Stonehenge.

Náš nový, luxusní kurníček.

Začalo to tím, že jsem v zimě tak dlouho váhala s objednávkou sazeniček od Conservation District, až jsem všechno propásla. Takže jsem hledala, kde jinde koupit či objednat stromky a keře, abych mohla osadit další část prérie. A tak jsem se v dubnu ocitla v místním zahradnictví, kde mi řekli, že stromky budou až v půlce května. Nicméně mě zaujalo, že prodávají i různé šutry a kamení a ozdobné serepetičky. Naše příjezdovka dělá smyčku kolem studny, podzemní nádrže na vodu a pumpy. Ovšem pumpa je nešťastně vystrčená mimo centrální kruh a tudíž v cestě prvnímu nepozornému řidiči — a my už několik měsíců vymýšlíme, jak pumpu ohradit, aby nám ji někdo nevyoral. Kolem nádrže a studny nemůžeme stavět sloupky plotů nebo sázet stromy, a z povrchových úprav — takových, aby to neodnesl místní vítr, už toho moc nezbývá. Nakonec jsem do zahradnictví vytáhla Sida, aby se účastnil výběru ozdobných kamenů.

Kromě kamení jsme ale v zahradnictví spatřili kurníček. Takový malý, údajně pro pět slepic (máme tři), postavený velmi bytelně (firma sídlí v Montaně, na sever od nás, takže zřejmě něco vědí o "počasí"), na ližinách, čili se dá "snadno" ještěrkou přesunout, a zjevně navrhovaný někým, kdo ví svoje o slepicích a jejich chovatelích. Kurník má stálé odvětrávání, navíc otevírací okýnko (přídavné větrání v horkých dnech), bidýlka, místo na snášení vajec přístupné zvenčí, a kromě dvířek pro slepice má i velká dvířka pro člověka, aby se dal kurník snadno vyčistit. A já jsem začala přemýšlet, že vlastně extra kurník by nebyl k zahození — slepice jsme pořídili narychlo a žily v kozím chlívku, v již druhém pokusu zabudovat do chlívku prostor vhodný pro nosnice — ovšem jako všechny kompromisy, ani kurník v chlívku není ideální. Zabíral místo kozenkám a slepice neměly tak úplně svůj prostor a klid. Představa kurníku mě nadchla — a tak jsme si zakoupili lístky do tomboly o kurník.

Slepice kurník schválily.

V chlívku máme squatera.

Začátkem května nám přišlo kamení, v půlce května jsem byla opět v zahradnictví vyjednat stromky — a stále jsem hleděla na ten krásný kurník — a pak jsem dostala nečekanou ránu — slosování o kurník bude prý až v ŘÍJNU. Ze zahradnictví jsem odcházela s objednávkou stromků a letákem výrobce kurníku, protože začínalo být jasné, že i kdybych náhodou kurník vyhrála, tak to bude až v zimě. Po pár telefonátech jsem se ocitla u místního distributora montanské firmy — a zakoupila u nich kurník trošku větší, než ten tombolový. A začala zálibně obhlížet jejich kůlničky, protože v kozím chlívku mám i úložný prostor na seno a docela by se mi hodila extra kůlna. Musím ale opatrně, protože Sid je přeci jen už starší pán, tak aby ho netrefilo — napřed kurník, a pak teprve šopa... už i ten kurník stál tolik, že nezbývá než doufat, že slepice začnou snášet zlatá vejce — jinak se nám to nikdy nezaplatí.

Na druhou stranu — slepičky se zdají kurníkem potěšené. Při předchozích přestavbách chlívku jsem je vždycky musela nosit a vysazovat na nové místo, protože to naprosto nechápaly. Do kurníku nakráčely zcela samozřejmě, a bez cavyků začaly snášet vejce do nových boxů. Zřejmě je kurník postaven natolik dobře, že to pochopí i slepice.
Se slepicema mám ještě jednu příhodu. Přemýšlela jsem, proč při našich procházkách s kozama po pastvině, chodí slepice všude se mnou a drží se u nohy jak dobře trénovaní psi. Až jsem si všimla, za jakých okolností "nohu" opouštějí — a to když vyběhnou za nějakou kobylkou, broukem či motýlkem, které já v trávě vyplaším — ony mě normálně využívají coby náhončího!

