Na dovolené jsem si užila koupání v rybníku...

...a ježdění na kole.

Myslím, že jsem nikde nezmiňovala problém, který mi přineslo deštivé léto s kozenkami — tráva na prérii vyrostla až někam do mého pasu — a kozenky se začaly bát chodit na pastvu. Ta tráva do pasu je řídká, ale krásně chrání půdu před větrem a potažmo vysychání, a v patrech pod ní rostou nižší trávy a kytičky, nicméně faktem zůstává, že moje trpasličí kozenky přes trávu nevidí a tudíž jsou nervní, zda se někde neschovává nějaká šelma. Zkusila jsem prosekat strunovou sekačkou cestičky, ale pořád to nestačilo. Z absurdity situace, kdy mám vysokou trávu, kterou kozy nespásají a nespásají ji, protože se takhle vysoké trávy bojí, jsem si poněkud zoufala. Několik týdnů jsem tedy kozy na pastvu vláčela — a to doslova — nasadila jsem Večernici obojek a vlekla ji násilím za sebou, aby pak ostatní kozy velitelku následovaly. Bylo to frustrující a únavné, ale nakonec se podařilo kozy přesvědčit, že teda budou chodit ven. Čemuž částečně pomohlo to, že jsme při těchto výpadech trávu částečně sešlapali a částečně spásli (já jsem jen šlapala a nepásla se) — a částečně tráva dozrála a uschla a zřídla.

Dost se mi ulevilo, protože jsem na začátek září začala plánovat cestu do Evropy — a s dětmi na univerzitě a Sidem v práci v Coloradu bylo čím dál tím urgentnější, aby kozenky byly samostatné a schopné a ochotné postarat se o svou stravu bez neustálé péče. Stačilo, že jsem byla vynervovaná z cesty jako takové — muset se ještě nervovat kvůli zvěři, tak snad nikam nejedu.

Čím jsem starší, tím hůře snáším cestování letadlem. Do Wyomingu jsem se stěhovala proto, abych měla kolem sebe co nejméně lidí — sedět po mnoho hodin s několika sty spolucestujících je pro mě skutečné peklo. Další pekelný rozměr je ta bezmocnost — člověk je odkázaný na dovednost pilota, a když ten něco splete, tak máte smůlu. Ne, že by třeba ve vlaku či autobuse člověk taky nezávisel na řidiči, ale v případě nehody má ještě pořád velkou šanci, že odejde po svých. A může se rozhodnout vystoupit, změnit trasu či dopravní prostředek, vrátit se, či jen cestu přerušit — z letadla si jen tak nevystoupíte. A co víc, v podstatě se nemůžete ani pořádně hnout, jste namačkaní na miniaturním sedadle, bez možnosti si jen třeba natáhnout nohy, většinu času uvěznění buď povinnými pásy, nebo sklopenými stolečky s něčím, co předstírá být stravou vhodnou k lidské konzumaci — a nebo prostě tím, že váš soused spí. Jste odkázaní na dobročinnost letušek, které se ne vždy cítí být v dobročinné náladě. Zkrátka cestování letadlem mi přijde velmi nehumánní a nedůstojné. Zvlášť, pokud se jedná — jako v mém případě — o transatlantický let, řádově deset hodin dlouhý.

Zámek Schleißheim není kulatý - jen obrovský - sešití obrázku do panoramatu způsobí optický klam.

I pojala jsem letos geniální plán, jak využiju toho, že se Vicky přestěhovala do Mnichova, a poletím JEN do Mnichova, přespím u Vicky, a až další den pojedu do Prahy vlakem. Vlak je, samozřejmě, mnohem pomalejší než letadlo. Let by byl zhruba hodinový, vlak jede pět a půl hodiny. Ale když k tomu člověk připočte dvě tři hodiny čekání na přípoj na klaustrofobním přelidněném letišti, a pak zhruba hoďku čekání na kontroly a bágly — a pak cestu z Ruzyňského letiště do města, tak už to vychází vlastně ve prospěch vlaku. Navíc vlak přijede na Hlavní nádraží, do centra Prahy, na zastávku metra, zatímco Ruzyňské letiště je v totální dopravní řiti, s nesmyslnými cenami za parkování, za taxíky a za všechno. Ráda bych poznamenala, že Ruzyňské letiště považuji v tomto ohledu za jedno z nejhorších na světě. Všude jinde mají (z pochopitelných důvodů) také letiště mimo město, ale vede k němu linka metra nebo vlaku, která vás za poměrně rozumnou sumu dopraví rychle DO města nebo k dalšímu dopravnímu uzlu. A podobně se dopravíte na letiště bez spolupráce rodiny a rodinných aut — a můžou vám přijít lidi naproti / vyprovodit vás bez toho, že by se musela plánovat přeprava osob a zavazadel jak vylodění v Normandii.

