Vraní potok a skalky v národním lese kolem Happy Jack.

Sid ve své přirozené balónové funkci: zátěž bránící neplánovanému odletu.

Slibuji, že už si nikdy nebudu dělat srandu ze zkušeností ostřílených místňáků. Letošní rok dává za pravdu dělení ročních období na zimu a Frontier Days. Chladné a vlhké jaro přešlo v chladné a vlhké léto, takže jsem v půlce července psala Vicky do horké Evropy, ať si na návštěvu k nám rozhodně přivezou i dlouhé kalhoty a bundy. Místní jsou rozmrzelí z chladného léta, ale mně přijde léto bez veder mnohem lepší.

Den Nezávislosti letos připadl na úterý — což je nepraktické pro dělnický kraj, kde šichty na železnici a na ranči neberou ohledy na svátky. Navíc mělo být právě v úterý hnusně — a to u nás znamená bouře, krupobití a/nebo vichr. Soukromé oslavy se tudíž začaly odehrávat s předstihem už o víkendu. Dokonce jsme na jednu byli pozvaní — k babičce kamaráda dětí. Místní babičky jsou vesměs moje generace, abyste si nepředstavovali nějakou vetchou stařenku. Tahle babička má hospodářství na samotě za městem, se slepicema, koněma a s proměnlivým množstvím psů, koček a vnoučat. A soukromou střelnicí. Oslava byla velmi organická (= neorganizovaná) a příjemná. Děti, vnoučata, tetičky, bratranci a hosté přivedli své partnery, dětičky, tetičky a bratrance, a do toho se grilovalo a odcházelo na střelnici a učilo psy aportovat a vily se věnečky — a vedly se řeči. Já jsem, bohužel, měla přes poledne službu v práci, takže jsem dorazila poměrně dost unavená. A tak jsme se Sidem odjížděli ještě před soumrakem — a zlatým hřebem — domácím ohňostrojem. Přesto jsem užila víru společnosti víc než za poslední tři roky dohromady.

Fotím Sida v koši letícího balónu!

Expozice typického helikoptérového střelce z vietnamské války.

V úterý se skutečně pokazilo počasí a v pátek sedmého naši oblast zasáhly kroupy — většina byla velikosti hrášků až hliněných kuliček, ale některé slepence dosahovaly rozměrů pingpongáčů. Trvalo to snad jen půl hodiny — ale za tu dobu jsem přišla o většinu svých pěstitelských pokusů. I brambory byly oholené na stonky. Přežily jakž takž jahody pod pletivem a můj pokusný záhonek divokých kytek. Tyto jsem vysela na jaře a překvapilo mě, jak se jim ve studeném a vlhkém počasí daří. Kroupy pomlátily všechny květy — ale nezničily vlastní rostliny, takže během týdne či dvou záhonek vypadal jako před krupobitím.

S obavami jsem také špehovala drozdí hnízdo ve stromě před barákem — před dvěma lety kroupy utloukly ptáčata — letos tam drozdice vytrvale seděla (i ptáci mají letos zpoždění, začali zakládat hnízda až v červnu) — a po kroupách jsem zjistila, že v hnízdě je jedno čerstvé holátko, které vypadá jako hodně ošklivý ufonek. Během tří týdnů ufonek nasadil peří a pak jsem ho viděla posedávat na větvi — a pak odletěl. Zdá se, že i místní fauna je na krupobití připravená.

Carol plave v teplém přítoku Bighorn River.

Lookout Lake z vyhlídky.

