Emigranti v divočině 21. - 28. května 2001 prodloužený víkend se musí náležitě využít. Zvlášť, když se tu nacházejí místa, jako Emigrant Wilderness v Stanislaus National Forest

	Tak tady jsme bydleli...

	... a takhle vypadal západ za naším stanem hned první večer

Memorial Day se slaví poslední víkend v květnu a pro nás je takovou náplastí na to, že nemáme 1. a 8. máj. A protože je to první prodloužený víkend za celé jaro (poslední takový byl 19. února, neboť velikonoční pondělí se také neslaví), všichni složítě plánují s obrovským předstihem a pak se vyřítí "do přírody". Bylo jasné, že si užijeme rojeníčka.

U Sida v práci v rámci krize vyhlásili povinné neplacené volno (tzv. shit down - lidová odvozenina od oficiálního shut down) na pátek, nic nám tudíž nebránilo sbalit se a vyrazit hned po ránu. Pravidelní čtenáři již jistě tuší, jak to dopadlo - ještě oběd nás zastihnul v Údolí, ale aspoň jsme ho tentokrát měli opravdu v poledne a ne v půl třetí.

	Sid bude zkoušet svou sílu při opravě Vozíku

	vodní nádrž Pinecrest

Vybrat trasu výletu nebylo jednoduché - vzhledem k předpokládaným návalům jsme museli zavrhnout všechny národní parky a jiné lidové veselice. Dále jsme vyškrtli severní směr (z důvodů zimy) a pouště (z důvodů vedra). Na západ je Pacifik (vyřazen kvůli piknikujícím davům), zbyl nám východní směr - zbývalo utrefit se tak, abychom minuli "zájezdy" směřující do Yosemit.

Stanislaus National Forest je hned kousíček na sever od nich, vrcholky dosahují přes 11 000 stop, teplotu vzduchu jsme mohli na místě doladit pomocí nadmořské výšky. Sid měl vytipované místo kousek za Strawberry, kolem 7000 stop n.m. u Herring Creek. První odbočku jsme minuli, museli jsme to vzít lesní "zkratkou" z další odbočky - stoosmička se tak kroutí, že jsme se neodvážili nikde otáčet.

Zkratka nakonec nebyla tak hrozná a na původně plánované silničce jsme hned narazili na rangerku. Doporučovala nám, ať táboříme určitě "někde tady nahoře", protože u jezera (Pinecrest Reservoir) je už narváno. Také byla od té dobroty a vypsala nám ohnivou povolenku, abychom se nemuseli trmácet na stanici. Ohně jsou s příbývajícím létem nebezpečné - cca od března neprší a už teď je celý les vyschlý na troud. V národním lese můžete tábořit kde se vám zamane - a můžete si rozdělat oheň a vařit, ale k tomu je zapotřebí za a) vyslechnout školení rangera o tom, že ohniště musí být obloženo kameny, kolem vyčištěno v okruhu pěti stop, oheň se musí zalít kdykoliv ho opouštíte, nikdy nenechávat bez dozoru atd. a b) dostat bumážku. Což tímto naším náhodným setkáním nastalo.

	Tak tenhle vodopád nás celou noc budil...

	... a stuuuudená voda se za strašlivého hučení řítila pod hráz přehrady Pinecrest

Podle rady jsme se vydali ještě o kousek výše, až k přehradě na Herringu. Ale i tam bylo poměrně rušno - zkoušeli jsme objet údolíčko, a hledali v různých odbočkách, jestli by se nenašlo nějaké opuštěné místečko, ale několikametrové závěje nám tyto plány nakonec přetrhly. Nebyli jsme jediní, asi třikrát jsme se potkali s dědem v kotíku, který zcela zjevně také bloumal krajinou. Rozhodli jsme se vzdát Herring coby příliš zarybářovaný (bohužel tento víkend naše antipatie k rybářské odrůdě homo sapiens jen posílil) a studený (táboření ve sněhu jsme si užili už tuhle).

Náš Vozík byl obdobného názoru, po téhle krosové vložce nesympaticky rachtal. Sid se nakonec musel ujmout opravy a mužně (rozuměj: silou) narovnal plechy, které nám odletující kameny zkřívily tak, že o ně dřel kardan (pravil Sid). Mezitím, co Sid ležel pod Vozíkem a já prozkoumávala záhadu mizejícího potoka (uprostřed louky se z ničeho nic objevil poměrně silný pramen a o dvacet metrů zase náhle mizel), zastavil u nás onen děd v kotíku (setkání č. 4) a dotazoval se, co se stalo a jestli jsme pojízdní. Docela mě potěšila představa, že se namáhal ujistit, že jsme v pořádku, přestože jsme parkovali na odbočce a nijak jsme nedávali najevo, že pomoc potřebujeme. Asi byly hroší nohy čouhající zpod auta dostatenčně výmluvné.