Wyomácký dráteník.

...je vám prd platný, když ještě koncem května nasněží.

A když jsme u toho využívání — naše dvorní králice Jackie měla zase mladé — zřejmě je odchovala někde na kompostu — moje konstrukce z palet skýtá spoustu skrýší — a když jsem přehazovala kompost, málem jsem na vidle napíchla malého králíčka. Ten se ovšem nenechal vyvést z míry, a když jsem ho takhle surově vyhnala z kompostu, ubytoval se u kozenek v chlívku. Když jsem ho načapala poprvé, jak si v mrazivém ránu pochutnává na seně pěkně v teplíčku chlívku, považovala jsem to za náhodu. O pár dní později jsem se radovala, že ho přeci jen ještě nic nesežralo (malí králíčci nevydrží — máme tu sovy, kojoty a jestřáby), a že to musí být děsně chytrý králík, když se zvládá schovávat u kozenek. Od té doby se Bobek stal součástí naší menažerie a vídáme ho prakticky denně — buď přímo v chlívku, nebo se pase na travičce někde v okolí — a když je člověk hodně pozorný, je občas ke spatření někde spící.

Tom u Bear Lake.

Vyhlídka nad Nymph Lake.

Na rostlinné frontě můžu referovat, že trifidům se daří dobře — pustina pod basementem se pěkně zazelenala, to jak se trifidí miminka přestala maskovat dohněda. To mě povzbudilo, a tak jsem nasela další semínka do náhodných holých míst. A protože jsem neměla kompost, pohnojila jsem písek kozími bobky. Na rozdíl od koňských kobližek nebo kuřinců, kozí bobky nejsou žíravé ani jako čerstvé. To tedy praví teorie, v praxi se zdá, že to funguje taky — a nebo jsou trifidi obzvláště odolní a vyrostli by čemkoliv.

Dále jsem se pozvala ke kamarádům Doris a Bryanovi, obhlídnout jejich zahradu. Vypěstovat něco v místních podmínkách (1800 metrů nad mořem, vítr, sucho zpestřené bouřemi a kroupami) není jen tak. Poslední sníh bývá na Den Matek (druhá neděle v květnu — což mimochodem docela sedí na české Zmrzlé muže), a první se dá čekat začátkem září — takže set a sázet se dají jen druhy, které mají vegetační období kolem devadesáti dnů. Skleník vám moc nepomůže, protože vám ho smete vítr, případně ho roztřískají kroupy. Takže skleníky se budují buď z odolných plastů, a nebo se dělají dráteníky. Pletivo místo skla ochrání vaší úrodu od největších krup — a od králíků. Jakkoliv Bobka a Jackie považujeme za součást ranče, jsem si vědoma ničivého potenciálu roztomilých hlodavců. Další způsob, jak králíkům zabránit v přístupu, je mít záhony ve zvýšených bednách — to má výhodu v tom, že se vám nepodhrabou ke kořenům ještě navíc zemní veverky. Z nepřátel hospodáře tedy zbývají jenom ptáci, myši, mravenci, mšice, housenky, plísně, různé choroby — a počasí.

Divá zvěř opustila národní park a vydala se za kulturou do města.

Zatmění Měsíce.

