Helikoptéry Huey.

Thunderbirds.

Na konci července v Cheyenne probíhají Frontier Days — týdenní festival Divokého Západu — s nepřeberným množství rodeí, průvodů, konzertů, tancovaček, s poutí a kolotoči — a leteckým dnem. Lisa byla na pouti s Ianem a pak ještě s celou partou (včetně Toma, který zjistil, že se mu na kolotočích dělá blbě — asi konečně dospěl?); my jsme stáli hlavně o ten letecký den, na kterém měli být Thunderbirds. Nebyli jsme si úplně jisti, jak to má fungovat, dle webovky to vypadalo, že akce je zadarmo, a že se diváci dívají od zaparkovaných aut. I riskli jsme to, vysadili jsme Lisu v práci (chuděra měla zrovna směnu) a pokračovali k základně, kde se to mělo odehrávat.

V instrukcích byl popsán vjezd, kterým se budou diváci pouštět, a také, že brána se v 8:45 zavírá a nikoho dalšího dovnitř nepustí. My jsme si mysleli, že když přijíždíme krátce po osmé, tak budeme v pohodě — ovšem na příjezd byl takový nával, že jsme pětatřicet minut poskakovali v řadě k bráně — a byli jsme předposlední auto, které vůbec dovnitř pustili. Za námi jich bylo určitě ještě několik stovek. Tak si myslím, že fakt to zorganizovaný nemají dobře, auta branou projíždí po jednom a pak se musí překodrcat ještě možná další kilometr po prašné silnici na kopec s loukou. Zde bylo vypraporkované obrovské parkoviště — vešla by se určitě i všechna ta další auta — kdyby se časově stíhala protlačit tou jednou jedinou branou a úzkou prašnou silničkou.

Mick je ležerní a klidná koza, vkládám do něj velké naděje coby do budoucího šéfa stáda.

Lorinka je takové naše miminko a trdýlko.

No, máme poučení pro příště, budeme muset vyrazit dříve a vzít si s sebou třeba snídani a nedoufat, že s půlhodinovou rezervou se dostaneme dovnitř. Jako určitě se dá na letadla koukat i z okolních silnic, ale nejlepší triky jsou, samozřejmě, pro diváky uvnitř a zpoza vzdáleného plotu vidět nebudou. Jinak je celá akce fajn — mezi zaparkovanými auty jsou poměrně velké pásy trávy, takže rodinky i jednotlivci si tam natahali deky a židličky, haranti kolem lítali a ječeli a hráli si a všichni byli spokojení.

Lisiny narozeniny na konci července proběhly — dle jejího přání — velmi komorně. S Ianem šla na pouť, od nás dostala nějaké dárky, více méně podle přání. Takže nakonec největší oslavu měla v práci. Ženské se domluvily, navařily na oběd, koupily dort a balónky, a o polední pauze si všichni sedli na chvilku ven na pokec. Přišlo mi to od nich velmi milé — Lisa tam byla necelé dva měsíce a rozhodně jsem nečekala, že budou oslavovat brigádnici.

Kůzlata za léto strašně vyrostla, na první pohled už není k rozeznání Večernice od svých dětiček. Lékorčiny holky jsou stále trochu menší, Lorinka asi bude malá kozenka, takové trdlo, už navždy. Tím, že vyrostla částečně na flašce, mě zřejmě považuje za svou mámu — ve smyslu, že má pocit, že jí odpustím úplně všechno. Takže když potřebuju vyhnat všechnu zvěř z chlívku, tak šest koz a jedna slepice utečou ven — Lorinka a slepice Jet a Pepper se hrnou ke mně — i když na ně mávám rukama a odháním je a křičím.
Enya je veselá a přítulná kozenka, největší kozí mazel. Bonnie vyrostla v krasavici, má medově zbarvenou srst i oči, vypadá velmi zvláštně — a má i chování princezny — je trošku odtažitá a dělá si věci po svém. Mick je největší z kůzlat a zřejmě ještě poroste. Vkládám do něj naděje, že bude alfou místo Večernice. Už teď má důstojnost patriarchy a roste z něj velmi rozumná a klidná koza. Večernice je moje první koza a mám ji ráda (jsem snad jediná), ale musím uznat, že Večernice je značně potrhlá a nekonzistentní, občas ostatní kozy (i lidi) bezdůvodně šikanuje. Mick vypadá, že chápe rozdíl mezi vedením ostatních a šikanou. Freddy je takový Mickův pobočník. Přestože prvorozený, tak je menší a zdá se spokojený s rolí mladšího bratra. Podobně jako Bonnie je víc odtažitý, ale když na tom trvám, tak se nechá česat a drbat a krmit dobrůtkami.

