Maminkitida 1. - 14. května 2006 Taktéž vysoké teploty - Lisiny, počasí -- a jak jsme s nimi naložili

	Udeřila nám maminkitida - Lisa mi žádá viset na krku - a to doslova

	Tom si v parku Shoreline začal hrát na schovávanou

Akutní maminkitida to sice zatím nedotáhla do lékařských časopisů a medicínských skript, nicméně naší rodinu zásahla velmi silně. Postiženým členem je samozřejmě Lisa, ale jak už to bývá, nejvíce trpím já. Dekolt, krk a obličej mám rozškrábaný do krve, u všech triček mám výstřihy vytahané až k pupku, takže vypadám, jako kdybych oblečení tahala už použité někde z popelnice (zvlášť pokud nese jasné stopy ožužlávání, blinkání, případně popleskávání špinavýma ručičkama). Doma se věčně pohybuju s kalhotami napůl žerdi (páč na nich visí skoro osmikilové závaží). O akustickém doprovodu celé této smrště ani nemluvě.

Ne, že by Lisa neměla nárok na trochu té separační úzkosti. Je jí čerstvě devět měsíců, což je věk, kdy se úzkost typicky vyskutuje. Dále u nás doma pokračuje sanatorium, buď kašle a soplí jedno dítě, nebo druhé (často oba), a Lízinka zřejmě v rámci chorob absolvovala i šestou nemoc - a na rozdíl od Toma to zvládla bez větších horeček. Dále jí zřejmě rostou další zuby - potvrzen je zub č. 7, ale nateklé má celé dásně, takže jich možná bude víc. Přes to všechno musím říct, že mi její jek občas už navozuje myšlenky na emigraci někam, kde nemají malé děti. Kdyby byla Lisa jen nešťastné malé nemocné miminko, tak to mateřské srdce zvládne, ale ona je navíc ještě komediantkou první třídy.

Byla u nás na návštěvě kamarádka Ivana. Povídaly jsme si, já samozřejmě s Lisou nezbytně v náručí. Odložila jsem dcerku na zem a udělala pět kroků ke kuchýňské lince, abych se napila. Lízinka se zhroutila k zemi, kde si ležela na bříšku, hlavičku na ručičkách a usedavě štkala. Sedla jsem si na schod mezi kuchyní a obývákem v domění, že by Lisa snad mohla ten metr ke mně dolézt, když už po mé přítomnosti touží. To ji samozřejmě ani nenapadlo. Házela po mě vyčítavé pohledy a nadále se věnovala předstírání, že již nemá fyzických sil na to, aby překonala tak nebetyčnou vzdálenost. Podobně reaguje na situaci, kdy ji například po šestihodinovém poponášení odložím, abych jí mohla ohřát oběd - dítě, které je schopné s Tomem "lítat" po celém baráku se změní v bezmocného hadrového panáka a usilovným kvilem se dožaduje nejen mé pozornosti, ale toho, abych je osobně zvedla a odprosila za všechny své hříchy (např. chození na záchod, přípravu jídla atd.).

	Kromě maminkitidy udeřily i choroby. Lisa je nese relativně statečně.

Scény páchá také, pokud hrozí odložení macechou do babiččiny péče. Pokud jsem přítomna, koná se zoufalý jek. V okamžiku, kdy zmizím z dohledu, je babička vzata na milost a roztomilé miminko si s ní celé dopoledne hraje na hřišti. To vše až do chvíle, kdy se objevím zase na scéně. Začínám se děsit blízké i vzdálenější budoucnosti. Pokud je naše slečna takto... ehm... osobitá... v devíti měsících, co bude vyvádět ve dvou letech? A co teprve v pubertě? Teprve teď doceňuji, jak hodné a bezproblémové dítě byl (a je) Tom.

	Odzvonilo plínám (doufáme).

