Hugo je pořád takové mazlivé kotě.

Guido lidem moc nedůvěřuje.

V týdnu po kozí výstavě odjely naše děti do Kalifornie. Lisa začala na jaře vypouštět pokusné balónky na téma, že by chtěla na "road trip" — prostě na výlet. Já i Sid jsme jí navrhovali místa, kam bychom se mohli podívat — ale bylo jasné, že Lisa si svou dovolenou nepředstavovala ve společnosti nudných rakváčů. Vymyslela, že by se jela podívat na graduaci své kalifornské kamarádky Lucy — ale představa toho, že dvoutisícovou vzdálenost pojede sama autem, se nelíbila nám. Nakonec teda Lisa zaháčkovala Toma jako kompromis mezi tím, že by jela sama, nebo s rodiči. Tomova účast taky trochu vyřešila problém s tím, že Lisa není plnoletá — aby ji například ubytovali v hotelu.

Myslím, že nemusím nikomu vysvětlovat, kolik nervů a spánku mě tohle stálo. Na druhou stranu — chápu touhu po samostatnosti a po dovolené. Tom skončil prvák univerzity se samými áčky, rozhodně se neflákal. Lisa taky dostudovala high school se samými áčky, dostala stipendium na univerzitu — a poslední dva roky chodila třikrát týdně do práce na veterinární kliniku. Mít pár dní na to, aby se jen tak poflakovali, nám přišlo jako dobrá duševní hygiena. Nebudu vás napínat, vrátili se v pořádku — na tachometru natočili 2700 mil. Byli u oceánu, v redwoodech i na té graduaci — a nakonec s partou kalifornských kamarádů v zábavním parku.

Výlety musíme přizpůsobovat počasí.

Jezera ve státním parku jsou krajinově vděčná.

V době jejich nepřítomnosti mi začala skomírat slepička Pepper. Zešednul jí hřebínek, držela se stranou od ostatních slepic a měla "průjem". Protože jsem chovatel hipster, vzala jsem slepici k veterináři — a trpce jsem litovala, že tu nemám Lisu a nemůžu slípku poslat s ní "do práce". Musela jsem ji tam ráno odvézt a nechat, až veterinářka bude mít chvilku mezi naplánovanými návštěvami, aby se podívala na naši pacientku. Doufala jsem, že mi řekne, že je slepici třeba odčervit. Já dávám slípkám jen křemelici, neodčervuju chemicky, protože mi přijde absurdní slepice napůl trávit (a dva měsíce nesmět konzumovat vejce). Bohužel se ale ukázalo, že Pepper měla pokaženou vejcotvorbu a v nějaké fázi jí zadržené vejce perforovalo vnitřnosti — a to, co jsem pozorovala, už byl důsledek rozsáhlého zánětu. A tak jsem přišla o slepičku. Ne, nešla do polívky — v zásadě proto, že bych si při konzumaci člena rodiny připadala jako kanibal, ale to mým tvrďáckým známým neříkám — zdůvodňuju svou útlocitnost tím, že mi nepřijde rozumné konzumovat NEMOCNÉ zvíře. Což mi skutečně nepřijde.

Konečná.

Kajak si vyzkoušel i Sid.

Po návratu dětí jsme se s Lisou vypravili do Colorada k Ashley — a vyfasovaly jsme kocoury. V podstatě od nastěhování se na ranč do Wyomingu zvažujeme pořízení venkovní kočky. Máme kozy a slepice, potažmo skladujeme seno a zrní — a kromě divokých králíků a myší se nám do chlívku na podzim nastěhovalo hejno vrabčáků. To, že ujídají z krmiva, mi nevadí tolik jako to, že rozklobávají izolaci chlívku a dělají neuvěřitelný bordel. Doufáme, že kočky budou držet tyhle škůdce trochu v lati. Příroda zřejmě krizi taky zaznamenala a u kompostu jsme zahlídli hranostaje — což je sice fajn co se týče likvidace králíků a myší — ale co když se téhle lasičce zalíbí kurník a vejce a slepice?

