Pochodové cvičení 26. května - 2. června 2006 Sbalit rance and makáme!

	Ten kopec ve stínu je náš plánovaný cíl jak vidíte, již tady mi není veselo...

	Od začátku vedla cesta bujnou vegetací

Myslím, že se můžu již směle prohlásit za absolventa základního vojenského výcviku. Prošla jsem si všemi možnými stupni pakáren -- noční poplachy, nástupy a výjezdy (do nemocnice); nekonečné rovnání věcí do komínků (tyto okamžitě zbourány batolecí inspekcí jakožto nedostatečné); únavné šúrování podlah a umývání (zadečků). Dále mám slušnou úspěšnost v hodu granátem (mokrou plenou do koše), běhu přes překážky (cval přes hřiště k Tomovi padajícímu z klouzačky, přičem je nevhodno zašlápnout cizí dítě, kyblíček či autíčko), plazu (hledání hraček, klíčů, telefonů a televizních ovladačů zahozených rozverným batoletem za lednici, případně pod sedačku), a to vše za neustálého ryku. Minulý týden jsme výcvik završili pochodovým cvičením s malou polní.

Vhodný cvičný prostor samozřejmě obstarala babička. Naše důchodkyně se občas chová jak utržená ze řetězu - nasedá do auta a odjíždí, aby na nějakém kopci frustrovala místní kotlety ve značkových sportovních oblečcích tím, že je předbíhá křepkým krokem. Z těchto svých výšlapů nám pak vozí fotky, nad nimiž Sid toužebně slintá. On je totiž kopečkář -- jestliže se přitom nezdolává kóta, považuje procházku za nezajímavou.

	... a na druhou stranu, na kopce Garrapaty

	Výhled k Pacifiku...

Ani nevím, jak k tomu došlo, ale v sobotu jsme najednou stáli na parkovišti státního parku Garrapata a babička nám nadšeně ukazovala vrcholky okolních hor, na které byla vylezla. Ještě pořád jsem zůstával v klidu - vzhledem k tomu, že musíme děti nosit, držíme se obvykle tras poklidných a KRÁTKÝCH. Navíc byl čas oběda, takže jsme si posedali na první mez a pohlitili jednu skleničku dětské výživy (Lisa) a sendviče (zbytek výpravy). Babička pravila, že ponese Lízinku - přišlo mi to jako skvělý nápad. Na dostizích také koně nosí různé handikapy - osmikilovou Lisu jsem si představila jako dostatečnou brzdu na babičku. Hluboce jsem se mýlila.

Babička odklusala s vnučkou kupředu a my se začali tempem od kamínku ke klacíku šinout do kopce s Tomem. Trpělivost nám nevydržela dlouho. Navíc se cesta nepříjemně zvedla a udusaný prach klouzal tak, že v něm Tomášek nebyl schopen pořádně chodit. Sid si ho tedy hodil na záda a hned jsme se začali posunovat o něco rychleji. Já přitom trpce litovala, že jsem dcerku vyměnila za babiččin baťůžek. Ne, že by si naše babí sbalila něco těžkého - ale její batoh spadá do kategorie "mrtvá teta" - bezvládně visící ranec bez kostry, pod nímž se člověk šíleně potí. Ovšem babička zmizela v dáli (a výši) a tak mi nezbývalo, než klít a šlapat. Zachránila mě až Lízinka, která podle svého zvyku těžce nesla odloučení od matky a na babičku kvílela tak dlouho, až této ruply nervy a počkala na nás.

	Nebýt kolem tak krásně, sedím už dávno v autě

	Na vrcholu - totálně odrovnaní rodiče a zcela čilé děti.

