Dočasně trvalí 20. - 31. srpna 2001 ... jsme od konce srpna

	V montereyském akváriu se podařilo vypěstovat i kelpový "les". Takhle nějak to vypadá doopravdy pod vodou.

Mám další internetovou známost - k Desince, Sneerovi, Kroulákovi, Křečkovi a (především) Hrochovi přibyla Julie. Jsme skoro sousedky, Julie bydlí v San Franciscu. Také, na rozdíl ode mne, chodí do práce. Když k Julii přijela návštěva, odkázaná ve všední dny na pouhé courání po Městě, chopila jsem se příležitosti a vytáhla návštěvu na výlet.

Po troše oraganizování jsme se s Líbou sešly na nádraží, dokonce jsme se i poznaly - za tím účelem jsem po nástupišti chodila vymóděná v klobouku alá Indiana Jones. Zajely jsme k Martině, půjčily vstupenky do Montereyského akvária a vyrazily na dámskou jízdu.

Sid nás s vypětím sil vybavil přeinstalovaným počítačem (dodělával to ráno) a GPSkou, ale zjistila jsem, že se v Monterey už docela dobře orientuji i bez pomoci techniky. Našla jsem místo na parkování, i akvárium. Tam jsme si zavelely rozchod - já šla na kafe (nebyla to moje ani první ani - doufám - poslední návštěva akvária) a potom do voliéry, k bazénku s rejnoky (můžete si je i pohladit) a navštívit Doktora. Či spíše skromnou výstavku, která má připomínat člověka, jenž se stal v Monterey legendou. Akvárium je věnováno především Montereyskému hlubokomořskému kaňonu, který se nachází v zálivu; tak blízko u pevniny je to opravdu výjmečné - a velmi příhodné pro vědce, kteří nemusí trávit dlouhé dny na moři cestou ke zkoumanému místu. Doktor byl asi první, kdo se zajímal o velmi zvláštní potvory vyplavené oceánem právě z hlubokomořského příkopu - obvykle strašlivě zdeformované změnou tlaku.

	Pobřeží na Asilomaru

Steinbeckův Doc byl napsán podle skutečné montereyské postavičky, občanským jménem Ed Ricketts. Jestli je pravda alespoň polovina toho, co o něm Steinbeck tvrdí, tak to byla postava značně barvitá. Domek doktora Rickettse se stal sídlem Pacific Biological Laboratories, Inc. Nikdo neví, jak jeho společnost mohla přežívat dvacet let, když se Ed občas neobtěžoval ani otevírat obchodní dopisy (natož je číst, nebo na jejich základě jednat), při likvidaci po jeho smrti se nepodařilo ani zjistit, kolik akcií společnost vydala a kdo je vlastní. Myslím, že Doktor byl takovým tím prototypem vědce - podivína, který si žije podle svých vlastních pravidel. Sejf nezamykal, aby mu případní lupiči nepoškodili mechanismus zámku. Také v něm neschovával žádné cennosti, jen potraviny (přežily v něm i obrovský požár Cannery Row, v němž vše ostatní lehlo popelem). Přestože se při sbírání svých exponátů dokázal zmáchat až po obočí, nesnášel mít mokrou hlavu (prý se i sprchoval v nepromokavém rybářském klobouku). Kvůli slečně, co prohlásila, že má příliš ustupující bradu, si nechal narůst kozí bradku - ta mu vydržela až do odvodu do války (druhé světové). Na děti, které na něj posměšně kvůli bradce mečely, vymyslel geniální obranu - mečel na ně také! No řekněte sami, mohla jsem památku toho "výraznějšího podivína" neuctít aspoň krátkou návštěvou???

Z akvária jsme to vzali po Asilomaru, podél krásného pobřeží na oběd do Fish Wife v Pacific Grove. Líba je naštěstí podobný cvok jak my se Sidem a tak jsme nadšeně stavěly a fotily a filmovaly a ještě se stihly vrátit na čtvrtou do akvária, kde se potápěčka snažil krmit očividně přežrané žraločky.

