V době, kdy jsme my zkoušeli univerzitní menzu v Laramie, Wyoming...

Sid se vracel z Texasu se zastávkou v Royal Gorge u Cañon City, Colorado.

Do Wyomingu jsme se přistěhovali se dvěma dětmi — a teď je už všechno jinak, děti už nejsou děti a najednou se nám připravují na skok z hnízda. V neděli čtrnáctého srpna se Tom stěhoval na univerzitní kolej. Měl štěstí, že Sid byl ještě pořád na cestě z Texasu, jinak bychom na univerzitu přijeli jako skuteční Hujerovi. Takhle jsme byli "jen" ve třech. Tom s Lisou jeli Vozíkem, aby Tomovi zbylo auto v Laramie, a já následovala v autobuse — abych si odvezla Lisu zpět domů.

Tom dostal od univerzity instrukce, kam má přijet a kde má parkovat — naplánovali jsme, že já zaparkuju autobus u stadionu, a ke kolejím dojedeme všichni jedním autem, protože jsme předpokládali, že tam bude příliš mnoho aut a příliš zmatek. Mýlili jsme se jen v řádech toho, kolik aut a potažmo kolik zmatku před kolejemi bude — poskakovali jsme asi čtyřicet minut, než se nám vůbec podařilo vjet ke koleji — a tam jsme zase poskakovali a hledali, jestli se někde neuvolní parkování. Na koleje se stěhovali všichni prváci, a ti ze vzdálenějších končin či jiných států si přivezli oblečení a vybavení na celý rok — včetně třeba skříněk, ledniček a sportovního vybavení. Tom měl sbalenou jednu velkou tašku, dva příruční kufříky a baťoh — s tím, že co bude potřebovat, to si doveze postupně. Navíc jeho spolubydlící plánoval dovoz malé ledničky a mikrovlnky, čímž nám ušetřil stěhování velkých věcí. Kdybychom bývali zaparkovali obě auta u stadiónu a došli to pěšky, tak bychom byli u kolejí mnohem rychleji než s poskakováním a složitým parkováním. No, jsme poučení na příští kolo.

V okamžiku, kdy se nám ale podařilo zaparkovat, už šlo všechno hladce. Studenti si vyzvedli průkazky, s nimi si šli vyřídit ubytování a stravování a případně parkování. Vlastní stěhování vypadalo děsivě, ale opět — univerzita zjevně má své zkušenosti. Dvanáctipatrová kolej se třemi výtahy měla v každé kabince obsluhu a každý výtah jezdil jen do čtyř určených pater — takže se dav rázem smrsknul na třetinu a "dozor" ve výtahu zajišťoval, že vše probíhalo co nejplynuleji.

Zvykáme si na život bez dětí — výlet pod Medicine Bow.

Lisa, Olinka a Elsa na Pražském Hradě.

O dvanáctém patře jsme slyšeli už spoustu hororových příběhů, ale holt prváci si vybírat moc nemůžou. Zato se Tom může chlubit tím, že bydlí v nejvyšším patře nejvyšší budovy ve Wyomingu. A i když si v srpnu stěžoval na vedro na pokoji, jsem si jistá, že v zimě trochu toho tepla navíc ocení.

Chtěly jsme s Lisou ponechat Toma osudu a vyčkávání spolubydlícího Maddoxe (plánoval Maddoxovi pomoct se stěhováním lednice a mikrovlnky, ale Maddox přijel vyzbrojen oběma rodiči, takže to zvládli sami) a jít si na slušný oběd do restaurace, ale naše oblíbená byla zavřená — takže jsme se nakonec vrátily pro Toma a šli všichni společně na jídlo do menzy. Menza je obrovská, moderní a formou různých pultů, kde si člověk může vybrat (mají i bezlepkovou sekci!) — včetně zákusků a zmrzliny. Vrátili jsme se na pokoj, seznámili se s rodiči spolubydlícího a s jeho maminkou jsem si vyměnila telefonní čísla, kdyby něco — a bylo na čase, abychom se s Lisou vypravily k domovu.