Pohled dovnitř "Nového zámku".

Když se ukázalo, že náš děda bude mít začátkem září operace zákalu a bude potřebovat doprovod z kliniky, neváhala jsem, a zamluvila letenky do Mnichova. A v tom okamžiku mi došlo, že navzdory mým prohlášením, jak dovolené vlastně ve Wyomingu nepotřebujeme, se na DOVOLENOU těším. Ve Wyomingu si nemusíme brát dlouhá volna kvůli tomu, abychom jeli do hor a do přírody obecně. Nicméně jsem nějakých patnáct měsíců neměla dovolenou ve smyslu, že člověk změní scenérii, odloží problémy a každodenní starosti a bude NĚKDE JINDE na delší dobu než víkend. Od června 2022 pracuju tři čtyři dny v týdnu, což mi obvykle dá dost času se trochu vzpamatovat (i když musím říct, že vyměnit pobíhání na place a nošení těžkých talířů za například přehazování kompostu až takový relax není) — ale i při těch mých dnech volna nade mnou visí to, že zítra, nejpozději pozítří, už zase "musím" někam jít a podávat výkony. A tak jsem se začala těšit na přestávku v povinnostech a neúprosném režimu služeb.

Už dlouho žiju v přesvědčení, že jsem cestovní Calamity Jane — že prostě přitahuju průšvihy, ulétlá letadla, zpožděné vlaky, rozbité autobusy, zrušené hotely a ztracená zavazadla. I připravovala jsem se na cestu pečlivě — ztraceným zavazadlům jsem hodlala čelit tím, že jsem žádné odbavené zavazadlo neměla, nacpala jsem vše potřebné do příručního kufříku a baťůžku, který jsem vydávala za "kabelku". Tím jsem se připravila i na dobíhání dopravních prostředků, zmatené cestování a možnosti, že budu vláčet všechen svůj momentální majetek někde po nekonečných schodech.

Schloss Schleißheim: barokní zámecké zahrady ve stylu Versailles.

A dobře jsem udělala. Letiště v Denveru je další z kategorie "nejhorší na světě" — sice doprava je tam o něco jednodušší než na to pražské, ale celková zmatenost a neexistence informací a cedulí, tvoří vnitřní okruh tohoto peklíčka. Sid mě vysadil před letištěm, po vlezu do budovy dveřmi nadepsanými "ODLETY" jsem zjistila, že se musím stejně dopravit o patro níže k bezpečnostní prohlídce. Tam jsem vystála frontu, aby mi úřednice u vstupu do prostoru sdělila, že můj boarding pass nefunguje s jejím strojem a že musím zpět do patra a vytisknout si nový. Takže jsem zase musela projít půlku letiště ke schodům, a zase půlku letiště o patro výše, abych si vytiskla další boarding pass. Ten už mi teda prošel strojem, ale ochranka byla vyvedená z míry tím, že si vezu jídlo — mám bezlepkovou dietu a nehodlala jsem se dostat do situace, že budu mít na vybranou být buď hlady nebo riskovat střevní příhodu. Netušila jsem, že vakuové balení sýra, pytlíček křížal a pytlíček brambůrků jsou takové bezpečnostní riziko. Kufr je taky hrozně zajímal — moje babička by na mě byla pyšná — inspekce odhalila jen čisté a zánovní prádlo.

Schloss Schleißheim: barokní zámecké zahrady ve stylu Versailles.

Pak šlo nějakou dobu vše hladce — dala jsem si na letišti polívku, našla svou bránu, nalodila se do letadla; dokonce jsem skončila na sedadle u okýnka, které jsem si byla vybrala. Spolucestující na dalších dvou sedadlech vypadaly neškodně — dvě předpubertální holčiny, které cestovaly bez doprovodu (tj. starala se o ně letuška). Problém s holčinami byl, že naprosto nechápaly, že když potřebuju projít ven, tak mi nestačí, že vytáhnou nohy z prostoru mezi sedadly — zvlášť když předchozí řada má sedadla sklopená, takže se nemůžu postavit. No plazila jsem se přes ně několikrát, ale k osvícení nedošlo. Nedošlo k němu, ani když jsem na sebe vylila pivo — můj stoleček byl vemi mírně sklopený a pivo po něm velmi pomalu sjelo až na můj klín, zatímco já jsem vybalovala příbor. Skončila jsem totálně prolitá smradlavým mokem, nateklo mi to do tašky, co jsem měla pod nohama, i na sedadlo. Mladice se mi nepodařilo zvednout, aby mě vypustily ven. Letuška se přicourala až asi za pět minut a sice mi přinesla náhradní plechovku, ale na prolité sedadlo mi poskytla tři papírové ubrousky. Nakonec jsem teda musela holčiny zvednout, vyrvat se ven, dojít na záchod, komplet se převlíct a nafasovat si papírové ručníky na sklizení kalamity.
Další problém s dívčinami byl v tom, že holka vedle mě celou dobu (byl to noční let a většina lidí pospávala) měla puštěnou televizi s řvavými blikajícími animovanými postavičkami — a u toho hrála něco na telefonu. Blikání obrazovky jsem odstínila takovým tím krytem na oči, ale neustálé drobné chvění sedadla, jak ťukala do telefonu, jsem neměla jak odrušit.