Tomášek se zrovna nachází ve velmi roztomilém stádiu. Vede s námi již poměrně rozsáhlé konverzace a komentuje veškeré dění. Například když se pocintá, tak praví, že se sprasil a že mamce přidělal práci. Začal si hrát a komunikovat s ostatními dětmi. Již to není jen o tom, že bych musela neustále řešit tahanice o hračky - Tomášek se dokáže podělit, domluvit, poděkovat - zkrátka se již chová docela civilizovaně. Má to samozřejmě své hranice. Tuhle si rovnal svoje autíčka a Líza mu do toho neustále strkala pracičky. Tom jí vždy tak tři vteřiny ukořistěné autíčko nechal, pak jí ho s galantním, "thank you... vrátila," zcela negalantně vyrval. Umí ale být na ni i velmi hodný - třeba jí předčítá své knížky, onehdá ji učil číslovky (sám ovládá všechny základní) - Lise to bylo asi putna, plácala ručičkou do knížky a smála se.

Tom nakonec v pohodě zvládnul denní bezplínkový režim. Je pravda, že mu záchod připomínám, ale lepší se to mílovými kroky. Horkou chvilku jsem zažila v krámě, kde mi Tom s klidem oznámil "čůral -- není záchod". A skutečně mezi regály jsem objevila žlutou loužičku a junior měl mokré kalhoty, ponožky i boty. Proklela jsem babičku, která mu vysvětlila v době, kdy dostával plíny na ven, že je to proto, že na hřišti a v krámě nejsou záchody; pak jsem proklela juniora, který vše chápe doslova, a nakonec svou vlastní pitomost. Před odchodem totiž Tom byl doma na záchodě, ale já se před barákem zakecala se zahradníkem a pak jsem děti jen šupla do auta a jela. Samozřejmě, že pro Toma vozím náhradní oblečení - ale v nákupním vozíku jsem měla téměř kompletní ovšem nezaplacený nákup, na vozíku Lisu a volně loženou peněženku, telefon a klíče. Představa, jak nechám v krámě vozík, vezmu na jednu ruku Lisu, do druhé peněženku a mobil (klíče zřejmě do zubů) a budu koučovat Toma, aby došel k autu bez toho, že by ho přejeli, mi nepřišla jako moc lákavá. Naštěstí můj strážný anděl nezahálí a poslal mi sousedku. Nechala jsem ji s Lisou a vozíkem a odkvačila Tomovi přehodit gatě. Od té doby pečlivě upozorňujeme na EXISTENCI záchodů všude (hřiště, parky, obchody) a možnost čůrat u stromečku mimo civilizaci, aby Tom už neměl další výmluvu k loužičkování.

	Tomášek na inspekci dalšího majáku

Z kulturních činností jsme zvládli návštěvu dalšího majáku, tentokrát na Pigeon Point. Tomášek má majáky rád, na Pigeon Point je navíc přístupná malá pláž. Chytli jsme největší odliv, takže se daly ve skalních puklinách a loužičkách pozorovat šneci a krabi. A samozřejmě - do každé házet kamínky. Tom přišel tomuto sportu na chuť v nebývalé míře, nemohli jsme ho od moře odtrhnout.

My se Sidem jsme se po dlouhé době dostali na stěnu. Vzhledem k zdlouhavým absencím a chorobám jsem se obávala, že to bude děs a hrůza, ale naopak to bylo mnohem lepší. Přestala jsem si připadat, jako když mi chybí v těle zásadní klouby, a také už nejsem tak rozbolavělá. Buď to souvisí s koncem kojení a tělo se vrací do normálu po hormonálních smrštích minulých tří let, a nebo je to tím, že se dostávám trošku do formy. Což nakonec také souvisí s odstavením Lisy - nejsem tolik vyčerpaná a už pro mě nejsou rodinné procházky a výlety utrpením (čili se jich zúčastňuji v hojnější míře); také jsem začala trošku posilovat a protahovat se. S bolavými zády se toho o moc víc dělat nedá - cpát se práškama proti bolestem mi přijde kontraproduktivní, takže nezbývá, než denně vyšetřit pár minut na cvičení. Musím říct, že to mám dost pestré - většinu cviků provádím s osmi, případně třináctikilovým závažím na břiše či na hlavě, neboť děti moje ulehnutí na podlahu chápou jako výzvu ke kočkování.