Zpočátku bylo velmi zvláštní, že jsme doma jen ve třech. Tom plánoval přijet o víkendu a sbalit si věci, které jsme zapomněli nebo nechtěli tahat hned napoprvé (třeba lampičku na stolek), ale akce seznamovacího týdne mu zasahovaly i do víkendu. Pak se naštěstí ustálil rozvrh a Tom nás začal jezdit vyjídat pravidelně. Občas se objeví i v týdnu — to právě když si zapomene něco sbalit, nebo náhle zjistí, že by potřeboval v týdnu kvádro či zimní bundu.

Zastávka u Crystal Lake cestou zpět na universitu.

Podzimní barvy u Lake Owen.

A aby toho opouštění rodného hnízda nebylo málo, Lisa se rozhodla jet do Česka. Přišlo nám rozumné využít příležitosti, kdy babička je fit, počasí není úplně z kategorie podzimních plískanic a Lisa nemusí ještě řešit přihlášky na vysoké školy. Takže jsme nahonem řešili letenky a papíry (Lisa není plnoletá) a dolaďovali plány. Kromě rodinného srazu jsem se rozhodla využít Lisina výletu a vyslat ji na předčítání a autogramiádu mého táborového kamaráda Adama Suchého, kterému právě vyšla kniha. Taky jsme chtěli Lise dopřát trochu toho cestování po Evropě a domluvili jsme návštěvu u kamarádky Pepe ve Vídni. Tady v Americe Lisa od patnácti jezdí autem a pracuje — ale třeba vlastně nikdy pořádně nejela sama vlakem — to osamostatňování má na různých březích Atlantiku různou posloupnost. V Evropě mi přijde, že se se vším čeká na osmnácté narozeniny — i s těmi auty a vlastně i možností pracovat. V USA si sice nedáte pivo až do jednadvaceti, ale relativně samostatní můžete být mnohem dříve než v osmnácti.

S Lisiným odjezdem jsme zůstali se Sidem sami. Po skoro devatenácti letech jsme najednou byli doma bez jediného dítěte! Díky tomu, že tady v podstatě neexistuje instituce letních táborů a že tu nemáme babičky, jsme nikdy neměli děti odložené, ani na víkend. Párkrát jsme nechali děti doma s naší babičkou (když ještě mohla cestovat) a sami jsme někam vyrazili, ale domov bez dětí byl pro nás novinkou. No, musíme si zvykat — za rok bude nejspíš i Lisa někde na škole a my zůstaneme sami...

Letošní podzim se, zřejmě díky La Nině, vydařil — krásné teplé dny bez plískanic znamenaly barevné listí, a tak jsme se vydávali na různé výlety — pokud byl doma na víkend Tom, jsme se s ním projeli někam k Vedauwoo, šli na procházku, a on odtamtud mířil na západ na kolej a my na východ domů. Při návratu z jednoho takového výletu jsme viděli u silnice obrovského černého losa, takže jsme zastavili a fotili — za špatného světla soumraku ty obrázky nedopadly moc dobře, ale máme zážitek.

Začátek výletu na běžkoviště vypadal snadně.

Potkat losa v době říje nebylo moc příjemné.

Týden na to jsme byli se Sidem na výletě sami. Vysadil mě v mé běžkařské oblasti a odjel létat s dronem. Já jsem se těšila, že si projdu známé trasy a pokochám se podzimním lesem, pod heslem "tady to mám za ty dvě zimy proběhané křížem krážem, to se nemůžu ztratit". Mno, neztratila jsem se, ale to, že letní cyklistické trasy vůbec neodpovídají zimním běžkařským, považuji za velký podraz. Dále jsem předpokládala, že běžkařské magistrály obsahují pod sněhem silnice či lesní cesty — chyba lávky — jsou protažené přes nenápadné louky a průseky. Hrozně se mi ulevilo, když jsem po — mně zcela neznámé — cyklistické stezce dorazila na loučku s osamělým stromem, který si velmi dobře pamatuju z běžek — ten stromek je moje noční můra, protože se nachází pod velmi frekventovaným a tudíž často zledovatělým kopečkem, kde se vždycky modlím, abych se stromku zvládla vyhnout.