Lustheim - původní lovecký zámeček, který je s "Novým zámkem" spojen vodním kanálem a fontánami.

Nicméně všechno zlé je zřejmě k něčemu dobré — pasovou kontrolou v Mnichově jsem prošla tak bleskovou rychlostí, že jsem se v letištní hale ocitla ještě dříve, než Vicky, která mi jela naproti. Vicky tvrdí, že jsem byla tak rychle odbavena proto, že celníci usoudili, že osoba smrdící pivem je "místní" a do Mnichova patří.
S Vicky jsme odjeli pár stanic vláčkem S-bahn — tak jako všude v civilizovaném světě, kromě Prahy — a zbytek k nim domů došly pěšky. Tam jsem dostala na vybranou — zda chci sprchu a postel, nebo zda bych si chtěla zaplavat s Vicky v místním rybníku. Zvolila jsem, samozřejmě, rybník. Ten je velmi luxusní záležitost, obrovský, hluboký, ze tří čtvrtin obklopen stromy a loučkami — a písečnou pláží, kde se děti můžou rýt a hrabat. A samozřejmě tam nechybí stánek s kafem a pivem a občerstvením. Lidí tam bylo málo, a tak jedinou skvrnkou na dokonalosti byla teplota vody. Vicky se tam chodí koupat celé léto, a tak jsem ostudně přešlapovala ve vodě po kolena a koukala, jak se místní důchodci vrhají beze strachu do hravých vlnek. Vicky mínila, že z Wyomingu bych měla být na trochu chladu zvyklá — jenomže ve Wyomingu se nekoupeme v ledových jezerech — ve Wyomingu máme civilizovaně TEPLÉ PRAMENY. Nebudu vás napínat, do vody jsem nakonec vlezla, dokonce jsem si zaplavala — a pak si s chutí dala teplou kávu ve stánku a měla pocit, že jsem na krásné dovolené.

A při cestě do Mnichova člověk nesmí vynechat Biergarten.

Po sprše jsme skočily do auta a odjely do zámecké zahrady. V Oberschleissheimu je soustava zámečků s vodním kanálem a versailleským systémem okrasných zahrad. Spojeno posléze s večeří v pravé mnichovské Biergarten tenhle den neměl chybu, i když začal nenáviděným letadlem a vylitým pivem.

Druhý den jsem dopoledne strávila opět s průvodcem Vicky a to prohlídkou Olympijského parku. K vlaku jsme tentokrát jely na kolech — a zmiňuji to proto, že tohle je aspekt života, který mě nadchnul. Všichni jezdí na kolech — načesané dámy v kostýmkách, instalatéři, děti, babičky, všichni. Na kolech jezdí proto, že je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob dopravy — kola jezdí po vyasfaltovaném pruhu na širokém chodníku — vždy pouze jedním směrem, napravo od silničního provozu a nalevo od chodců. U nádraží jsou stojany na desítky, možná stovky kol — a pokud s sebou máte zámek na kolo, tak si ho můžete i zamknout — a pokračovat dál vláčkem. Samozřejmě, že roli hraje i krajina kolem Mnichova, která je placatá, a tak přeje i městským bicyklům — nemusíte mít žádné našlapané sportovní dělo.
Mně se zalíbila hlavně ta kombinace mírného sportovního výkonu prostřídaného vyhlídkou z věže (tam byl jediným nedostatkem smog — věž slibovala vyhlídku na Alpy, ale vidět bylo sotva na hranice Mnichova). Olympijský park na mě udělal dojem tím, že je i po padesáti letech využívaný. Ubytovny sportovců se změnily vesměs na studentské koleje, park slouží zcela zjevně k rekreaci místních, a haly a sportoviště jsou využité místními oddíly, školami i univerzitou. Všechno je udržované, funkční a využívané, žádné mrtvé chátrající město — a to ani přes pohnutou historii Mnichovské olympiády 1972.