V půlce července jsme už tradičně odjeli na balonářský sraz do Rivertonu. Lisa měla práci — přes léto dělala táborovou praktikantku a trenérku ve stájích voltižového oddílu — včetně sobotního tréninku voltiže dospělých. To, že nemohla jet, nám ušetřilo starosti s hledáním nějakého hodného kozího pečovatele a vyrazili jsme teda jen ve třech — já, Sid a Tom. Náš oblíbený hotel jsme zamluvili telefonicky (protože korporátní webovka tvrdila, že nemají volno) — a gratulovali jsme si, jak jsme to pěkně vyřešili. Přesně do chvíle, kdy jsme stáli my TŘI na pokoji, který obsahoval JEDNU manželskou postel. Naštěstí se nám podařilo pokoj vyreklamovat a dostali jsme jiný, se dvěma manželskými postelemi. Další zážitky už byly pozitivní. Na večeři jsme se rozhodli vyzkoušet novou rivertonskou thajskou restauraci Thai Chef Two, která měla nadšená reviews. Ze začátku jsme byli rozpačití, když jsme v maličkém lokále (hospoda je přestavěná z normálního stařičkého rodinného domku) seděli sami — ale v okamžiku, kdy začali nosit jídla, se rozpaky rozplynuly — tohle byla nejlepší thajská, na kterou jsme narazili za posledních pár let. Do té míry, že jsme tam jedli všechny tři večery téhle minidovolené.

Sid u Snowy Range.

Pišťucha.

Počasí bylo milosrdné a létalo se každý den. V sobotu jsme se dokonce dostali do koše já se Sidem — snad poprvé, co jsme letěli spolu. I to dopadlo dobře — ani po třiadvaceti letech manželství jsme se navzájem z koše nevyhodili. Kromě balonářských zážitků (více v galerii) jsme absolvovali i "dovolenou". V pátek jsme vyrazili do Muzea vojenské techniky v Dubois. Od loňska jsme tam měli dluh, protože tenkrát jsme za odpoledne stihli projít jen druhou světovou válku. Na letošek nám teda zbyla Korea a Vietnam. Přiznám se, že já se moc nenadchnu technickými parametry různých tanků a vohimentů, ale tohle muzeum je úžasné tím, že techniku představuje v rámci politického vývoje a průběhu konfliktů, takže mé srdce dějepisářky jásá.

V sobotu jsme se vypravili do Thermopolis na horké prameny. Koupání v řece je pro mě synonymem prázdnin. Tady je koupání zpestřené o krásné okolí, kdy do Bighorn River teče horká voda z kaskády sintrových krápníků. Letos bylo vody tolik, že se dalo plavat v zátočině pod kaskádou — ale nedalo se plavat ve vlastní — velmi ledové a velmi prudké — řece. Ta byla taky rozlitá až přes rampu pro lodě a část parkoviště. Pozitivní efekt byl v tom, že to odradilo leckterého turistu a taky že po nebezpečné řece neproudily rafty a lodě.

Na turistickém vláčku k bizonům (foto Holger/Vicky).

Návštěva v Box Canyon za bouřky.

Možná vám to nepřijde jako nějaká zásadní dovolená, ale jak jsem zmiňovala už v jednom ze zimních deníčků, my tak nějak nemáme úplně potřebu odjíždět na dlouhé zájezdy. Půl hodiny od města máme státní park s přehradami na kajakování a různými turistickými trasami v malebné krajině poseté skalkami. Hodinu a půl od domu máme pak Skalisté hory (Snowy Range, Medicine Bow Peak). Tu část, kde — na rozdíl od národního parku Rocky Mountain — není přelidněno a kam člověk nepotřebuje bumážky. Takže není problém odskočit si na půl dne na kajak, nebo si dát jednodenní túru ve třech kilometrech nad mořem bez velkého plánování a bez potřeby rezervovat (a platit) ubytování či s sebou vláčet stany a spacáky. Prostě mrkneme na můj rozpis služeb, na předpověď počasí — a buď jedeme, nebo se koukáme pěkně doma z okna, jak bouří a padají kroupy.