Došlo k výměně břemen - přišla jsem o lehký baťůžek, na zádech mi přistálo Lízinčiných osm kilo, tříkilová krosna naplněná vodou, jídlem a náhradním oblečením - sakumprásk bych to odhadla na nějakých třináct až čtrnáct kilogramů. Lisa se navíc šíleně radovala z toho, že je na výletě s mamkou - pobízela mě k výkonům kopáním do ledvin, nadšeně nadskakovala, vykláněla se do stran, tahala mě za vlasy a vykřikovala rozverné příkazy. Sid neměl takové štěstí - jeho jezdec byl jednoduše protivný, anžto udeřila hodina odpoledního spánku - takže různě kňoural a fňukal. Takto osedláni jsme urazili další kus štreky a já začínala pomalu přemítat, že odpoledne strávené na gauči u televize je přeci také moc hezký rodinný program a proč se zrovna my musíme vydat na tak velký kopec. Babička nadšeně šveholila, zda vidíme ten vrcholek, z něhož bude nádherná vyhlídka, Sid mě ujišťoval, že tam nahoře vidí zřetelně lidi, a já zvažovala, kdy bude vhodná příležitost oznámit svou rezignaci na roli nepálského šerpy.

Příležitost se nedostavila a já šlapala dál. Nakonec jsem byla ráda - poslední úsek cesty vedl přes něco, co by se dalo z nedostatku fantazie nazvat horskou loukou. Kalifornské máky, lupiny, různé variace na vřes, mateřídoušku a zvonečky - vše v optimistických barvách a hojném množství. Spolkla jsem zbytky klení a úpění a radovala se z okolí a nádherné vyhlídky na Pacifik. Aby toho nebylo málo, tak jsme tam nenašly žádné jedovaté duby - a na vrcholku jsme tudíž vypustili potomky do trávy. Tomášek ožil, lítal, ryl se v zemi, házel kamínky a skákal na odpočívající strhané rodiče. Lízinka zkoumala trávu, svačila a taktéž se válela po nás.

	Vyhlídka z vrcholu

	... a ještě jedna vyhlídka

Vše má ale svůj konec a my se museli vydat z ráje zpět do civilizace. Osedlaní dětmi jsme škobrtali a klouzali dolů a snažili se s cenným nákladem neupadnout. Lisa se rozhodla hodit odpolední chrupku. Nevím, co je horší - jestli nésti krosnu, která na zádech nadskakuje, vrtí a vyklání se, nebo totéž břemeno úporně, leč bezvládně visící na jednu stranu. Sid zkoušel Lise několikrát hlavu přesunout na má záda, ale nedala se - vždycky to zalomila zase doprava. Asi v polovině cesty bylo jasné, že tohle dobrodružství nebude jen tak. Sid skuhral, že ho bolí kolena (ona hroší váha navýšená o Tomáška a krosnu je přeci jen trošku mimo specifikace lidských kloubů), a mně se při každém zastavení třásly nohy jak čerstvě vylíhnutému kuřeti. Abych to zkrátila - dolů jsme se nakonec dostali bez nehody, ale z různých bolestí a namožení jsme se vzpamatovávali ještě tři dny.

Nedělní program jsme tudíž stanovili velmi volný - více méně jsme se potáceli kolem domečku a po blízkém okolí. V pondělí byl svátek (Memorial Day) a to jsme se vypravili na Tomovu žádost "na letadla". Tomášek měl asi na mysli letiště, ale my jsme to vzali důkladněji - do leteckého muzea. Tam by se nám celkem líbilo, ale záhy jsme zjistili, že pro děti je to ještě asi příliš nestravitelné. Tomáška klasicky nejvíc zajímaly kanály a schody - a pak vyhlídka na startující letadla venku. Lízinka zase žádala pohyb, takže jsem ji nakonec prostě vypustila. Nevím, proč jsem se namáhla ji do muzea obléct do nerozdrbaných kalhot - vytřela tam důkladně. Myslím, že by potřebovala začít chodit - kočárek snese tak deset patnáct minut, a pak žádá "lítat". Zřejmě mě teď čekají galeje - vymýšlet program tak, abych tam mohla vypustit (velmi rychle a velmi daleko) lezoucí batole.

