Kvůli počasí se čeká se zahradničením až po Ledových mužích.

Ještě že nám Bryan spravil sekačku.

Sid za dávných a dávných dob strávil jedno léto v Norsku na farmě — za polárním kruhem. Nejpřekvapivější bylo zjištění, že šestitýdenní léto místní obyvatelé využívají do poslední minuty — a nechápou touhu rozmazlených jižanů SPÁT alespoň jednou za čtyřiadvacet hodin. Tady, na jihu Wyomingu, jsme blíže obratníku Raka než polárnímu kruhu — ale díky vysoké nadmořské výšce (jsme tu trochu nad vrcholem Sněžky) se naše vegetační období smrskává na nějakých dvanáct týdnů. To je sice pořád dvakrát tolik, co mají Norové — a máme regulérní noc, takže ani naše cirkadiánní cykly nemají problém s tím, že se chceme vyspat — ale ten tlak na to, že se musí všechno udělat najednou a teď a hned, ten je neuvěřitelný.

Rajčatům je letos zima.

Planý šípek se rozhodl zdivočet a vyslal odnož do prérie.

Sázet zeleninu se má až po Dni Matek (který vychází plus mínus na české Ledové Muže) — oficiální brožura okresu dokonce tvrdí, že poslední mrazy přijdou v průměru 20. května — takže do prvních podzimních mrazů (v průměru 25. září) není moc času na to, aby něco vyrostlo, vykvetlo a urodilo. Vegetace je s tímto systémem zvyklá fungovat — než zapícháte do země čtyři sazenice rajčat, vyroste vám vedle metr vysoký bodlák. Nejvíc mě překvapily sazenice stromečků dřezovce — které jsem začátkem května odepsala jako mrtvé — postupně vyrazily lupínky — ale podle jakého systému, to netuším — stromky zasazené dva metry od sebe ve stejný den vyrašily lupeny klidně s měsíčním odstupem od sebe. Koncem května si troufám říct, že přežila nadpoloviční většina — což je úspěch, když jsem původně myslela, že z pětadvaceti sazenic přežily dvě tři.

Z loňských dvanácti malých smrčků zřejmě nepřežil jeden — což považuji za povolené ztráty — viděla jsem v sousedství i situace, kde museli vyhodit desítky mrazem spálených stromků. Ze dvou rakouských růží, které jsem zasadila loni, zimu přežila jedna — která nádherně kvete. A protože jsem líný zahradník a tu mrtvou jsem pořád nevykopala a nezlikvidovala — tak se mi odvděčila tím, že jí na kmínku raší nové větvičky. I dostává druhou šanci a uvidíme. Celkově se tady asi člověk nesmí s tím zahradničením ukvapit. Podobně mi obrazily černé rybízy, které jsem také považovala za odepsané. A pokusný pidizáhonek divokých květů se po dvou měsících váhání rozhodl odměnit nás nejen variantou květů — ale objevily se i kalifornské oranžové máky — tak máme i závan původního domova.

Oranžová rakouská růže.

Plané višně se nedaly a letos napravují škody napáchané mšicemi.

Růže a meruzalky, které jsem sázela jako větvičky s holými kořínky, jsou po dvou letech mohutné keře plné květů (a rybízů — uvidíme, jestli se mi podaří něco sklidit dřív, než se na to vrhnou ptáci a divá zvěř). Růže se dokonce v mnoha případech rozhodly být skutečně divoké a vyslaly výhonky mimo spořádané řádky s tkaninou a zavlažováním. Chokecherries (něco jako plané višně) si na mravencích a mšicích vyvzdorovaly další růst, a už na nich rostou hrozny malých peckovic. Z toho mám obzvláště radost — dvě léta jsem strávila marnými a tudíž depresivními snahami o záchranu stromků, kterým nad zemí likvidovaly listí mšice a pod zemí likvidovali kořeny mravenci. Zkusila jsem všechno, mýdlovou vodu, křemelici, až po chemické zásahy jako borax nebo postřiky — a už jsem byla smířená s tím, že letos holt mrtvé stromky vyhážu a zasadím tam něco, co mšicím nechutná. Na jaře jsem ale coby poslední pokus stromky pohnojila lógrem — který má mravence odpuzovat — a buď pomohl lógr, nebo dlouhá zima a chladné deštivé jaro — ale mravenci a mšice dali stromkům pokoj natolik, že zvládly nasadit květy a vytvořit plody. (V červnu se mšice a mravenci zase objevili, ale doufám, že to bude zvládnutelné.)
Udělala jsem i pokus s oblepením kmínků pastou na hmyz (mravenci a mšice se nedostanou k listí, protože se přilepí na kmínku), ale toto zjevně není schůdná cesta pro naši situaci. Chokecherries tvoří spíš keříky než stromky, a oblepovat spoustu malých kmínků či větviček je časově nereálné (při zhruba padesáti sazenicích, kdy každá má tři až pět hlavních výhonků, mluvíme o několika stech kmínků) — a při tloušťce kmínků jen několik centimetrů je to neuvěřitelný opruz... a lezení po zemi (keříky jsou pořád relativně nízké) s fólií a pixlou šíleně lepivého lepidla je spíš námětem na Večerníčka (napadá mě Pat a Mat) než na hrdinnou ságu. No zkrátka jsem tuto cestu vzdala a zavrhla.
Nakonec — v práci se mi už podařilo přesvědčit konsternované kolegy, že si použitou kávu z kávovaru neodebírám proto, že bych neměla na to, abych si pro sebe koupila čerstvou, ale že je to legitimní zahradnický prostředek.