Tak jsme se taky rozhodli, že by bylo dobré před příjezdem návštěvy prozkoumat právě okolí Medicine Bow Peak. V půlce června tam byl všude ještě sníh, doufali jsme, že půlka července už bude přívětivější. A taky jsme se chtěli podívat na naše místní horké prameny v Saratoze, kam se dá dojet buď po dálnici — nebo právě přes hory. Průzkumná výprava odhalila, že v horách sníh více méně slezl a že začaly kvést o závod různé kytičky — včetně kolumbínek. A taky jsme načapali pišťuchu, která si hodovala právě na nějakých květech — akorát teda moc nepochopila princip filmování — když jsme se ji snažili natočit, tak znehybněla a čekala, až to přejde. Počasí v horách bylo takové horské, honily se mraky, a tak jsme se rozhodli jen vylézt na nejbližší kopeček a trochu se rozhlédnout, abychom to neměli daleko k autu v případě nějakého průšvihu. Plus jsme tedy chtěli ještě stihnout ty prameny.

Svišť na Snowy Range.

Snowy Range.

V městečku Saratoga pojali horké prameny velkoryse. Kromě městského bazénu je u pramenů postavené koupaliště, přístupné 24/7, se sprchami, záchody a skříňkami. A vybetonovanými bazény — jeden je spíš velikosti (velké) vířivky, druhý je regulérní bazén. Ovšem uprostřed letních veder se bazény ukázaly nepoužitelnými — voda byla moc horká. A tak jsme skončili v mělké řece North Platte pod bazénky, kde chladná horská voda namixovala teplotu do snesitelné úrovně. Velmi rádi jsme pak ale použili sprchy, abychom zpět domů nemuseli jet obaleni pískem a bahnem. Sprchy a záchody jsou velmi primitivní (záchod má nerezovou mísu a postrádá jakékoliv prkénko), ale zato velmi snadno udržovatelné — dá se to pak prostě spláchnout hadicí a hotovo. Usoudili jsme, že prameny je možno zařadit na seznam místních atrakcí — a asi by bylo fajn vypravit se tam v zimě, kdy voda nebude tolik horká.

No a pak už přišlo to naše druhé roční období: Frontier Days. Zhruba čtyři dny před začátkem tohoto slavného rodea udeřila letní vedra, ovšem zpestřená odpoledními bouřkami. Se začátkem rodea k nám taky dorazila konečně Vicky s Holgerem a jejich mladším synkem Nicem. Ten zapadá věkem přesně mezi naše děti, takže i v tomto šlo všechno hladce. Můj jediný problém s návštěvou byl časový. Mezi službami v práci jsem také nechtěla přijít o žádnou legraci, takže jsem se snažila účastnit jejich výletů po okolí. Vydrželo mi to necelý týden — při pohledu na rozpis služeb, kde jsem měla na sobotu naplánováno od čtyř do půlnoci, jsem usoudila, že dopolední výšlap k Bent Rock vykoupený tím, že cestou z Colorada mě vysadí v práci, kde si odchodím dalších osm až dvanáct kilometrů, fakt nedám. Ale zvládla jsem o volném dni můj milovaný Medicine Bow. Vicky a Holgera jsme zanechali focení a užívání si Lakes Trail, který vede nejkrásnější a nejmajestátnější částí národního lesa, a já s Tomem a Nicem jsme přidali do kroku a vylezli až do sedla pod Medicine Bow Peak. To už zase začalo bouřit a tak jsme se sešli všichni u auta a odhlasovali, že NEPOJEDEME na horké prameny do Saratogy, že ráchat se v řece, když to kolem práská, není úplně optimální. Místo koupání jsme si raději dali obědovečeři v místní hospůdce.

Nico & Tom při výstupu do sedla Sugarloaf.

Browns Peak ze sedla.

Dále jsem s návštěvou absolvovala kajakování na Crystal Reservoir — tam se ukázalo, jak moc jsme podcenili přípravu — od naší poslední výpravy hladina vody poměrně dost klesla a romantická zátoka se stala lodím neprůjezdnou, čímž se značně zkrátila kajakovací trasa. Ale návštěva se postupně vystřídala na kajaku i na stezce kolem rezervoáru, takže snad spokojení byli všichni. A v Bunkhouse si kromě muziky a piva mohli konečně vyzkoušet burger z bizona — když už jedete do státu, který má bizona na vlajce, tak byste měli tuto lahůdku okusit. Bizoní maso je méně tučné a více zasytí, než z obyčejné krávy — já ho mám velmi ráda, ale tentokrát jsem vynechala, protože jsem měla pocit, že bych to nebyla schopná sežrat (asi proto, že jsem vůbec nepádlovala a jen se courala kolem přehrady).

