodila u východu a jela zaparkovat. Překvapivé je, že jsme se nakonec s Lucy sešly a v pořádku si ji odvezly domů.

Ve středu jsme brali Lucy na Thunderbirds — letecký den na základně. Poučeni z loňska, kdy jsme se taktak dostali dovnitř, jsme tentokrát vyjeli zavčasu, tj. hodinu a půl před začátkem akce. Dorazili jsme s časovým předstihem, takže jsme se šli podívat na vystavené stroje a trochu protáhnout nohy. V devět nám bylo oznámeno, že se čeká na roztrhání ranní mlhy a oblačnosti, a že začátek bude posunutý. To už jsem byla mírně nervózní; měla jsem být na poledne v práci. Show začala v deset, skončila po jedenácté — a následující hodinu a půl jsme STÁLI na parkovišti. Prostě nebylo možné odjet, protože vojsko nezvládlo zorganizovat odjezd několika set civilních automobilů, naložených svátečně naladěnými, přátelskými lidmi. Už se vůbec nedivím, že odsun z Afganistánu byl takový bordel a ostuda.
Ještě, že mi kolem jedenácté napsali z práce, že nemusím chodit, že je pomalý den.

Lisa s Jeanne přistály.

Thunderbirds.

Překvapivé pro mě bylo to, že jsem po asi hodině čekání dostala něco jako panický záchvat — ten pocit, že jsem zavřená (byť na obrovském letišti) a nemůžu pryč, byl hodně děsivý. Musela jsem vystoupit z klimatizovaného auta a začít kráčet těch pár kiláků směrem k bráně — jinak by mi z toho hráblo. Výsledek je, že na tuhle akci už fakt nikdy nepůjdu — Thunderbirds jsou krásní, ale kvůli hodince stíhaček jsme strávili šest hodin více méně různým čekáním. Plus jsem mohla mít průšvih v práci, protože mě nenapadlo, že hodinová akce začínající v devět mi nedovolí být ve dvanáct na pracovišti.

S Lucy jsme absolvovali na střídačku (podle toho, kdo měl práci či jiné povinnosti) výlet na Terry Ranch na bizony, na Vedauwoo, Pine Bluffs — a taky do hor k Medicine Bow Peak. Díky Lucy jsme vylákali na túru i Lisu, takže jsme po horách vláčeli hned tři puberťáky. Teda — my jsme se vláčeli; puberťáci nám hravě utíkali a tvářili se, že s funícími rodiči nemají nic společného. Bohužel jsme nedošli až do průsmyku mezi Medicine Bow a Sugarloaf Mountain, protože se kolem nás točily černé mraky a hřmělo — nepřišlo nám rozumné lézt na holé kopce ve třech tisících nad mořem v hrozící bouřce.

V pondělí jsme zase s Lisou doručily Lucy na letiště do Denveru. Už jsme docela zvládly parkování (již na druhý objezd letiště se nám to zadařilo!), ale zase jsme se nedočkaly žádné informace ohledně jejího letu — jako jestli letí, ze které brány letí a tak. Lisa tvrdí, že někde na schodišti u parkoviště takovou ceduli viděla — ale nic takového nebylo nikde v hlavní hale. Jako chápu, že v digitálním věku se dají tyto informace najít na telefonu, ale přeci jen bych očekávala nějakou stručnou a jasnou informaci předtím, než se pasažéři prosoukají bezpečnostní prohlídkou do útrob letiště.

Bisoni na ranči.

3.3 km nad mořem, ale valí se bouřka.

S návštěvou vegetariána Lucy jsem si uvědomila jednu místní zvláštnost — i v té pidihospodě v pidivesnici, kde vařím, máme bezlepkové varianty jídel; ve městě jsou relativně běžné — ale nikde jsem moc neviděla vegetariánské jídlo. Vysvětluju si to tím, že v osmnácti stech metrech nad mořem, ve srážkovém stínu velkých hor, není moc prostor na hrdinství. Vegetační období je tu zhruba devadesát dní a všechno se musí zalejvat, což zakládá na další problémy (třeba zasolování půdy). Pole se musí zakládat v pásech, aby se předešlo vytvoření Dust Bowl jako v Oklahomě ve třicátých letech. Jediné, co tu roste samo od sebe, je tráva na prérii — která ovšem pro lidi stravitelná není — na rozdíl od krav, které na takové dietě prospívají bez nějakého složitého opečovávání a extrašpeků — a které tu mají spoustu volného prostoru. Vegetariánství je v těhle podmínkách zkrátka luxus.

Odletem Lucy pro mě tak nějak skončilo léto. Z města odjeli všichni kovbojové a cirkusy, a já chodila do práce. Začaly být chladnější noci (což jsme přivítali s povděkem). Sid odjel na služebku do Texasu, v domě bylo ticho a klid — a najednou byl za rohem Tomův nástup na univerzitu. Začátek školy byl oficiálně dvaadvacátého srpna, ale prváci se měli nastěhovat na koleje už v neděli čtrnáctého, aby absolvovali seznamovací týden bez zmatků se VŠEMI studenty.

Pro nás dítě z domu znamená nejen konec prázdnin, ale i konec jedné životní etapy. Tak nám všem držte palce.