Jak jsem prošvihla jaro 1. - 10. února 2002 Jaro propuklo během jediného týdne - a samozřejmě to byl ten týden, co mě skolila chřipka

	Ano Nuevo k rypoušům jsme se nedostali, ale ani tak nám nechyběla pěkná krajina

Sice se ještě pořád sem tam ochladí, a sem tam zaprší a nebo je úplně ohavně, ale zapřít se to nedá - sluníčko hřeje, kytky kvetou, ptáci řvou. Tady v Údolí zima skončila - a já si toho málem nestihla všimnout. Jako obvykle jsem chytla svoji jarní chřipku a za posledních deset dní jsem stihla vyčerpat domácí zásobu ibuprofenů, heřmánkových čajů, kapek proti kašli a tři krabice kapesníků. Do toho jsem více méně musela chodit do práce - chystala se návštěva nejvyššího naddegenerálního pánaboha a bylo potřeba vše připravit.

Aby bylo jasno, zkusím vám trochu přiblížit chod firmičky v Křemíkovém údolí. Upozorňuji, že jakákoliv podoba s žijícími, mrtvými či knižními osobami je pouze náhodná.

Na pracoviště docházejí všichni mírně pozdě, nicméně uprostřed důležitého mobilního hovoru, u kterého se tváří, jako kdyby na druhém konci linky byl buď Bill Gates, nebo aspoň George W. Bush. Toto opatření je zbytečné, neboť šéf dochází ještě později. Někdy mě napadá, že možná sedí v kavárně za rohem a sleduje, až budou všichni na svém místě, aby je neuváděl svým příchodem do rozpaků.

	Pacifik jarní variace na kýčovitě modrou

Část zaměstnanců má na tváři usazen uštvaně důležitý výraz po celý den. Tito také velmi často uprostřed nezávazného hovoru s kolegy zamyšleně odkráčejí k telefonu, aby vykonali další světospasitelný hovor (během kterého vysvitne, že se objednávají k zubaři nebo domlouvají bowling s kamarády).

Očividně tak frivolní záležitost jako pauza na oběd je naprosto nemyslitelnou. I šíří se kolem poledne kanceláří puch z McDonaldů a podobných, jelikož práce nesnese ani tolik odkladu, aby mohl rychlooběd, v polovině případů donesený soucitným kolegou, býti pohlcen v kuchyňce k tomuto uzpůsobené. Kanceláří myslím samozřejmě králíkárnu složenou z "cubicles" - kotců sestavených z lehce přestavitelných přehrádek, které jsou bohužel smradupropustné.

Na stropě úřadovny mihotají celý den zářivky, aby bylo světlo i v těch kotcích (= většině), které nemají přímé denní světlo (to se mě naštěstí v mé nádherné, prosklené recepci netýká). Také běží soustava klimatizace / topení. Velmi úsporné, zvlášť když někdo někde spočítal, že průměrnému zaměstnanci stačí teplota 71°F (22°C). Tohle opatření se mě bohužel už týká, protože visíme všichni na jedné vzduchotechnice. Zase se potvrzuje, že nejsem průměrný zaměstnanec - po dvou hodinách pracovního procesu mám ledové prsty na klávesnici, a po další hodině si odcházím pro kabát.

Kupodivu můj úbor ještě nikoho nevyvedl z míry - během šestitýdenního zimního období jsem postupně přešla od sukní a propínacích svetříků na kalhoty, ponožky a flísku (tu přes halenku a svetr), mezitím co moji kolegové přidávali vrstvy odspodu (bavlněná trika pod košile). Naštěstí jsou v Kalifornii značně uvolněné mravy - platí snad jen jedno jediné kancelářské "oblékací" pravidlo - džíny smějí nosit jenom inženýři (jako třeba můj manžel).

	BridgeToJapan.com že by další zkrachovalá firma???

I tady, v zemi neomezených možností a vysokých příjmů, se ale najdou tací, co jim stojí za to vybrakovat všechny kancelářské svorky ve skladu. Z velkorysé objednávky (šéf odjížděl na služebku, čili bylo jasné, že další objednávku nebude mít hned tak kdo podepsat a tudíž jsem firmu předzásobila), nezbyl ani dráteček. Bylo to těsně před vánoci, že by někdo potřeboval obdarovat rozsáhlé příbuzenstvo?

Samozřejmě i v americké firmě je recepce takovým bermudským trojúhelníkem - během dne, a to i za mé přítomnosti, zmizí se stolu vše, co není přibito - známky, obálky, tužky, propisky, zvýrazňovače, zlaté stránky... Keramická pera se vypaří málem již v okamžiku, kdy je doluju z krabičky. Přestala jsem se namáhat a používám ty nejlacinější propisky - ty někdy vydrží tak dlouho, že nemusím do skladu celých čtyřiadvacet hodin!!!! Zajímavé je, že těch čtyřiadvacet hodin je stabilních, bez ohledu na to, kolik propisek vyndám. Jedna vydrží stejně dlouho, jako třeba čtyři současně.

