Zpravodajství z domova 10. - 30. června 2002 jak už se patří na okurkovou sezónu, přinášíme zprávy o naprosto nepodstatných událostech z našeho domova.

Po tříměsíční smršti s kupováním domu, stěhováním, opravami a mým výletem do Čech jsme se konečně dostali do "nudného" stadia, kdy se nic neděje. Musím říct, že se mi značně ulevilo, konečně vyzbyla trocha času věnovat se různým maličkostem a podružnostem a těch vám chci poreferovat.

	Monterey, CA další západ slunce z Křenovic rezidence

Třeba o mém zaměstnání a autu. S přibývajícím létem a stoupajícím rtuťovým sloupcem se ve mně vyvinula prudká sympatie k pachatelům tzv. road rage. Až do teď jsem nechápala, že někdo může jít a vyříkat si svůj názor na řidičské umění druhé strany ručně či pistolně. Ale představte si, že venku je 100 fafrníků (asi 37°C) a já sedím již hodinu v autě, beznadějně uvízlá v zácpě, lapajíc po troše čerstvých výfukových plynů z okénka, s propoceným pruhem na zádech od ramen až do půl stehen. Moc ráda bych viděla toho odvážlivce, který by přede mne hodil myšku a připravil mě až o celé čtyři metry náskoku. Myslím, že bych byla schopná ho vytáhnout z auta a vlastnoručně rozcupovat na droboulinké kousky.

Doma jsem často nechala Cecilku jen ve vjezdu - nevěřila jsem si, že bych v tomto stavu byla schopná brát ohledy na takové drobnosti jako fungl nová pračka, sušička, či sekačka, kterým se musím při couvání do garáže vyhnout. A pak jsem obvykle již cestou v kuchyni shazovala oblečení a následných čtyřicet minut ležela v bazénu. Po téhle uklidňující kůře jsem, drkotajíc zubama a s pocitem, že usnu na místě, náměsíčně absolvovala nezbytné minimum domácích prací, večeři a natažení budíka, abych se ráno probudila ještě zničenější než večer - a do dalšího dne s blankytně modrou oblohou (kterou budeme mít až do října).

Někdy v té době jsme začali konečně doceňovat původně nechtěný bazén. Ten jsme sice měli i v komplexu, kde jsme si byli pronajímali byt, ale použili jsme jej snad jen jednou, protože návštěva modrého pidižvíka obvykle znamenala:

	Bazén = nejoblíbenější část zahrady ... nemusí se tu sekat tráva

• najít plavky nebo součásti oděvu, které za plavky jest lze vydávati
• najít gumové pantofle
• vylosovat nejošklivější ručníky, u kterých nevadí, že zežloutnou od chlóru, budou ztraceny, zašpiněny, roztrhány
• převléci se do plavek, plus si vzít něco přes sebe, aby nás v hale neočumovali všichni pošťáci, instalatéři, jakož i potulní nájemníci
• přejít dlouhatánskou chodbu, halu a vylézt u bazénu, na který má třicet partají pohodlný výhled z obýváku
• dostat se do vody bez zásahu vodní pistolkou jednoho z několika desítek pubertálních a předpubertálních obyvatel domu
• zkusit si užít koupání v bazénu cca 5 x 10 metrů s výše jmenovaným stádem
• odkapávajíce přecapkat přes celý dům a do koupelny
• s proklínáním šlapat celý večer na zamokřený koberec, vtipně položený po celém bytě

No uznejte, že oproti tomu vlastní bazén, kde si sami kontrolujeme čistotu vody a do kterého nám nikdo nečůrá, kam můžeme vlízt, kdy nás napadne (znamená to jen vyjít z obýváku a sundat hadry), kde se můžeme koupat nahatý, protože na nás není odnikud vidět, je proti tomu mnohem použitelnější. Také údržba se po těch zoufalých prvních týdnech smrskla na občasné vyluxování (= nasadit hadice a vypustit robota) a občasné přidání chlorové tablety do plovatce. Navíc tady máme opravdu od půlky května vedra, a tak jsme snad jediní, kdo se občas pohybuje na zahrádce. Ani se nedivím, protože sousedi bazény nemají a i ve stínu je na padnutí. Všichni proto raději sedí doma v chládku.

	Medůzy se strašně těžko fotografují jelikož se furt melou a v akváriu je pochopitelně málo světla, aby vynikly.

Bohužel ani bazén nestačil na vylepšení mého každodenního nervového záchvatu z vedra a dopravy. A tak jsem změnila původní názor a nechala si do Cecilky namontovat klimatizaci, o které jsem před rokem a půl měla pocit, že je jen pro měkkoně. Jenomže před rokem a půl jsem byla nezaměstnaná a mohla jsem si vybrat kdy a kam pojedu - nic mě nenutilo trávit v autě 70 - 80 minut denně v době, kdy je venku ještě stále přes třicet a středomořsky urputné slunce pálí. Také jsem si zkrátila hodinovou pauzu na oběd s tím, že chodím dříve domů. Doprava je stejně mizerná, ale za půl hodinu toho stihnu doma spoustu.

