Nezávislý Den nezávislosti 1. - 14. července 2002 proběhl nezávisle na na davech, a nezávisle prověřil naši závislost na Vozíku.

	Kalifornský Žabákov má na chodníku bronzové plakety jak v Hollywoodu, jenže hvězdami jsou zde slizcí obojživelníci.

	Starodávný povoz v Kolumbii Ve skanzenu starého zlatokopeckého městečka vystavují tento vozík s přírodní klimatizací

Loni jsme byli na Den nezávislosti v Evropě, letošek byl tedy mojí první oslavou této události. Většina lidí slaví v průvodech, žranicích a u ohňostrojů. Víte však, jak málo si potrpíme na davové scény, a navíc můj laskavý zaměstnavatel usoudil, že v pátek stejně nikdo pracovat nebude, a vyhlásil volno - nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme to oslavili nezávislým středečním odjezdem do pustiny.

Chtěli jsme se zastavit na večeři v "Žabákově" - Angels Camp, jehož každoroční žabí závody ve skoku proslavil Mark Twain povídkou "Nejslavnější žabák Calaveraského okresu" (The Celebrated Jumping Frog of Calaveras County). Což o to, plaket slavných žab na chodnících bylo spousta, s jídlem to ovšem bylo slabší. I ve skanzenu Columbia o pár mil dál bylo ticho jako před bouří. Spořádaně jsme zaparkovali před cedulí "dále jen vozidla tažená koňmi" a užívali si prohlídky turistuprostého zápaďáckého městečka. Míhaly se v něm jen okrašlovací výbory, co navážely vlajky a domlouvaly podrobnosti zítřejších oslav u naleštěné hasičské stříkačky. Naštěstí měli alespoň v Lickskillet Cafe (U Vyližpánve) otevřeno a tutíž jsme nezahynuli.

	Clark Fork, Stanislaus NF Vodopády jsou opatřeny pro srovnání měřítkem -- mou maličkostí -- v levém horním rohu.

	Nahoru to jde snadno Hroch leze na skutečné skále

Později večer jsme už bezstarostně projížděli kouřem kolem Pinecrest Lake. Od loňska víme, že les skrývá obrovské oficiální tábořiště, plné nadšenců chtivých "přírodně" opékaných buřtů. Proto jsme zamířili až na náš starý známý flek na kopci na návětrné straně jezera. Letos jsme to měli jednoduché - ohně zakázané (pokud bychom se nechtěli řádně vyudit na nějakém oficiálním místě), takže jsme měli jen pár "studených" věcí k snídani. Ráno jsme si užívali idylky s divokou přírodou. Zvířata se tu člověka nijak zvlášť nebojí a klidně se na vás přijdou podívat. Jako ten malinký ptáček, co tázavě pípal a poskakoval po větvích pořád níž a níž, až Sidovi na dosah. Mědvěda už viděl, ale takhle olysalého???

Stanislaus National Forest zabírá obrovské území. Posledně jsme viděli jen kousek, a tak letos padla volba na Clark Fork. Podél potoka jsme dojeli až na začátek Divočiny (tj. území, kde už nikdo není a které neobsluhují žádné záchranky nebo podobné výdobytky civilizace). A tam si Sid zcela dobrovolně zvolil svůj osud - aneb první skálu, kterou si vyleze. Chvíli jsme šmodrchali horní lana, aby bezpečně unesla Hrocha, pak jsme slanili koutkem dolů a zkusili zase vylézt nahoru. Ohodnotila bych to jako pěknou pětku (5.8 v místní stupnici). Byla jsem zvědavá, co udělá "živá" skála se Sidem zvyklým jen na pevné šroubovací chyty na stěně. Cesta dolů se ukázala býti náročnější na psychiku, Sidův kvikot mi připomněl moje začátečnické hrůzy z toho, že bych měla vystrčit zadek do prostoru a spolehnout se na kousek špagátku. Nahoru se kupodivu leze mnohem lépe a i Sid se s tím vypořádal ve velkém stylu.

	Do toho nevlezu!!! Ledovou vodou jsme si troufli ochladit jen nohy a hlavu.

	Sonora Pass Malebná krajina Sierry Nevady, asi 3 km nad mořem

Po výkonu jsme se chtěli trochu zhygienit a ochladit v místním potoce. Což o to, chladný byl dost - dokonce do té míry, že naše představy o tom, jak se koupeme, skončily u trochu ošmudlaných nohou a mokré hlavy. Sid se sice kasal, že mě do té vody hodí, ale nakonec jediné, co pořídil, byl prima hexenšús. Aspoň je poučen, že nemá svou ženu brát na lehkou váhu.