Toto neplatí jen a pouze o recepci - mezi mým večerním odchodem a ranním příchodem zmizí z lednice tolik koly, jako před tím za celý den. Že by kolegové ve večerních hodinách usilovněji pracovali a více vypařovali?

	V únoru se v Kalifornii usilovně zelenají i duny na plážích

Na druhou stranu je neuvěřitelnou úlevou, když se nemusím s nikým handrkovat o to, kam se poděly všechny kancelářské papíry, nebo zdali je finančně únosné pořídit novému kolegovi rovnou i sešívačku a děrovačku. Počítače a telefony jsou samozřejmým vybavením pracovního místa - počítač se prostě koupí za rohem ve Fry's, připne se na T1 (internet) a je hotovo. Telefony můžou chvíli trvat - objednat u PacBellu, přetáhnout dráty do nového kotce - někdy to zabere třeba i den dva (vzpomínám si, že naše rodina v Praze byla v pořadníku na telefon několik let a na mém posledním evropském pracovišti jsme měli dva roky jednu jedinou linku - na telefon, fax a internet).

Trochu znepokojivé je, že všechno se vyřizuje internetem (nešťastné objednávky kancelářských potřeb) nebo telefonem. Internet zvládám, ale pana Bella, blahé paměti, považuji za nebezpečného šílence. Nějak jsem ještě pořád nezvykla mluvit do černé skříňky a dost mě znervózňuje, když místo abych slečně v PacBellu ukázala "Podívejte, tady ten součet je špatně", musím vysvětlovat do telefonu na které stránce, které řádce a které konkrétní číslo se mi nelíbí. Kromě toho ještě stále neumím hladce a pohotově odpovídat na americké idiomatické slušnosti. Když jsem poprvé zaslechla: "Děkujeme, že voláte PacBell, oddělení služeb pro podnikatele, u telefonu Sheryl, jak vám mohu dnes poskytnout prvotřídní služby?", představila jsem si, že jsem se dovolala omylem někam do bordelu a zbytek hovoru se odehrával za mých hýkavých výbuchů smíchu.

	Kalifornské jaro se vyznačuje zuřivě zelenou travičkou

Někdy je telefon zase k nezaplacení - zvednu, zavolám na úklidovou firmu, oznámím jim, že už dva dny nemáme na záchodě papírové ručníky a ať to nějak vyřeší. Žádné dohadování s uklízečkou Novákovou, co se jí bojí i ředitel. Žádné mokré podlahy během dne, natož aby si někdo dovolil nadávat, co po tom šlapem. Uklízečky, vrátní, řidiči jsou pouze uklízečky, vrátní a řidiči, kteří nemají nejmenší vliv na chod firmy. Děláte práci dobře? Prima, děkujeme. Ne? Fajn, zítra už nechoďte. Přiznám se, že kauza záchodové ručníky vyvrcholila po dalším dni padákem pro dotyčného uklízeče. Na to jsem ovšem musela "vypustit Krakena" - svého nadřízeného, aby sprdnul nadřízeného dotyčné osobky.

S nadřízenými to také není jednoduché - my jsme pobočka obrovské korporace, takže se nade mnou tyčí obrovská pyramida "šéfů šéfů šéfů mého šéfa". V praxi to vypadá asi takhle - shromáždíme účty k proplacení, spočteme, hodíme na papír, okopírujeme pro naší dokumentaci a necháme podepsat našemu lokálnímu nejvyššímu šéfovi (cca 1 den), pošleme FedExem přes celé Spojené státy na ústředí (druhý den). Tam se s účty dějí tajemné věci, nicméně po týdnu až dvou dorazí zase FedExová zásilka s šeky. Tyto já vezmu a rozešlu firmám, kterým jsme takto až dosud dlužili za zboží a služby. Proč se nemohou šeky vydávat u nás, nebo proč je nemůžou odeslat rovnou z ústředí, čímž by se ušetřilo cca 14 dní času a peníze za kurýrní služby, to nevím (a upřímně řečeno snad ani vědět nechci).