Večerní Schleißheim.

Po obědě (opět na zahrádce) bylo na čase se osprchovat, přebalit bágly — a vyrazit na další etapu cesty — vlakem z Mnichova do Prahy. Jako nejvýhodnější jsme našli možnost od Vicky odjet do Freisingu a tam přestoupit na rychlík z mnichovského hlavního nádraží (a ušetřit si tak cestu do Mnichova a pak vlastně po stejné koleji přes Freising dále do Čech). Ujistila jsem Vicky, že zvládnu vylézt na konečné S-bahn ve Freisingu a najít si nástupiště s rychlíkem, a vydala se napospas osudu Deutsche Bahn.

Ve Freisingu postával na peróně poměrně nervózní dav a i já jsem byla nervózní. Cedule sice slibovala Prahu přes Schwandorf, Cham a Plzeň — ale dále pravila cosi o Zugteil, což jsem se obávala, že znamená rozdělení vlaku. Vicky mě na to upozorňovala už u S-bahn, cestou z letiště — že některé vlaky se časem rozdělí a část vagónů jede jedním směrem a část jiným. Bohužel Němci vůbec necítí potřebu svá sdělení překládat do dalších jazyků — ani třeba do angličtiny; ani u mezinárodních rychlíků. I rozhodla jsem se optat výpravčí, do kterého vagónu si mám nastoupit, když chci do Prahy. Výpravčí mi s manickým úsměvem sdělila, ať si sednu kam chci, protože tenhle vlak stejně končí ve Schwandorfu a dál se pojede náhradními autobusy. Docela ve mě hrklo, protože předchozí večer jsem schválně vybírala vlak bez přestupů, abych nemusela řešit přípoje a shánění kudy kam. A o žádné výluce nepravila nic ani stránka Deutsche Bahn, ani cedule na nádraží ve Freisingu.

Olympiaturm.

Když jsem nastupovala do vlaku, všimla jsem si páru, který mluvil česky. I našla jsem si místo a šla se seznámit s kolegy a zjistit, jestli oni vědí něco více — v naivní představě, že třeba umí německy a rozumí různým hlášením. Neuměli a nerozuměli, ale během další půlhodiny se seznámili s německým řidičem autobusu, který cestoval ve služebním kupé a tvrdil, že nás ze Schwandorfu poveze autobusem. Deutsche Bahn nám časem odpojila nejen wifinu, ale i klimatizaci, takže jsme si užili skutečně poměrně divokého cestování. V Regensburgu vystoupila většina německých cestujících a zůstalo nás možná pětadvacet, vesměs zmatených lidí, co jsme všichni chtěli dorazit do Prahy. V našich řadách byli dva Němci, kteří mluvili anglicky natolik, že mohli překládat — pak my tři Češi, co jsme uměli anglicky, ale nikoliv německy; paní jedoucí do Domažlic, která mluvila jen česky — a pak asi dvacet amíků, kteří byli odkázaní skutečně jen na to, co jim kdo přeložil. Kromě řidiče, který se držel verze o autobusu a dokládal ji svou přítomností, existovala ještě verze průvodčí, která tvrdila, že ve Schwandorfu musíme přestoupit na vlak na třetím nástupišti a že budeme pokračovat vlakem.

Ve Schwandorfu nastal zmatek — my jsme všichni vystoupili, ale do vlaku začali nastupovat lidi, kteří NEVĚDĚLI, že tam vlak končí, takže průvodčí a výpravčí vyháněli další zmatené cestující z vlaku. Do toho se dohadovali mezi sebou a telefonovali na všechny strany, co teda mají s námi dělat. Řidič autobusu nakonec rozhodil ruce a pravil, že nás teda nepoveze a že máme jít na ten vlak na třetím nástupišti. Na třetím nástupišti žádný vlak nebyl, ale zato se chystal k odjezdu vlak na nástupišti pátém — ke kterému jsme to museli vzít poklusem. Když jsem viděla naše stádečko, jak rve kufry ze schodů do podchodu a pak zase nahoru, znovu jsem si gratulovala k tomu, že mám jen jeden kufřík a batoh.

