Krátký výlet - taky výlet 1. - 9. září 2001 ... ale pro jistotu jsem stihla hned dva.

	Ne všechny stromy v Kalifornii objímají ekologičtí pomatenci. Některé si smíme za příplatek projet -- a stromek vesele roste dál.

	Lost Coast znamená spíš opuštěné než ztracené pobřeží. Lidí skutečně pomálu, zato plno černého sopečného písku.

Tak jsme měli zase jeden třídenní víkend. Jako všude na světě, i tady se svátek práce slaví nepracováním. Doma jsme spřádali plány, jak pojedeme kus na sever a prozkoumáme Lost Coast a redwoody a sjedeme nějakou řeku. Jenomže...

... na nás padla lenora a únava a daně. Na jaře jsme požádali od odklad, neb daně se podávají po internetu a program odmítnul komunikovat, protože jsem neměla social security number. Požádali jsme o přidělení speciálního čísla za účelem daňového příznání. To sice nikdy nedorazilo, zato v květnu přišlo pracovní povolení a s tím jsem byla uznána hodnou social security number. Myslíte, že jsme okamžitě v tom květnu sedli a přiznání udělali? Kdepák, do 15. srpna času dost a tak jsme odkládali a odkládali a odkládali - až bylo najednou prvního září. Nezbývalo než pokrátit velkolepé třídenní plány s tím, že v sobotu uděláme daně a pak teprve vyjedeme.

V sobotu večer jsme odjezd odložili na neděli, a protože jenom šílenec by se vracel v pondělí (svátek), kdy se budou všude zácpy, zůstal v itineráři výlet, který by vydal na pouhé odpoledne - kdyby cíl nebyl 300 mil daleko .

První zastávku jsme udělali u průjezdného redwoodu. U vjezdu zaplatíte tři dolary a krásným lesem se dostanete až na takové malé náměstíčko s dotyčnou atrakcí. Strom si můžete projet několikrát, což většina turistů činí - je přece nutno mít fotku s mamkou za volantem, s taťkou za volantem, s babičkou za volantem, s dědečkem za volantem a to vše ještě s různými kombinacemi dětí - v sezóně si asi docela počkáte. Strom je 100 metrů vysoký, u země má průměr kmene sedm metrů a je prý 2400 let starý. Tunel v kmeni musel být vykután zřejmě ještě v době, kdy ochránci přírody byli v plenkách. Nejzajímavější je, že strom tuhle surovou operaci i návaly lidí přežil a vesele si dál roste.

	Hřeben Fremont Peak

	Líba natáčí výhled z Fremont Peaku

Druhá zastávka byla na pobřeží - Sid mi tvrdil, že vypadá stejně jako pobřeží u nás, ale je úplně jiné . Jeho protimluv se ukázal být pravdivý. Skály, pláž, moře, pár kamenů - to všechno už jsem viděla. Ovšem na Black Sand Beach je ČERNÝ PÍSEK. Kupodivu to nevypadá vůbec smutně. Mnohem intenzivněji si uvědomíte okolí, které MÁ nějaké barvy - modré moře, zelené stromy, barevné oblázky na pláži. Black Sand Beach je mnoho desítek mil dlouhá a jak jsem tak pozorovala, je velmi oblíbeným cílem pro vandrování. Zabalíte batoh a stan, odejdete kam vás nohy unesou a tam bydlíte. Zjevně není problém najít osamělý (tím myslím alespoň kilometr prázdné pláže na každou stranu) kousek písku na táboření.

My jsme po pláži šli jen kousek - asi tak hodinku a půl, tam jsme počkali na západ slunce a potmě se vrátili k vozíku. Čekala nás pětihodinová jízda domů. Jestli vám to přijde trochu nenormální (jet deset hodin autem kvůli třem hodinám na pláži), tak nám taky. Ale shodli jsme se, že spolu hrozně rádi cestujeme - posloucháme muziku a Cimrmany, povídáme si, střídáme se za volantem - prostě pohoda.

Během cesty se neustále zhoršovalo chrastění Vozíku, ovšem chrastil jen v případě, že jel z kopce. Na středu jsem měla naplánovaný další výlet s Líbou, nezbývalo mi, než hned v úterý přepadnout Tonyho, aby to zkusil dát nějak do pořádku.

	Zvířata se klidně promenovala po sušících se hliněných dlaždicích pro misijní podlahu.

Samozřejmě když se mnou v autě seděl Tony, choval se Vozík spořádaně. Nezbylo mi, než obtíže co nejvýstižněji popsat. Nakonec se ukázalo, že celý rachot způsoboval plechový kryt kolem kardanu, přesně ten, který jsme narovnávali ve Stanislaus ručně, ale holt jsme nevyhmátli všechny vypoukliny od létajících kamenů. Oprava byla otázkou pár minut a já se mohla vypravit na výlet.

	Loubí misie je příjemným útočištěm před vedrem

S Líbou jsem měla naplánovaný Carmel a návrat po Highway 1, ale vložili se mi do toho místní znalci. Martina přihodila misii San Juan Bautista a Sid Fremont Peak - ani na jednom místě jsem dosud nebyla, ochotně jsem je do programu zařadila.

