Na běžkách je krásně.

Snowy Range na sjezdovkách.

Z deníčku se stává takový občasník, ale to bude asi tím, že se nám dny, týdny, měsíce a roky usazují do před-důchodcovského režimu. Děti vyrostly a žijí si své životy — a my se účastníme už jen těch důležitých událostí kolem nich (případně placení účtů). Přesunem na venkov taky výrazně ubylo výletů — v Křemíkovém údolí byla v podstatě každá výprava do hor — ať už tábořit, chodit, jezdit na koni nebo lyžovat — záležitostí nejméně na víkend, spíš na déle — s plánováním, balením, případně objednáváním hotelů a zamlouváním a placením atrakcí. Tady to máme k nejbližšímu (státnímu) parku třicet minut, do národního lesa a na běžky je to pětačtyřicet — takže se člověk může sebrat a vyrazit na hoďku, dvě či půlden bez velkého plánování a řešení dle okamžité situace. Vyjímkou jsou sjezdovky, které máme hodinu a půl daleko — to už obvykle vyžaduje "obětovat" celý den — ale i to je veliký rozdíl proti výletům na Kirkwood (přes tři hodiny každým směrem).

Letos je tuhá zima.

Interstate 80 je taková sázka do loterie - zda projedete či nikoliv.

Jenomže když si zajdu na dvě hoďky na běžky, tak mi to nepřijde hodno zápisu do deníčku — na rozdíl od těch dlouhých výletů do Sierry. I vězte tedy, že na běžky jezdím, i několikrát týdně — akorát že ty zajímavé události se tolik nekupí. Přibývající sníh mi otevřel na běžkách nové obzory — respektive je ho tolik, že se můžu beze strachu vydávat i na průzkum sněhocyklistických, turistických a letních tras, a kombinovat cestu tak, abych se mohla v poklidu šoupat sama v lesíčku a neúčastnit se davového šílenstsví na urolbovaných běžeckých (či spíše bruslařských) magistrálách. Uznávám, že vzhledem k hustotě osídlení u nás davové šílenství vypadá tak, že člověk narazí na tři důchodce a ve čtvrtek na páté třídy z Laramie, které mají v zimě běžky místo tělocviku, ale i tak. Ono když vás TENTÝŽ nadupaný důchodce předjíždí potřetí na jednom okruhu, tak si začnete připadat jako blbec a s radostí se odklidíte do toho lesa.

Lesík je natolik liduprostý, že jsem tam o jednom víkendu zase narazila na rezidentního losa. Teda já si myslím, že je to stejný exemplář, co mě vyděsil na podzim, ale s jistotou to nevím. Bez paroží vypadal méně majestátně, ale pořád se vznášel lesem zcela bezhlučně. Chvíli jsme na sebe zírali na cestě, ale pak se za mnou objevili sněhocyklisti, kteří losa vyplašili. Musím konstatovat, že člověk, který se na kole rozjede proti půltunovému zvířeti, co se dokáže postavit smečce vlků či grizzlymu, mi nepřijde ani tak hrdina jako spíš blbec. Ale los nakonec před cyklistou uhnul a já jsem tím pádem nemusela řešit první pomoc.

Občas se mi podaří na lyže vytáhnout Toma.

Bruslařské tratě jsou krásně upravované.

Druhým takovým zážitkem bylo setkání s dalším divokým běžkařem na lesním rozcestí mých tajných cest — to, že mi po "mých" cestách jezdí někdo další na lyžích, to jsem si všimla — tentokrát jsme na sebe i narazili. Pogratulovali jsme si k tomu, jak pěkné cesty máme a známe — a zase jsme se rozjeli každý svým směrem. Takže teď je stav na mých běžkařských trasách nerozhodný — jeden divoký los ku jednomu divokému běžkařovi.

Letošní sněhová nadílka má i své stinné stránky. Běžkařské parkoviště je na návětrné plošině POD silnicí. Parkoviště teoreticky spadá pod (federální) rangery národního lesa — tj. neodklízí ho ani silničáři, ani běžkařský klub; čeká se na rangery, kteří zřejmě plní jiné náročné úkoly, než odklízení parkovišť (za která vybírají peníze). Do toho se na parkoviště sjíždí ze silnice DOLŮ, což se zvládne v podstatě čímkoliv — problém je vyjet NAHORU — zvlášť pokud je ve vjezdu přes půl metru rozježděného sněhu, ve kterém nižší auta zapadnou až po břicho a bezmocně hrabou kolečkama v závěji. No a do toho ty školní autobusy — které nezapadají tolik, ale mají náhon jen na zadní kola, takže do kopečka se vzpínají jak rozdivočelá kráva, aby následně bezmocně sklouzly bokem dolů, směrem k zaparkovaným autům. Osobák eventuálně dokáží lyžaři spojenými silami nahoru na silnici vytlačit, ale troufněte si na takovou krávu jako autobus. To se člověk jen bezmocně dívá a doufá, že zrovna dneska zaparkoval tak, že se do něj ta žlutá krabice netrefí při provádění trojitého axela v hlubokém sněhu.