Druhý den jsme už ale neměli ve Stanislaus stání a vymýšleli kam dál. Chtěli jsme "někam na kopec"; jelikož nejsme žádní troškaři a protože uprostřed léta bývají otevřené všechny horské silnice, zvolili jsme tu nejvyšší v Kalifornii. Koketně se motá kolem 11 000 stop nad mořem. Výjmečná je jednak tím, že je z ní vidět přes Bishop na celou Sierru a druhak starobylými chlupatými borovicemi (Pinus longaeva) v "Ancient Bristlecone Pine Forest" .

Celá krajina je tady velmi syrová. Nadmořská výška a polopouštní charakter nepřejí téměř žádné vegetaci, hory jsou obnažené téměř až na kost - většinou jakási hnědá vyvřelina, ale sem tam se zjeví Bílá hora (jedna se opravdu jmenuje White Mountain) - kopec ze samého vápence. Většině lidí stačí vyhlídka na konci silnice - ne tak Hrochovi. My jsme se dokodracli o hezkých pár mil dále po prašné cestě, až před bránu výzkumné stanice. Odtud jsme museli pěšky na nejbližší ostroh, abychom viděli do údolí pod námi. Bohužel díky vedrům se všude vznášel mlhavý opar a tak na vyhlídce byla nakonec zajímavější vlastní poušť. Když se mi pod nohama mihnul první oranžový záblesk a bližší ohledání zjevilo jen nudně šedou kobylku, myslela jsem si, že už mám pokročilou "horskou nemoc" s halucinacemi (což o to, hlava se mi točila dost). Ale po chvíli to zhlédl i Sid a diagnostikoval jako saranče, které si ve skoku pomáhá oranžovými "křídly".

	Ancient Bristlecone Pine Forest je vyprahlá pouštní pustina necelé 4 km nad mořem.

	Stáří a mládí Část borovice už odumřela (a vydrží další staletí), zatímco živá část stromu vyráží nové chlupaté větve a šišky

Vrátili jsme se ještě do Patriarch Grove a spáchali další pěší okruh, tentokrát kolem borovic. Opravdu mají chlupaté šišky, husté jehličí a velmi tvrdé dřevo - padlé stromy měly počasím vybroušená léta, ale vypadaly velmi pevně. Tyhle stromy jsou údajně ještě starší než sekvoje, kvůli nepříznivým podmínkám (vegetační období je asi jen 40 dní ročně) rostou velmi pomalu a přežívají tisíce let. Ta nejstarší borovice zažila prý 47 staletí. Mě nejvíc fascinuje to, že v těhle podmínkách vůbec něco žije. Dvě předchozí noci jsme strávili zhruba ve 2000 mnm (čili by měla proběhnout určitá aklimatizace) a přesto se mi tady točila hlava a zadejchávala jsem se jak stará lokomotiva.

Asi jsme blázni, ale někdy v té chvíli se nám začalo stýskat po domečku s bazénem (zřejmě ještě stále prožíváme líbánky s domem). Třebaže byl teprve pátek večer, padlo rozhodnutí dojet do Tehachapi a další den pěkně oklikou přes California Valley domů. V Tehachapi nám v naší oblíbené Travelodgi ovšem nabídli jen kuřácký pokoj (fuj tajbl), museli jsme o dům dál. V Best Western jsme se uchytili a bydleli nad karetníma dědkama. Myslela jsem, že tenhle typ existuje jen v českých hospodách čtvrté cenové skupiny, ale tady opravdu seděli v pokoji u otevřeného okna čtyři roztomilí dědci v bílých nátělnících (fakt je děsné vedro) a zaujatě mastili karty.

Možná o pokoj dál vykládala nějaká čarodejnice z karet náš další osud. Když jsme se obložení klumprama a zcivilizovaní dvojím koupáním (večer a ráno) po třech dnech v poušti ráno stěhovali do vozíku, Sid jenom zavyl. Ano, jedno kolo bylo úplně prázdné. Chvíli si pocivičil s pumpičkou, pak jsme se proplížili těch pár metrů k nejbližší pumpě (vzduch mimo provoz) a k další. Kompresorové huštění objevilo poměrně závažnou závadu - z kola vzduch unikal za hlasitého syčení. Bylo jasno, že takhle daleko nedojedeme, a paní u pumpy nám poradila nejbližší opravničku. Tam jsme vozík ponechali osudu a šli na snídani do Burger Kinga. Ne, že bychom tak prudce zatoužili po hambáči, ale v pěším dosahu nic jiného nebylo.

