Kozenky můžou rozvalovat na sluníčku...

...a dva dny na to máme sníh.

Jak jsem si v minulém deníčku libovala nad dospělými dětmi, tak vězte, že některé věci se dospělostí nemění. Bláhově jsem se domnívala, že máme dávno za sebou období školkových soplů a že se nemusíme děsit toho, co zase haranti přivlečou z kolektivu. Mno — univerzitou, kolejemi a učebnami proběhla angína, o kterou nás Tom nemohl ochudit. Většinu listopadu jsme tedy byli v různých fázích nemoci, kašle a braní antibiotik. Abych ale nevinila jen Toma a univerzitu — kromě univerzitního města Laramie, lehlo i naše Cheyenne. Topenáři nám zrušili návštěvu na údržbu, protože jim onemocněli všichni technici. Když jsme se snažili objednat k doktorovi, bylo nám řečeno, že jim došly testy na streptokoky a ať jdeme na pohotovost.

Díky postupnému marodění jsme jen okrajově vnímali události jako že se přihnaly první zimní bouřky a sněžení. V rekonvalescenci jsem vytáhla Toma podívat se na naše běžkoviště, jak to je s tím sněhem. Chudák Tom, který mi obvykle utíká, se sotva plazil. Naštěstí jsme byli pěšky a mohli jsme výlet výrazně zkrátit i přes holá místa v lese.
Se Sidem jsme si vyrazili na výlet do Curt Gowdy, který jsme ale po půlhodině museli vzdát — foukal tak strašný severák, že se to nedalo vydržet. A abychom teda nepromarnili výlet, tak jsme se stavili na oběd v hospodě jménem Bunkhouse v městečku Gilchrist. Tam nás čekalo velmi příjemné překvapení — nejen, že je to hospoda s atmosférou a dobrým pivem, ale takhle v neděli se tam schází místňáci a pidlikají na kytary — případně na jiné instrumenty, co si kdo donese. Je to takový nostalgický návrat do našeho mládí, kdy se na vandrech a vodách a táborech takhle hrávalo po hospodách.

V lese se už trochu sněhu udrželo.

Na náhorních planinách ale foukal tak strašný severák, že se to nedalo vydržet.

Těsně před tím, než skolila rodinná angína mě, jsem ještě stihla dát výpověď v práci. Tahle rozhodnutí nejsou nikdy jednoduchá, ale bylo na čase. Po odlivu letních turistů, se zhoršující se ekonomickou situací malého podniku v malé obci, se začaly vyostřovat i některé mezilidské vztahy. Navíc s nastupujícím zimním počasím začínalo být poněkud sporné, jestli se pokaždé do práce dostanu. Třicet kilometrů, pokud si to zkrátím kousek po prašné silnici, nebo pětačtyřicet, pokud to vezmu po řádných asfaltkách, je za blbého počasí prostě blbé — zvlášť pokud dojedu ke zkratce, zjistím, že je neprůjezdná, a musím se vrátit zpět až našemu domu a vydat se objížďkou. I rozhodla jsem se, že už to celé začíná být příliš velká pakárna a že si dám do Vánoc pohov a užiju si svátků.

Místo užívání svátků jsem skončila skolená chorobou v posteli — a když se mi udělalo trochu líp, tak jsem začala zkoumat inzeráty na internetu. Výsledek byl, že jsem hned po Díkuvzdání nastoupila v restauraci velkého řetězce. Výhodou je, že se jedná o velký podnik, většina směn je pod šest hodin, začíná se nejdříve v deset (takže stíhám ráno v pohodě obstarat zvěř), většinou je velmi rušno, takže žádné nudné prostoje — a v tom množství zaměstnanců se dají směny domlouvat velmi flexibilně — není problém směnu prohodit, zrušit nebo si vzít směnu navíc — jak člověk zrovna potřebuje. A podnik je v Cheyenne, ve MĚSTĚ, s upravovanými a projetými silnicemi. Taky můžou cestou z nebo do práce vyřídit úřady, banky, nějaké nákupy, nebo si zajít zaplavat či na jógu — zkrátka jsem v civilizaci.

Parkoviště před naší oblíbenou hospodou.

Místní v hospodě takhle v neděli odpoledne pidlikají.

Výhodou mého prvního pokusu v malé restauraci na malém městě je to, že mám velmi přesnou představu o tom, jaký takový podnik funguje — co se děje v kuchyni a zázemí, jaké jsou hygienické normy a předpisy na vaření, skladování, úklid, čistotu — prostě všechno to, co předchází tomu, než vám servírka položí talíř na stůl. Největší boj byl (a ještě pořád je) s objednávacím systémem. Mačkání ikonek na obrazovce je určitě jednodušší, než sepisování na lístek a luštění z papírku — ovšem ikonky, na které se vejdou jídla jen ve zkratkách, pro mě znamenaly v podstatě naučit se nový jazyk. No řekněte sami, vypadá BS-S CHX SHMP jako něco, co byste si chtěli objednat k obědu? A do toho, jako v každém jazyce, existují i v tomto systému výjimky z výjimek a probrodit se pětivrstvým systémem objednávky, když ani nevíte, co vlastně hledáte, je poměrně o nervy. Jedinou útěchou mi je, když vidím i zkušené kolegy zoufale klofat do terminálu a tiše klet — není to jen má neschopnost, bojujeme s tím občas všichni.