Tři roky jsme tak nějak doufali, že si nás nějaká kočka vyhlídne a najde — ale to se nestalo. A najednou volala naše kalifornská kamarádka Ashley, jestli nechceme Huga a "Starého Kocoura". Hugo je kotě, které se v roce 2020 ocitlo v našich kalifornských stájích společně se svým bratrem. Bratříček záhy zmizel (obáváme se, že ho sežral kojot nebo něco takového) a osamělý Hugo si pořád chtěl hrát s našimi kůzlaty — Plutem, Rocketem a Casperem. Kozy pro kočičí hrátky neměly moc pochopení, ale my, lidé, jsme si přítulného kocourka oblíbili. V létě v horách hořelo a stáje se evakuovaly — a Ashley se podařilo odchytit Huga a ještě dalšího starého kocoura — nezvyklé na zavírání doma — a evakuovat je i se svýma dvěma dalšíma kočkama. Teď, po třech letech, se Ashley stěhovala do Colorada do podnájmu, kde nemůže mít tolik koček — a napadlo ji, jestli bychom Huga a Guida (tak jsme pokřtili starého kocoura my) nechtěli. Tak se to tak pěkně sešlo.

Parkoviště před Bunkhousem.

Šotouši měli svátek.

Kocouři zatím bydlí s dětmi v basementu — vypuštění ven plánujeme záhy. Hugo je stále stejný, v podstatě přítulné kotě — ovšem je to potomek divokých koček, tak je pořád i relativně malinký — holt se po generace pořádně nenajedli. Guido je pořád poměrně divoký a zpočátku na nás jen syčel z nějakého kouta. Po třech týdnech na sebe občas nechá sáhnout, ale mazlivá kočka nebude nikdy. Ale je to Hugův společník, tak to nějak zvládneme — zvlášť když od něj potřebujeme hlavně to, aby trochu citýroval divou zvěř.

Pokud jste nabyli dojmu, že jsme se zahrabali na ranči a pozemku, tak je to pravda jen částečně. Pořád ještě máme tendence utíkat od všeho do hor — ale na rozdíl od Kalifornie, kde se dalo vyrazit skoro kdykoliv, musíme tady své touhy poměrně ovládat s ohledem na počasí. Letošní letní bouřky, které nasvěcují celou oblohu, jsou velmi romantické — zpoza okna doma, když víte, že vaše auto je v garáži nebude rozmlácené kroupami. Dále musíme zohledňovat moje služby v práci — Sid si může svou práci dělat v deset dopoledne stejně jako v osm večer, já se holt musím dostavovat na určité hodiny — a situace je stále proměnlivá, rozpis na týden dostávám v sobotu, což moc nepřeje nějakému plánování. Zase na druhou stranu — nádherné (Skalisté) hory máme zhruba devadesát minut jízdy od baráku — tudíž tam můžeme vyrazit na otočku, jakmile se sejdou příznivé okolnosti. A to ani nezmiňuji řetězec parků a národních lesů, který se táhne šedesát kilometrů s převýšením sedm set metrů od města podél Vraního potoka až k pramenům.

Lake Marie z dronu.

Mirror Lake.

Rekreační oblast nejblíž k městu, státní park Curt Gowdy, nabízí — kromě příšerného kempu s bydlíky a záchodky — krásné turistické a kolařské trasy a tři přehrady. K nejvýchodnějšímu jezeru se navíc dá dojet prašnou zkratkou z obce Gilchrist, takže jsme Crystal Lake Reservoir zvolili jako nejlepší zkušební terén na můj nový kajak. Po takové loďce jsem zatoužila loni v létě, když jsem si v rámci Tomovi rozlučky s oddílem vyzkoušela kajak spřátelené rodiny. Bylo jasné, že potřebuji kajak jezerní = nepotopitelný, protože z desítek metrů hloubky kajak člověk nevyloví — navíc s kýlem, aby držel stopu. Na vody po českých řekách jsme používali lodě, kde se sedělo uvnitř (a na divočí vodu bylo potřeba špricdeku) a které neměly kýl, pročež byly mnohem živější a ovladatelnější.
Dalším problémem je délka lodě — korbička pickupu má dva metry, kajaky mívají spíš čtyři... našla jsem jen jeden, který má jenom 2,5 metru, takže se vejde na korbu se sklopenými dveřmi. Ráda bych poradila, že nemohu doporučit systém se zvednutými dveřmi a zvednutým zadním oknem — na prašných silnicích a v terénu vám otřesy rozbijí okno o čouhající loď. Nemáte zač.

Mám společnost.

Lookout Lake.

Kromě nehody s oknem se mi kajakování zalíbilo — je to outdoorový sport (jiný než chození — v práci nachodím za směnu něco kolem deseti kiláků) a jezera v Curt Gowdy jsou krajinově vděčná — lemovaná nádhernými skalními útvary. Sid z mého prvního výletu natočil video, takže předkládám jako důkaz. Upozorňuji, že dát jako doprovodnou muziku ke staré bábě pádlující na rybníčku "Hudsonské šífy" byl jeho nápad.

