Po stopách ztraceného osla (1/2)

Po stopách ztraceného osla (1/2)
11. - 17. února 2002
když v Sierra Nevada sněží a vy vyjedete do promrzlé pouště, nevěřte mapám a berte s sebou náhradní baterky.

Loni jsme President's Day (státní svátek) málem propásli; letos, coby pracující ještě stále bez nároku na dovolenou, jsem měla tenhle den volna v merku už od vánoc. Prostě pojedeme někam na výlet a basta.



	Nelekněte se - obludky z obludária mají vycházky

Původně jsme koketovali s myšlenkou na Joshua Tree, ale díky mé nemoci se dostavil lyžařský a sněhový absťák a tak jsme nakonce udělali takový kompromis - jeden den na lyže a PAK do pouště, ale ne do Joshua Tree, kam se pravděpodobně navalí zase celé Los Angeles, jako na Thanksgiving.

Jak řekli, tak udělali - v sobotu ráno jsme se (SAMI OD SEBE!!!) probudili v šest, posnídali, skočili do Vozíku a uháněli mezi kvetoucími sady na Kirkwood. Zapřísahali jsme se, že už nebudeme zkoušet jíst po cestě, že mastné topinky s ještě mastnějšími smaženými vejci a opečeným buřtem nestojí za to. Stavili jsme se jen pro sendvič v jakémsi pochybném krámku, slečně za pultem trvala výroba obložených housek stejně dlouho, jako příprava oběda o třech chodech, ale zase jsme měli všechno čerstvé a přesně dle přání. Začínali jsme ovšem propadat panice - jediná silnice na Kirkwood (Highway 88) zela prázdnotou - žádné zuřivé kotíky naložené až po střechu a nad střechu nadrženými lyžníky, žadní ploužící se exekutivci, co odložili kvádro a klouzají nablýskaným lexusem po náledí směrem divočina. Vymýšleli jsme různé katastrofické scénáře od "slezl sníh" až po "vypukla válka" - a jako nejpravděpodobnější jsme vymysleli, že všichni už "jsou tam", protože tímto víkendem začínaly děckám jarní prázdniny.



	Slunce zapadá nad (uzavřenou) odbočkou do Sonorského průsmyku

Ani jedno z toho nebyla pravda - Kirkwood byl poloprázdný a dle tvrzení řidiče vláčku se tak stalo proto, že a) byla špatná předpověď počasí (vítr, sníh, déšť) a b) ti, co mají prázdniny, dojedou až v neděli; ti co nemají prázdniny radši nepřijeli, aby se nemuseli přetlačovat s dychtivými rodinkami. Sice jsme parkovali u prvního vleku Hole 'N' Wall, ale protože to je taková dětská klouzačka, nechali jsme se odvézt až k Solitude. Sjeli jsme si ji dolů po velmi rychlém přemrzlém sněhu a na vleku Sid vymyslel, ze přejedeme na druhou stranu. Přetraverzovali jsme svahem na The Reut a z něj takovou dobrodružnější lesní stezkou ke Caples Crest. Tím jsme se ocitli na hřebeni a měli na vybranou sjet zpět, nebo na druhou stranu. Zvolili jsme druhou stranu a při sjezdu objevili další vlek na protilehlý hřeben. Zaujala nás "plnost" či spíše prázdnota sjezdovky a rozhodli jsme se při přístím sjezdu přetraverzovat k tomuto vleku.

Na Sunrise jsme poprvé pocítili, že s rosničkáři nejsou žádné žerty - do hřebenů Sierry Nevady opravdu hnusně foukalo, posledních pár metrů vleku bylo téměř k nesnesení, přestože se nás nápisy na sloupech snažily občerstvit povídáním o staré stezce, po které se probíjely volské potahy západním směrem, ke zlatonosným řekám Eldoráda. Nahoře nás vítr briskně sfouknul po ledové uhlazené ploše za hřeben - a byl klid. Kolem vleku jsou sice upravené dvě sjezdovky, ale lyžovat se dá snad v dvoukilometrovém pásu. A tak jsme v nádherném slunečném odpoledni sjížděli mezi smrčky a jediným zvukem byl šustot lyží. Mně to trochu příblížilo krásu skialpování a Sid po kolena v hlubokém sněhu řičel, že to musíme vyfotit. Pak dodal, že má hlad - nebylo zbytí, museli jsme zpět k autu.