	A další přehrada - Donnell Lake

	Carol u Clark Creek

Naštěstí se Sidoví opravdu podařilo plech srovnat, Vozík se uklidnil a my se vrátili níž, na původní lesní zkratku a zkoušeli štěstí tam. Ve spleti lesních cest jsme nakonec našli tu pravou - končila na vyvýšenině, dost daleko, aby na ní nebyla slyšet silnice a dost nízko (6 300 stop), abychom se ocitli v teplejším pásmu.

Postavili jsme stan, rozdělali oheň, něco málo pojedli a já jsem si představovala, jak jsou všichni medvedi v okolí v pozoru. Ale přesto jsem vlezla do stanu a spala až do té doby, než nám stan začala ráno okusovat housenka. Nikdy bych nevěřila, že tak malá potvora nadělá tolik rámusu.

	Tak kvůli tomuhle záběru se Sid málem nechal spláchnout

	Řeka mizí v v kotli pod skalou... doufám, že mi tam nezmizí i Sid

Ráno jsme také odhalili, že to celonoční dunění nepocházelo ani od vlaků, ani od nějaké jiné průmyslové činnosti, ale od vodopádu v údolí hluboko pod námi. Vypadal, že stojí za bližší ohledání, byť se nacházel pod výpustí z Pinecrest Lake. Nechali jsme stan i spacáky na místě a vyrazili.

Pinecrest na řece Stanislaus je sice umělá vodní nádrž , ale zato nesmírně půvabná. Rázem bylo jasné, proč je tak oblíbená - písečné plážičky, na kterých se cachtala děcka, přístav, z kterého vyplouvaly motorové čluny s piknikujícími rudými břichouši a všude nezbytné zástupy rybářů - a přes ty davy lidí, čistá voda, viditelnost do hloubky několik metrů. Vzali jsme foťáky a namířili si to k hrázi, za kterou měl být vodopád. Ze stezky na parkoviště zrovna kráčel zřejmě mumifikovaný děd, usoudili jsme, že když vycházku zvládne on, my to přežijeme v sandálkách. Což o to, až k hrázi to šlo, přestože slunce začínalo dost pálit (Pinecrest je v pouhých 5600 stopách). Jenže vodopád a nádherná řeka byly POD hrází. Sešli jsme kousek po cestě, dole se ráchali v ledové vodě a zpátky lezli po kamenech hráze. Mezitím vedro a koncentrace rudých břichoušů dostoupily vrcholu, bylo načase s tuto atrakci opustit.

	Carol na Sonora Pass (3000 mnm)

	Tahle řeka by se určitě dala jet na kánoi!

Popojeli jsme pár mil směrem ven ze Stanislaus NF a zapíchli to na oběd u první slušné restaurace. Morenita byla sice mexická hospoda, ale servírka se nás hned ptala odkud jsme a při České Republice zajásala, že jí určitě dokážeme vysvětlit, co znamená jméno Trnka, protože její dcera se za Trnku provdala, ale on ví pouze, že je to české jméno. Snažili jsme se, co to dalo, ale na anglické slovo jsme si nevzpomněli. Morenitu vysoce doporučujeme - obsluha vlídná, jídlo výborné a porce k nezdolání. To jednoho po obrázcích z kempu u Pinecrestu (fronty na záchody, fronty do hospody, fronty na lodě, fronty na parkování...) docela potěší.

Vyjeli jsme zpátky na stoosmičku a po ní až do Sonora Pass. Ten byl ještě před pár týdny zavřený, má přes 9000 stop (3000 m), od listopadu do května je zasypaný sněhem. Ještě teď jsme se tam mohli koulovat (je to dětinskost, ale neodolali jsme), nicméně ráda bych podotkla, že procházka závějeme v sandálech není úplně to pravé ořechové...

	Připravuji slanění

	Sid se chystá ke sportovnímu výkonu

Trvala jsem na tom, že musíme zastavit u dalšího vodopádu, Sid mi vyhověl, a to tak, že důkladně. Horský potok tam vodopadal do díry mezi obrovskými šutry, celkový dojem byl dost strašidelný.

V neděli ráno jsme byli natolik zničení, že jsme odvolali plán na vylezení Sonora Peak. Pomalu jsme se potáceli kolem stanu a vymýšleli program, který by se mohl odehrávat v chladnějším podnebí a s menším fyzickým nasazením. Nakonec jsme vyjeli spíš nazdařbůh a uhnuli první zajímavou odbočkou od stoosmičky směrem do údolí, k jakémusi potoku. Proplétali jsme se po prašné silnici mezi polovzrostlými šutry až jsme objevili jeden větší, dobře přístupný, s bytelně vypadajícími stromy na vrcholku.