Sid natočil i další zajímavá videa. Začátkem června vyrazila největší funkční parní lokomotiva Big Boy 4014 na cestu na výstavu do Omahy — doslova pod vlastní parou a po vlastních kolech. Mezi místními i vzdálenějšímí šotouši to byl veliký svátek a i v řídce osídleném Wyomingu se na venkovských polozapomenutých nádražích sešlo i několik desítek nadšenců, přestože se Big Boy přesunoval ve všední den dopoledne.

Balón se nejmenuje Nemo, nýbrž Willy.

Všichni jsou připravení, ale letět se nemůže kvůli mlze.

Sid vyráží na své výlety s dronem obvykle sám — protože pak sedí někde s maskou přes oči a nevnímá okolí, což je pro případné společníky nuda. Nebo taky vyráží ve dny, kdy jsem v práci. Na jednom takovém, pro změnu houbařském, výletě si ale podvrtnul kotník, což ho vyřadilo na pár týdnů z provozu — a tak jsem letos jela obhlídnout Mirror Lake sama. V téhle výšce (10,600 ft = 3250 mnm) bylo i v půlce června spousta sněhu — ovšem právě ve fázi, kdy se hluboké měkké závěje střídaly s holou (případně zbahněnou) půdou — ani na sněžnice by to nebylo, člověk by je musel furt sundavat a nandavat. Došla jsem tedy jen k moréně, odkud je výhled na Lookout Lake. Tam jsem se usadila na kameni a kochala se, když jsem najednou měla pocit, že mě někdo pozoruje. A skutečně — asi pět metrů ode mě seděl na kameni svišť a zkoumal okolí. Nijak se nenechal vyrušit, když jsem sáhla po telefonu a začala ho fotit. Nakonec mě obešel a začal něco kutit za velikým kamenem přede mnou — ale vcelku se nezdál nijak rozhozen mou přítomností — a nakonec velký kámen podlezl a přišel ke mně snad na dva metry. Kromě krásných fotek mám teda ještě navíc zážitek se zcela nevzrušeným svištěm. Jedna má teorie je, že tak strašně smrdím kozama, že jsem mu nepřišla vůbec nebezpečná.

Tom a Sid na balónech.

Hon na balóny má svá úskalí - třeba bažinu.

Samozřejmě, že Sidovi se sešel zvrklý kotník s operací zákalu na pravém oku. A s balonářským víkendem ve Fredericku. Konec června jsme tedy měli velmi nabitý. V pondělí Sid vstával v pět ráno a jel na předoperační vyšetření do Colorada. V úterý vstávali Sid s Tomem v půl šesté a jeli na operaci (Tom dělal řidiče, já a Lisa jsme byly v práci). Ve středu přijela Jeanne s Tomem a psem Chasem — a zůstali na jednu noc do čtvrtka. V pátek jsme vstávali ve čtyři ráno na balóny. Než jsme balón postavili, přiřítila se mlha a měli jsme s lítáním po ptákách. Já jsem honem jela domů, abych se stihla umýt, převlíct a dostavit se na jedenáctou na pracoviště. V sobotu jeli na balóny jen Tom se Sidem — já jsem měla dvojitou šichtu v práci a chtěla jsem se před tím vyspat. Opět se nelítalo, pro změnu kvůli větru. Sid se vrátil domů skuhrající s oteklým kotníkem a prohlásil, že v neděli nevstává. V neděli jsme tedy jeli na balóny jen já s Tomem — a lítalo se, takže jsme si užili i honění balónu a podobných radostí. Pak už nám ale nezbylo sil na piknik v parku a jeli jsme domů.

Musím říct, že tento způsob léta se mi zdá poněkud náročný. Kromě fyzicky náročného zaměstnání, mám ještě spoustu práce na pozemku — také vesměs fyzicky náročné, přestože na spoustu činností úkoluju Toma. Z pohledu rančerky se najednou americký systém letních prázdnin od půlky května do půlky srpna zdá velmi účelný — to je ta část roku, kdy je třeba orat, kopat, stavět ploty, sekat, sázet a sít. Nevím teda, jestli zvládnu do půlky srpna "sklizeň" — ale vzhledem k tomu, že mám v zemi plodiny s devadesátidenní dobou růstu, tak bych to měla stihnout. Oproti prvním usedlíkům mám ovšem navíc záchvěvy sociálních interakcí (třeba balóny a kozí výstavy a návštěvy), a pak mám zcela moderní představy a potřeby relaxace — kdy vyrážím ven za nějakým dalším sebezničujícím zážitkem jako kajakování nebo chození po horách.