Než dojdete k názoru, že jsem se totálně zahrabala na pozemku, tak vězte, že jsme vyrazili i do velkého světa — jmenovitě do Colorada. A rovnou do jednoho z nejznámějších národních parků — Rockies. Domluvili jsme si přespání u Karla, lezeckého kamaráda, kterého jsme ještě stále neviděli naživo. Plán byl prostý — dopoledne vyrazíme z domova, v poledne se najíme v indické restauraci ve Fort Collins, kde dělají dozy — jakési palačinky z rýžové mouky, plněné sýrem či masalou — a které mám ráda a můžu je jíst, protože neobsahují lepek. Odpoledne jsme chtěli dorazit ke Karlovi a ubytovat se, prozkoumat, kam půjdeme na večeři a tak. Jestli nevidíte chybu v plánu, tak vězte, že my jsme ji neviděli taky. Po dvaceti letech výletů do Sierry jsme naučení, že do hor je to tři až pět hodin jízdy, a tak jsme podvědomě počítali s tím, že cestou strávíme odpoledne. Načež jsme i se zastávkou na oběd někdy ve dvě odpoledne odmykali dveře u Karla. To si nestěžuju, omyl to byl příjemný, protože jsme tím pádem stihli ještě odpolední výjezd do parku. Zkusili jsme se optat rangera, kam se mám jít projít na těch pár hodin světla, co nám zbývalo. Ranger odpovídal automatickým hlasem a bylo vidět, že v neděli odpoledne toho má dost. Doporučili Bear Lake, a tak jsme to zkusili tam. Okruh kolem jezera byl sice hezký, ale plný lidí — a krátký. A tak jsme se vydali ještě k Nymph Lake. Chůze byla zkomplikovaná sněhem — místy byla holá místa, teplota vzduchu byla na kraťasy a tričko — a pak ve stinných úsecích bylo najednou sněhu po kolena. Ale zvládla jsem to i já v teniskách.

Půvab městečka Estes Park opět nezklamal — v národním parku se turisti kumulovali kolem každé veverky, zatímco opravdová divá zvěř ve formě impozantních jelenů si vyrazila na večerní špacír do ulic. My jsme už posledně potkali v Estes jelena Chucka, tak nás to ani nepřekvapilo. Ovšem v kombinaci s tím, že ráno se v ozdobném jezírku před Karlovým domkem ráchal bobr, se začínáme obávat, aby nám Karel neúčtoval poplatek za safari.

Legolas se vznáší nad závějí, do které se hroši propadají.

Bierstadt Lake.

V pondělí jsme měli na park vyhrazený v podstatě celý den. Při pročítání Karlových průvodců jsem našla doporučení na trasu k Bierstadt Lake — ke kterému se dá dostat buď přímo od silnice serpentýnama v moréně, s překonáním velkého výškového rozdílu — a nebo se dá dojít sice o trošku delší, ale pohodlnější cestou po hřebeni od Bear Lake. No, delší ta cesta byla, ale to hlavně proto, že z větší části jsme se potáceli metrovými závějemi. Zapadnutí po zadek bylo často zpestřeno tím, že pod závějí už bublal jarní potůček. Pořád bylo na kraťasy, ale tenisky se ukázaly býti skutečně suboptimálními. Po asi dvou hodinách klení jsme konečně dorazili ke krásnému jezeru. Já jsem vyždímala ponožky a tenisky a nechávala je schnout na kameni, svačili jsme a při tom rozmýšleli, co dál. Turisti, kteří k jezeru dorazili zespoda, hlásili, že cesta morénou je komplet suchá, takže by dávalo smysl seběhnout to dolů. Jenomže — auto jsme nechali nahoře na Bear Lake.

Zachránil nás náš dvorní Legolas — Tom. Se svou (pod)váhou se do závějí nepropadal jako my, takže jsme skutečně museli vypadat jak z filmu Pán prstenů, kde se výprava brodí závějemi, zatímco elegantní elf kráčí PO sněhu. Domluvili jsme se, že Tom se vrátí sněhem k Bear Lake a sveze auto dolů pod morénu — kterou staří vetší rodičové sejdou suchou nohou.
Staří vetší rodičové měli trochu výčitky, zvlášť proto, že cestou dolů byl krásný výhled na hory. A taky jsme se trochu báli, protože se nad horama kupily mraky, aby Toma nechytla nějaká bouřka či vánice. Dolů jsme seběhli poměrně rychle, počítali jsme s tím, že budeme na odvoz čekat hoďku, možná dvě — ale Legolas musel skutečně létat nad sněhem, neboť dorazil i s autem jen asi čtvrt hodiny po nás. Neřekl to na plnou hubu, ale zjevně se mu chodí líp a rychleji bez funících nemožných důchodců.