Sid ještě nikdy neměl tu čest s "živou skálou" a projevil přání naučit se alespoň slaňovat. Vyvázala jsem tedy lana přes dva mohutné kmeny (aby to Hrocha určitě udrželo) a chvíli jsme tam nacvičovali.

Chtěli jsme ovšem ještě na nějakou kratší procházku, pokud možno k nějaké vodě (jezeru nebo vodopádu), Sid vyčetl z mapy, že ze soukromých Kennedy Meadows se dá jít po jakési stezce k Relief Reservoir.

	Kýčovitá Horní Louka

	U prvního mostku ještě netušíme, že vylezeme až na úroveň vrcholku té hory v pozadí

Po cestě jsme se zkoušeli najíst v osadě Dardanelle. Teda osadě - je to vlastně obrovský kemp, očekávali jsme civilizační požitky, jako restaurace a veřejné záchodky, ale nakonec jsme zažili něco, co připomínalo špatně vedené rekreační středisko ROH. Restaurace otevřená od sedmi do devíti na snídani, od jedenácti do dvou na oběd (byly tři) a od pěti do sedmi na večeři. V krámě se povalovalo několik sendvičů unavených do té míry, že nám přišlo zdravější bídně zhynout hlady. Také prodávali sbírku asi třech různých pohledů - rozmazané malé obrázky s červeným nápisem uprostřed (Sonora Pass) - opět silně připomínající doby budování socialistické vlasti. Jo, ještě tam byla unuděná prodavačka s otráveným xichtem. I tu jsem už někde viděla, ale tady v Americe snad poprvé. Odjížděli jsme s kručícími žaludky a pesimistickou náladou, ale zato bez pohledů pro výherce naší soutěže (nebojte, pohledy budou, jen musíme sehnat něco hezčího).

Na Kennedy Meadows jsme vjížděli značně skeptičtí. Především bylo hned jasné, že bude problém zaparkovat, ale jakmile se Sid chtěl otočit, z řady před námi vyjel děd v trucku - a bylo volno. A zrovna naproti dřevěnému baráčku, na jehož terase se nejen skvěl nápis "DINING ROOM", ale také několik cpoucích se "kovbojů". S obnovenou nadějí na pozdní oběd jsme se vyřítili kupředu.

	Emigrant v divočině

	Po Upper Meadow se proplétá Kennedy Creek, teď na jaře plný vody

V jídelničce se nás ujala řečná obsluha, dostali jsme sendvič a hamburger (standartní americká představa oběda) a Sid zdarma i druhou citronádu (poté, co rozkládal rukama natolik, že si první vylil). Obsluha nám doporučila, abychom si na večer udělali rezervaci, že budou mít hodně plno. Ptali jsme se, kam na procházku, servírka nás znavigovala na Upper Meadow (horní louku), že je to tam moc pěkné. Po chvilce váhání nejistě dodala, že přes louku se dá pokračovat na Relief Reservoir (3 míle), a nebo na Kennedy Lake (8 mil) - asi jsme nevypadali na to, že bychom ušli víc než pár metrů.

Možná by se slušelo na tomto místě napsat trochu víc o Kennedy Meadows. Skládají se z několika pronajímatelných chat, hotýlku, výše zmíněné jídelny, saloonu, ochotného personálu a - koní. Koně si můžete pronajmout, s horským vůdcem, s jídlem, bez jídla, s koněm na zavazadla, na pár hodin, na týdenní výlet... jak je ctěná libost. Také můžete do Kennedy Meadows přijet se svým koněm a prohánět se po horách na vlastním přibližovadle. Myslím, že jsme byli jediní, kdo nebyl v jezdeckých botách a v džínách s takovým tím širokým opaskem s obrovskou sponou (klobouky, jak jistě víte, máme ). Také jsme byli jedni z mála opěšalých, ale kupodivu to nikomu nevadilo. Na rozdíl od předchozích zkušeností s jezdci, kteří se tvářili, jak je "obyčejní nízcí" turisté na stezkách obtěžují, tady jsme se s ničím takovým nesetkali. Asi proto, že jsme se ocitli mezi lidmi, kteří na koních jezdí proto, že mají rádi koně a ne kvůli "imidži". (Pokud vás zajímá, jak takový výlet na koních po Sierře vypadá, doporučuji fotogalerii na jejich stránkách - pár fotek tam mají.)

	Koňská stezka

	Pohled zpět na mostek přes jedno z ramen řeky

Provedli jsme rezervaci na večeři u paní v zcela jistě důchodového věku, u knihy jí asistovala jedna ještě starší babka, a vyrazili na Upper Meadows. Asi fakt vypadáme jako chcípáci, protože louka s nádhernou trávou, a meandrující řekou byla od DINING ROOMu vzdálená asi dvě stě metrů.