Následoval oblíbený Point Lobos a já si pak vymyslela, že na západ slunce bychom mohly být ještě o kousek víc na jih, tam, kde začíná pobřeží Big Sur. Po troše hledání jsem i našla místo, kam mě vloni vzal Sid, a tak k zimní fotce se zelenou trávou a žluté letní přibyla ještě červená se západem slunce. Po cestě zpět jsem Líbě už od Gilroye vysvětlovala, že opravdu není v lidských silách stihnout vlak v 21:26, ale nechala jsem se přesvědčit aspoň k pokusu - nakonec jsme měly asi dvacetivteřinovou rezervu .

Výlet jsem měla zapotřebí, čekalo nás další kolo na úřadech. Sidova právnička nám blahopřála, že máme schválenou zelenou a tudíž se nás už zbaví. Však jsme se také radovali, a to až do té doby, než nám sdělila, že na úřad se sice můžeme dostavit kdykoliv od pondělka do čtvrtka od sedmi do jedenácti, ale ona osobně doporučuje třetí hodinu. Ráno!!!

V úterý jsme pro jistotu v osobě Sida vyslali přesunutou hlídku. Hroch odhalil úřední budovu - tentokrát nebyla ukrytá mezi Saigon Noodles a šantánem, ale mezi prodejci aut (no, většina "exponátů" měla příslušný počet kol a některé byly možná i pojízdné) - a vlídně pohovořil s babou od rentgenu. Do budovy se vstupovalo s o něco pečlivější prohlídkou než na letiště. Baba ho ujistila, že v půl šesté, kdy ona chodí do práce, je fronta za tři rohy, ale že na tyto lidi se ještě dostanou čísla.

	Líba na Asilomaru, mračí se asi proto, že nestíhá fotit a filmovat NAJEDNOU.

Sid mi svůj referát přednesl na obědě a vydali jsme pro fotky do námi oblíbeného čínského zařízení pochybného vzhledu. Na dokumenty, které vyžaduje imigrák, totiž potřebujete velmi specifické fotografie co do velikosti, pózy, expozice atd., všechno úplně jinak než na běžný pas, je proto záhodno svěřit se do rukou odborníkům. Naštěstí tamní Číňan JE ostřílený bojovník s úřadem. Zvládá veškeré procedury spojené s imigrací, nekonečné formuláře, otisky prstů, daňová prohlášení a předepsané fotografie. Zajímavý způsob obživy, a rozhodně netrpí nedostatkem klientů, přestože my jsme asi jediní běloši v jeho péči.

Večer jsme natáhli budíky (včetně obávaných muezzinů) na čtvrtou hodinu a připravili veškerou výzbroj a výstroj. Jídlo, pití, knihy a především rozkládací židličky a deku. Když jsme pak ráno projížděli liduprázdnýmí ulicemi, připadala jsem si trochu jako cvok.

Před budovou INS už ale byl celý tábor lidu. Někteří to vzali z gruntu, zřejmě přes noc se spacáky a lehátky, jiní to naopak pojali velmi ležérně. Bylo mi moc líto slečny za námi, co dorazila v minikraťáskách a pak posedávala na obrubníku s nohama zabalenýma do osušky. Ono totiž v pět ráno je dost kosa i v Kalifornii. Chvíli po našem příjezdu dorazil i karavan s občerstvením, zřejmě vhodná příležitost rozjet byznys hned po ránu. Nastartovala jsem se horkou čokoládou a těšila se, až vyjde slunce a trochu se ohřeju. V šest hodin nám nad hlavou začala přistávat letadla, stráže vytahaly lidi ze spacáků a přetočily frontu kolem rohu. Tím také ožila jediná zde trvale bydlící osoba. Vyhozené kancelářské křeslo, takto své obydlí, měla přímo před vchodem do budovy. Původně mi přišla jako jeden z čekající imigrantů, kterému proces dolehl na mozek, leč sluneční světlo odhalilo, že zástěra přes tepláky je přeci jen příliš špinavá. Navíc, na rozdíl od nás ostatních, mluvila plynule anglicky a to tak, že neustále, nesouvisle a na nikoho konkrétního.