Lori a Enya se na výstavě vystavují.

Mick a Freddy se bojí a nechtějí se družit.

Letošní vlhké jaro velmi přeje všem rostlinám (snad s výjimkou rajčat — ta si chladné dny zjevně neužívají) — a tak považuju za šťastnou náhodu, že jsme konečně našli někoho, kdo je schopen opravit naší sekačku. Balonář Bryan postupně rozchodil motor s převody, nabrousil a povyměňoval nože — a náš rezidentní strojař Tom se natolik zaujal mechanikou sekačky, že je ochoten sekat prérii. A dokupovat benzín a měnit různé řemeny a tak. Takže máme posekáno kolem příjezdovky a před barákem. Pastvinu necháváme kozenkám a zadní část pozemku zůstává prérií. Což dle naučné brožury od okresu (a selského rozumu) je ten správný přístup. Prérie má všechno zařízeno moc pěkně — roste na ní řídká vysoká tráva, která chrání nižší rostliny a květy před větrem a půdu před přílišným vysušováním. Momentálně přes trávu není vidět, kolik různorodých květů a travin nám tu roste, ale každý přízemnější pohled odhalí pestrou škálu barev a tvarů.

Jak jsem už předeslala, část pozemku je oplocená pastvina, kam se svými pokusnými zahradnickými metodami nezasahuju a nechávám vše na kozenkách a slepicích. Co nám narostla tráva, tak mám mnohem menší výdaje za seno a krmivo — a nakonec mi přijde, že zvěř spotřebuje méně vody. Kozenky trochu zhubly — i když to bude částečně i tím, že shodily pěticentimetrové zimní svetry z kašmíru.

Pozorování výstavní konkurence.

Bonnie se chopila vodítka - zřejmě už chce domů.

Na konec května jsem přislíbila účast a dobrovolnickou pomoc na kozí výstavě — je to neoficiální akce Wyoming Dairy Goat Association — neoficiální v tom, že se výsledky nezapočítávají do federálních žebříčků, ale jinak to všichni berou děsně vážně. Je to taková zkušební jízda pro všechny — pro vystavovatele a chovatele, ale hlavně pro jejich svěřence — aby si kozy zvykly na celý ten cirkus — převoz, pobyt v cizím místě v malé ohrádce, přítomnost desítek dalších koz — a spořádaný pohyb na vodítku před porotci.

Původně jsem přislíbila, že pomůžu s organizací — jakožto člověk, který rozumí kozám, nebojí se jich a dokáže se mezi nimi pohybovat, a přitom je nezatížený tím, že by sám vystavoval a musel se starat o svá zvířata. Měla jsem pocit, že bych mohla být docela dost co platná. Pak ale přišla jedna s organizátorek s tím, že by chtěli nudnou výstavu trochu zpestřit i obecenstvu — a mít k dispozici kozenky, které si běžný návštěvník může pohladit či česat, zkusit podojit, případně pochovat a poňufat malá kůzlátka. Malá kůzlátka ani dojící kozy momentálně nemám — ale co kdybych přivezla své miniaturní roztomilé kozenky na to hlazení a česání?

