Pokusný Kraleek 16. - 26. dubna 2001 o první oběti naší hostitelské péče

	Kalifornské oranžové máky na pobřeží

	Sid na místě, kde k tomu mohlo také dojít

Po půl roce líbánek (kdy jsme se věnovali prakticky výhradně sobě navzájem) došlo na zpestření programu - chystala se k nám naše první návštěva - Lesley - se zcela příhodným internetovým nickem Kraleek. Chuděra netušila, že u nás se stane králíkem pokusným. Byli jsme zvědaví, jak se osvědčí ukládání návštěvy v obýváku, princip stravování "kdo zaváhá, nežere" (v domácnosti s Hrochem musíte být obzvláště rychlí, pokud propasete vhodný okamžik, lednice je prázdná) a naše řidičské umění.

Víkend před příjezdem návštěvy jsme se honem vypravili na jeden z našich oblíbených výletů. Sid nalezl zajímavou caché u Bodega Bay a také mi chtěl ukázat místo, které jsme (než nám to úřady zatrhly), plánovali jako alternativní místo svatební (pokud by se nedalo pro sníh vyjet na Crater Lake). Je to na pobřeží, na sever od San Francisca, moře a útesy jsou krásné a do vnitrozemí se zvedají kopce porostlé borovicema. Ale nevím, jak by to bylo nakonec dopadlo, asi by to byla značně rozevlátá svatba - místo je příšerně větrné.

Lesley přilétala z LA, měla naplánovanou návštěvu pěti lidí, rozmístěných mezi Los Angeles a Seattlem - já jsem projevila tolik pochopení pro její záměr, že jsem se urychleně provdala přesně do té největší mezery v řadě - a tak už jí nic nebránilo v plynulém přesunu po západním pobřeží.

	V pravém dolním obrázku je pro srovnání velikostí vidět obyčejná lavička

	U prostřed obrázku je pro srovnání velikostí vidět obyčejná Lesley :-)

První testovací kolo jsem nachystala hned na pondělí, den příletu, a vyvezla Lesley rovnou na Borel Hill (to je ten kopec, na který byl tenkrát tolik zvědavý ten halibut, co jsem ho měla k večeři). Lesley asi dle osvědčeného receptu "zavřela oči a myslela na Anglii", každopádně přežila a tvářila se, že ji vyhlídka na moře na jedné straně a Údolí druhé docela těší. Také tvrdila, že hukot lednice a serveru jí po dovolené v Dubaji, kde bydlela na rušné ulici a poslouchala od časného rána hulákání muezzinů, přijde jako báječně tiché prostředí. Abychom načerpali muslimskou atmosféru, věnovala nám úžasný arabský budík, jenž budí právě kvilem svolávání k modlitbě.

V úterý jsem Lesley nechala vydechnout, žádný další pokus na Kraleeku se nekonal, a na svých cestách mezi pravidelnou návštěvou college a stěny jsem ji odkládala v okolních nákupních centrech - chtěla si oběhnout nějaké obchody, na což mě teda neužije. Navečer jsme byly pozvaný k Martině na kafe. Překvapivě se doma vyskytoval už i Ik. Při zmínce o plánovaném výletu do Monterey jsme od "místních znalců" dostaly instrukce, co všechno absolutně MUSÍME vidět. Bylo toho asi tak na týdenní poznávací zájezd. Můj poslední odpor k zapůjčení klíčů od montereyského bytu byl zlomen Ikovým prohlášením, že kdybych měla horečky, určitě bych taky nešla do školy, a Martininou poznámkou, že když byl Sid beze mě pětatřicet let, dva dny, kdy si vyrazím na dámskou jízdu, taky ještě vydrží. Odjížděly jsme s klíčema a několikerým varováním, abychom v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nesahaly na termostat topení, protože Ik nám bude topit telefonicky. Od podzima mají instalovaný zázrak moderní techniky, kdy si můžou na dálku vytopit byt ještě před příjezdem.

	Pobřeží mezi Pacific Grove a Monterey. Na obzoru vpravo je možno vytušit druhý břeh zálivu

Ráno jsme odeslaly Sida do práce a vyrazily po dálnici č. sedmnáct, se zastávkou v redwoodovém parku. Rostou tam stromy, které dosahují téměř 300 stop (cca 100 metrů) a stáří až 2000 let. Redwoodová semínka potřebují velmi specifické podmínky k tomu, aby vyklíčila, podaří se to asi jednomu z milionu. Redwoody si na rozmnožování musely najít ještě jiný systém - rozmnožují se i pomocí odnoží. Pokud původní strom zahyne, uchytí se nejsilněší z "mladých". Ale zahubit redwood není tak jednoduché - dřevo je téměř nehořlavé, strom přežije i v případě, kdy mu vyhoří vnitřek kmenu.

Počasí v Monterey je velmi zvláštní - moře si po celý rok uchovává poměrně nízkou teplotu (15°C), tím se ochlazuje vzduch nad hladinou a nad ním leží masa horkého pevninského vzduchu jako poklička. Viděly jsme ji už z dálky - šedý přikrov mlhy. Kupodivu tentokrát měla tolik slušnosti, že se povalovala jen nad širým oceánem a Montereyský záliv byl ještě stále na slunci. V Pacific Grove, na západním mysu, kde jsme se stavovaly na oběd, byla už zima a lezavo - najednou jsem prudce zatoužila po svetru a větrovce, přestože ještě před chvílí jsem se pekla.