Večernice, Freddy a Bonnie.

Kozenky se naučily chodit na pastvu samy.

Večernice mi dělá starosti. V létě měla další epizodu artrózy — tentokrát takovou, že nemohla na nohu došlápnout a skákala po třech. Stalo se to zrovna jedno ráno, kdy Lisa měla stejně službu na veterině, takže jsem naložila Lisu i kozu a odjela tam rovnou. Normálně se objednává na čas — ale abych tam vezla na osmou Lisu, pak jela domů a telefonovala zpět, aby mi dali termín — to už mi přišlo jednodušší vzít to při jednom. Večernice dostala injekce a nesměla jsem ji tři dny dojit (respektive — dojit jsem mohla, ale neměli jsme pít mlíko) — a od té doby jsem ji už nerozdojila natolik, jako v předchozích letech. Teď holt uvidíme, jak rychle bude artróza postupovat. Vzhledem k tomu, že jsem byla se stejným probémem diagnostikovaná i já, tak si docela dokážu představit, jak tahle choroba znepříjemňuje život. Nevím tedy, jak dlouho budu ještě Večernici mít, už jsem to viděla s Hazel, jak se postupně zkracují intervaly mezi záchvaty, až má zvíře víc špatných dní než těch dobrých. Každopádně, tohle byla poslední kůzlata, která Večernice měla — zatěžovat jí další březostí už by nebylo humánní.

Další událostí léta byl dron, který nám přibyl do rodiny. To je zase Sidův koníček, ale trošku to přidává na zajímavosti výletům. Třeba když jsme si na Vedauwoo mysleli, že "obejdeme rybníček" a z dronu bylo jasně vidět, že rybníček je jen jeden z kaskády bobřích hrází a že bobři celé údolí potoka proměnili v soustavu bažinek, hrází a rybníků, která se obchází velmi těžko.

Mysleli jsme si, že rybníček půjde obejít.

Pohled z dronu odhalil kaskádu bobřích hrází a neprostupných bažinek.

V srpnu také došlo na elektrifikaci kozího chlívku — takže už nemáme prodlužovačku nataženou přes prérii. Zároveň s elektrickým kabelem nám natáhli do chlívku i internet — takže už nebudeme mít kamery na wifině. Což, doufám, způsobí i to, že mi chlívku a kozím výběhu bude zase fungovat mobilní telefon. Elektrifikace zajímavým způsobem přispěla ke kozí výchově. Dokud jsme neměli plot, vodila jsem kozenky na pastvu na vodítku a kladla jim na srdce, že nesmí zdrhat. Kozenky šly do sebe — a pak ani s plotem nechodily na pastvu samy, museli jsme je někdo vodit.
Když došlo na kopání příkopu a tahání elektriky do chlívku, bylo záhodno, aby kozenky u těchto prací moc neasistovaly — a tak jsem je zavřela na pastvině, aby neměly přístup zpět domů. První den se tuze divily, ale druhý den si na pastvinu ráno odkráčely samy. Od té doby se chodí pást i bez dozoru, což je veliká úleva — a ušetří mi to za seno.

Léto jsme zakončili opět balonářsky. Když se v oběžníku cheyenského balonového klubu objevil rozpis akcí — a v něm balónová rallye v Hot Springs (to místo v Jižní Drkotě, ze kterého loni Lisa odmítala odjet, jak se jí tam líbilo), neváhala jsem a napsala pořadatelce Petře, že bychom se rádi stavili. Petra se zná s Jeanne, a ta kdysi nadhodila, že Petra je vlastně taky Češka, takže jsme si na jaře vyměnily pár emailů. No a teď jsme toho využili, objednali hotel a napsali Petře, že přijedeme, a když nám najde pilota bez pomocníků, tak rádi přiložíme ruce k dílu.

Vedauwoo.

Southern Hills Diner — to už jsme v sousední Dakotě na výborné snídani.

Lisa řekla, že jet nechce a že má v pátek stejně službu, takže jsme ji nakonec se spoustou ponaučení nechali doma. Respektive jsme ji v pátek v poledne vyhodili v práci s tím, že měla domluveno, že jí domů doveze Ian — a my jsme pokračovali na sever do Drkoty. Od nás je to vlastně kousek, blíž než jsme to měli z Bay Area na Leavitt — nějaké čtyři hoďky. Ubytovali jsme a šli na večeři do hospody U Chlupáče (Wooly's). Během večeře volala Petra, jestli nechceme přijít do místního kulturního domu, že tam mají balonářskou slezinu, že by nás představila našemu pilotovi, Johnovi. Takže jsme dojedli a jeli se seznámit s Johnem.

