Vandr s mrtvou tetou

Vandr s mrtvou tetou
14. července - 4. srpna 2002
o mrtvé tetě, nesmrtelném dědovi a vzpurném odpadu



	Sid s mrtvou tetou

Začalo to úplně nevinně, když si Mates přišel půjčit batoh na vandr s kolegou a jeho malou dcerou. Během pěti dnů pocourali Trinity Wildernes a vrátili se s kupou nádherných fotek. O týden později jsme my v naši obvyklou dobu, to jest v pátek v půl páté odpoledne, začínali zvažovat, kam by se dalo jet na krátký výlet, aby se tam nacházela krásná příroda a nenecházely prázdinové davy. Právě pod vlivem Matesa nás napadlo zrealizovat rok starý sen o výšlapu k Relief Reservoir s nocí strávenou v Emigrantské divočině (Emigrant Wilderness).



	Mezi skalami se našlo místo právě pro náš stan - ale nikoli půda k zatlučení kolíků

V pátek jsme předbalili na sobotu s tím, že to pak už rychle "doklepneme". Ráno se tudíž neslo ve znamení zpřevrácení celého domu, protože od stěhování jsme zapomněli, kam jsme kdo co umístili. Hledání také ztížila skleróza, protože po dvaceti minutách hektického pátrání po fialovém batohu se ukázalo, že je modrý a spořádaně dlí ve skříni k tomu určené. Ovšem tejpovku (kobercovou páskou se dá zalepit rozbité koleno, zafixovat zlomenina, provizorně slepit boty, nahradit tkanička, opravit batoh atd.) jsme nenašli ani jednu, byť zcela pozitivně vlastníme tři. Největší šok nám ale připravila ztráta foťáku. Většinou se povaluje u mě na stole, v dosahu USB kabelu na tahání obrázků. Tentokrát nebyl ani na stole, ani ve stole, ani na polici, prostě nikde. Přiznám se, že nejhorší byl pocit, že nám ho někdo musel z toho stolu "vyčarovat". Bylo mi smutno z představy, že přeci jen nežijeme v tak bezpečném místě, jak jsme si mysleli, že budeme muset dát řetěz na vrátka do zahrady (nejsou zamykací) a před každým odchodem pečlivě zavírat všechna okna a nespoléhat se, že protihmyzí vyndavací sítě odradí i všechny případné chmatáky. Naštěstí se nakonec ukázalo, že foťák (zřejmě už od minulého víkendu) dělal Sidovi utajeného spolujezdce v chaosu na zadním sedadle vozíku. Úleva to byla obrovská a na výlet jsme vyrazili v mnohem veselejší náladě.



	Mohlo by to být pleso -- ale je tu navíc betonová hráz

Odbočka na Yosemity značně pustila žilou prázdinovému provozu na highway 120. Poblahopřáli jsme si k mazanosti a pokračovali už v klidu až na Kennedy Meadows. Tam jsme odstavili auto, nasadili pořádné boty a zatížili hřbety batohama. První úsek stezky vede ještě více méně po rovině, po nádherné loučce, v které spořádaně bublá říčka. Už tam začal Sid mrčet, že mu nejde utáhnout bederák a že tudíž vláčí celou váhu báglu na ramenou. Prohodili jsme vaky (přeci jen mám o něco útlejší pas a tak se mi podařilo bederák zašmodrchat tak, aby se nepovoloval) a pokračovali stále zhoršujícím se terénem vzhůru. Stezka na Relief Lake je hojně používáná koňmi a v kaňonu je mezi kameny vydupaná na drobný písek. Je to velmi zrádné - někdy se vám v písku noha propadne až po kotník, jindy se smekne po pečlivě ukrytém spodním kameni a v nestřežené chvíli můžete našlápnout koňskou navštívenku. Kromě toho je to zatraceně do kopce a půlmetrový schod, na který kůň normálně vykročí, vás s patnáctikilovou mrchou na zádech donutí k artistickým výkonům.



	Ráno máme konečně chuť fotit krajinu

A aby toho nebylo málo, začlo vycházet najevo, že Sidovo zavazadlo se jen tváří jako kletr. Ve skutečnosti je to zakuklený obyčejný batoh typu "mrtvá teta". Tento termínus technikus pochází od Matesa a značí zavazadlo, které vždy bude splihle viset na vašem hřbetě, dloubat vás pod žebra či tlačit na lopatku, trochu škrtit, neelegantně se klinkat a odmítat jakoukoli spolupráci. Teta by umořila vola, fakt se to nedalo dlouho vydržet. Nezbylo, než se o ni střídat; bylo překvapivé, jak velký vliv na křepkost kroku měl typ batohu na zádech.