	Denní světlo se pomalu vytrácí nad řekou Walker u silnice 395 (srovnej s podzimní pohodou)

Ušetřím vás výčtu vleků a sjezdovek, ale znamenalo to vyjet a sjet další čtyři a ještě odcapat kousek pěšky. Ve Vozíku jsem já dorazila zbytek svého sendviče, mezitím co Sid smutně koukal, jelikož celý svůj sendvič pohltil už ráno. Nezbylo mu než v lodgi spolknout nepříliš vstřícný kousek pizzy. Myslím, že příště si od té pomalé důkladné slečny necháme udělat sendviče i k obědu a vykašleme se na pokusy o hromadné stravování. Nabrali jsme foťák a vydali se na šestivlekový traverz zpět. Bohužel asi v půlce nám nebylo přáno - vleky zastavily - a ejhle - vždyť ono je půl páté a přestává být vidět (tím nemyslím tmu, ale takové to, že sníh začne splývat v jednolitou plochu). Nasedli jsme do vláčku a odjuchali k Vozíku a posléze směr Bridgeport, kde na nás čekal zamluvený hotel.



	Pouštní městečko Bridgeport se vyhrabává z kyprých nedělních peřin

Hroch, silně neuspokojený brzce odpolední a navíc ničemnou pizzou, mrčel, že by si dal něco k jídlu, a jestlipak je otevřené Mountain View BBQ ve Walker. O tomhle podniku jsem už psala, takže zbývá jen dodat, že speciální domácí sosík chutná po mrazivém dni na lyžích snad ještě lépe, než za vlahého podzimu. Znovu jsme obdivovali různe SPZtky po stěnách - osobně mě zaujala nevadská značka PIMP. Sid naopak tvrdil, že vzhledem k tomu, že prostituce je v Nevadě legální, není nic divného na tom, že leckterý pasák je na své povolání hrd natoli, že jej zveřejní i na automobilu. Konec konců, on se také nestydí za to, že je HROCH (náš vozík má opravdu SPZ HROCH). Ale největší zvláštností byla rumunská značka - v Mountain View BBQ se kdysi stavil na večeři americký velvyslanec v Rumunsku a za vlídné zacházení se odvděčil zasláním značky ze svého obrněného vozidla - moc by mě zajímalo, co na to říkala rumunská dopravní policie... :-)



	Obvyklé desítky mil dohlednosti přes pánev jezera Mono se dnes nekonají

Hoteliér Ruby Inn v Bridgeportu okamžitě věděl co jsme zač (že bychom byli jediní, kdo si zamlouval hotel po internetu?). Ujistil nás, že to je poslední pokoj, který má, a na náš udivený dotaz (Bridgeport je pouštní městečko, od zalidněných oblastí oddělené v zimě neprostupnou Sierrou Nevadou) sdělil, že má samé lyžaře - na Kirkwood jsou to dvě hodinky jízdy a dolů na Mammoth taky tak. Také nás informoval, že je mu jedno co chceme, že on má nekuřácké pokoje a vždycky měl, i v dobách, kdy bylo kouření na veřejnosti i v Kalifornii legální. Že je alergický a že kuřáci děsně smrděj, a když měla děvčata uklidit pokoj po kuřákovi, trvalo jim to tak dlouho, že celý výdělek padnul na jejich výplatu a to on jako soukromník nemá zapotřebí. Odsouhlasili jsme mu kuřáky coby metlu lidstva a nahrnuli se do našeho útulného, voňavého a opravdu vzorně naklizeného pokojíčku.



	O něco výše se sníh drží i v poušti Owens Valley poblíž Bishop, CA

V příštích asi pěti vteřinách jsem strhla rekord ve svlíkání se do spodního prádla - ne, ne, nedošlo k manželskému výbuchu vášní, ale k uvolnění horké vířivky před hotelem. Po krk v horoucí vodě jsme málem předli blahem, jak si unavené svaly lebedily. Tenhle hotel sice patřil k těm dražším, ale myslím, že jsme za ty peníze dostali to, co jsme potřebovali. Kromě vířivky a čistého pokoje nám také bylo přáno nočního klidu - žádné větráky a topení hučící za papundeklovou přepážkou, žádné kotíky startující v pět ráno za rybářskými požitky...

Ráno nás čekalo romantické překvapení - přes noc dorazilo i do pouště slibované "špatné" počasí, nasněžilo asi dvacet čísel a zase vylezlo slunce. Bohužel během snídaně v Hays Street Cafe se začaly kupit mraky a u Mono Lake jsme se ocitli ve sněhové plískanici. Ta trvala až za Mammoth Lake, odkud odjížděly davy zklamaných lyžařů. Mlha, vítr, sníh... nic moc. A tak jsme se řítili na jih a dolů, na sjezdu k Bishopu jsme překročili hranici sněhu a najednou se před námi otevřela "obyčejná" hnědozelená poušť, tak jak jí známe.