Vláček Oberpfalzbahn, do kterého jsme se nahrnuli, se sestával z jednoho motorového vagónku a obsahoval — kromě pár místních (a — předpokládám — strojvůdce) — ještě zcela konsternovaného průvodčího — který zjevně netušil, proč se mu do vlaku nacpala výprava lidí kvákajících anglicky, navíc obdařená větším množstvím kufrů a zavazadel, s jízdenkami od Deutsche Bahn (kontrolu jízdenek vzdal asi u desátého ztroskotance). I on nakonec trávil většinu jízdy na telefonu — německy nerozumím, ale soudím, že zděšeně zjišťoval, co má s touhle bandou zmatených a rozčilených lidí dělat ve své lokálce. Nakonec se ale ukázal býti mužem na svém místě — byť nemluvil a nerozuměl anglicky, tak nás na konečné své lokálky vyvedl jako krysař před nádraží a předal do péče — stejně anglicky nemluvícího — řidiče autobusu.

Muzeum BMW.

Mám pocit, že jsem byla jediná, kdo si zachoval humorný nadhled nad situací — rozhodně jsem byla jediná, kdo se (nejspíš hystericky) rozesmál, když autobus na druhé křižovatce chcípnul. Naštěstí řidič hned zase nastartoval a jelo se dál. Nemohla jsem si pomoct — celá situace mi vracela mé divoké mládí, kdy jsem se pohybovala po světě s mezinárodními tábory či kamarády z těchto táborů — kdy jsme cestovali různě podivně, nízkonákladově — a občas se ocitali v místech, kde jsme se nikdo nedomluvili — a přesto jsme ty situace vždycky vyřešili. Zkrátka jsem si najednou zase připadala mladá a perspektivní.

Autobus nás vyklopil před nádražím ve Furth im Wald (= Bavorském Brodu; jeho jméno v němčině ovšem nám, rakousky znalým Čechům, zní jako "pořád v háji"), kde se objevila první závažnější závada. Nádraží bylo mimo provoz a tudíž byly nedostupné i záchodky. A náš vlak měl jet až za hodinu a půl. Nicméně jsem se zvládla domluvit s Němcem, který měl v provozu telefon a data, o tom, kde je otevřená sámoška, a koupit si něco málo k jídlu a pití. Od Vicky jsem nafasovala malou svačinku, nějakou zeleninu a kus sýra, s tím, že jíst nebudu potřebovat, když na večeři jsem už doma. Ovšem čas večeře se blížil a já byla stále ještě na území Bundesrepubliky. Od souputníka jsem se dozvěděla i to, že vlastně máme štěstí, protože alespoň jsme na cestě, byť komplikované a se zpožděním. Jemu volala jeho maminka zděšená zprávami v televizi, které ukazovaly tisíce lidí uvízlé na mnichovském hlavním nádraží kvůli přerušenému provozu na téhle hlavní trati. Maminka prý to definovala tak, že takhle to nádraží nevypadalo od té doby, co utíkali v devětaosmdesátém východní Němci do Západního Německa — tisíce bezprizorních lidí s kufry. Osobně se domnívám, že Východní Němci měli tenkrát alespoň výhodu jazyka — v současné situaci s neochotou Němců podávat nějaké informace v jiném jazyce než němčině, to musel být dobrý chaos.

Vyhlídka z věže na olympijský areál a BMW.

I cítila jsem se šťastně, že jsem přeci jen na cestě a že ještě pořád to vypadá, že v pátek ráno budu moct s dědou jít jako doprovod k jeho operaci zákalu. Když jsme se pak dostali do vlaku a já si mohla konečně dojít na záchod, můj pocit štěstí byl téměř dokonalý — chybějící papír na záchodě byl takovým závanem starého domova, holt jsem si musela připomenout, že je třeba zase nosit při ruce balení kapesníčků. Příjemné překvapení byla i "letuška" rozvážející občerstvení, takže jsem si mohla dát za patnáct korun (67 centů) čaj (mimochodem, byl to nejlevnější čaj, jaký jsem v Česku za celou tu dobu měla). Usadila jsem se v sedadle, četla si knížku a těšila se, že ve 22:17 — s pouhým dvouhodinovým zpožděním — budu na Hlavním nádraží v Praze.

Pozorný čtenář již jistě tuší, kam tím mířím. Zhruba u Dobřichovic se náš rychlík zastavil. Napřed asi na deset minut pro "technickou závadu na trati". Pak jsme popojeli a zase jsme stáli. A nakonec asi půl hodiny v Řevnicích, protože prý trať blokoval rozbitý vagón a na té jedné zbylé koleji se musely prostřídat vlaky v obou směrech. Tím nám vznikla další, zhruba hodinová prodleva. Naštěstí jsme stále měli wifinu, takže jsem zvládla odvolat vítací výbor a krátce po jedenácté jsem se po pěti letech viděla s maminkou. Dokonce jsme stihly poslední autobus z Kačerova, takže další fáze dovolené mohla začít dle plánu — po pěti hodinách spánku vstát a dostavit se na oční kliniku s dědou.