Na domácí frontě jsme se dočkali dvou vylepšení — v listopadu nám konečně dorazila garážová vrata. Máme podezření, že náš dům sloužil jako vzorová stavba — a spousta věcí v něm byla udělaná pouze na efekt. Takže třeba garáž měla nejlevnější garážová vrata, která by byla fajn tak možná do Kalifornie, ale ne do Wyomingu. Když vám garáž v zimě promrzá, tak vrata zjevně neplní svůj účel a nechrání vám vozový park před nastydnutím. Holt postupně objevujeme a vylepšujeme to, na čem původní stavitel "ušetřil".

Nové auto.

Už je to na běžky.

Mnohem zásadnější ale bylo, když nám začátkem prosince konečně dorazilo auto objednané někdy v srpnu. S auty je to potíž jak za totáče — objednáte a čekáte a doufáte. S tím, že Tom si odvezl na univerzitu naše staré Subaru (ročník 2005, najetých nějakých 380 tisíc kilometrů), jsem přišla především já o univerzální vozítko. Lisa jezdí plečkou Horácem — autem koupeným pro děti, aby se vyjezdily na něčem, u čeho nebude katastrofa, pokud to někde opřou o sloupek či hodí do příkopu. Na mě a Sida zbyl teda minivan (ročník 2017, blíží se 200 tisícům kilometrů) a Ford 150 (ročník 2010, 170 tisíc kilometrů). Teoreticky dvě auta pro dva lidi by měla být více než dostatečná — ale pickup jsme kupovali kvůli korbě na přepravu sena a zvěře a stavebního materiálu — a hrozně žere. Plus je to zbytečně velké a silné auto na to, aby s tím člověk popojížděl po městě, či dojížděl do práce. Minivan byl super v Kalifornii, ale do wyomingských zim je poněkud suboptimální. Půl roku jsme se poohlíželi po nějakém ojetém menším autě s náhonem na všechny čtyři, ale buď to byly plečky na úrovni Horáce, nebo třeba rok jetá luxusní auta (ráda bych podotkla, že střešní okna jsou do Wyomingu, s kroupami, sněhem a vichřicemi obzvláště praktická) za cenu o třetinu vyšší než NOVÉ Subaru v základní výbavě.

Začalo být jasné, že nové auto bude nejjednodušší cesta, kterou se vydat. Ani to ovšem nebylo bez překvapivých momentů. Třeba zjištění, že prodejce Subaru v Cheyenne nám takové auto sice objedná, ale bude o několik tisíc dražší, než když si ho koupíme v Casperu (Wyoming) či Fort Collins (Colorado). Usoudili jsme, že těch pár tisíc dolarů stojí za ten výlet a zadali objednávku do Casperu. Auto mělo být v listopadu, přišlo sedmého prosince, ale tak hlavně, že dorazilo.

Na vyhřáté verandě je těsně pod mínus třicet.

Zmrzlé vejce.

Osmého prosince jsme museli plány na výlet do Casperu změnit — na webkamerách z dálnice bylo jasně vidět, že v posledním úseku je odklizený jen jeden pruh a přes dálnici se žene vítr a tvoří sněhové jazyky — místo minivanu jsme museli vytáhnout Forda. Dojeli jsme těch dvě stě osmdesát kilometrů bez velkých dramat, a začali vyřizovat papíry k převzetí auta. To se nám podařilo zvládnout do jedné hodiny, tak akorát, abych do nového auta skočila já a vyrazila na odpolední směnu do práce.

Asi jsem stará, ale většina moderních vymožeností na autě mi pěkně leze krkem. Jako fakt nepotřebuju mít na palubce předpověď počasí pro Washington DC, ani nepotřebuju, aby mi auto rvalo volant z ruky pokaždé, když má pocit, že se přiblížím k nějaké čáře na silnici. Taky vypínání motoru na každé stopce je problém. Naštěstí jde většina "vymožeností" povypínat. Co mi ale vadí nejvíc, je to, že takovéhle sračky v autě nainstalované jsou — ale pak chybí věci praktické — jako třeba integrovaný otvírač na garáž, vytápění sedadel (které naše staré Subaru, byť základní model, ještě mělo) nebo elektronický posun sedaček. Tyhle "extrašpeky" jsme mohli mít jen v případě, že bychom si připlatili za kožená sedadla — která svorně nenávidíme. Holt to budeme muset nějak přežít. Z nových věcí mi přijde praktická couvací kamera — ne proto, že bych nedokázala zacouvat na zrcátka (s kamerou couvat neumím, hrozně mě mate) — ale že vidím, do čeho jedu — a že nepřejíždím někomu psa nebo malé dítě, případně, že si auto nevykuchám o nízký sloupek nebo obrubník — prostě ty věci, které v zrcátkách ani vidět nemůžete.

