Jak tchýni nesežrali medvědi

Jak tchýni nesežrali medvědi
24. září - 7. října 2001
Oni vlastně nesežrali vůbec nikoho, o mojí maminku jevili stejný zájem jako o nás (= nulový). Ale pocity jsem stejně měla poněkud svíravé.



	U Walker Creek se pahýly mrtvých stromů nepovalují po okolí, ale spořádaně trčí vzhůru



	V poušti je na první pohled vidět, že musíte dojet dál, než kam oko dohléne

Na příjezd maminky jsme se chystali pečlivě. Napsali jsme pozvání, pomohli doladit letenky, rozmysleli možná místa, kam jet s greenhornem na výlet. Já jsem naplánovala, jak vyklidím kuchyňskou linku, vydrbu všechny kouty, umyju okna, alespoň zametu balkon.... pár dní před příjezdem návštěvy jsem usoudila, že když sklidím ty největší hromady uprostřed pokoje (fotky, knihy, časopisy, videokazety, počítačové součástky, lezecké nádobíčko, laptop, fotografickou brašnu, pár baťůžků s neurčitým posláním) a utřu prach, bude to stačit. Přiznám se, že ani to jsem nějak nestihla :-) . Den před příletem jsem proto napsala mamince varovný mejl - že si je (doufám) vědoma toho, že její dcera je nenapravitelná hromádkářka, která si navíc dalšího hromádkáře vzala za muže, a tudíž ať se připraví na nejhorší.



	Tato placka je ve skutečnosti dnem kráteru po dávné sopce, ovšem obrovské

Nevím, jak se maminka připravovala na naši domácnost, ale z letiště jsem vezla osobu značně vyvedenou z míry. Ve světle toho, že jí v letadle místo vody nalili vodku a imigrační úředník se s ní mile loučil slovy "dasvidáňa", musel se náš kutloch zdáti zanedbatelným příkořím. A než se nám podařilo jí během dalších pár dní vysvětlit, že všichni ti lidé to s ní mysleli dobře, že Rusové jsou tady normální spořádaní občané jako kdokoliv jiný, že ona by taky asi neviděla velkého rozdílu například mezi Korejcem a Číňanem a ne, doopravdy si nemyslíme, že vypadá jako ruská Báryšňa, hromádky (zřejmě) zevšedněly.



	Snížením hladiny jezera Mono vyvstaly na odiv tisícileté tuhé usazeniny kolem podvodních bublavých prdíků



	Z fotografických davů u Mono Lake jsou mi tito dva nejbližší, aneb fotí celá rodina.

Díky svojí mamince jsem měla možnost vidět zase jednou Ameriku očima cizince. Za ten rok jsem si na spoustu věcí zvykla, mezitím, co maminka se mohla ještě stále divit dřevěným domům, stoletým babičkám za volantem, otevírací době non-stop nebo alespoň do desíti večer, dolévání kávy v restauraci a výborným asijským kuchyním.

Na víkend jsme naplánovali náš oblíbený okruh - na naše výročí začaly žloutnout stromy, počítali jsme, že během čtrnácti dní krásně zčervenaly. Vzali jsme trasu opačným směrem - v pátek na Lake Tahoe, kde jsme přespali ve slušném motelu (přestože provozován indickou rodinkou, zdaleka převyšoval standart běžné Perly Bombaje) a ráno se vyhrabali Vozíkem až na Monitor Pass. Při návratu z Leviathan Peak (8985 stop) stálo u našeho Vozíku cizí auto. Prohodili jsme s majitelem pár vlídných vět o počasí, kempování a cestování a uháněli do Bodie, se zastávkou v texaském BBQ ve Walkeru. Barbecue zdánlivě nevypadá jako žádná věda, naložíte hovězí do BBQ omáčky a uděláte na grilu. Ovšem ve Walkeru mají kuchaře, který nepoužívá průmyslově vyráběné konzervované máčky, ale míchá si je sám. Do Bodie jsme tudíž dorazili ve stavu téměř kulovitém, nehybném a přecpaném.



	Yosemitská loučka, na které nám maminka neodběhla nikam za lepším záběrem a tutíž mohla býti fotografována



	Sid si potřásá pravicí s El Capitánem. Omluva. Levicí.

Rozpálené Bodie na konci léta je něco jiného, než Bodie se zbytky sněhu - a mnohem snáze uvěříte, že tahle zlatokopecká osada byla pověstná svým nelítostným počasím (velká nadmořská výška versus poušť - buď mrznete, nebo se pečete, stromy nikde, jen kamení, keře a drtírny rudy). U nové expozice - náklaďáku Dodge Graham z roku 1927 jsme narazili na toho chlápka z Leviathanu. Opět jsme prohodili pár zdvořilých vět a vyfotografovali automobil.

Na sobotním programu zbývalo Mono Lake - naplánované se západem slunce. Ten se moc nevydařil, ale přesto bylo u jezera poměrně přefotografováno. Pohled na řadu zadků vytrčených za stativy bude už navždy patřit ke sbírce mých absurdních cestovatelských vzpomínek.

Na noc se nám nepodařilo sehnat ubytování - Mono Lake je těsně u hranic s NP Yosemite, když jsem v pátek obtelefonovávala hotely a motely, dostávalo se mi překvapených otázek:"A to... ehm... myslíte... ehm... tuto sobotu????" tónem, jako kdybych právě předložila poněkud nemravný návrh. Neztráceli jsme čas a odjeli se ubytovat do lesa u Buckeye Camp. I když bylo obsazené naše oblíbené místo, nebyl problém najít další flíček a rozložit pro nás stan a pro maminku sedačky v autě.



