Po stopách ztraceného osla (2/2)

Po stopách ztraceného osla (2/2)
17. - 18. února 2002
proč se osel ztratil, o kamenných závodech a svinutém drakovi

A tak jsme se řítili serpentýnama od Quackenbushe po té oslí stezce, nevím, co dělal Sid (upřímně doufám, že řídil), já měla zavřené oči, zaťaté zuby (a stažený zadek). Sid tvrdí, že jsem byla zelená, ale pochybuji, že stihnul sledovat barvu mého obličeje a ještě cestu.



	Schované údolí (Hidden Valley) nabízí kromě milionu pichlavých keřů a teploty kolem bodu mrazu také výhled na příčně pruhované kopce

Za chvíli jsme se opravdu napojili na onu vybuldozerovanou silnici, z které nás GPSka svedla jako z neperspektivní. Prokleli jsme tvůrce mapy (podruhé) a pokračovali po Ulida Flat a přes krásné Hidden Valley. Bohužel používaná, leč nepříliš udržovaná prašná silnice se vždy neomylně po čase změní v "roletu" - tvrdé příčné vlnovky, v přesně té vzdálenosti (cca 10 cm), kdy to z vás vytřese duši při jakékoliv rychlosti. A tak jsme úpěli a Vozík taky. Pak se před námi objevila Lost Burro Gap - průrva U ztraceného osla - musím říct, že jestli chudák osel absolvoval stejnou cestu jako my, ani se mu nedivím, že tady toho měl už plný zuby a vzal roha. Průrva se vyznačuje tím, že se do poměrně úzkého prostoru musí vejít cesta a řeka. Teda spíš - cesta se snaží skromně vtlačit do vyschlého koryta řeky, které si dělá co chce - obrovské balvany, jámy, podemleté břehy... s napětím jsme počítali míle zbývající do Teakettle Junction.



	Teakettle Junction - žádný trhák, ale přesto se dá očekávat aspoň jednou za čas nějaký nápor civilizace v podobě rangera

Ne, že by Teakettle Junction byla nějaký trhák - křižovatka tří roletovacích kamenitých silnic, označená kůlem se směrovkami, na kterých vskutku visí čajové konvice. Protože se na ní ale stýkala naše Hunter Valley Road a Race Track Valley Road se spojovačkou na Death Valley, doufali jsme, že bude tento bod o něco rušnější než pustina, kterou jsme až doposud jeli. Ne, že by u slavného rozcestí došlo k nějakému (byť sebemenšímu) vylepšení silnice, ale pohybující se obláček prachu na obzoru dával tušit, že v případě nějaké nehody by se nám možná dostalo i pomoci.

Zbývalo nám posledních šest mil k Racetracku - obláček prachu na obzoru se usadil a když jsme k němu dojeli, ukázalo se, že se jedná o rangera spravujícího kolo chromého kotíčku. Na prvním parkovišti u Racetrack Playa jsme narazili na páreček cizinců, část osádky onoho kotíčku, kteří se vydali těch šest mil pěšky, aby stihli přírodní atrakci za denního světla. Vypadali, že by si už velmi rádi vyprosili odvoz zpět, ale bohužel - my jsme chtěli napřed shlédnout, co se dá, když už nás to stálo tolik úsilí a nervů.



	Hlavní tribuna / Grandstand sice není úplně uprostřed "závodiště", ale my nejsme puntičkáři

Playa je dno jezera. V tomto případě jílovité, většinu času vyschlé (nezapomeňme, že jsme kousíček od Death Valley - místa s nejmenším množstvím srážek na Zemi) a popraskané do malých "dlaždiček". Na něm se vyskytují bludné kameny - snad přinesené vodou - některé až třistakilové, většina ale tak velikosti lidské hlavy. Tyto kameny po absolutně rovné ploše "závodí" - zřejmě v době, kdy trochu zaprší nebo namrzne, začne jílovitý povrch klouzat natolik, že vítr dokáže kameny pomalu posouvat. Ty svou vahou vyryjí v playa stopu - která následně vyschne a ztvrdne do betonového pevna až do příští vláhy. Další informace a zajímavé obrázky lze nají na oficiálních stránkách US Geological Survey, ale možná se přikloníte radši k názoru, že někdo (ať už ufoni, nebo sami geologové) kameny posunuje a pak se chechtá všem těm zaníceným fotografům. Upřímně řečeno - ještě nikdy nikdo neviděl tajmené balvany v pohybu, takže kdo ví, jak to vlastně je...



	Hroch na Racetrack Playa závodiště je rovné, čistě umetené a krásné

Napřed jsme obešli Grandstand - "Hlavní Tribunu" - uprostřed "závodiště" a trochu se prošli po pravidelném "dláždění", krásně umeteném studeným větrem. Kdy se vám podaří procházet se po naprosto rovné obrovské přírodní ploše? Ovšem nadmořská výška se v 3708 stopách i v poušti projevuje především zimou - museli jsme se vrátit pro nějkého toho kulicha a flísku a znovu pročetli průvodce - bludné kameny jsou prý nejvíce na jižním konci - začalo zapadat slunce a konec v nedohlednu - skočili jsme do Vozíku (ti dva nešťastníci už byli pryč) a kousek jsme popojeli. A zase se vyplatil náš pozdní příchod - na ploše zůstali už jen dva fotografové, kteří ohleduplně uhýbali tak, aby nevrhali stíny do záběru a posílali nás k těm nejzajímavějším kamenům. Mimochodem - byli také z Palo Alta. A tak jsme fotili a fotili, až nám prsty umrzaly...