	Pozor! VIDEO Kliknutím na obrázek obdržíte Quicktime video plovoucí medůzy (skoro 1 MB).

S domem se dost smrskla naše touha po "venku". Dokud jsme žili v tmavém severním bytě, zdálo se nesnesitelné nevyběhnout o víkendu někam do přírody. V okamžiku, kdy máme kolem kytky a sluníčko a dvoreček a zahrádku a bazén, je najednou víkend strávený doma cachtáním se, čtením knížek a brousením po internetu vrcholně lákavý. Možná i díky tomu se mi podařilo dát konečně dohromady pár článků, ke kterým Sid nadšeně přidělal grafiku. Je to povídání o Americe, které se ale trochu vymyká deníčkům, proto jsem to dala extra.

V půlce června tady skončil školní rok a Křenovi s úlevou odeslali svého Vodníka do Anglie (Madlenka onehdy nabarvila své vlasy, koupelnu a půl baráku nazeleno, naštěstí smývatelnou barvou). Jakožto správní kamarádi jsme neváhali a odjeli je obveselovat do Monterey. To by tak hrálo, aby si po letech užívali svobodného života!!!!

	Guaya vypadá jak z doby před 150ti lety - ale je stará sotva pětinu toho času

V akváriu je otevřená nová expozice "Jellies: Living Art", na kterou jsme byli zvědaví. Medúzy jsou nádherná stvoření, elegantní, vkusná, křehká, nebezpečená... strávili jsme s nimi asi půldruhé hodiny a pak šli s Křenama na wienerschnitzel do rakouské hospody.

	Občas (samozřejmě jen na okamžik!) pouštím manžela ke kormidlu...

A abychom trochu zmírnili dietické hříchy z tohoto večera, naordinovali jsme si ráno procházku po pláži do města. Je to docela kus, ale byli jsme odměněni. V přístavu kotvila Buoue Escuel a Guaya - školní loď ekvádorské armády - jinak nádherný trojstěžník. Navíc ku jakési příležitosti volně přístupná veřejnosti. Byla to docela legrace. Námořníci metali ohnivé pohledy a dle chování přítomných dam zřejmě nikoliv bezvýsledně. Připadala jsem si jak v nějakém přístavu před stopadesáti lety, kdy příjezd lodi znamenal povyražení pro širé okolí. Na lodi panovala neuvěřitelná tlačenice - svátečně naladěné davy oblézaly kapitánský můstek, fotily se za kormidlem, obezřetně našlapovali po šikmé dohladka vydrhnuté palubě. Přestože je přístav poměrně slušně chráněný, Guaya se nebezpečně kolébala. Vypouklý profil paluby a nízké zábradlí dávaly tušit, že na opravdovském moři může být pověstné "muž přes palubu" až nepříjemně konkrétní. Sid mrčel kvůli davům, ale já jsem si tuhle nečekanou atrakci s dvornými mužíky v uniformách báječně užila.

Poslední událostí minulých pár dní je moje návštěva u očaře. Že moc dobře nevidím, vím od malinka; před dvěma lety jsem zjistila, že jediné, kdy mi to fakt vadí, je při řízení a obstarala jsem si na cestu do Ameriky brýle. Očařka v Čechách konstatovala, že na pravé oko jsem tupozraká a že už nikdy na něj dobře neuvidím; napsala mi půl dioptrie na obě oči. Brýle jsem zakoupila a spokojeně žila dva roky, nadšená, že sem tam zavčasu přečtu tu velikánskou ceduli nad dálnicí. Teď jsem usoudila, že je načase dát si další kontrolu, a tak jsem naklusala k očaři tady. Místo očekávaného starého děda (nějak mám pocit, že očaři jsou všichni takoví ti bělovlasí učenci) se mě ujala mladá holčina, pečlivě mě vyslechla, a pak se mnou asi hodinu nacvičovala různá písmenka. Nakonec pravila, že jak to tak vypadá, mám pravé oko o hodně slabší (2,5 dioptrie) a ať se neleknu - že mi na moje brýle přidá další čočku, ale neví, co to se mnou udělá, protože až do teď byl můj mozek naučený ignorovat obraz z pravého oka a tak se mi může stát, že uvidím dvakrát, že se mi bude točit hlava, nebo dělat špatně. Zklamala jsem ji. Špatně se mi neudělalo, ale svět kolem mě získal nové barvy, hloubku, perspektivu. A tak možná na stará kolena ještě uvidím lecjakou krásu.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.