O závěsech, zvykání a zlosynech 5. - 10. března 2006 Jak přijít k saclonam, nezvyknout si na školku a stát se zlosynem za 500 dolarů

	Tomův nový závěs (čínsky: saclona)

	Babiččin nový závěs (hrošsky: pyžamo)

Naše nová okna měla jeden háček - jsou delší o devět palců než okna původní, ovšem k automatickému a samovolnému prodloužení žaluzií nedošlo. Konečně tedy nebylo zbytí a MUSELI jsme pokojíčky dále zvelebit. Systém, kdy většina oken je standardních rozměrů (tj. šest nebo osm stop na šířku) a závěsy se prodávají již hotové, jen pověsit, mi přijde velmi humánní a milosrdný (obzvláště k hospodyňkám mého typu, které mají odpor k všelikému šití, pletení a dečkování). Bohužel tento systém také počítá s tím, že všichni touží po nějaké těžké sametové hrůze obšité třásněmi, korunované těžkou mahagonovou (pokud možno vyřezávanou) garnýží. Poté, co jsem asi dvacet minut brousila s oběma silně protestujícími dětmi v oddělení závěsů, podařilo se mi odchytit obsluhu. Vznesla jsem dotaz, jestli mají něco do dětského pokojíčku. Paní se profesionálně rozněžnila a ptala se, zda je to chlapeček či holčička. To už jsem tušila nejhorší, takže jsem jí rovnou řekla, že nechci nic hnusně růžového, ani posetého fotbalovými míči - že chci normální závěsy - jen o něco optimističtější než je v kraji zvykem. Úsměv jí rychle povadl a pravila, že ji opravdu nic nenapadá, ale nakonec našla kousek relativně vesele pruhovaného hadru a ujistila mě, že toto mohu mít kromě běžně délky (až na zem) i v délce třiašedesáti palců. Váhala jsem, ale vzhledem k tomu, že skutečně na vybranou moc není, zakoupila jsem dva kusy závěsu, kterým Sid přezdívá "pyžamo".

Tím jsem odbyla babiččin pokojíček, t.č. okupovaný Lisou, a vrhla se na Tomův pokoj. Již nějaké dva roky přechovávám ve skříni závěs od brněnské babičky. Vzhledem k tomu, že jsem pořád nevěděla, kdy budeme předělávat okna a jak to dopadne, nenamáhala jsem se až dosud podnikat se závěsem žádné dramatické změny, které by jej zprovoznily na americké rozměry. Ovšem situace na trhu si žádala obětí a tak jsem vše rozměřila - a závěsy odvezla za roh k jedné Číňance, která dělá "alteration". Osobka mluvila minimálně anglicky, nicméně když jsem předvedla americký koupený kus, svolila, že přesně takto přešije náš závěs (tj. rozstříhne, zkrátí a našije poutka) a vydala mi potvrzenku o objednávce na saclona (curten) a rozpočtem mírně vyšším, než by bylo představovalo zakoupení celého závěsu do druhého pokojíčku. Holt když nehodlám dětem dopřát nějaký ten kýč, tak musím platit. Přes jazykovou bariéru se saclona povedla přesně dle mého přání. Sid pak za všelikého hudrování instaloval garnýže a pokojíčky konečně vypadají jako u lidí. Tím, že nemáme koberce, působí naše místnosti trochu jako holobyt - je překvapivé, jak kousek hadru obydlí zútulní.

	Seymour Center - u vchodu do akvária

	Delfín v Seymour Center se zdál v dobré náladě

Kromě instalace závěsů jsme o víkendu zvládli konečně navštívit akvárium v Santa Cruz v době, kdy probíhá prohlídka delfinária. Seymour Center je výzkumná stanice - expozice pro veřejnost je jen jakýmsi vedlejším produktem činnosti centra. Nicméně vstupné je lidové a nám se toto pidiakvárko líbí. Nikde žádné davy, žádná pakárna s parkováním a žádné strachy, že by se nám Tomášek mohl v té jedné místnosti ztratit. Prohlídka s průvodcem je zajímavá, ovšem nikoliv s dvouletým batoletem. Tom se poměrně nudil, jezdil si s autíčkem a tak se nedozvěděl podrobnosti o velrybí kostře, ani o tom, že rypouši se dokážou potopit - zřejmě díky tomu, že umí zpomalit činnost srdce - do hloubky několika set metrů. Delfíny mají v nádrži dva, ovšem zrovna nám se moc nepředveli. Centrum holt není cirkus a na cvičená zvířata bychom museli jinam. Tom delfíny zná z knížek a sošek, začal je odlišovat od ryb, a tak doufám, že mu tato návštěva upevnila přírodopisné znalosti.

Po víkendu ovšem nastaly všední dny a Tom byl odvelen do školky. Bohužel tentokrát již zřejmě pochopil, že to myslíme vážně, takže to probíhalo poměrně drsně. V pondělí jej Sid opustil ve školce plačícího, po hodině mi volala učitelka, ať přijedu, že Tomášek bečí pořád a není s ním řeč. Nechala jsem rozdělané prádlo prádlem, hodila Lisu do auta a vyrazila. Na první pohled situace nevypadala nijak kriticky. Tom seděl ve vozíku, který kolem školní zahrady vozila asi čtyřletá holčička. Ovšem jakmile mě spatřil, tak se již odmítnul ode mě hnout. Večer byl ještě horší - jindy tak oblíbený táta se stal zločincem. Tom Sida odstrkoval, ať jde pryč, a žádal si pouze mámu. Hroch konstatoval, že školka je zřejmě nejrychlejší způsob, jak se stát za pět set dolarů měsíčně totálním vyvrhelem.