Když jsem narazila konečně na tu vytouženou lesní cestu, kterou jsem znala z běžek a o které jsem věděla, že vede do údolí, kde mě měl nabrat Sid, říkala jsem si, že to už je v pohodě. A jak si tak rázuju lesem, zahlédnu koutkem oka pohyb. A když jsem podívala pořádně, málem jsem si musela měnit spodní prádlo — zlatavým podzimním lesem se vznášel černý přízrak s bílým parožím. Přešel mi přes cestu a zmizel na druhé straně, směrem do údolí, kam jsem směřovala i já. Losi jsou solitérní, takže se dá předpokládat, že to byl tentýž jedinec, jehož jsme před tím viděli v téhle oblasti u silnice. Můžou mít klidně až 700 kilo, což mi u tohoto exempláře nepřišlo jako nepravděpodobné. A byl říjen, kdy člověk nemůže očekávat od hormonálně vykolejené divoké krávy nějaké racionální jednání.

Vzhledem k tomu, že se los pohyboval po lese zcela neslyšně, bylo jasné, že pokud se naše cesty opět zkříží, tak to bude bez jakéhokoliv varování. Usoudila jsem, že je na mně, abych losa nepřekvapila a nevyděsila. I zvolila jsem delší trasu přes přehlednou louku raději než zkratku lesem — a celý zbytek cesty jsem si zpívala. Buď teda los odkráčel někam úplně jinam — a nebo je můj zpěv značně odpudivý — ale už jsem ho nepotkala. Nicméně byla to připomínka toho, že žijeme v místě, kde je pořád ještě více divokých zvířat než příslušníků druhu homo sapiens, a že bychom měli být na různá setkání připraveni.

Bent Rock z dronu.

Twin Peaks.

Jeden víkend jsme zajeli jen do místního, velmi civilizovaného městského parku — to když jsem se konečně dostala k tomu, abych vyzkoušela kolo-běžky. Objednala jsem si je na začátku léta, ale pak jsem začala chodit do práce a navíc bylo pořád vedro, takže mi jen ležely v obýváku. Na kolečkové běžky pasují totiž moje běžkařské boty — které jsou ZIMNÍ a tudíž pořádně zateplené, takže do třiceti stupňů je to suboptimální. Navíc s běžkama na kolečkách jste odkázaní na asfalt či beton — žádné pády do sněhové peřiny, ale pěkně natvrdo, s reálnou hrozbou silničního lišeje — tudíž jsem chtěla mít dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy, přes které nosím chrániče na kolena a lokte. A helmu. Opět — do letních veder je takové brnění poněkud nepraktické.

Když konečně přišlo trochu chladnější počasí, ukecala jsem Toma a Sida, aby šli do parku se mnou — abych měla po ruce někoho, kdo mě případně sebere z chodníku a odveze domů či do nemocnice. Kolo-běžky se ukázaly býti sportem pro celou rodinu — moji chlapi se smáli, až se za břicho popadali — a hlavně — běželi se mnou, aby o žádnou legraci nepřišli. Sida jsem neviděla běžet snad za celou dobu našeho manželství! Bohužel tato zkušební jízda ukázala, že na těchto běžkách budu značeně omezená terénem — nejlépe se jezdí po betonových chodnících, i asfalt je příliš nerovnoměrný a na hrubším terénu (např. silnice) se zasekávají kolečka — protože jsou hodně malá. Taky si nejsem moc jistá, že se na tom dá brzdit, což mi značně brání v rozletu — přeci jen se člověk bojí rozjet, když neví, zda zastaví. Naštěstí tu máme pár možností betonových stezek, nemluvě o rozsáhlé síti v Coloradu podél řeky Cache la Poudre, v sousedství Lisiny voltiže. A na rozdíl třeba od kola, se dají koloběžky hodit jednoduše do kufru auta a mít je k dispozici kdykoliv.

V říjnu jsem našla v emailech od 4-H (pod které spadá i Tomův střelecký kroužek) inzerát se třemi mladými slípkami. Naše slepice přepeřují a nenesou, navíc jsou už staré, takže jsem už plánovala, že na jaře pořídím kuřátka a trochu omladím hejno. A teď se mi naskytla možnost získat tři slepičky, které jsou vypiplané z nejhoršího do věku, kdy nesou bezproblémově vejce. Neváhala jsem a honem jsem se přihlásila a v sobotu si odvážela tři nádherné slípky.