	Závodící kameny

Po západu slunce bylo jasné, že se nemůžeme vrátit zpátky do Lone Pine (absolvovat znovu padesát mil přes Ztraceného osla a vymleté serpentýny nám nepřišlo potmě jako dobrý nápad), ale stejně nás čekala cca polovina této vzdálenosti na roletě až ke slušné silnici skrz Death Valley. Jestli se dá důkladnou masáží zadních partií opravdu předejít celulititě, pak mi tato v příštích letech rozhodně nehrozí. Zadek mě brněl ještě ve Stovepipe Wells a tlumiče Vozíku vržou dodnes.

Zážitky mě docela zmohly - a tak nočním Údolím Smrti projížděl Sid za mého pochrupování. Volantu jsem se chopila zase až na Highway 395 a odřídila nějakou tu hoďku, až jsem pod průsmykem Tehachapi začala vidět dvakrát - posledních pár mil serpentýn odřídil Sid a s úlevou jsme spočinuli v osvědčené Travelodge na vrcholu průsmyku. Tam jsme zjistili, že pokud digifoťáčkové baterky dojdou uprostřed zapisování snímku na paměťovou kartičku (což se stalo díky tomu, že jsme baterky vymlátili střídáním do GPSky), dojde k chybnému zápisu do adresáře a všechny obrázky jsou v pytli (pokud to někoho zajímá, tak Sid je nakonec nějak vydoloval doma jako jeden velký soubor, který prográmkem rozsekal na jednotlivá jpgčka).



	Racing Rock osamělý běžec

Ráno nás zastihlo v trošku veselejší náladě - najednou se nám nechtělo ještě domů, a "umělecké" fresky ve foyer hotelu mi připomněly, že jsem na vlastní oči nespatřila slavnou Tehachapskou smyčku. Jméno Tehachapi pochází (snad) z indiánského jazyka Kawaiisu a znamená prý "prudké stoupání". Výkladů je mnoho a pravopis jména byl tolikrát pozměněn, že dneska se v tom jeden sotva vyzná. Prudké stoupání je poměrně logické (rozhodně logičtější než alternativní výklady "mnoho vody a žaludů" či "plošina porostlá duby", případně "větrná hůrka"). Tento průsmyk s nadmořskou výškou 4000 stop se stal inženýrským oříškem konce devatenáctého století.



	Tehachapi Loop stočený drak - konec zrovna vyjel z tunelu, lokomotiva už je o celé kolo napřed

Železnice Southern Pacific se rozhodla spojit své dráhy v centrální Kalifornii s jihem - jmenovitě San Francisco s Los Angeles - přes horské pásmo Tehachapi. Což o to - z Bakersfieldu do Caliente se jednalo o pouhou rutinu, ale z Caliente do sedla průsmyku činí převýšení 2735 stop. Nejvyšší povolené stoupání pro vlaky bylo 2,2%. Inženýři nakonec vymysleli neobvyklé řešení, jak "nastoupat" za Keene osmdesát stop - vlak projede tunelem, pak se po spirále otočí dokolečka - a je to. Smyčka je 3799 stop dlouhá, s průměrem kolem 1210 stop. Při dnešní délce se vlaků není nic neobvyklého, když první lokomotiva nadjíždí své vlastní vagonky.

Na stavbě se, jak bylo tenkrát zvykem, podíleli především čínští dělníci, převážně z Kantonu. Celá trasa z Bakersfieldu byla otevřená 10. června 1876, je na ní 18 tunelů a zatáčky dohromady tvoří 8700 stupňů. Práce byly provedeny za pomoci dynamitu - a potom už jen krumpáčů a lopat. Číňané Tehachapi nazvali Walong. A zase existují minimálně dvě fundovaná vysvětlení - buď je to Čínská cesta nebo Stočený drak. Osobně bych se přimlouvala za toho draka, dlouhatánské vlaky kroutící se horami jsou dosti působivé.



	Isabella (město a jezero)

Najít Tehachapi Loop není nic těžkého - z dálnice 58 vás navedou šipky až k památníku. Což je sice pěkné, ale od milníku nic nevidíte - je třeba ještě vyběhnout na nejbližší kopeček a najednou si budete připadat jak ten tatínek, co o vánocích synkovi konečně nadělil elektrický vláček. Denně projede průsmykem kolem čtyřiceti vlaků, pravděpobnost, že spatříte plně naložený nákladní vlak s pomocnými lokomotivami, jak se "honí za vlastním ocáskem", je poměrně veliká. A fakt je to pohled pro bohy. Kdyby nebyla taková kosa, stojíme tam snad dodnes a propadneme opravdovému Trainspottingu.

Vlak odjel a nám se ještě pořád nechtělo domů - a tak jsme si udělali další zajížďku na Fig Orchard a přes Walker Basin až skoro k Isabella Lake a potom kolem Kern River do Bakersfieldu - kaňonem kolem téhle divoké řeky jsme jeli už několikrát, ale vždycky v noci - konečně jsem si jí teda mohla prohlédnout. Na téhle řece se raftuje, tak máme do léta o čem přemýšlet.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]