Autobus! 15. - 25. května 2006 Zkoumáme, kterak celý potulný cirkus na kola dostati; horečka a žárlivost

	Deštivý den -> s babičkou do akvária

Den matek normálně nijak extra neslavíme, ale letos bych se o něm ráda zmínila. Měli jsme rozdělené děti - Sid s Tomem vyrazili někam na výlet, já jsem chtěla Lisu v rekonvalescenci nechat spíš doma a připravit pro ni méně náročný program. Bez Tomovy rušivé přítomnosti Lízinka v pohodě dopoledne usnula, před polednem jsme spolu vyrazily nakupovat do Costca. Byl tam docela rámus a tak se nějak stalo, že jsem neslyšela telefon. Sid se s Tomem vrátil dřív, než jsem předpokládala, a začal mě shánět. Když jsem neodpovídala na volání, usoudil náš domácí výrobce katastrofických scénářů, že jsem a) zamkla klíče v autě b) i s telefonem, c) případně i s Lisou, a d) teď nešťastně pobíhám někde po parkovišti a snažím se sehnat pomoc. Bez váhání se mě tedy vydali hledat a zachraňovat. Což Sida samozřejmě ctí, ale já mám teď pocit, že kytku by si v ten den zasloužil spíš on.

V týdnu jsem domluvila na pláži sraz se sestrou a neteří mé kamarádky Zuzky. Ovšem ranní předpověď počasí pro Santa Cruz byla pochmurná a navíc tabulka přílivů a odlivů nekompromisně ukazovala, že naše oblíbená pláž s odlivovými rybníčky bude pod vodou. Se Zuzkou jsme rychle dohodly alternativní plán - Seymoure Discovery Center. O centru jsem tu psala už zde a zde, takže se nebudu opakovat. Na téhle návštěvě bylo zajímavé především Tomovo setkání s podobně starou holčičkou -- onou neteří Andrejkou.

	Nepleťte se, Tom neloví rybičky -- hraje si na přístavní jeřáb

Tomášek jevil o Andrejku značný zájem a žádal se s ní vodit za ruku. Ája dělala dámu a nehodlala opustit ochraná křídla maminky - zřejmě na ni bylo příliš mnoho zážitků - cesta z Evropy, cizí prostředí a teď ještě intenzivní balení ze strany cizího kluka. Tom v poslední době začíná s dětmi komunikovat a vysloveně ho těší, pokud narazí na stejně staré dítě. Myslím, že má na tom velkou zásluhu školka, kde si musí všechno vyřídit sám bez maminky. My jsme z akvária jeli na oběd, Zuzka s Bárou a Andrejkou šly ještě na procházku. Nicméně Ája zřejmě udělala na Toma velký dojem, protože cestou domů Tom pravil, že "máš rád holčičku". To mě překvapilo, protože až doposud se nezdálo, že by nějak vnímal rozdíly mezi pohlavími, ale zjevně má nějaké povědomí o tom, že holky jsou jiné.

Tentýž den odpoledne jsme měli sraz na hřišti s jeho spolužáky - dvojčata Mike a James mají českou chůvu, takže jsme s Janou spojily příjemné s užitečným. Tom byl očividně rád, že vidí na hřišti známé tváře, a my jsme si trošku pokecaly. Samozřejmě v rámci možností, v přestávkách mezi lítáním za klukama. Říkala jsem si, že to měl Tom opravdu pestrý den, a večerní únavu přičítala hektickému dění.