	Ve srovnání se skalními masívi se i Hroch zdá býti nepatrným

Když jsme konečně spatřili Relief Lake, byli jsme už tak utahaní, že ani nevypuklo žádné nadšení. Zbývalo najít místo k přenocování, což se ukázalo být mnohem složitější, než by se bylo zdálo. Přehrada je vystavěná v hlubokém kaňonu, svahy moc rovné plochy nenabízejí a tam kde nějaké to místo bylo, se k našemu nemilému překvapení ukrýval v trávě různorodý šrot, zřejmě pozůstatky po stavbě, které se nevyplatilo odvážet.

Odložili jsme batohy a plazili se svahy nahoru dolů a hledali trochu slušnější místo, pokud možno bez rezavých kotlů, hřídelí a podobných kolovratů. Napřed jsme našli jiné táborníky, kteří pochopitelně zabrali ten nejhezčí flek v širém okolí. My se museli smířit s druhou třídou, ale v tu chvíli nám to asi bylo upřímně jedno. Nevím, jak jsme se dokopali ke stavbě stanu, vaření večeře a podobným úkonům, ale v devět jsme najezení zalézali do spacáků.



	Horský potok je jeden vodopád za druhým, a to i bez návalů obecenstva

V osm ráno bylo na světě mnohem veseleji. Náš ostroh nad hladinou se proměnil v romantické zákoutí, čisťounká přehrada modře svítila v lůně skal narůžovělých od vycházejícího slunce, roztomilí ptáčkové krásně zpívali, no prostě divočina jako z kalendáře. Jedenáctihodinový spánek z nás zase udělal životní optimisty.

To si pište, že na cestu zpět jsme tetu sbalili přepečlivě, abychom ji donutili aspoň trochu ke spolupráci. Z kopce se ale jde beztak veseleji a tak jsme konečně měli náladu obdivovat všechny ty krásy okolo. Sice jsme to viděli už vloni, ale za ten rok člověk zapomene, jak ohromující umí být divočina.



	Ne, nejde za námi medvěd.

U Vozíku nás zdravil takový opálený děd z vedlejšího auta, a prej jakej byl trek. Napřed se zdálo, že se ptá jen tak ze zdvořilosti, ale obrovská, snad osmdesátilitrová narvaná krosna byla dost výmluvná. Dali jsme se do řeči a já si za chvíli připadala jako ten nejzelenější zelenáč v Americe. Randy nonšalantně pravil, že každý rok dělá tak třítýdenní túru po Sieře, že mu bude šestasedmdesát, a že už mu žena říkala, aby chodil s nějakým klubem, co kdyby se mu něco stalo. Prej no co, aspoň by umřel na pěkným místě. Také nám vyprávěl, jak získává pitnou vodou, ukazoval nám vlastnoručně připravený "pemikan" - dehydrovaná směs zeleniny a masa, popisoval polní sprchu, kterou si občas v divočině dopřeje a tak. Naprosto fantastický člověk. Jenom pro ilustraci - pravil, že na stará kolena už nedělá lyžařského instruktora a jezdí si zalyžovat jen tak občas - asi šedesát dní v roce...



	Teta s mrtvým Hrochem

Krmení Hrocha jsme absolvovali v místní hospůdce. Loni nám náhle v říjnu naúčtovali nesmyslně pět dolarů na kreditku, museli jsme to složitě reklamovat. Když jsme sledovali naprosto zmateně poletující servírku, která ani s pomocí dalších dvou lidí nezvládala obsloužit všechny hosty (v počtu deset kusů u čtyř stolů), musel i paranoidní Sid uznat, že za těmi pěti dolary nemohl být žádný zlý úmysl, ale pouhý chaos. Pro jistotu jsme letos ale platili v hotovosti, protože kdoví, kam by zapomnětlivá kelnerka naší účtenku založila tentokrát.

Cestou zpět jsme se pečlivě vystříhali rušné Yosemitské trase a pěkně venkovem dorazili do domečku. A protože bylo teprve pozdní odpoledne, libovali jsme si, jak ještě stihneme vyprat všechny ty propocené smrduté hadry. Když Sid při náhodném juknutí do garáže zaklel, předpokládala jsem, že vyskočila hadice z výlevky a máme jako obvykle potopu. Bohužel, nebylo to tak jednoduché. Hadice byla na svém místě, ovšem výlevka odmítla spolupracovat s kanalizací. Vyzkoušeli jsme všechny dostupné domácí metody a nakonec se rozhodli pro odborníky. Zlaté stránky jsou plné instalatérských inzerátů, které slibují zákrok odborníků do 45 minut, o víkendu, svátcích, nocích - no prostě náš zákazník náš pán. První slečna slyšela poprvé v životě o tom, že by měla někoho posílat někam v neděli, když v neděli nepracují. Hrozně ji udivilo, že něco takového mají v inzerátu. Podobně to fungovalo s dalšími třemi firmami, u čtvrté jsme rezignovali a pozvali si borce se spirálou na pondělí ráno. Ať žije reklama....

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]