	Point Lobos už v deníčkách byl, ale je tam pořád co fotit.

V sedm hodin se dveře úřadu otevřely, ale trvalo ještě hodinu, než jsme se dostali dovnitř. Původně jsem si myslela, že ona potrhlá ženština bydlí u INS proto, že je tu celou noc ve slušné společnosti, ale ukázal se ještě další důvod - do budovy vám nedovolí pronést žádné potraviny, ani vodu, takže milá paní je pravidelně a hojně zásobována.

Prošli jsme rentgenem a dostali se do další fronty - na číslo. Za přepážkou seděl takový ten typ C.K. úředník a nemilosrdně tam předlustrovával vietnamský pár. Za tu dobu, co jsme čekali ve frontě je asi třikrát poslal na stranu, ať ještě cosi dodělají ve svých papírech - měli jich asi tak deseticentimetrový štos, který neustále přerovnávali a přepisovali. Nakonec je vyhodil úplně, že jim číslo nedá. Připravovali jsme se na nejhorší - nějak jsme si pozapomněli podepsat fotografie, a pak jsme se na to vykašlali, že na to bude dost času při čekání, ale když jsme teď viděli ty drátěné brejličky, značně jsme se orosili. Kupodivu ale brejličky při našem přistoupení k okýnku radostně poposkočily. Byli jsme snad první anglicky mluvící běloši v celém tom chumlu - a navíc se ukázalo, že máme VŠECHNY DVA papíry v pořádku!!!

	Pobřeží Big Sur

Vyfasovali jsme čísla 101 a 102 (každý svoje). Kromě pořadí na nich byla vytištěná i přibližná čekací doba - 4 hodiny, což odpovídalo i našemu odhadu - za hodinu od otevření dveří úřadu se vyvolávače dostaly k číslu 19. Poslala jsem Sida do práce a dala se do čtení. Po asi půlhodině jsem litovala, že jsem si nenechala na to čekání deku - klimatizace běžela naplno a já se třásla zimou.

Sid dorazil zpět, když se úřady propracovali k číslu devadesát, zrovna jsme si libovali, že to docela odsejpá, když udeřila půl dvanáctá a okýnka se začala stahovat. Zbyla jedna jediná úřednice, co neodkráčela na oběd. Zřejmě prohrála nějakou sázku, jinak si nedokážu vysvětli její "příjemnost". Za prvé byla asiatka a nebylo jí rozumět, za druhé mluvila v holých větách, jejichž smysl mi byl poměrně často utajen a za třetí si ty holé věty šumlala za sklem. Naše konverzace se tedy odehrávala následovně. Jednoslabičný výkřik v záhadném jazyce. Můj nechápavý pohled. Nový výkřik. To už jsem soustředěná na odečítání ze rtů a odhaduji, že slovo znělo jako "pen". Marně přemýšlím, jakou má zelená karta souvislost s pomůckami do školy. Nový nechápavý pohled. Frustrované "my pen". Aha, ona chce vráti propisku, kterou jsem podepisovala cosi a která leží celých pět centimetrů od její ruky!!! A tak dále. Tímto tempem nám celá procedura zabrala aspoň patnáct minut. Sid byl vyřízen mnohem rychleji, jeho úřednice (navrátivší se z oběda) totiž byla milá, mluvila zřetelně anglicky a nedala prostor k nechápavým pohledům, neboť své úkony a úkony požadované od Sida komentovala celými větami (třeba: "Tady mi to podepište, prosím.").

Trochu překvapivý obrat je ovšem to, že nám úřad odebral ty krásné, trvanlivé plastikové kartičky, co jsme dostali v květnu, a místo nich jsme obdrželi takové nijaké razítko do pasu. Obsahuje báječný výraz "temporary permanent". Takže jsme dočasně trvalí a vlastní zelená nám prý dorazí poštou (s dodatkem, že kdyby nedorazila do roka, máme se poptávat). Tak se holt necháme překvapit.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.