	Andrejka a Tomášek u expozice velryb

V noci se ale Tomášek budil a stěžoval si, že ho bolí bříško. Dost mě to zaskočilo - bolesti bříška doma nevedeme, i usoudila jsem, že má asi skutečně nějaký problém. Ráno bylo bříško první, nač si stěžoval, ještě dříve, než rozloupnul oči. Neváhala jsem a objednala nás k doktorce. Samozřejmě, že takhle narychlo jsem si moc nemohla vybírat čas a organizovat hlídání Lisy, takže jsme musela vyrazit s celým cirkusem. A protože jsem blbec poctivej a snažím se být v čekárně včas, tak se mi to opět vymstilo. První půlhodinu jsem děti udržela jakž takž v klidu, ale pak začal cirkus. Tom si chtěl hrát s hračkami v dětském koutku, v čemž jsem mu bránila. Nebyla jsem si jistá, že je skutečně nemocný, a nehodlala jsem riskovat, že se nakazí od ostatních dětí. Lisa zase odmítala nadále sedět - ona je akční mimino, pohyb potřebuje. I dotázala jsem se recepční, kdy teda na nás přijde řada. Ta sehnala sestru, která ležérně pravila, že to vidí ještě na nějakých třicet až čtyřicet minut. Dožadovala jsem se nějakého řešení - jednak děti už dost šílely, a za druhé jsme se začali nebezpečně přibližovat době oběda. Rozseknul to Tom, který mě začal odprošovat, že už bude hodný, jen ať jdeme pryč (zřejmě považoval skutečnost, že je zavřen v místnosti, kde si nesmí hrát s hračkami, za obzvláště rafinovaný trest - a ani se mu nedivím). Začala jsem tedy zvyšovat hlas. Bylo mi řečeno, ať nekřičím, ale vzhledem k tomu, že můj jek vykouzlil vedoucí směny a posléze během pár minut i lékařku, hodlám křičet i příště - neboť klidné jednání vedlo pouze k radám typu, ať koupím dětem sušenku z automatu, počkám do odpoledne, až se vrátí lékaři z oběda, případně si odjedu na pohotovost.

	Tom se konečně dočkal a smí si holčičku vést za ručičku.

Doktorka byla s námi hotova rychle - poslechla a prohmatala Tomovi bříško, koukla mu do krku a do uší a konstatovala, že má možná nějakou začínající virozu a bříško může bolet k tomu. Celé to zabralo nějaké dvě minuty - a já skutečně víc nepotřebovala - chtěla jsem se jen ujistit, že se Tomovi před víkendem nerozjíždí zánět slepého střeva nebo podobná neplecha. Co nechápu je, proč jsem kvůli dvouminutovému vyšetření, které navíc podle mě mohla provést klidně i sestra, musela se dvěma malými dětmi čekat tři čtvrtě hodiny, když jsem navíc byla objednaná na konkrétní čas.

Tomášek si přestal na bříško stěžovat, i usoudili jsme, že mu opravdu nic moc není a vrhli se do realizace víkendových plánů. Jak si již delší dobu stěžuju, starý věrný vozík je v (před)posledním tažení a my obcházíme všeliká auta, do nichž by se nám vešly obě děti, babička, kočárek, tříkolka, krosny na nošení potomstva, nějaké kyblíčky a lopatičky, plínky, jídlo, náhradní oblečení, hračky, dečky, celta a ostatní nezbytnosti pro pohyb s rodinou mimo domov. Naše původní plány počítaly s nějakým trošku větším autem, které by mělo náhon na všechny čtyři kola a možnost sezení v třetí řadě. Ovšem ani jedno z nabízených (Ford Freestyle, Subaru Tribeca, Honda Pilot, Toyota Highlander, Chrysler Pacifica) nás nepřesvědčilo a tak jsme začali odevzdaně pokukovat po vanech, o nichž jsme až doposud mluvili pohrdavě jako o autobusech. Po předběžném průzkumu nám zůstal jeden kandidát - Toyota Sienna.

	Malebnou pláž Bonny Doon jsme bohužel zastihli až za soumraku

V našem případě by se jednalo o velikou změnu - přeci jen, když člověk vybírá mezi auty a je připraven na osobák, tak skončit s autobusem by mohl být pěkný šok. I rozhodli jsme se Siennu na víkend půjčit a vyzkoušet, co takový autobus obnáší v praxi. Především, zda jej dokážeme oba dva řídit. Sid se svou hroší postavou má problém vejít se leckde za volant; já zase mám zřejmě fyziologickou anomálii a z některých sedadel mě bolí nohy, a kromě toho jsme rozmazlení ze Subaru, kde člověk po osmi hodinách za volantem vstane a odejde bez toho, že by měl pocit že byl lámán v kole. Ovšem pohodlnost sedaček se nepozná během tříminutové ukázkové jízdy kolem bloku - ta se pozná až po hodině či dvou. Navíc jsme chtěli ozkoušet, jak moc je autobus omezen svou velikostí co se týče parkování, jízdních vlastností a ovladatelnosti.