Budíka jsme měli na 4:45, což teda žádná radost, ale mnohem horší bylo spaní na hotelu. Zjevně jsme rozmazlení naším domečkem na prérii, kde sice občas vyjou kojoti, ale jinak máme ticho a tmu. Přestože je náš pozemek u okresky, tak místní jsou pracující lid — přes noc nikdo nikam nejezdí, všichni spí před ranní šichtou. A teď najednou hotel v turistické oblasti, v pátek večer, kdy lidi najíždějí až do pozdních hodin. Dále pouliční osvětlení, osvětlení vlastního hotelu, rachot výtahu, klimatizace, odvětrávání koupelen, práskání dveřmi, hovor na chodbách — a do toho Sidovo chrápání. Takže jsem usnula někdy v půl druhý ráno — a od půl čtvrtý už jsem zase nespala. Tomovi se nevedlo o moc lépe.

Pramen.

Kaskáda na Cascade Creek.

V půl šesté na letišti jsme tedy nebyli moc ve formě — ale start byl nakonec zrušen, protože nejenže foukal vítr — ale foukal nad jezero, kde by se balóny blbě lovily. Takže jsme se šli dospat a před polednem jsme už zpovídali majitele hotelu, kde se ve městě najíst a kam vyrazit za něčím zajímavým. Hot Springs jsou malé městečko, v němž hojně pobývají turisti, mířící na sever do národních parků — a na Mt. Rushmore. Samotné Hot Springs mají muzeum s vykopávkami mamutů — v místě byla bahenní jáma, kde se utopily desítky zvířat a kde se stále pracuje na vykopávkách. Člověk by čekal, že v takovém místě bude široká nabídka ubytování, restaurací a turistických služeb — místo toho je to taková Hospoda Na Mýtince, která návštěvníky spíš odrazuje. Třeba v sobotu jsou otevřené jen dvě restaurace — Woolly's a pizzerie. U Chlupáče jsme byli předchozího večera a v podstatě jsme vyčerpali jejich menu (steak a burger), a v pizzérii se s mojí intolerancí na lepek fakt nenajím.

Hoteliér nám doporučil Southern Hills Diner s tím, že se nemáme nechat odradit vzhledem. Což dobře udělal, protože nevědět o téhle místní perle, nejspíš bychom nenápadnou modrou chajdu minuli — a i kdybychom ji neminuli, tak bychom nepředpokládali, že v takové budce se dá výborně najíst. Je to typický americký "Mom and Pop" podnik. Prostě rodinná záležitost, kde všichni přikládají ruku k dílu — a kde se vaří všechno ze základních surovin. Takže omeletu dostanete takovou, že v ní jsou vidět vajíčka (není nalitá na pánev z pixly), quiche byl zjevně také domácí a ne mražený z krabice a podobně.

Modrá tůň má necelých dvacet stupňů, koupání je ale náramné.

Dovolená.

Obveseleni a občerstveni jsme se vydali dále, ke Cascade Creek. Tento potok se vyznačuje tím, že vzniká jako teplý pramen. Ovšem nepředstavujte si něco jako kouřící a pářící Yellowstone. Teplý pramen spočívá v tom, že má 19,4°C — ovšem má je celoročně, takže ani v dakotské zimě nezamrzá, a tím pádem kolem něj rostou i vzácné rostliny, které potřebují stabilní teplotu.

Napřed jsme zastavili u Cascade Springs — u vlastních pramenů. Tyto bývaly využívané i komerčně, jsou krásně zcivilizované, obložené kameny a zídkami. Voda je neuvěřitelně čistá, člověk vůbec neodhadne hloubku — a pak se diví, když tam zahučí až po zadek. V okolí rostou planá jablka a plané víno, tak jsem si ochutnala báječné ovoce (které Tom a Sid odmítají pozřít, že je kyselé).

Druhá zastávka, o něco níže po proudu, byly Cascade Falls. Potok tam teče přes kamenné prahy a tvoří několik bazénků — a nakonec velkou hlubokou tůň, v níž se dá plavat. Teda dá — musí. Nevím jak je hluboká, ale na dno tam člověk nedosáhne, i když se zdá blízko. Opět jsem tam vlezla jen já, a plavala a ráchala se a objevovala. Tom fotil z břehu a Sid si pouštěl drona. Přitom těch dvacet stupňů je už plavací teplota, není to, že člověk mrzne (a navíc si myslím, že ta spodní laguna byla ohřátá od slunce na mnohem vyšší teplotu, než prameny nahoře).

Na startu.

Kvůli větru se nedařilo balóny řádně nafouknout a tak starty byly poměrně akční.