V mých pracovních dnech byl s návštěvou Sid na té Bent Rock a v Box Canyon na Vedauwoo. Jeden den jsem návštěvu vysadila ve městě ve víru Frontier Days, kde si mohli obejít místní atrakce spojené s rodeem — včetně muzea a indiánské vesnice. V půlce pobytu jsme měli naplánovaný třídenní výlet ke Karlovi do Rockies. Ovšem člověk míní a úřady mění. Respektive nemění. Do národního parku Rocky Mountain je potřeba — kromě zaplacení vstupného — mít i povolenku ke vstupu, která se uděluje na každý den jen určitému počtu lidí. Povolenky je nutno získat s měsíčním předstihem — včetně plánování, do KTERÉ části parku bude člověk KDY chtít vstoupit. A pak máte smůlu, pokud v určený den nastane třeba blbé počasí — a nebo vám v práci napíší službu (mně), nebo se zrovna ocitnete ve výpovědní lhůtě v zaměstnání a musíte honem honem všechno předávat (Sid). Takže z našeho plánu, že se do Rockies vezme minivan a park si užijeme všichni na jednu povolenku, velmi náhle sešlo.

Vraní potok se tu vlévá do Křišťálové nádrže.

Holger & Nico.

V pondělí jsme tedy návštěvě předali minivan a já vyrazila nezávisle ve svém autě, abych pomohla s ubytováním a zprovozněním Karlova bytu, s tím, že se musím večer vrátit, abych v úterý mohla podávat pracovní výkony. Myslela jsem, že bych se mohla vrátit do Colorada ve středu, ale to zase zasáhlo počasí. V dešti sešlo z nějakých túr a Vicky s rodinou se rozhodli projet celý park směrem na západ, s krátkými zastávkami dle počasí a vyhlídek — a objet Rockies zpět k nám severními průsmyky přes krásný Medicine Bow. To už nedávalo vůbec smysl, vozit do Colorada druhé auto (bez povolenky na průjezd parkem) a pak se pro něj nějak vracet.

Celé to má ale jednu lepší stránku. Stihli jsme opožděně uspořádat malou domácí oslavu Lisiných narozenin. V den jejích osmnáctin, v sobotu devětadvacátého, jsem totiž vyfasovala nečekaně večerní službu (v sobotu mívám obvykle polední) — a tak jsem se musela spokojit s tím, že se všichni za mnou stavili v práci a dostali večeři a zákusek. I jsem stihla s nimi na pár minut promluvit, ale sobotní večer v hospodě je holt rušný.
Lisa k narozeninám dostala jako hlavní dar laptop do školy. Nebylo to žádné překvapení, ale slušný počítač bude na univerzitě potřebovat. Dále dostala nějaké šperky a ozdoby — a dámské náramkové hodinky.
A já mám teď problém — když jsme doma už čtyři dospěláci, jak mám potomkům říkat? Děti? Jasně, že budou moje děti pořád, ale to slovo mi evokuje malá roztomilá stvoření. Možná bych mohla zkusit Karlovo označení pažravci?

Vicky & Holger na cestičce "Cliffhanger".

Směrem k Chameleonovi a Hidden Falls.

Děti / potomci / pažravci také začátkem srpna převzali univerzitní byt, čímž nám nastaly další starosti a vydání. Byt je sice zařízený, ve smyslu, že tam mají postele a sedačku a jídelní stůl; kuchyně obsahuje funkční linku, sporák s troubou a lednici s mrazákem, ale spoustu věcí jsme museli pořídit my. Od povlečení (postele jsou zase jiné velikosti než máme doma) a ručníků přes odkapávač a vysavač až po věci jako lampičky a kancelářské stolky a židle. A pokaždé, když tam člověk přijede s jedním nákladem, tak zjistí, že hele a ještě rohožka a ještě ubrus a ještě příbory — furtundfurt něco. Na druhou stranu, pokud to půjde dobře, tak by Tom s Lisou mohli v tomhle bytě zůstat až do konce studií — čili je to skutečně další dlouhodobá domácnost.