	Pigeon Point louka pod majákem

Věci, které si zařizuji já sama, oplývají báječnou logikou - hrozně ráda chodím pro kafe - za rohem máme pražírnu spojenou s kavárnou - koupím libru kávy a nafasuji žeton na jednu kávu zdarma. Tuto pak chodím popíjet v polední pauze. Sedím na sesličce u okna a pozoruju cvrkot pod zdí nalíčenou za francouzskou uličku. Možná je to kýč, ale mně přijde humorné, když jsou na zdi namalované dveře, ke kterým je přidělaná skutečná klika, nebo když na zábradlí malovaného balkonu visí opravdové truhlíky s květinami. Na malbě je také vyvedená zlostně vypadající kočka s mrtvou rybou; ulička (také malovaná) se jmenuje U žravé kočky (rue de Chat qui peche).

Při mém večerním odchodu kolegové sedí ve svých kotcích a tváří se usilovně, aby dali najevo, že někteří jsou tak důležití, že jest jim nutno setrvávati přes čas. Když jsem jednou po příjezdu domů (cca půl hodiny) zjistila, že nemám peněženku, a chtěla jsem poprosit, aby se někdo z těch pilných spolupracovníků podíval na můj stůl, dovolala jsem se jedné jediné kolegyni (z celkového počtu sedmi lidí).

Jak už jsem zmiňovala výše, moje pracovní pohodička byla v posledním týdnu narušená chřipkou. Milým překvapením byla samozřejmost, s jakou bylo v pondělí v deset dopoledne přijato moje prohlášení, že mi je blbě a tudíž odcházím domů. Za mojí půldenní nepřítomnosti ovšem došlo k totálnímu vybrakování recepce, lednice, kávy - prostě celkovému rozpadu firmy.

Bohužel jsem si nemohla dovolit další den nepřítomnosti - chystala se velká vizita úplně nejvyššího náčelníka. Celá firmička se oddala horečnatým přípravám, v jejichž rámci sice nedošlo k natírání trávy na zeleno, ale to proto, že žádnou trávu nemáme. Paralela s Černými barony mi přišla natolik humorná, že jsem se pokusila historkou s natíráním obveselit vyčerpané kolegy. Odpovědí mi byl zamyšlený výraz a chmurná úvaha: "Ale když natřeli trávu na zeleno, tak jim pak ten trávník zhynul, ne?"

Zcela zjevně nikdo nečetl ani Barony, ani Švejka - některé věci jsou zcela zjevně nevysvětlitelné - a tak panuje spokojenost na obou stranách. Já s kamennou tváří korektně odpovídám na dotazy typu "Švejku, umíte telefonovat?" a v duchu se kochám absurdností situace.

	Maják na Pigeon Point

Po týdnu příprav, v rámci kterých se roztočila hromada dolarů, se nakonec dostavilo i samotné božstvo. Důstojně minulo načančanou zasedačku (jejíž přípravou bych zcela jistě získala kvalifikaci k vedení prvotřídní restaurace) a odkráčelo do místností, jež má pronajaté firma s virtualní realitou. Tam strávilo čtyřicet minut z hodinové návštěvy s promítačkou na hlavě -- virtuální střelbou do svých podřízených. Zdá se, že vizita proběhla k všestranné spokojenosti. Zvlášť když bohaté občerstvení zůstalo téměř netknuto - v okamžiku zaklapnutí dvířek limuzíny z mých kolegů, dosud se pařících v nejlepších kvádrech, odlétly kravaty i přičinlivé výrazy tváře, a tito se zdatně pustili do likvidování "přebytků". K jejich cti musím dodat, že se stejně zdatně pustili následně i do úklidu, odnášení nádobí a rovnání židlí. Nic nebránilo tomu, aby propuknul víkend.

Sice jsem duševně měla poměrně silné cukání odjet na lyže, ale můj fyzický stav ještě stále nedovoloval nějakou velkou námahu (dokonce se mi ani nechtělo LÉZT!!!). Zvolili jsme proto příjemnou kombinaci odpočinku a malého výletu. Za celý rok a půl jsme ani jednou nenavštívili rezervaci Ano Nuevo u Pacifiku a také jsem toužila po vyfocení majáku na Pigeon Point. Na Ano Nuevo se vyskytují vzácní rypouši sloní - ovšem v době, kdy mají mladé, vás rangeři pustí jen na procházku po nezajímavé části poloostrova - k rypoušům se může pouze s průvodcem a nikde není psáno, jak průvodce získat. Bylo nám to vcelku jedno, chtěli jsme hlavně na tu procházku, podívat se na moře a užít si odpoledne před odjezdem na západ slunce nad Pigeon Pointem.

Měli jsme kliku na počasí - nádherný slunečný den, minimum mlhy, dalo se chodit v krátkém rukávu. A také Pacifik změnil barvu z ocelově šedivé na kýčovitě modrou až tyrkysovou. K tomu řvavě zelená nová travička, žlutá řepka a červenavé útesy - výsledek: u majáku jsme zakopávali o fotografy. Ale zato máme dva filmy (digitální fotky nepočítaje) aspirující na kýč roku.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.