	Mraveneček na vrcholu vlevo je moje maminka, uprostřed yosemitské údolí, vpravo El Capitán, přímo z profilu - pročpak se téhle hraně říká the Nose?



	Co by v takovém lese dělali medvědi, no??? (... třeba vykukovali z kapradí????)

Maminka byla od úsvitu čilá, ujistili jsme ji, že "koupelnu" hravě najde, pokud seběhne k řece a půjde kousek proti proudu. My jsme se vymotávali ze spacáků o něco pomaleji. Čekali jsme, až se maminka vrátí, zvlášť proto, že si nevzala na cestu náhradní klíče od auta a my nechtěli vozík se všemi věcmi nechat odemčený, ani jí nechat bez přístupu k věcem. Nakonec jsme ale vyrazili v domnění, že na ni natrefíme po cestě.

To se nám nepoštěstilo, ale protože se koupelně kouřilo z "vany" a zela prázdnotou, naložili jsme se do pramene a rozehřívali se z ranního chladu na provozní teplotu. Když přišel další zájemce, byli jsme už natolik vaření, že jsme mu s radostí přenechali celé koupaliště a vyrazili zpět balit.

U auta pobíhala rozehřátá maminka - bohužel nikoliv zásluhou koupele, ale zásluhou rozčilení - naše slova o termálním prameni KOUSEK proti proudu si vyložila jako informaci o padesáti metrech, a nečekala, že se jedná asi o deset minut ostřejší chůze. Přes usilovné hledání po i proti proudu, brodění (mimochodem ledové) říčky a přelézání plotů s ostnatým drátem nic nenašla. Musela jsem jí těch deset minut chůze sama předvést a za další půlhodinku jsme se všichni dočista vyráchaní dožadovali snídaně v Bridgeportu. Bohužel zrovna před námi dorazil jakýsi zájezd - čímž se jediná slušná jídelna v širém okolí stala nedobytnou. Zkusili jsme štěstí v Lee Vining, ale pod dojmem drobků, špinavých stolů, xichtící se obsluhy a mé vzpomínky na plesnivé bagely jsme nakonec radši zamířili k pumpě pro sendviče.

V Yosemitech jsme zastavili na krásné vyhlídce na loučku a říčku a já jsem si hned říkala, že ten člověk, co si obouvá boty, je mi nějak povědomý. Samozřejmě - byl to ten samý chlápek, jehož jsme ho potkali už na Leviathanu a v Bodie. Popsali jsme mu kopec, na který chceme vyjít z Olmsted Pointu tak barvitě, že se rozhodl jít s námi. Na Olmsted jsme vystoupali ve čtyřech.



	Medvědí mamina se na nás dívá - tak teď nevím, má strach, nebo vztek a nebo ji jen obtěžujeme????



	Audience skončila, medvědi ocházejí (na obrázku jsou všichni tři, jen se pozorně podívejte)

My jsme se pak rozhodli přejet na druhou stranu yosemitského údolí, na Sentinel Dome - znamená to několik hodin jízdy v serpentinách, William to vzdal. Což byla chyba, ale vcelku ho chápu - z Yosemit je to minimálně pět hodin jízdy do Silicon Valley a když se nemáte s kým střídat za volantem, je lepší ujet co největší kus za dne.

Abychom nechodili pořád jen na ta samá místa (na Sentinelu jsme byli před dvěma týdny), proložili jsme výlet ještě vycházkou na Taft Point. Na záchodky na parkovišti se stála fronta, usoudila jsem, že zalezu radši někam do křoví. Když jsem pak zase dohonila Sida, vyjádřila jsem svůj odborný názor, že toto je definitivně "medvídkový" les. Sid se mi vysmál, no medvědi, co by tu dělali. Nechtěla jsem se hádat, pomyslela jsem si něco v tom smyslu, že Sid neviděl tu houštinu, ve které jsem čůrala. A ejhle! Ušli jsme sotva pár metrů, a málem jsme se přerazili o přikrčeného, tajemně se tvářícího rangera. Jsem poněkud krátkozraká, chvíli mi trvalo, než jsem zaostřila na stejné místo v kapradí jako pár ostatních vykulených turistů. Jo, kdyby jeden medvěd!!! Hned TŘI!!! A jako na potvoru medvědice s dvěma mladými. Rozhlížela jsem se, kudy prchat (cesta zpět byla volná, na cestě kupředu se zase vyskytovalo několik šťavnatých a málo pohyblivých návštěvníků parku - kdybych je předběhla, třeba by se medvědice jejich požíráním zdržela natolik, že by jí přešla chuť na mě?), ale ranger přetrhl mé úvahy s tím, že medvědici zná a že je hodná. Měl pravdu - medvědí mamina (mimochodem hodně malá, ale spolehněte se na to - malí tvorové bývají vzteklí) znechuceně okoukla davy s foťáky, otočila se k nám zády a zvolna odkráčela. Medvíci se odkouleli s o trochu menší důstojností - jeden o cosi zakopnul a začal kvičet (trochu mě to znervóznilo, co kdyby se jeho máma rozhodla, že za to můžeme my???), ale pak se nějak vyhrabal a následoval rodinku.

Na úžasnou vyhlídku na Taft Point jsme dorazili ještě stále ve slavnostní náladě. Přeci jen vidět z nějakých patnácti metrů tři divoké medvědy... zbýval Sentinel Dome a pětihodinová jízda domů - a tam nedočkavé vyvolávání filmů... (které mimochodem nevyšly, takže jediné slušnější záběry jsou nakonec z mého digitálu).

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]