Začátkem srpna se nám návštěva vrátila ještě na dva dny; stihli jsme s nimi krásný výlet na Hidden Falls tady v našem nejbližším státním parku. Prozíravě jsme plánovali — u vodopádů jsme v poledne vyvstali de facto sami, protože všichni ostatní turisti buď odešli na oběd (potkali jsme nějaký tábor, který právě odcházel) a nebo se šli koupat až po obědě (opět, potkali jsme několik velkých skupin). A když jsme se blížili zpět k autu, začalo hřmít; cestou do hospody jsme projížděli průtrží. U hospody ale už zase jen kapalo, stihli jsme se před dalším plavákem schovat hezky pod střechou u piva. Asi bychom měli účtovat nějaký poplatek za profesionální domorodé průvodcovské služby a poručení větru dešti.

Celkově se s koncem Frontier Days značně zhoršilo počasí. Ochladilo se a bouřky s kroupami do velikosti hrášku jsme si zvykli považovat za mírné počasí. Ze šatníku jsme zase vytáhli bundy a mikiny. S odjezdem návštěvy na mě padnul takový podzimní pocit — že "prázdniny" už končí a čeká nás zase zima. Rozhodla jsem se, že je nejvyšší čas zkusit se podívat na Medicine Bow Peak — v okamžiku, kdy loňský sníh UŽ v podstatě odtál, a letošní JEŠTĚ nenapadl.

Trasa se jmenuje "Pinball".

Hidden Falls = Zašitý vodopád.

Ukecala jsem na tuto akci Sida a Toma poté, co jsem je ujistila, že na Peak se mnou nemusí. Jen co se mi sešel volný den v práci s předpovědí do hor "převážně slunečno", zabalili jsme si větrovky a vyrazili jsme. Když jsme se blížili ke Snowy Range, začaly se za tímto hřebenem kupit mraky, ale samotná skalní hradba se hřála ve slunci ještě když jsme parkovali. Krupobití nás chytlo nějakých dvě stě metrů od auta, takže jsme se doběhli schovat zpět pod plechovou střechu věrného autobusu. Bouřka se za chvíli přehnala a zase bylo "převážně slunečno", a tak jsme učinili druhý pokus.

V sedle, kde se setkává stezka od Lewis Lake (po které jsme přišli my) s naší oblíbenou Lakes Trail z druhé strany od Mirror Lake a nabízí třetí variantu — nahoru na Medicine Bow Peak, jsme dlouze svačili a zvažovali, co dál. Mezitím nás předběhla skupina mladých Greenies (hipstrů z Colorada) a Tom i Sid se nakonec rozhodli pokračovat se mnou nahoru. Bylo jasné, že sestup bude pro naše stará (artritická) kolena těžší než výstup nahoru — akorát jsme ještě netušili, jak moc.

Když jsme byli na dohled od sloupku trčícího do nebe a vzbuzujícího klamný pocit, že už se jedná o vrchol, zase se zatáhlo a začalo poprchávat. Greenies cválali dolů s tím, že se blíží bouře a že už byli vlastně skoro na vrcholku, že cesta od sloupku vede už "rovně". Já jsem hlasovala pro to, abychom došli ke sloupku a vrátili se. Sid tvrdil, že to není vrchol a aby se šlo dál. Než jsme se dohrabali ke sloupku, začalo být jasné, že nás bouře mine — a nad hřebenem se objevilo modré nebe. I nafotili jsme bouři postupující údolím Lookout Lake — a pokračovali dál. Ocitli jsme se zase v nádherném slunečném dni a stezka se skutečně sklopila více do horizontálního směru a vedla pod hřebenem s krásnými vyhlídkami.

Bent Rock = Ohnutá skála.

