Novoroční kroky a pokroky

Novoroční kroky a pokroky
31. prosince 2005 - 20. ledna 2006
O ničemném počasí, Líziných pokrocích v krmení a Tomových pokrocích v jiných oblastech



	Támhle odtud přijede ten vlak



	Hu hůůů Tomášek v tramvaji

Pochopitelně se neukvapujeme natolik, abychom dělali novoroční předsevzetí. V naší situaci - tj. dvě velmi malé děti a žádní prarodiče - je každý den takovým překvapení, že se plánovat skutečně nedá. Silvestra jsme prožili v klidu, doma. Sice jsme byli vzhůru až do půlnoci, ale to částečně díky Lise, která v jedenáct trvala na přípitku mateřským mlékem. My jsme si dopřáli sklenku šampusu a to bylo tak všechno. Kolem Nového roku bylo počasí stejné jako o vánocích = hnusné, takže slavnostní náladě to nijak nepřidalo. Sid sice měl ještě druhého ledna volno, ale stejně jsme nikam nemohli. Venku zuřila bouře a v muzeích a jiných krytých atrakcích pro změnu šíleli zoufalí rodiče s nevytíženými dětmi. Nakonec jsme vzali Toma na výlet tramvají. Hromdopravou tu nikdo nejezdí (páč poněkud neprakticky vede odnikud nikam a na nejbližší zastávku se člověk stejně musí vypravit autem) a tak jsme na to s Tomem měli klid. Tomášek obhlídnul závory, zastávku, tamní telefon, veškeré kanály a nakonec velmi vážně poseděl v tramvaji a hleděl z okna.

Ale zpět k těm pokrokům. Tomášek tuhle ohlásil mokrou plenku - sice zřejmě coby výmluvu, aby nemusel jít ještě spát, ale měl smůlu. Oprášila jsem nočník, nakoupila mu normální spodní prádlo a těšila se, že to "půjde rychle". No nevím - buď ostatní maminky kecají, nebo znají nějaké kouzlo k odčarovávání loužiček z nábytku, ale rychlá metoda u nás nefunguje. Tom se klidně počůral do kalhot - na pohovce, uprostřed svého domácího kolejiště, při hře s autíčky - zkrátka kdykoliv. Usoudila jsem, že takhle u nás dojde spíš k domácímu násilí (roztrhnutí dítěte na pět kusů), případně zešílení matky, nikoli však k úspěnému nočníkování; i zakoupila jsem kalhotkové plenky a obrnila se trpělivostí. Tom postupně pochopil, co po něm chceme, a je schopen vydržet na nočníčku asi deset vteřin nezbytných k tomu, aby se vyčůral. Pokusy končící převrženým nočníkem a počůraným širým okolím jsme snad už omezili na minimum a postupně snižujeme spotřebu plenek, takže na normální spodní prádlo už snad taky dojde.



	Tomášek konečně začal být ochoten alespoň to zkusit



	Lisa vzala své krmení hned od začátku do vlastních rukou

Lízinka udělala pokroky na opačném konci řetězce - v příjmu potravy. V poslední době se stala zcela neudržitelnou (doslova) při spatření kusu žvance. Žárlivé pohledy střežící každé naše sousto se změnily v chvaty nenechavýma - a velmi silnýma - ručičkama. Několik lidí nezávisle na sobě komentovalo, jak je štíhlá - a tak jsem se rozhodla, že je čas na pořádné jídlo, přestože slečně dceři bude šest měsíců až koncem ledna. Při prvním bližším spatření lžičky ze sebe Lisa vyrazila válečný pokřik, lžíci mi doslova vyrvala z rukou a nacpala si ji zcela profesionálně do pusy. Během prvního krmení pochopila, že lžička není dudlík, z kterého něco teče "pořád" a nakonec svolila, že jí mohu lžičkou stravu nabírat já. Nadále se ovšem raduje natolik, že by u jídla potřebovala svěrací kazajku - kope nožičkama, máchá ručičkama, rve mi lžičku i mističku, radostně výská a chechtá se. Zřejmě hutnější stravu potřebovala - je neustále v pohybu, soustavou otáčení a rotací kolem vlastní osy se dokáže přemisťovat na poměrně velké vzdálenosti a začíná škodit Tomovi v hračkách (okusování kolejí, kradení angličáků atd.).