Nad horami se zatahuje.

Účet za safari čekáme...

Vrátili jsme se ke Karlovi — výhoda bytu proti hotelu je v tom, že se člověk nemusí ráno odhlásit — takhle jsme se odpoledne v pohodě sbalili, osprchovali, převlekli, trochu poklidili a domů dojeli v civilizovanou hodinu — umytí, navečeření a zrekreovaní.

Těšili jsme se, že se do hor zase brzy vrátíme — a že už by tam mohla být odtátá většina sněhu a stezky lépe prostupné — ale dvacátého května nasněžilo. A na Memorial Day (třídenní víkend na konci května, kdy vyráží většina lidí ven) znovu. I ti zodpovědní zahrádkáři, kteří čekali se sázením až po Zmrzlíkách, přišli o rajčata a citlivější sazeničky. Turisti a výletníci museli přeorat plány na táboření a rekreace (i když zarytí, na rozdíl od nás, se jistě nenechali odradit šílenou zimou či sněhem). Nám to narušilo plány na společenskou událost roku — Tomovu graduaci. Na poslední chvíli jsem sháněla punčocháče a spodničku pod šaty — protože tyto součásti oděvu dávno nevlastním (viz. žili jsme dvacet let v Kalifornii) — a teď nám mělo sněžit.

Tomova graduace.

Sourozenci.

Ono vůbec, pokud dospějete do určitého věku, tak i kdybyste se vešly do šatů, které jste nosily před dvaceti lety, riskujete, že budete za klimakterního diblíka. Čekalo mě komplexní řešení garderóby, aby se večer před graduací ukázalo, že nejlíp vypadám v černé noční košili, která je ke kolenům, a s pár stříbrnými doplňky a rameny zakrytými červeným svetrem se dá považovat za relativně společenský oděv. Jestli ovšem očekáváte fotografii Carol v noční košili, tak budete zklamaní — za celou graduaci mě nikdo nevyfotil. Akce probíhala v půjčené aule ze šedesátých let, s blbým osvětlením a nejspíš původními koberci a tapetami barvy kočičích blitek. I naplánovali jsme, že se vyfotíme někde venku, kde nebudou na pozadí naskládané židle či plastové stolky, visící hasicí přístroje, dveře záchodků. Jenomže když jsme vylezli ven, zrovna byla sněhová přeháňka a tak jsme uháněli do auta, co to dalo.

Zpět k celé akci — protože virtuální škola, kam chodí děti, má oficiální sídlo v městečku Lusk (patnáct set obyvatel!), byla akce tam — nějaké dvě a půl hodiny jízdy autem. Jeli jsme tedy v civilním oblečení, že se převlečeme tam, a tak se stalo, že jsem zapomněla spodničku a tudíž si nemohla ani vzít punčocháče a šla jsem v tom sněžení naboso. Nakonec jsem byla ráda za menší počet vrstev, po dvou hodinách v aule jsme byli všichni dušení ve vlastní šťávě.

Ovšem ani nám to nepřišlo — akce měla překvapivý spád — a hlavně — projevy byly velmi, ale velmi zajímavé. Neměly by být, v normálním světě by konstatování, že škola má vychovávat lidi, kteří dokáží samostatně myslet, nemělo být nějakým zjevením, ale bohužel, nežijeme v normálním světě či době. Takže čtyři sta let po Komenském jsme nadšení, když někdo propaguje myšlení před papouškováním a výuku před indoktrinací.
Zdá se tedy, že jsme si stěhováním polepšili po všech stránkách — i po těch, kde jsme v žádné zlepšení již nedoufali.