	Zvědavý tuleň na Pigeon Point

Velikou kulturní událostí pro mě byla večeře se sousedkama. Ponechaly jsme drahé polovičky ve spárech dětí, zamluvily stůl v La Fondue a strávily příjemný večer u sýrového fondue, opékaného masa a posléze božského dezertu: ovoce namáčeného v čokoládě. Příšerně jsem se přežrala čokoládou (tolik tedy k mému "dostávání se do formy", kterým se tak chlubím v předchozím odstavci). Musím říct, že jsem nesmírně vděčná, že mé sousedky existují, že mají malé děti, podobná trápení jako já - a chuť se scházet a pomáhat si. Kamarádek tu mám hodně, ale jsou rozeseté na míle daleko. Sousedky JSOU TU - vzdálené jen coby člověk v pantoflích doběhl a na dveře zaklepal.

S jarem jistá nejmenovaná firma pořádá velkou mezinárodní konferenci, a u nás se dveře netrhnou. Zuzka s Tomášem si přišli půjčit autosedačku, kterou měl v dočasném užívání Tom, pro neteř Áju. Hned v závěsu dorazil Suchýš - a nakonec Petr. Suchýš nás obvykle týrá líčením svých cestovatelských eskapád po Nevadě, které mu šíleně závidíme (je zkušeným turistou). Bohužel s dvěma dětmi jsme (mnohem) méně flexiblní a schopní dobrodružství. Zatím tedy slintáme nad fotografiemi a plánujeme, kam pojedeme, "až budou děti větší".

	Přijela posila - Petr to s prckama umí.

Petr je manžel mojí kamarádky Blanky. I on jest naším pravidelný návštěvníkem - tím, jenž dokáže hodiny a hodiny diskutovat s Hrochem v jazyce, z nehož znám jen zájmena a některá slovesa. Ovšem kromě jiného má sám doma stejné nadělení jako my (chlapečka Tomova věku a holčičku o pár dní starší než Lisa), takže je značně zběhlý v rodinném životě. Jeho návštěva mi přišla neskonale vhod. V pátek večer (na počest Suchýšovy návštěvy) si Lisa pořídila horečku 38,9. Srazila jsem jí tylenolem, ráno ovšem 38,5. Objednala jsem nás k doktorce (ordinují i v sobotu dopoledne) - a poslala Hrocha s Tomem a Petrem do Feltonu na vláčky. Tomášek měl program, Petr se podíval na místo, kde ještě nebyl, Hroch měl s kým vykecávat, a já jsem se mohla věnovat ufňukané nešťastné Lise. Samozřejmě, že u doktorky naměřili dcerce jen 36,9 - a strašili možným začínajícím zánětem středního ucha. Doma mi pak pospávala na břiše, odpoledne s decentními osmatřiceti. Ovšem když se "kluci" vrátili, veškerá malátnost opadla a Lízinka se věnovala pokradmým expedicím za nějakým tím společenským životem. Zřejmě usoudila, že Petr je "náš", protože se od něj ve finále nechala i chovat (což je od ní něco jako vysoké státní vyznamenání udělované jen pečlivě vybraným a dlouhodobě prověřeným jedincům).

Poslední událostí je zprovoznění bazénu. Udeřila hnusná vedra, voda má pětadvacet, takže jsme to ozkoušeli. Musím říct, že je ještě stále poměrně dost občerstvující, ale Tomášek byl zcela unešen tím, že MÁME DOMA BAZÉN. Následovalo klasické odpoledne s dítětem u vody - tj. modré, zubama cvakající batole odmítající opustit zaplavené schody a rodiče vymýšlející nečestné finty, jak zmrzlíka udržet alespoň pár vteřin na břehu. Původně jsem si říkala, že to bude prima, až budu s dětmi na zahrádce - ony se budou roztomile popelit kolem mě, já budu mít na klíně laptop a v ruce nějaký osvěžující drink... ale Tom vyžaduje OTEVŘÍT BAZÉN A PLAVAT - a Lisa ho žádá následovat. Tudíž reálnější scénář léta na zahrádce vidím buď jako jekot, že je bazén zavřenej, nebo sama sebe ve funkci plavčíka stáda blech (i pouhé dvě děti se dokáží neuvěřitelně míhat). Asi budu muset pořádně zapřáhnout babičku i Hrocha.

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.