	Starobylá borovice zažila mnohá staletí

	Duby poblíž California Valley se sluncem v nadhlavníku vytvářejí výraznou strukturu stínů

Schromlý vozík nám opravili za dvanáct dolarů a my vyrazili kolem železniční smyčky směr California Valley. Tam se nám začalo zdát, že Vozík nějak smrdí, ale nebyli jsme s to odhalit, co se děje. Vše vypadalo normálně. O pár mil dále náhle klekla klimatizace a ručička teploty se snažila omotat kolem zarážky u nejvyššího bodu. Kromě vařícího chladiče se zdálo všechno v pořádku. Trochu jsme vychladli, dolili vodu do násosky označené "coolant" a zkusili popojet. Po dvou mílích jsme znovu vařili. Trik jsme znovu zopakovali s ještě menším úspěchem. Modlili jsme se za kousek silnice stíněné stromy a na prvním vhodném místě jsme to opřeli.

Zastavili nám dva borci na motorkách. Jeden byl děsně fousatý, druhý zase úplně plešatý. Se zájmem pozotvírali různá víčka na motoru a pravili, že to je fakt zvláštní. Slíbili zavolat pomoc, jakmile dojedou k nějkému signálu. My mobil nemáme právě z tohodle důvodu - v místech, kde je ho třeba, jako uprostřed opuštěné pouště, stejně není signál. Ve městech (kde signál je), jsou i telefonní budky, z kterých můžeme zadarmo volat. Různé služby atd. mají "osmistovková" čísla (bezplatné volání) a navíc máme možnost volat na svůj telefonní účet (nepotřebujeme házet do budky drobné). No, chlapi slíbili zavolat a odfrčeli, my jsme se šli oddat čekání na druhou stranu silnice. Ne, že bychom se tak štítili vozíku, ale odhalili jsme, že se za stromem pokoutně ukrývá mrtvý skunk. Nesmrděl skunkovinou, ale v tomhle vedru nebylo pochyb, že se brzy začne rozkládat a zpuchne.

Po dvou hodinách, byť nehybní a ve stínu, jsme toho čekání ve vedru měli plný zuby. Sice zastavovala různá auta, nabízeli nám vodu a pomoc, ale to nám nechybělo. Rodinné hlasování nakonec rozhodlo, že zkusíme ještě popojet a uvidíme. Jak jsme jeli, vozík spořádaně chladil, až jsme se ocitli v Paso Robles. Tam jsme zkusili odvolat pomoc u AAA, ti tvrdili, že nás na seznamu nemají a tak nebylo co rušit. Tak by mě zajímalo, jestli v tom AAA má bordel, nebo jestli se na to ti dva chlapi vykašlali. Druhá varianta mi přijde nepravděpodobná - tady lidi nemají tendenci nechat bližního svého chcípnout v poušti. Ve městě se ale vozíku zase nelíbilo. Někdy bácnul ručičkou teploty až na strop, aby ji vzápětí spořádaně stáhnul dolů (asi proto, že se vždy jednalo jen o okamžik, jsme si toho nevšimli před vjezdem do California Valley). Ovšem o víkendu svátku nezávislosti jsme nenašli žádnou otevřenou opravnu.

	Chcípliny Mrtvý skunk vykukuje za stromem...

	Západ v Národním lese Stanislaus Hora na obzoru je Mount Diablo, vzdálená nějakých 80 mil, skoro až u pobřeží

Nejrozumnějším se zdálo vyčkat chladnějšího večera (neodvažovali jsme se pouštět klimatizaci a venku bylo snad čtyřicet) v příjemné občerstvovně Odyssey World Cafe. Jídlo prodávali jako v bufáči přes pult, ale pak jej donesli do útulného prostoru vlastní jídelny - koberce, knihovny, dřevěný nábytek. Večeři jsme završili dvěma "smoothies" (koktejl rozmixovaný s ledem), a takto impregnováni jsme se vydali na zbývajích cca 200 mil domů. Po chvíli jsme zkusili i tu klimatizaci a vozík se tvářil spokojeně po zbytek cesty, jenom ve městě zase zlobil.

V neděli jsme provozovali činnost, kterou nazýváme "bydlet v domečku" - ráchali jsme se v bazénu, ryli se v zahrádce, prali, spali, jedli, zvolna poklízeli, brousili po internetu a četli. Prostě pohoda.

V pondělí Sid odvezl vozík k Tonymu - konal se tam sněm české komunity, neboť jsme nebyli zdaleka jediní, kdo přes víkend "zavařil". Tony závadu odstranil snadno - z nějakého důvodu se voda do chladiče neleje do násosky takto označené, ale nenápadnou trubkou stranou.... inu, zázraky japonské techniky. Takže se ukázalo, že jediné, co náš vozík vlastně měl, byla žízeň.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.