Vážka u Ohnuté skály.

Medicine Bow Peak má 3663 metrů; myslela jsem, že jsme dostatečně aklimatizovaní, když žijeme v osmnácti stech a při posledním výletě s návštěvou jsme se dostali až do nějakých 3400 metrů. Nicméně pod vrcholkem se mi začala točit hlava tak, že jsem si na chvíli musela sednout. Malá poznámka — příště bych fakt neměla zapomenout vzít si na takovou túru ventolin. Zastávku jsme ale nepromarnili — pozorovali jsme sviště vyhřívajícího se na vyčnívajícím kameni nad údolím. Nenechal se nijak vyrušit naším příchodem, po čase si pozval kámoše (zřejmě mládě?) a pak se k nim začal blížit třetí svišť. Čekali jsme, co se stane, ale svišti se ignorovali. A nám zbývalo doklepnout pár posledních metrů na skutečný vrcholek.

Stezka se přehoupla na hřeben a nastala nejnáročnější fáze výstupu — vrcholek se skládá z obrovských kamenů, po kterých musí člověk poskakovat a přeskakovat obrovské díry, kde by si mohl zlámat nejen nohu. Část byla pokrytá relativně pevným sněhem, takže jsme šli kus po něm — sice to klouzalo, ale i tak se to zdálo bezpečnější. Úplný konec byly už jen šutry; přesto jsme se tam nějak doštrachali (kameny skutečně různě štrachají a zvoní a duní).

Na vrcholku jsme si dali sváču, ale dost tam foukalo — a navíc se zase na obzoru začaly kupit mraky. Usoudili jsme, že nastal čas posunout se z nejvyššího hromosvodu v širém okolí do nižších poloh. Tady se objevil na stará kolena problém — tentokrát ne moje, ale Sidova. I sesouvali jsme se dolů pomalu, mnohem pomaleji, než by bylo záhodno. Bouřka nás chytla asi v polovině kopce. A protože jsme se pohybovali tak vysoko, skládala se především z velmi vlhkého sněhu a krup. Jsem ráda, že jsme byli všichni zaopatřeni klobouky; dostat kroupou do obličeje není nic příjemného. My s Tomem jsme se snažili před bodajícími kroupami schovat za kámen, ale bylo nám to prd platné. K problému Sidových kolen se přidal problém s mokrým kamením a kluzkými kroupami.

Snowy Range: výstup na Medicine Bow Peak.

Když jste v krupobití na hoře, duha se dělá v údolí.

Legolase Toma jsem přesvědčila až dole v sedle, aby se vydal do auta napřed — to už jsme byli všichni promočení a promrzlí na kost, přestože pršet dávno přestalo a nad údolím se objevila nádherná dvojitá duha — ale nechtěli jsme pajdajícího Sida nechat nahoře na hoře samotného. Celý výšlap má trvat něco pod tři hodiny, nám to se svačinami, focením, schováváním se před kroupami a opatrným sestupem zabralo skoro dvakrát tolik. Jestli vás zajímají nějaká čísla, tak túra je pět a půl kilometru (3,4 míle) dlouhá a má převýšení 388 metrů (1272 stop).
Pokud vás zajímá zcela subjektivní shrnutí — tohle je snad nejkrásnější místo, které znám. Máme to tam obchozené z mnoha stran, ale výhledy z vlastního Medicine Bow Peak jsou zcela bezkonkurenční.

Ve čtvrtek po výšlapu jsme jeli celá rodina do Laramie, donastěhovat a dozařídit dětem bydlení. V neděli se tam pak Tom už stěhoval úplně, protože v pondělí mu začínalo školení. Upsal se, že bude dělat vedoucího adaptačního týdne pro prváky, který pak začínal v pátek stěhováním novým studentů na koleje — prvačka Lisa ho následovala ve čtvrtek. Tím vlastně skončily prázdniny i pro naše studenty — a tím pádem vyhlašuji Medicine Bow Peak za zlatý hřeb letošního léta a velmi případnou uzávěrku prázdnin.