Zprávy 11. září 2001 ... jste určitě viděli. Chceme vás jen ujistit, že jsme v pořádku

Asi nemá cenu předkládat vám tu fotografie toho, co se stalo, ani rozvádět nějaké úvahy. To přenechám profesionálům. Ale třeba by vás zajímalo, jak to všechno probíhá u nás:

Z pondělka na úterek jsme měli domluvený "babystitting" u Madlenky. V Madlenčině věku a při její samostatnosti to znamená v podstatě jen vyzvednout ji ze školy, zůstat s ní přes noc a ráno ji zavčasu vypravit.

Až potud se všechno zdařilo, vzbudila jsem Madlenku a mezitím, co se ona chystala do školy, já jsem si uvařila kafe a četla noviny. V sedm deset ji měli vyzvednout rodiče spolužačky. V sedm patnáct nikdo, Madlenka jim volala, zjistila akorát, že jsou v autě, ale nebyla si jistá, jestli pro ni jedou. Po dalších pěti minutách jsem natáhla přes noční košili lacláče a skočila do auta.

V rádiu běžela nějaká debata o terorismu, ale protože tady se v rádiích neustále o něčem diskutuje (jestli mají černoši nižší platy, jestli existuje UFO, jestli se má povolit klonování), nevěnovala jsem tomu pozornost. Vysadila jsem Madlenku před školou a pustila si rádio hlasitěji. Bohužel jsem nebyla schopná z těch zpráv porozumět, co se doopravdy stalo, protože všichni o tom referovali jako o známé skutečnosti - máme o tři hodiny méně než New York, v té době bylo ve vzduchu už jen jedno z unesených letadel.

Dojela jsem ke Křenům, pustila televizi a běžela vzbudit Sida. Při té příležitosti jsem zjistila, že v peněžence nemám kartičku s telefonními čísly, a že Martině na mobil do Monterey můžu zavolat jen z domova, až vyštrachám číslo. Nechala jsem Sida osudu, aby pobalil, co zbylo a jela (naštěstí bydlíme téměř za rohem).

Martinu jsem vytrhla ze spánku, během deseti minut se jí podařilo zavolat do školy a ujistit mě zpátky, že Madlenka může ve škole zůstat, že škola funguje a o děti je postaráno. Mezitím volal Martině Ik z Evropy, že se asi nevrátí ve čtvrtek, jak plánováno. K nám domů se přiřítil rozespalý Sid se vším, co jsem u Křenů zapomněla. Od té chvíle nám běžela televize a přiznám se, že jsem toho na televizi nakoukala víc za jeden den než za přechozí rok.

Co mě překvapilo? Asi to, že všechno tak strašně připomínalo akční film. Pořád čekám, kdy začnou běžet titulky...
Zničení WTC a poškození Pentagonu (perlička - MSNSB měli na síti titulek - letadlo spadlo na Pentagon a poškodilo jednu část této šetihranné budovy), prezident předčítající dětem, který se uprostřed mírumilovné činnosti dozvídá o útoku, nasedá na Air Force One a v doprovodu stíhaček se přemisťuje na neznámá místa a později má projev z Oválné pracovny... to všechno už jsem viděla v kině. Nikdy jsem netušila, že se to zhmotní v takovýhle horor.
Další překvapení jsou Američané - přijdou mi mnohem méně vyděšení, než třeba lidi v Čechách, přestože se tohle stalo na JEJICH dvorku. Nebo možná právě proto - můžou něco dělat - darovat krev, pomoc s odklízením, poslat peníze.
Poslední (velmi milé) překvapení je televize. Žádné hyenistické záběry, přestože k ním zcela jistě byla příležitost. Zpravodajství běží nepřetržitě, 11. září většina stanic (včetně třeba MTV) zrušila normální program a vysílala celý den zprávy. Po čtyřiadvacet hodin byly vynechány všechny reklamy.

Co dodat? V některých státech začaly pumpy zvyšovat cenu benzínu (vyrostla údajně až na pět dolarů za galon), a prý v některých obchoďácích zažili návaly lidí zásobujících se jídlem a vodou. Tady, v Kalifornii, vypadá všechno jako obvykle. Pro jistotu jsme dotankovali Vozík i Cecilku (ceny benzínu jsou jako obvykle kousek pod dva dolary). Zásobní konzervy, vodu a osm galonů benzínu máme v komoře permanetně kvůli zemětřesení. Nezbývá, než jen doufat, že to všechno vezme nějaký přijatelný konec.

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.