	V Panamint Valley (Národní park Údolí Smrti) buď sněží, nebo se děsně práší.

V Lone Pine jsme okometricky zhodnotili možnost srážek v poušti (mizivou), nastartovali GPSku a vydali se na Racetrack. Chvíli cestou, ale nakonec necestou. Když jsem marně slalomovala po příšerné silnici (rozmlácená stará asfaltka s dírama jak lavóry) už asi hodinu, dovolila jsem si otázku na navigátora, zda je to ještě daleko. Pravil, že dvaačtyřicet mil. Na dvojku, někde mezi deseti a dvaceti mílema za hodinu mi to přišlo zatra dlouhé, ale řídila jsem ještě nějakou chvilku - cesta se změnila v úzká blátivá koryta lehce překrytá sněhem, takže nebylo moc jasné, jak je která bahnitá jáma hluboká. Ale nakonec jsem toho i já měla plný brejle - ruce se mi třásly a po zádech stékal ledový pot. Přestože miluju ježdění v terénu, tak po určité době, navíc v liduprázdné poušti s kvílející meluzínou toho prostě bylo dost. Na Hunter Mountain za volant sednul Sid a smál se, že jsem odjela to nejhorší - z cesty se stala slušně probuldozerovaná prašná silnice. Neradoval se ovšem dlouho - vyhýbáni se kotíku v serpentinách s nepevnou krajnicí patří k těm méně příjemným zážitkům. A ten nejnepříjemnější na nás čekal - na rozbočce nás GPS poslala silnicí vpravo, údajně kolem dolu Quackenbush (druhou variantu označila jako ještě horší cestu) - a po chvíli chcípla. Samozřejmě, že VŽDYCKY sebou vozíme náhradní baterky do GPS i do foťáku (používají se stejné), ale hádejte, kolikery náhradní baterky jsme měli, když jsme je fakt potřebovali... Nezbývalo, než vyrvat baterky z foťáku.



	Hunter Mountain: padesát mil necestou od jakékoliv frekventované silnice

Po znovunastartování všech strojů jsme zjistili, že jsme na slepé odbočce (byť nádherně projeté - zřejmě jsme nebyli první, kdo se tu takhle nachytal) k jakémusi opuštěnému dolu a že nám nezbývá, než se buď vrátit míle a míle na tu původní odbočku, nebo zkusit projet neudržovanou stezkou (na mapě stále tvrdohlavě značenou jako hlavní cesta) kolem Quackenbushe. Sid se z titulu řidiče rozhodl pro Quackenbush a začal Vozík túrovat do prudkého kopečka. Kameny a vymleté kolejnice, lemované vysokými břehy s houževnatými pouštními křáky se nezdály býti tou pravou stezkou ani pro náš "all wheel drive" s relativně velkou světlostí podvozku. Za skřípotu mých zubů a keřů o kapotu, mlácení šutrů o podvozek, jakož i Sidova apokalyptického hudrování se ale vozík nějak dohrabal až k ceduli "Nebezpečí" a veselé vyprávěnce o tom, jak se staré šachty mohou propadnout. Stáli jsme tam na kopečku, proklínali autory mapy a konstatovali, že touto cestou jel zcela zjevně naposledy majitel dolu na oslu, když opouštěl neperspektivní claim, konečně vyléčen ze Zlaté horečky. Proklínání a teorie ovšem nic nezměnily na faktu, že jsme byli na naprosto opuštěném místě, cca padesát mil od jakékoliv civilizace (tou je na jedné straně highway 395 a na druhé silnička přes Údolí smrti).

Já jsem v rámci katastrofických scénářů v duchu provedla inventarizaci zásob - dvě krátkovlné vysílačky (se jmenovitým dosahem 2 míle, dobré tak spíše na sjezdovku), spacáky, karimatky, larisy (byla děsná zima), asi šest litrů vody, osm musli tyčinek, nějaké jablečné protlaky, pytlík lipeček, dvoje kávová mléka - hmmm... hmmm... hmm... den dva možná vydržíme. Sid pro změnu hleděl do kraje a náhle pravil, že támhle na té rovince, kam při své krátkozrakosti nedohlédnu, se naše cesta výrazně zlepšuje, a kdyby ne, tak je tam dost prostoru na to, abychom se otočili -- a vyrazil kupředu.

Příště - o Ztraceném oslu, co je to vlastně ten Racetrack, a jestli nám stojí za takové pouštní dobrodružství; proč nebudu mít celulitidu, dále o dýchavičných vlacích, chytrých inženýrech, fíkové zahradě a řece Kern.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Mapa trasy] [Pište] [English version]