V sobotu před polednem jsme se tedy stali dočasnými uživateli Sienny - akorát zavčasu - já, Sid, naše dvě děti, Petr a babička - to už jsou docela slušné extrémní podmínky. V sobotu odpoledne jsme naložili děti a Petra a vyrazili za Sidovým kolegou Klausem. Ten bydlí v Santa Cruz Mountains v místě, které jsme ve spleti strmých silniček a odboček našli až napodruhé. Pánové se pak zašili do podkrovního doupěte a já se snažila nějak zabavit Toma a Lisu, což nebylo tak jednoduché. Zajímavá byla Lízinčina reakce na kocoura - dychtivě se po něm natahovala a pečlivě ho sledovala, ale běda, jak kocour projevil zájem o ni. Na několikátý pokus se nechala přesvědčit, že si kocourka může pohladit. Myslím, že nejvíc ale zabral Tomův příklad.

	Petr, Klaus, Lisa, Carol, Karin, Tom (Sid fotí).

S Klausem a jeho ženou Karin jsme pak zamířili na chvilku na pláž, proběhnout děti. I my dospělí jsme si docela užili při přechodu přes potok. Já na zádech Lisu, Sid Toma. Klaus stavěl brod z kamenů a obětavě zul boty a pomáhal přidržovat skákající. Samozřejmě, že jeho ženě se dostalo speciální péče - přes brod byla přenesena (za velkého funění) v náručí. U moře Tom napřed dožadoval se svléci a vbíhat do vln, ale brzy si začal stěžovat, že je mu zima. Protože už udeřila hodina večeře, přisoudili jsme jeho rozmrzelost a zimomřivost hladu a zamířili do restaurace. Klaus nám slíbil představit svou oblíbenou mexickou kantýnu. Byli jsme se Sidem dost skeptičtí - mexické restaurace nám přijdou na jedno brdo a po jídle nám dost často bývá těžko. Nehledě na to, že fazole, sýry, masové směsi a všeliké placky se skutečně chutí kombinačně rychle vyčerpají. Nakonec jsme byli více než příjemně překvapení. Zašitá a snadno přehlédnutelná Fiesta Tepa-Sahuayo byla natřískaná. Brzy jsme pochopili proč. Jídelniček se nehemžil obvyklými burity a tacos. Já jsem si objednala plněné papriky, Sid odvážně jakési mořské potvory, Petr dostal kotlík s prapodivnou černou směsí. Vše to vypadalo velmi exoticky a chutnalo SKVĚLE. Ovšem Tom se odmítnul večeře zúčastnit, žádal se chovat a chtěl do pelíšku. Poslední půlhodinku jsem tedy trávila s Tomem v autě - dostal své večerní mlíko, kterého se téměř netknul, a já honem lovila v paměti nějaké pohádky - převyprávěla jsem jich určitě aspoň deset, a začínala být z nezvyklého Tomova chování mírně znepokojena.

Velmi netypicky se chovala i Lisa. Zahodila mamánkování a velmi se veselila. Obávám se, že takto by si představovala denní režim - v devět večer se veselit s větší společností v hospodě, místo aby ji otravní rodiče cpali do nudné postele. Dobrá nálada jí vydržela i po celou cestu domů. Tady se opět osvědčil autobus. Na předních sedadlech si povídali Sid s Petrem, uprostřed spal Tom a vzadu jsme si s Lisou svítily a hrály, aniž bychom kohokoliv rušily.

	Lisa nám nekompromisně dala na srozuměnou, že s kašemi je utrum: s fortelem se pustila do Tomova nedojedeného masa.