Nejhorší je, že Lízinka je neuvěřitelně zvědavá. Občas má tolik starostí o okolní dění, že se nestíhá pořádně najíst a pak řve jak tur, protože má hlad. Samozřejmě spánek je další zbytečností - pohled na moje probouzející se miminko ve mě nevyvolává slzy dojetí nad loštomilým uzlíškem, nýbrž slzy zoufalství. Pokud má právě poněkud aktivnější den, dokáže Lisa - na rozdíl ode mne - v pohodě a v dobré náladě fungovat od pěti od rána do jedenácti večer se třemi desetiminutovými šlofíčky. Ne, že by nebyly dny, kdy zalehne v půl desáté, spí do šesti a po kojení ještě do devíti a po obědě si lehne třeba i na celou hodinu(!), ale je jich na můj vkus poněkud pomálu. Nespavé děti jsou prý inteligentnější - no nevím - osobně si myslím, že inteligentní dítě by mělo chápat, jak je nevyspaná matka nepoužitelná a SPÁT šestnáct hodin denně.



	Fremont Peak Tom odšlapal většinu cesty po svých...



	...ale bylo třeba vymýšlet mu k tomu zábavu

My sami jsme udělali pokroky s domečkem. Přemohla jsem svou nechuť k telefonování a pozvala si na naši džungli zahradníka. Přišel, nadělení obhlédnul, sdělil nám, co všechno by chtělo vyházet, a než jsme se vrátili z dopoledního výletu, měli jsme před domem Everest z větví. Trochu jsem se obávala, zda na naší zahrádce zbylo vůbec něco zeleného a živého, ale mé obavy byly zbytečné. Zahrádka už zase vypadá trochu jako zahrádka a ne příbytek pro Mauglího; navíc máme teď z pracovny nečekaný výhled na impozantní Mt. Hamilton s hvězdárnou. Čeká nás ještě spousta úprav, stále nám chybí schody k francouzskému oknu do ložnice a trávník, ale snad se letos vzchopíme natolik, abychom pár dní s dělníky přežili.

V domě jsme si objednali výměnu oken. Máme hliníkové jednoduché hrůzy z roku 1964, které neizolují ani tepelně, ani akusticky. Někdy mám pocit, že korálkový závěs by udělal zhruba stejnou službu. Doufáme, že si s novými okny polepšíme jak v oblasti účtů za energie, tak se spaním dětí - teď jen přežít ve zdraví tu instalaci.

Lednové počasí je jak z písničky "poručíme větru, dešti" - přes týden krásně (na klidnou práci) a o víkendech bouře. Taková zimní bouře v kalifornském podání vypadá tak, že tam nahoře někdo otevře všechny kohoutky naplno a přidá k tomu lezavý silný vítr. V takovém počasí jsme značně omezení, co se výletů týče. Podařilo se nám vystihnout jedno slunné okénko na Fremont Peak. Překvapil nás Tomášek, který vyťapal celou cestu až na vršek. Sice jsem byla na konci vyčerpaná, protože jsem pro něj musela neustále vymýšlet nějaké hry - vylezeme na šutr, skočíme dolů, támhle je veverka, ufuf do veeelké zatáčky, přeskočíme klacek, zamáváme tátovi, támhle letí letadlo... Tomášek nakonec slezl i z vršku dolů na silnici. Po silnici už jsem ho nesla - jednak se již dožadoval naložení do baťohu a za druhé se na nás přivalil šílený mrak, takže celý svět zmizel ve studené vlezlé mlze. Než jsme došli na parkoviště, ochladilo se natolik, že jsme zoufale sháněli další a další vrstvy oblečení a nakonec jsme s radostí odjeli zpět do slunného Údolí.