Misie San Juan Bautista byla založena 24. června 1797 prezidentem Kalifornských Misií, následovníkem slavného frantškána Junipera Serra, jako patnáctá v řadě jednadvaceti misií v Alta California (Horní Kalifornie). V červnu 1803 byl položen základní kámen k nejrozsáhlejšímu kostelu v misiích. Interiér byl dokončen v roce 1817, kdy skončily práce na oltáři a kostel byl vydlážděn. Považuji ho za velmi půvabný, Evropana zvyklého na vznešené studené katerdrály určitě mile překvapí příjemné teplo uvnitř - stavba je dřevěná a nevychládá. Další (spíše humorný) rozměr dodává kostelu právě dláždění - dlaždice jsou z hlíny, sušené na slunci - a poťapkané od různých zvířat. Některé stopy jsou dnes už jen důlky, ale jiné jsou i po dvou stech letech zřetelně patrné. V postranních dveřích je navíc ještě jedno, pro chrámy poněkud neobvyklé zařízení - kočičí dvířka. Při prvních misijních sklizních se ukázaly nepřítelem číslo jedna myši; mniši kontrovali tím, že kočkám umožnili neomezený přístup do všech prostor. Tyto maličkosti dodávají celé misii milý domácký nádech. Přičtěte stinná loubí, nádhernou zahradu, skromný hřbitůvek, a máte poklidné místo, kde jako by se zastavil čas.

	Skromný misijní hřbitůvek se nachází jen kousíček od San Andreaského zlomu

Ovšem s tím klidem pozor - přímo na úpatí kopečka pod hřbitovem prochází San Andreaský zlom - roku 1906 silné zemětřesení poškodilo stěny kostela, opraveny byly až roku 1976.

Kousek od vlastního městečka San Juan Bautista, které vypadá spíš jako skanzen staré Ameriky, je Fremont Peak. Generál John C. Fremont na tomto místě vztyčil první americkou vlajku na kalifornské půdě 4. března 1846. Alespoň tak praví deska umístěná na vrcholu. Moje skromné výzkumy praví, že pan Fremont byl roku 1846 pouhým kapitánem, vojenským průzkumníkem a zeměměřičem, kterého prezident James K. Polk pověřil expedicí do Oregonu a Kalifornie s tím, že pokud by v Kalifornii vypukla válka, měl se pokusit o sjednání míru. V té době, krátce po osamostatnění Mexika od Španělska, byla v Kalifornii poměrně nepřehledná situace. Církev i Španělsko si nárokovaly kalifornskou půdu, nová mexická vláda chtěla naopak půdou odměnit své nejlepší bojovníky proti španělské nadvládě, Anglie dokonce poslala k západnímu pobřeží loď se svými usedlíky (ta nakonec odjela s nepořízenou právě kvůli nestabilní politické situaci) a přes pohoří Sierry proudily do Kalifornie američtí osídlenci - částečně proto, že v té době se rozmohlo přesvědčení, že Spojené státy by měly sahat od oceánu k oceánu, a částečně kvůli prvním pověstem o kalifornském zlatu. Ti samozřejmě vůbec nestáli ani o církevní, ani mexickou a tím méně španělskou nebo anglickou nadvládu, nýbrž o připojení ke Spojeným státům (což se jim nakonec povedlo na přelomu let 1846/7).

	Jeskyní se dá projít na maličkatou plážičku

Ale zpět k Fremont Peaku - ať už to s tou vlajkou bylo jakkoliv, místo je vybráno náramně. Výhled na mnoho desítek mil a na všechny strany - k Montereyskému zálivu, i do Salinaského údolí.

	Příliv vás zažene až skoro zpět k ústí jeskyně

Tímto výstupem jsme "splnily", co nám naplánoval Sid s Martinou, ale chtěly jsme absolvovat i původní trasu. Líba se rozhodla, že jedna misie nestačí a žádala ještě misii San Carlos Borromeo v Carmelu. Vrhly jsme se na prohlídku a potom do vlastního Carmelu na oběd. Bohužel bylo půl čtvrtý odpoledne a tak nám chvíli trvalo, než jsme narazily na hospodu, kde by nám dali pozdní oběd (nebo brzkou večeři). Líba prý tady neměla ještě mexické jídlo, burrita nám přišla k chuti.

Návrat byl plánovaný po highway 1 - slavné silnici podél Pacifického pobřeží, trvalo to trochu déle, než po dálnicích (hlavně díky zácpě kolem Santa Cruz), ale zase jsem našla plážičku s průchozí jeskyní, co jsme už tuhle obdivovali se Sidem.

U San Gregorio Beach nám ještě stále zbývalo nějakých 30 mil na hřeben Skyline a Borel Hill, a slunce se chystalo zapadnout. Propásly jsme pohled z vrcholku o pár minut, ale aspoň Líba viděla Silicon Valley. Na tomto místě bych jí ráda udělila vyznamenání za statečnost, protože absolvovala proslavené serpentýny bez ztráty jediného burrita.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.