Bohužel do třetice spoléhání na hoteliérovy tipy selhalo. Ptali jsme se, jestli se v okolí dá najít nějaká stezka, kam bychom mohli na pěší túru. Ne, že bychom se nedokázali podívat na mapy národních a státních parků a něco najít, ale jednak jsou tyto relativně daleko od Hot Springs, a za druhé jsou narvané turisty. Loni se v Needles nedalo ani zaparkovat, takže nám to přišlo jako ztráta času. Ovšem asi nejspíš se projevila naše rozmazlenost ze západního pobřeží, kde je spousta veřejných přírodních území, se stezkami a trasami. Jižní Dakota zjevně už je spíš v tom východním stylu — většina území je soukromá a veřejné parky jsou přelidněné.

Doporučený Mickelson Trail jsme našli, ale k našemu zklamání se jedná o cyklistickou stezku vedenou v místě původních kolejí — vede i přes původní mosty a skrz tunely — což možná je zajímavé na tom kole, ale pro pěšáka je písková cestička, která většinou kopíruje rušnou okresku, poměrně odrazující. Zkusili jsme vjet do území Národního Lesa, jehož statut máme spojený se spoustou tras a kempovacích míst — ani tady jsme neuspěli. Buď tam byl neprostupný les — nebo tam byly chaty za plotem. Museli jsme si pogratulovat k výběru místa k životu — jakkoliv jsou Hot Springs a Black Hills krásné krajinově, tak pro náš způsob života to není úplně to pravé. V podstatě buď člověk smí existovat v přelidněném národním parku, nebo v nějakém zapomenutém městečku, kde i hospoda má otevřeno jen půlku týdne — a kde se nedá jen tak výletovat.

Vrátili jsme se na hotel, kluci šli na večeři do pizzérie a já si šla na hoďku lehnout. V noci jsem spala asi hodinu a půl a ráno čtyřicet minut — a začínala jsem být docela nemožná. V sedm večer jsme měli nástup v městském parku, kde balonáři dělali pro obecenstvo světelnou show — na což bylo potřeba postavit balón a pak ho pomoct sklidit. A protože hořáky zevnitř osvětlené balóny jsou nejhezčí za tmy, čekalo se po soumraku — a tudíž jsme se do postele dostali zase až kolem desáté — s budíkem na 4:45.

Přistání naopak byla velmi poetická a klidná.

Balíme.

Petra nás prosila, zda bychom se na neděli nemohli rozdělit — že by nechala dva lidi s Johnem a jednoho by potřebovala pro dalšího pilota bez posádky. Nabídli jsme Sida — my s Tomem jsme zůstali s Johnem, jeho manželkou a dvěma kamarády — a hroší sílu jsme delegovali jinam. V neděli ráno se, k mému velkému překvapení, letělo. Když jsem viděla balóny zmítající se v poryvech větru, a když jsme si užili poměrně dramatický start, kdy jsme všichni viseli na koši a doufali, že vítr pilota nevyklopí a že se pilot trefí hořákem do pohyblivého terče otvoru v sukni balónu — a viděli jsme, jak balóny po vzletu metelí k severu — tak jsem nevěřila, že to dobře dopadne. Tady se ale ukázalo, že neznám místní poměry. Nejtěžší na balonovém lítání je PŘISTÁNÍ. Najít místo, kde není elektrické vedení, stožáry, budovy, oseté pole, stromy — a naopak tam jsou cesty, po kterých může dojet četa pomahačů balón složit a naložit (celá ta legrace má něco ke dvěma metrákům, to fakt člověk v teplejch neodnese). Najít takové místo v osídlené krajině je docela problém. U Hot Springs tento problém odpadá. Na sever od městečka jsou travnaté prérijní ranče, ke kterým vedou silnice — a kde jsou v plotech udělané dílce, jež se dají rozebrat, a pak se dá vjet do pastviny s pickupem. Místní balonáři mají s rančery domluvu, že se smí na jejich pozemcích přistávat. Takže jakkoliv byl start dramatický, přistání byla jednoduchá a bezpečná.

Cestou od přistání a balení našeho balónu jsme našli Sida — takže tím nám odpadla starost, kdy se kde jak najdeme — a po rychlé sprše na hotelu jsme vyrazili k domovu. Doma jsme byli ve dvě odpoledne, takže byla spousta času trochu se prospat, vybalit, udělat prádlo, a večer jsme měli sraz s Ianem a Lisou v restauraci. Ianovi jsme koupili večeři, když Lisu o víkendu vozil po městě, dcerku jsme si převzali — a šli domů — pro změnu spát.