Usoudili jsme, že možná Tom odmítá tátu, protože má pocit, že táta je ten, kdo ho odkládá ve školce. Přiznám se, že když jsem plánovala Tomovo vožení do školky Sidem, přišlo mi to jako úžasný nápad - alespoň ráno si ušetřím harcování s oběma dětma a vyndavání a nandavání do sedaček. Ve středu jsme tedy realizovali plán B - Sid zůstal ráno doma s Lisou a já odvezla Toma. Snížili jsme se až k uplácení juniora sliby o tom, jak hodný táta pro něj v poledne přijede a vezme ho na oběd (hrocha, jakkoliv malého, je skutečně možno nálakat na žrádlo). Tento plán vyšel alespoň částečně. Tom ve školce skutečně vydržel sám až do půl dvanácté - ale nijak extra šťastně nevypadal. Čtyřletý Harrison nám referoval, že Tomášek pořád pláče a i učitelka připustila jen velmi váhavě, že je to snad "o trošku lepší".

	Barvíme ruku Jeden z našich "výtvarných" pokusů

	Společné focení Tom záblesky foťáku miluje, Lisa k nim má značné výhrady

Vzdala jsem se představy, že by Tom do školky mohl chodit třikrát týdně a zkouším přehodit jeho dny z pondělí a středy (zamluvené s vyhlídkou, že záhy přidáme pátky) na úterý a čtvrtek. To znamená zároveň přehlásit plavání ze čtvrtka na jiný den - jeden by nevěřil, jak složitý život vede dvouletý mladý muž... dále asi můžu zapomenout na to, že by Tom odjížděl s tátou a já se mohla dvakrát týdně oddávat akutní košilitidě (chození v pyžamu doma až do oběda). No já vím, stejně bych své předsevzetí nedodržela a šla něco dělat. Nicméně ta představa, že bych se MOHLA flákat, je lákavá.

Naskýtá se teorie, že Tomovo změněné chování v poslední době souvisí hlavně s věkem - a že vše ostatní problém jen eskaluje. Jistě si vzpomínáte, jak jsem si stěžovala na juniora v Evropě a přičítala jeho projevy změně času a klimatu. Od Evropy se sice některé věci zlepšily, ale čím dál tím časteji je u nás na pořadu dne zlostný ryk. Někdy je to čistě Tomova snaha nás vycvičit - například řekne, že chce jogurt, dám mu na vybranou, který chce; on do toho třikrát ďobne a začne se vztekle vešet na lednici a ječet, že chce ten druhý jogurt, jako kdyby týden nejedl. Jindy si zase vymýšlí, kdo ho bude přebalovat či uspávat - a to už je trochu sporné území - jsou jeho preference následkem školky, nebo je to zase jen pokus prosadit svou? Zkrátka občas tápeme a nevíme, co z jeho chování je normální dvouletý vzdor a co je následek změn v jeho životě.

Pak má Tom zase dny, kdy je zpět naším známým optimistickým, šikovným a spolupracujícím dítětem. Najednou se umí sám nejen svléct, ale i obléct, nají se bez toho, že by kolem něj byla podestýlka, ochotně ťape na procházku, a celkově se projevuje nesmírně roztomile. Třeba v naší oblíbené sámošce, kde mají malé nákupní vozíky pro děti, skládá do jednoho takového nákup, nenaráží do lidí a regálů, a ještě navíc jde pak bez řečí a scén vozíček uklidit, porovná všechny vozíčky do sebe a netrvá na tom, že by vozík musek s námi až domů.

	Lisa je čiloučká a odhodlaná bráchovi ve všem stačit

	Lisa je u Toma v pokojíčku jako doma

Asi nejoblíbenějším Tomovým členem rodiny je Lisa. Sestru si stále hlídá - mysleli jsme, že jeho projevy nevole v letadle nad tím, že Lízinku chovala cizí paní, byly jen náhodné, ale Tomášek opravdu těžce snáší, když mu o sestřičku projevují zájem jiní lidé. Pokud o víkendu někam vyrážíme, tak se strachuje, zda jedeme s ním všichni - "tata", "mama" i "Lizi". Samozřejmě nadále jí rve z rukou hračky, ale Lisa na to kontruje pištěním, při kterém praskají ušní bubínky a okenní tabulky, takže se nebojím, že by se neubránila. Teď, co je Lízinka už hodně pohyblivá, si občas hrají spolu i na "honěnou" - Lisa se usilovně plazí po domě a Tom na ni bafá za rohem a děsně se tomu smějou. Tuhle se Lisa pokoušela vylézt na matraci, a Tom honem přispěchal a tahal ji za tepláčky na prdelce nahoru.

Lízinka se pořád ještě plazí po bříšku - v našem bezkobercovém holobytě je rychlá jako blesk, takže se obávám, že ji nebude nic nutit k tomu, aby si stoupala na kolínka. Kupodivu už zvládá i ten náš jediný schod - jak jsem se přesvědčila během jednoho odpoledne. Tom spal a Lisa mi asi čtyřikrát zdrhla přes schod do chodby a už to mastila k Tomáškově pokojíčku. Zřejmě zjistila, že s matkou je příliš nuda. Kdyby trochu té kuráže k odpoutání se od mámy projevovala i jinde než doma, to by se mi žilo!

Poslední novinkou tohoto týdne je zřejmě konec kojení. Ocitly jsme se s Lisou ve stádiu, že po hodinovém krmení jsem já celá ožraná a ona nešťastná a hladová. Sice ještě občas jeví tendence zakousnout se do mámy (zvlášť když je unavená a potřebuje se spíš přitulit než cokoliv jiného), ale zdá se, že flašku vzala na milost. Holt nemá moc na vybranou - a já si říkám, že když nebudu jediným přijatelným zdrojem potravy, tak třeba ona bude menší mamánek. No já vím, ale doufat snad můžu, ne?

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.