Graf teplot v předvánočním týdnu.

Vánoce.

Nejzásadnější je ale pocit svobody — že zase můžu odjet kdy chci a kam chci — bez složitého plánování a přemýšlení, jestli bude mít Lisa čím jet do práce, Tom na kolej a Sid třeba k zubaři. Takže jsem se mohla sebrat a vyrazit si na lyže na Snowy, a když se pak před Vánoci na nás přiřítil Polární Expres, nemusela jsem se nervovat, jestli a jak dorazím do práce.

Náš spřátelený rosničkář Don Day ve svých předpovědích právě varoval, že zima se přižene skutečně jak rychlík, a ať jsme připravení. Dala jsem na jeho rady a ve středu jednadvacátého prosince jsem začala připravovat kozenky a slepice na arktickou zimu. Připadala jsem si poměrně absurdně, protože v půl dvanácté, když jsem ucpala škvíry v chlívku, uzavřela kurník (aby slepice zůstaly taky v chlívku pohromadě s kozama, v relativním teple a závětří) a šla domů na oběd, bylo venku slunečno a plus šest stupňů. Počasí vypadalo spíš na ten slunovrat. Než jsem se naobědvala a vypila kafe (v půl jedný), přiřítila se na nás bílá stěna sněhu a mrazu — a teplota klesla na mínus deset. I vyběhla jsem pozavírat dvířka od chlívku a pustit topení — a za těch patnáct minut, co jsem byla venku, to kleslo o další čtyři stupně. Zimní slunovrat se tedy u nás poněkud nepovedl — slunce zmizelo a teploty se propadly nevídanou rychlostí.

Po vánocích se už i kozenky můžou teplotám vysmívat.

Na běžkovišti jsou upravené už i lesní cestičky.

Na odpolední směnu v práci jsem jela poměrně vynervovaná — nasněžilo sice jen pár centimetrů, ale vichřice s tím metala tak, že místy nebylo z auta vidět vůbec nic. V práci se divili, že jsem vůbec dojela, a bez problémů jsme se domluvili, že raději zase odjedu domů, dokud můžu — a to minimum hostí obstarají ti zaměstnanci, kteří to mají domů blízko. Ještě jsem volala do práce Lise, jestli ji nemám přeci jen vyzvednout, když už jsem ve městě — ale ta se urazila, že je schopná se o sebe postarat a dojet domů sama. Samozřejmě, že v tom okamžiku se blizard uklidnil a domů jsme obě dorazily bez problémů, takže teď jsem za rodinného plašana a blbce — a zřejmě zbytečně jsem se vzdala směny.

Ve čtvrtek v půl osmé ráno bylo venku mínus jednatřicet stupňů. Zvěř byla kyselá a dožadovala se, ať okamžitě zjednám nápravu, že takhle si tu péči o sebe nepředstavují. Ale co jsem s tím mohla dělat? Akorát jsem tedy fungovala jako agent s teplou vodou, a tahala jsem do chlívku co dvě hodiny kýbl vody, aby měli všichni co pít. V chlívku bylo přes všechny moje snahy a hromadu zvěře a ptáků mínus sedmnáct. Rozárka snesla vejce do chladného kouta — a to zmrzlo a popraskalo.

Vyhlídka z běžek.

PF 2023.

Za slunečného dne se ale i v takovém mrazu do práce jelo veseleji, než v bouřce — a navíc s vyhlídkou, že v pátek už bude přes den krásně teplo (jen mínus třináct). I kozenkám přišlo ranních mínus sedmnáct jako normálních a žádaly jít ven. Myslela jsem, že jim otevřu až přes poledne, až se to trochu ohřeje, ale Večernice utekla z chlívku na sluníčko a odmítala se vrátit — tak byla zvěř otevřená celý den. Výhodou kontinentálního suchého podnebí je, že se počasí stále střídá — a tak u nás tahle bouře, která na Východě způsobila kalamity a zastavila život na několik dní, trvala skutečně jen dva dny — a ta nebezpečná fáze se sněhem a blizardem vlastně jen pár hodin.

Na Štědrý den už bylo u nás ve městě nad nulou. Na kopci, kam jsem vyrazila na běžky, bylo samozřejmě POD nulou, ale žádná krize, takže se dalo docela dobře lyžovat a já jsem mohla trochu proběhnout. Vánoční období je v pohostinství docela náročný a tak jsem byla ráda za den volna z práce — a za možnost být někde jinde než zavřená v práci nebo doma (případně v chlívku). Odpoledne mě doma mile překvapily děti, které vylezly ze suterénu a šly pomáhat s přípravou salátu. Taky s běžným úklidem, abychom měli čisto kolem stromečku a vánočního stolu. Lisa pak trvala na sledování Třech oříšků pro Popelku, takže za mě Vánoce na jedničku. Nakonec, přes zavlečení angíny ze školy, se dospělost dětí opět projevila — a velmi pozitivně.