Prochodili jsme kýčovitě roztomilou louku, a zamířili přes řeku na stezku k nádrži. Brzy bylo jasné, že ty tři míle nebudou "zadarmo". Stezka je od koní vyšlapaná do jemného hlubokého písečku. Převýšení mezi KM a přehradou je asi 1000 stop (300 metrů), což s nohama bořícíma se po kotníky není až taková legrace. Také si nejsem jistá, jestli je až tak dobrý nápad absolvovat to s výpravou na koních - jednu jsme potkali kromě prvního rozverného jezdce, který nám přál dobrou noc (bylo už půl páté a my byli teprve na začátku stezky), si všichni ostatní drželi přes pusu trička a šátky proti prachu. Ale krajina rozhodně to stojí za to. Část cesty vede skalnatým kaňonem nad horskou říčkou, která se nám pochlubila hned několika vodopády. Horní partie pak protíná kyčovitý lesíček a nakonec je skalnatá náhorní plošina, pod kterou se otevírá pohled na vodní hladinu nádrže. Pořád nevíme, jak se jim podařilo přehradu postavit, nahoru nevede jiná spojka, než ta koňská cesta a i když u hráze stojí zbytky parního stroje, nevysvětluje to, kde vzali beton na hráz. Mimochodem - ta je ukrytá při pohledu z plošiny, takže nic neruší iluzi vysokohorského plesa.

Zbývaly nám necelé dvě hodinky do večeře a před námi byly tři míle zpět. Dolů to jde samozřejmě rychleji než nahoru a navíc, jak jsme cestou tam proklínali hluboký písek, tak jsme si dolů libovali - na sestup je měkkoučký terén ideální. Večeři jsme stihli na domluvenou hodinu, dokonce jsme si zvládli předtím převléct upocená trika. Já jsem se i zula do sandálů, Sid si ohleduplně boty nechal - přeci jen, odvděčit se za pohostinnost odpuzením větší části hostů....

	Jedny z mnoha vodopádů na Kennedy Creek

	Pohled z koňské stezky do kaňonu

Dlouho jsme váhali s výběrem večeře - při pohledu na porce bylo jasné, že to nesežere ani Hroch. Nakonec jsem si já dala dětskou porci prime rib steak a Sid pstruha. Zase se potvdila Sidova teorie, že maso z "veselé krávy" (tzn. krávy, která se celý život pase někde na louce a jejímž největším stresem je, zdali o tři kroky dále není tráva o něco šťavnatější) chutná jinak. Americké steaky ze mě udělaly zase masožrouta a musím říct, že čerstvě chycený, vykostěný pstruh je také zážitek.

U večeře nás obveselovali dva kovbojové u vedlejšího stolu. Zcela zjevně měli už trochu nakoupeno a navíc splňovali naší představu honáka (rozhodně velmi prostou myslí). Seděla s nima docela pěkná slečna, ale ta nemluvila a občas se tvářila poněkud rozpačitě. Tipovali jsme si, jestli jí sbalili někde na stezce, nebo jestli k nim patří - a kdyžtak ke komu z nich. Sid mě varoval, ať po nich moc nekoukám, ještě by si to ten větší (seděl čelem ke mě) vysvětlil jako vyzývavé pohledy a on (Sid) by se musel prát. Naštěstí na rvačku nedošlo, alespoň v dining roomu ne. O saloonu (kam se naši hrdinové po večeři odebrali) nemohu referovat, neb tomu jsme se radši vyhnuli. Posilněných mužných typů se s přibývajícím večerem potulovalo kolem víc a víc a nic bych nedala za to, že dobromyslné pošťuchování mohlo skončit nějakou všeobecnou skopičinou.

	Relief Reservoir by mohl být pleso -- kdyby to nebyla přehrada

	Ani po cestě dolů krajinu nikdo "nevypnul"

My jsme měli svůj pelech stále ještě rozestlaný na kopci nad Pinecrestem, kam jsme se po večeři spořádaně odebrali.

Ráno jsme se v klidu nasnídali a pomalu pobalili saky paky a vyrazili domů. Memorial víkend je proslavený nejhoršími dopravními zácpami za celý rok, chtěli jsme získat trochu náskok. Bohužel vcelku marně, na křižovatce, kde se na stoosmičku připojuje silnice z Yosemit už řídila dopravu policie a trochu to připomínalo pletení vánočky - chvíli jeden pruh, pak zase druhý. U Oakdale jsme nevydrželi, nastartovali GPSku a zbylé tři hodiny se proplétali po postranních cestách mezi farmami. Myslím, že bych si zasloužila metál za navigaci - kdyby Sid těsně před Dumbarton Bridge blbě nezatočil, dojeli jsme po okreskách až před dům. Takhle jsme posledních 15 mil "podváděli" na dálnici (naštěstí už na stojedničce, ze směru, kterým nikdo nejel).

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.