Toma jsme doma jen strčili do postele, přišlo nám, že má trochu teplotu. Ráno měl ovšem 38,5°C. Rodinná rada se usnesla, že Sid zůstane doma s marodem a já vezmu Lisu, Petra a babičku na výlet, abych si taky trochu projela autobus (předchozí den u Klause jsem měla pivo, takže většinu dne řídil Sid). Plánovali jsme procházku na Point Lobos, ale do Monterey jsme dojeli v souvislých proudech deště. Museli jsme změnit program na Carmelskou misii. Lízu to pochopitelně moc nenadchlo, žádala se nosit, ale to pouze od matky, takže jsem prohlídku muzea absolvovala se zátěží -- která z mé náruče šibalsky mrkala na ostatní turisty a nechala se chválit za úžasnou roztomilost. Oběd jsme absolvovali v Tommy's Wok - levné, chutné, rychlé. Obzvláště ta rychlost mě potěšila - zrovna volal Sid, že Tom má devětatřicet a já začala být jak na trní, abych se dostala domů. Což ovšem nebylo tak jednoduché. Spojovačka mezi pobřežní jedničkou a vnitrozemní sto jedničkou stála. Otočila jsem se, zkusila projet Santa Cruz a highway 17. Sedmnáctku nemám ráda - serpentýny v kopcích, po obou stranách silnice betonové zábrany, mizerný mobilní signál, prudké srázy - to vše dělá z téhle silnice past. V případě nehody není kudy ujet a objet. V mlze a dešti je to obzvláště chuťovka. Štěstí nám však přálo a nějak jsme se přes hory dokodrcali domů - a alespoň jsem mohla prohlásit, že testované vozidlo obstálo v další zatěžkávací zkoušce. Inu, zdá se, že přes naše původní výhrady bude dalším členem rodinné letky AUTOBUS.

	Ve společnosti vrstevníků se Lízina pevně drží matky.

Doma ovšem čekal nemocný Tom. Horečky trvaly další dva dny a byla jsem zatraceně ráda, že mám po ruce babičku. Ne kvůli Tomáškovi - ten byl v podstatě vzorný marod, vyžadující občas jen trochu pití a vyměnění disku v DVD. Ovšem Lisa z nastalé situace šílela. Nejen, že si s ní brácha nechtěl hrát a nereagoval nijak vlídně na její neohrabané pobídky k činnosti, ale ještě navíc byl ON středem pozornosti a rodičovské péče. Lízinka sledovala žárlivým zrakem každou moji snahu o ošetřování Toma a u všeho mi asistovala ublíženým fňukáním z pozice u mých kolen. Museli jsme děti separovat - na střídačku jsme brali Lisu ven, aby měla nějaký program, a zbylý člen rodiny se staral o Tomáška. Po nocích jsme se Sidem měli zase služby u Toma - měření a srážení horeček.

Jednu takovou noc si vybrala Lisa jako vhodný moment k opětovnému procvičení rodičů. To se provádí tak, že miminko zoufale pláče a přestane plakat pouze v okamžiku, kdy matka sedí u postýlky a šimrá miminko na zádíčkách. Lze provozovat i několik hodin v kuse. Tentokrát ale Lisa narazila na nevyspalé, vynervované rodiče - a navíc si vybrala noc, kdy byla babička v Monterey a tudíž jsme měli k dispozici ještě jeden volný pokoj. Přestěhovat do něj cestovní postýlku, strčit do ní mimino a vysvětlit mu, že rodiče nejsou pokusní králíci, bylo dílem okamžiku. Lisa velmi rychle pochopila, že v pokoji, v němž nespí bratr (fakt, který nás obvykle nutí reagovat promptně na její hlasité požadavky), jí ryk není nic platný a prospala zbytek noci. Zdá se, že Lízinka je poměrně inteligentní dítě a že si lekci vzala k srdci. Najednou je mnohem milejší miminko. Přestala ječet a dělat scény - pokud potřebuje pochovat nebo pomazlit, tak si ke mně dojde a natáhne roztomile ručičky. Možná přišla i na to, že metoda cukru je mnohem učinnější - kdo by odolal rozkošnému usměvavému miminku? A možná je to jen tím, že Tomova choroba se zdá na ústupu a rodina se vrátila k původnímu řádu - Tom si s ní hraje, bereme je oba na procházky a nemudrujeme povážlivými hlavami nad teploměry. Třeba se Lisa skutečně jen obávala neznámé situace - vycítila, že něco není v pořádku - a potřebovala se více ujišťovat o rodičovské náklonosti a péči. Ať tak nebo tak - doufám, že Tomášek bude už zdravý a Lisa si zachová milé chování. Být doma se dvěma zdravými a veselými dětmi je mnohem jednodušší.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.