Některé z místních kytiček jsme vám nafotili

	Tom na vyhlídce

	Ještěrky jsou na Garrapatě zcela oprsklé a nechají se fotit z pár centimetrů

Z exponátů se dětem nejvíce líbil interiér opravdického dopravního letadla (první třída Boeing 747). Lisa měla radost, že ji necháme volně se kulit po sedačkách, Tom seděl a vykládal nám, že "letíme velkým letadlem". V poslední době si Tomášek začal "vymýšlet" a hrát hry "jako". Třeba mi tvrdil, že jeho plyšový kocour má zvoneček (zdejší domácí kočky často zvonečky nosí), do jeho modelových letadel nastupují lidi a tato letadla "dělají na nebi čáry". Když jsme mu vymlouvali, že s sebou na letadla nevezmeme jeho panenku (miminko v kočárku), tak moudře pokýval, že "mimi je malý, bojí se motorů". Občas si vymýšlí nová slova - např. mě žádal hřebenem "vlasit". Když jsme mu vysvětlovali, že včelička není ladybug (anglický název pro berušku), tak z ní udělal ladybee. Zkrátka je s ním teď ohromná zábava. Když si vezmu, že ještě začátkem dubna říkal "babí JE" a teď tvoří celé věty z víceslabičných slov - třeba "babička jede do Monterey", tak je vidět, že dělá pokroky mílovými kroky.

Lízinka také pokročila - zdá se, že značně umírnila své mamánkování. Sice mi ještě stále prokazuje nehynoucí příchylnost, ale už není trestným jekem stíhaný (úplně) každý můj odchod na záchod. Hodně času teď tráví ve stoje - a občas se zdá, že jí začíná svítat, jak je to s tím střídáním nožiček. Musíme ji docela hlídat - dokáže vylézt na gauč a na okno, dychtí po schodech do garáže, po ovladačích, hodinkách, telefonech a jiných nezbytných předmětech. Od svých zájmů se nenechá snadno odradit - když mi Tom vypínal počítač, stačilo přelepit světýlko a čudlíky kobercovkou - Lisa si kobercovku odloupne, aby na vše pěkně viděla. Ovšem občas je poznat, že je přeci jen holčička - Toma na odrážedle nejvíc zajímala kolečka. Lisu nejvíc zajímá, jak si sednout a donutit někoho, aby ji vozil. Na druhou stranu se zřejmě silně projevuje vliv staršího bratra - tuhle šmrdlala angličákem ve vzduchu (zřejmě moc nerozlišuje mezi auty a letadly) a dělala brrrrrm brrrrrrm.

	Lisa zdolala okno pouze se ztrátou ponožky!

	Když už se Líza dostane k odrážedlu, pyšně na něm sedí a čeká, kdo ji bude vozit...

Moje pokroky nejsou tak výrazné, ale přesto mě těší. Nedávno jsem přemohla svou vrozenou nechuť k nakupování a pořídila si letní šaty. Po třech letech šaty, které NEJSOU TĚHOTENSKÉ!!! Také jsem ovšem vzdala čekání na to, že mi někdy splasknou prsty a musela si nechat přeříznout snubní prstýnek. Vypadám teď jako záletná manželka - kroužek mám po těch skoro šesti letech do prstu vrytý zřejmě natrvalo. Budu muset chvíli počkat a nechat si udělat nový kroužek, až se prst vzpamatuje. Bohužel podobná situace je s botama - stále se pohybuju v pánských velikostech, do dámských se moje rozplesklé nohy nevejdou. Tam řešení nevidím - a jestli budu někdy potřebovat lodičky, budu si je muset zřejmě nechat ušít na míru.

Zbytek tělesné schránky se snad začal vzpamatovávat. Docela dobře se mi teď leze - a lezu slušně - pokud beru v potaz svou nadváhu. Naše "domovská" stěna se přestěhovala do nové budovy. Mají mnohem delší cesty (až 60 stop, čili 18 metrů) a jsou mnohem techničtější a vyrovnanější. Já holt nemám fyzičku a krátké cesty, jejichž obtížnost spočívá v tom, že se tam musí udělat pět shybů za sebou, nezvládám. Potřebuju lezení, které je "za zásluhy" - problémy, které se dají vyřešit hlavou spíš než silou. Zatím si užíváme hlídací babičky a marně přemýšlíme, jak skloubíme lezení se dvěma čilými dětmi, až odjede...

Copyright © 2006 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.