	Ani ošklivé počasí neubírá Point Lobos na kráse

Z Pacific Grove jsme to k akváriu vzaly podél pobřeží - tady snad nejde udělat fotka, aby to nevypadalo jako kýč - zvlášť teď, když všechno kvete.

Akvárium je věnované Montereyské zátoce. Ta je opravdovou raritou - mořský kaňon, nebo příkop chcete-li, zasahuje až k pobřeží. Už Steinbeckův Doktor tu hledal různé potvory, voda někdy vyvrhla z hlubin medúzy i ryby, k nepoznání zdeformované změnou tlaků. Kromě výše zmíněných živočichů (a mnoho dalšího) je v akváriu i ukázka kelpového (chaluhového) pralesa - najednou mi přišel jako starý známý, znám ho z potápění a vůbec už nepůsobí tak strašidelně, jako při mé návštěvě v létě. Nezbytnou součástí expozice je vydří výběh. Akvárium se ujímá vydřích sirotků, snaží se je vychovat a nakonec vypustit do moře (při potápění jsme viděli v moři cvičitelku, která svému svěřenci "lovila" jídlo). Ne u všech vyder se to povede, nejznámější odchovanec se tak často producíruje před akváriem, že kolují žerty o jeho zaměstnaneckém poměru s městem Monterey, pevné pracovní době a placených státních svátcích.

	Tuleni obhlížejí pobřeží, brzy usoudí, že dvou nahastrošených turistek se bát nemusí

	Čas oběda...

Z akvária jsme se vypotácely až navečer a s povděkem jsme zapluly do bytečku. Martina mě nabádala, ať si u nich v lednici určitě otevřu Chardonnay, což jsem s radostí učinila. Lesley se nechala poměrně snadno přesvědčit, že už se jí nechce nikam na večeři, a že se spokojíme s chlebem a šunkou. Šla dospat ještě svůj jet lag a já se s rozkoší posadila do křesla s nejkrásnějším výhledem, usrkávala víno a četla si. Takhle nějak bych si, prosím, představovala dovolenou !

Vykládala jsem Lesley o Jerrym, ale vůbec se ho nebála. Možná proto ani tentokrát v noci nepřišel. V pět ráno se rozběhlo topení, abychom měly příjemně vytopeno, až se probudíme. Lesley Ika podezřívá z toho, že i ten pavouk v koupelně byl na dálkové ovládání - zásadně vylézal v její přítomnosti, mezitím co mě pečlivě ignoroval.

	Lesley jak ze žurnálu

	Monterey Bay byla odjakživa rejdištěm potápěčů.

Čekala nás druhá část poznávacího zájezdu. Vytáhla jsem Lesley na Point Lobos, který se zachoval nepěkně ohledně počasí (zima, mlha lezavo), Lesley neměla větrovku, skončily jsme jak dvě děti z chudobince - ona utopená v mojí bundě, já pro změnu Sidovu bundu (ještě že jí nechává permanentně v autě) až ke kolenům. Možná proto všichni tuleni usoudili, že jsme naprosto neškodní blázni - tulení matky vystrkaly na plážičku pod útesem mláďata a bez obav je kojily.

Na seznamu zůstal Carmel a Carmelská misie. Tu v roce 1771 založil františkánský Padre Junipero Serra (1713 - 1784) - původní stavby misie byly dřevěné a padre pravěděpodobně dost strádal i co se potravy týče. Postupem času ale farníci (do roku 1836 bylo pokřtěny přes čtyři tisíce Indiánů) pomohli vybudovat kostel a budovy z pískovce, a také vyprodukovat dostatek potravin. Koncem 18. století byla misie v největším rozkvetu. Bohužel nemoci zavlečené Evropany zdecimovaly místní indiánské obyvatelstvo asi na třetinu a půda byla zabrána hispánskými přistěhovalci. Misie začala chátrat. Roku 1846 převzaly Kalifornii Spojené státy, ale restaurační práce se rozběhly až začátkem 20. století. Během návštěvy USA v roce 1987 navštívil misii i papež Jan Pavel II. Jak vidíte, na Ameriku dlouhá a poměrně pestrá historie, Carmelská misie je velmi známá a hojně navštěvovaná. Takhle na jaře, bez největších davů, má neopakovatelnou atmosféru.

	Vydry jsme na Point Lobos nezastihly, ale zato se konal tenhle srnec

	Carmelská misie

Z misie jsme se dostaly těsně před zavřením ve čtyři hodiny - v půl šestý jsme u Křenů vracely klíče, musela jsem Lesley vyrvat křenímu pohostinství - měly jsme domluvenou večeři se Sidem a chtěli jsme jít brzy spát. V pátek bylo třeba dopravit Lesley na další štaci - do Cottonwoodu, to je asi čtyři hodiny jízdy směrem na sever. Chtěli jsme brzy vstávat, protože přes San Francisko se dá projet tak do půl osmé - později můžete v dopravě strávit libovolný počet hodin, bez výraznějšího posunu.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.