I vzala jsem si volno z práce a v sobotu ráno jsme s dětmi naložili naše "kůzlata" — teda oni jsou všichni dvouletí a tudíž dospělí — a nechali doma Lékorku a Večernici (zejména ta skutečně není vhodnou představitelkou milé a civilizované kozy) — za šíleného mečení a ječení vyrazili na výstaviště — které naštěstí máme na kopci nad námi, tj. nějakých deset minut od baráku. Tam následovalo rodeo s přivlečením pěti vzpouzejících se koz do určené ohrady. Tom s Lisou to chtěli vzdát, ale já jsem vytrvala — hlavně proto, že si myslím, že je třeba, aby se i naše kozy dostaly ze svého jednoho chlívku a jedné ohrádky trochu do světa a zvykly si na přepravu a to, že mohou být na jiném místě. A chodit na vodítku — vodítka jsme pár týdnů před výstavou používali doma, ale zjevně málo — dle cirkusu, který tam ztropili.

Některá kůzlátka brala kozí jógu doslovně.

Ve víru zemědělení nám stihla Lisa odgraduovat z high school.

Nakonec jsme je všechny dostali do příslušné ohrádky, ale trvalo snad hodinu, než se alespoň holky (Bonnie, Enya a Lori) přestaly třást a začaly se trochu rozhlížet a zajímat o okolí. Zaskočilo mě, že velcí silní kluci — Mick a Freddy — zůstali schovaní v koutku a byli nejvíc vystrašení — teprve odpoledne si dokázali na chvíli lehnout a relaxovat. Holky si užívaly pozornosti obecenstva a nechaly se hladit a česat, a vypadaly, že vcelku chápou, co se od nich očekává. Lorinka dělala výstavní kozu a umístila se na balík slámy tak, aby na ni dosáhli lidi i přes ohrádku a mohli ji náležitě obdivovat.

Překvapivým momentem byla výstavní kozenka, která vypadala přesně jako Lorinka — bylo vidět, že naše kozy zcela nechápou, jak to, že je Lori rozdvojená. Dalším zajímavým poznatkem bylo to, že kozy vcelku ignorovaly všechna ostatní plemena — ale byly velmi zaujaté, kdykoliv se v dohledu objevila další nigerijská trpasličí koza. Když pak přišli na řadu nigerijští kozlíci, byli bez sebe úplně všichni. Ve tři odpoledne jsme toho měli plné zuby všichni — a s radostí jsme se odebrali domů — za větší pomoci a menšího cirkusu jsme mohli konstatovat, že akce se zdařila — že všichni přežili. A nejenom to — zdá se, že naši přítomnost ocenili všichni — u obecenstva jsme čekali, že ocení, že na výstavišti bylo místo, kde si můžou popovídat s chovateli a pochovat si kůzlátko nebo na vlastní oči a ruce zkusit dojení, nebo si jen pohladit kozenku. Potěšilo mě ale, že si naši účast pochvalovali i sami chovatelé — kteří během výstavy neměli čas bavit se s lidma a obveselovat malé děti — a kteří byli rádi, že tam byl nějaký mezičlánek mezi seriózní soutěží a laickým nadšeným publikem.

Lisina graduace.

Počasí je stále aprílové.

V neděli jsem na výstaviště už vyrazila dle původního plánu sama, tj. bez našich kozenek. Měla jsem pomáhat s organizací a ověřováním toho, které kozy a majitelé se mají kdy objevit ve výstavním kruhu. Ukázalo se ale, že tam mě potřeba není a tak jsem se šla zúčastnit rodea kozí jógy. To byla taky výstavní novinka a tudíž se objevily drobné mušky na organizaci. Hodina jógy by šla určitě uspořádat jen tak v koutku obrovské haly - ale ne za účasti asi patnácti kůzlat různého věku. Nejmladší kůzlátka se zhostila své části programu bez problémů — prostě si ustlala na klínech obdivovatelů a lekci takhle pěkně v teplíčku prospala. Trochu starší kůzlátka už měla zcela jinou představu o tom, čím naplnit hodinu a půl volnosti v obrovské hale - takže jsem strávila celou dobu naháněním kůzlat. Ačkoliv jsem se v neděli dostala domů už před polednem, byla jsem stejně uřícená a utahaná jako po sobotní celodenní akci.

Asi se budu muset vypravit do Norska a zjistit, čím to, že v létě nepotřebují spát — kdybych nespala, nejspíš bych všechno výše jmenované zvládala mnohem lépe.