	V akváriu v Santa Cruz jsme měli klid a prostor na prohlížení rybiček



	Tomášek si mohl lecos osahat a vyzkoušet

Jednu bouřlivou sobotu jsme také strávili v akváriu v Santa Cruz. Akvárium je vlastně jen jakýsi vedlejší produkt tamní university. Ta zpřístupňuje část svých výzkumných objektů veřejnosti. Před budovou jsou kostry velkých mořských živočichů, ale díky počasí jsme tyto exponáty museli vynechat. Vnitří expozice je maličká, ale pro Toma zcela postačující. Na rozdíl od velkého a známého akvária v Monterey, bylo s námi v Seymour Marine Discovery Center celkem asi deset lidí, takže jsme měli čas si vše v klidu prohlédnout, Tom si mohl osahat hvězdice a různé mořské potvory, pohrát u stolku se skládačkami, na chvilku jsme vyšli na pobřežní stezku - prostě pohoda. Akorát jsme díky pozdnímu příjezdu zmeškali prohlídku delfinária, což si musíme příště určitě vynahradit.

Další deštivý den jsme chtěli využít k odvezení auta do Costca na vyvážení kol. Bohužel tento nápad mělo dalších několik desítek, možná stovek lidí, takže jsme nakonec strávili dopoledne čekáním v různých frontách, aby nám po více než hodině sdělili, že to na našem autě neudělají, neboť se od loňského roku rozhodli poskytovat údržbu jen na gumách u nich zakoupených. Sid nakonec ztropil scénu (rozzuřený hroch je jedno z nejnebezpečnějších zvířat na Zemi), takže auto přijali. Nicméně už bylo tak pozdě, že jsme museli oželet návštěvu letiště, kterou jsme byli slíbili Tomovi. Synek se nechal pokorně odvléci na oběd, pak si doma vlezl v klidu do pelíšku, ale když vstal, dojemně se dožadoval těch slíbených letadel. Neměli jsme to srdce ho zklamat, takže já šla nakupovat a Sid s oběma dětmi POTMĚ (bylo už pět hodin večer) brousil kolem letiště. Nakonec to asi byl pro Tomáška mnohem větší zážitek než letadla za dne, protože mi pak důležitě hlásil, že letadla dělají blik blik, a po zbytek večera vydržel řídit letecký provoz svých letadýlek v obýváku.



	I tohle je hvězdice - i když dost netypická, protože se čilostí blíží chobotnici



	Potulný cirkus s Bárou - libý to pohled mému oku

Tomova paměť nás neustále překvapuje. Stále více platí ono "POZOR, NEPŘÍTEL NASLOUCHÁ" a musíme být velmi opatrní, jak co formulujeme. Sid se mimochodem zmínil, že poletíme za babí velkým letadlem, a Tomášek se hned rozběhl ke dveřím do garáže a žádal okamžitě cestovati. Samozřejmě to skončilo velkým zklamáním a brekem, i museli jsme babí aspoň zatelefonovat. Tom uprostřed telefonátu odkvačil a přinesl si letadýlko, které od ní vyžebral na letišti, když babička odlétala. Po čtyřech měsících si zřejmě pamatuje babičku, letadla, i různé další detaily. Když mu dávám k snídani kukuřičné vločky s jogurtem, tak hlásí, že to jedla "baba" a chodí ukazovat na její židli. Připravovanou cestu do ČR mu tedy musíme tajit, protože on ještě nemá koncept času a i těch pár dní pro něj představuje děsně dlouhou dobu. Zdá se, že si pamatuje i dědu (občas mu ho ukazujeme na obrázcích). Jsem ale zvědavá, co bude říkat tomu, že má dokonce DVĚ babičky. Akorát už by někdo mohl vynalézt nějaký humánnější způsob dopravy než tryskové létání. Přiznám se, že noční můry (budeme na cestě zhruba 24 hodin) mám už od vánoc.

Větší část tohoto deníčku jsem psala v době, kdy si Bára vzala obě děti na procházku. Byla jsem připravena na telefonu, abych když tak došla zachránit chudinku Lízinku, která ještě nikdy nebyla tak dlouho s "cizím člověkem". Chudinka část více než dvouhodinové vycházky prospala, a i po zbytek byla prý relatvině spokojená a v klidu. Ovšem při opětovném spatření matky spustila trestný jek. Takže je to jasné - její mamánkování je jen rafinovaná metoda týrání rodičky a nemá nic společného s tím, že by ubohé miminko tesknilo po své mamince.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]