Kolo-běžky.

Popelky.

Legrační je, že největší nová slípka je veliká a šedivá — a hodně podobná naší černé australorpce Jet. Kropenatá wyandottka zase vypadá jako hnědá verze naší Pepper. A stydlivá ameraucana jako by z oka vypadla naší Saše — jen je zase v hnědé verzi místo černé. Takže máme vlastně tu samou sestavu, jen v jiné barevné škále. Uznejte, že jsem prostě MUSELA poslat Lise do Česka fotku šedivé slepice s tím, že nám Jet nějak vybledla.

Nové slepičky jsou velmi domestikované, neváhala bych tvrdit, že dokonce mazlivé. Tom šedivou pojmenoval Popelka a stydlivou Ameraucanu Rozárka. Kropenaté zůstalo původní jméno — Toad (= žába/ropucha) — vysloužila si ho tím, že už jako kuřátko vyskakovala z bedýnky a utíkala. U nás se vyznamenala tím, že vyskočila / přeletěla ze slepičího výběhu ven — ne, že bych nechápala její touhu po svobodě a po tom, aby nebyla zavřená v relativně malém prostoru — ale slípky byly zavřené proto, aby je naše staré slepice moc nezrasovaly. Dát dohromady dvě různá hejna není vůbec jednoduché — a naše původní rozmazlené slepice se rozhodně nechtěly vzdát svého výsostného postavení.

No, když mi vyletěly z hnízda děti, nahradila jsem je opeřenci — starostí se slepičími hádkami a ústrky a rvačkami bylo až až. Novým slepicím teď říkám Popelky — jsou to takové moje popelušky, odvádějí všechnu práci (vejce) a jejich starší sestry je prudí. Až je mi Popelek občas líto — ale zase ony jsou velmi společenské, všude za mnou chodí, takže mám možnost jim sem tam něco podstrčit nebo jim poskytnout cenu útěchy v podobě výletu na kompost.

Dočkali jsme se OTVÍRACÍHO okna!

Oráč.

Zřejmě jsem se musela hodně nudit, protože jsme v té době začali přestavbu koupelny. Naše velká koupelna totiž kromě sprcháče měla i obrovskou, trojúhelníkovou, rohovou vanu, nad kterou bylo neotvírací okno. Loni jsme zkusili okno vyměnit za otvírací, ale pokorně jsme se vrátili k původnímu — ono když musíte kvůli otevření okna vlézt do vany, tak to moc praktické není. Přes zimu jsme obíhali obchody a hledali nějaké okno, které by se dalo otvírat bez lezení do vany — a neuspěli jsme. Takže jsme se rozhodli vanu zrušit. Za dva roky v novém domě jsme vanu nikdy nepoužili — když nepočítám pokus o máchání prádla v době, než nám dorazila pračka. I to jsem zkusila jen jednou — vana byla obrovská, napouštěla se dlouho, a i na máchání prádla je jednodušší použít standardní vanu v hostovské koupelně. Do místa po vaně se nám teď vejde koš na prádlo, odpadkový koš, nějaké poličky na ručníky — a můžeme mít otvírací okno a potažmo v koupelně VĚTRAT.

Dvacátého října jsem vyrazila do Denveru na letiště pro Lisu. Co nejsme v Kalifornii, tak jsem odvykla zácpám na dálnici, takže jsem byla nepříjemně zaskočená dopravní situací na dálnici před velkoměstem — ale dobře to dopadlo, na Lisu jsem dokonce asi tři minuty čekala. O víkendu pak dorazil Tom a slavili jsme jeho devatenácté narozeniny. Ovšem až poté, co si to Tom odpracoval — z přebytku energie jsem si půjčila od Bryana motorový pluh a zapřáhla Toma do zaorávání kompostu do další erodované části pozemku, abych zasela podzimní dávku trifidů. Musím říct, že pluh se velmi osvědčil — to, co jsem na jaře dělala několik dní, jsme měli s Tomem hotovo za dopoledne.

Doufám, že naše komorní rodinná oslava Tomovi trochu vynahradila nucené práce na pozemku a že se bude domů vracet — bylo fajn mít zase všechna ptáčata hezky v hnízdě.