Já z nich ale raději unikám někam do lesa.

Tentokrát je autobus pouze v příkopu a neblokuje odjezd z parkoviště.

Po jednom obzvláště vypečeném dni, kdy se lyžaři museli roztlačovat jak na běžícím páse, a kdy během dvou hodin uvázly na parkovišti dva školní autobusy, z toho jeden plný vymrzlých dětí blokoval vjezd do parkoviště (takže jsme tam seděli v autech a čekali, až přijede náhradní autobus a odtahovka), jsem napsala stížnost rangerům. Asi jsem nebyla jediná (dokážu si představit nadšení rodičů, když zjistí, že jejich dítě sedí celé odpoledne v horách v autobuse), ale od té doby bývá parkoviště relativně upravené — alespoň ten sníh je odhrnutý.

Nadměrné množství sněhu způsobuje paradoxně to, že jezdíme málo na sjezdovky — protože sníh nám uzavře cestu přes průsmyk. Z Cheyenne do Laramie je nejkratší a nejrychlejší cesta po Interstate 80, která ovšem vede přes dvouapůltisícový průsmyk. Někdy se to dá objet po paralelní okresce Happy Jack, ale pokud je průšvih se sněhem, tak na okresce je to horší. No a pak jsou dny (či týdny), kdy je Interstate zavřená nikoliv proto, že by se po ní nedalo dojet z Cheyenne do Laramie, ale proto, že se to nedá projet z Laramie dál na západ. Tam soudruzi ušetřili devatenáct mil dálnice tím, že místo původní trasy objížďkou kolem hor nakreslili čáru pravítkem přes Elk Mountain — dálnice tam vede ve velké nadmořské výšce, krajinou, která je z pochopitelných důvodů NEOBYDLENÁ. Takže tam nejsou žádná města ani malé osady, které by poskytovaly pluhy a sypače, jakož i řidiče této techniky — a potažmo trvá hrozně dlouho tento úsek zprůjezdnit. A protože Laramie je malé město, tak se dálnice zavírá už v Cheyenne, kde je víc místa a víc civilizace pro kamioňáky — protože osmdesátka vede z New Yorku do San Franciska, tak mluvíme o stovkách, možná tisících kamionů, které se nám tu hromadí klidně i týden.

Lisa na interview na univerzitě.

Grinch.

V případě preventivní uzavírky našeho úseku dálnice máme v osobních autech víc možností — jedna z nich je vyřídit si povolenku na průjezd mezi těmito dvěma městy — případně ukecat policajta hlídajícího uzavírku. Dále můžeme zkusit Happy Jack — a nebo zkratku-prodlužku přes Colorado. Zkratka je dvakrát tak dlouhá a místo přímo na západ musíme jet na jih a pak odbočit na severozápadně směřující silnici č. 287 do Laramie. Ta nevede v tak velkých nadmořských výškách jako dálnice, a krajina je nejen pěkná, ale i poměrně hustě osídlená, takže v případě hození auta do příkopu je nenulová možnost, že se tam člověk dočká nějaké pomoci.

Předchozí dvě zimy byly mnohem mírnější a my neměli moc důvodů (kromě sjezdovek) jezdit z Cheyenne do Laramie, a tak jsme nemuseli sahat k extrémním řešením. Letos ovšem Tom dojíždí z univerzity na svátky a víkendy domů, takže stav osmdesátky pečlivě sledujeme. No a teď se na tutéž univerzitu hlásí i Lisa. Termín pohovoru na udělení stipendia padnul právě den po bouři, kdy byly zavřené VŠECHNY dálnice ve Wyomingu. Osmdesátku zavřeli ve čtvrtek večer, s tím, že ji otevřou "za 12-14 hodin" — a pohovor byl v pátek ráno. Pohled na silniční zpravodajství v sedm ráno u kávy hovořil jasně — přímou cestou neprojedeme. A tak Lisa dostala za úkol textovat s univerzitou, že jsme na cestě, ale nevíme, jak to stihneme, protože jedeme přes Colorado.

Cesta mrazivou (mínus pětadvacet °C), zasněženou a prosluněnou krajinou po bouři byla velmi pěkná — a kdybychom posledních deset mil nevykysly za pluhem, tak bychom to asi stihly i na čas — takhle jsme přijely až po začátku projevu děkana univerzity. Což nikomu a ničemu nevadilo, naopak se Lisa prostě připojila k dalším šestnácti statečným. Na pohovor totiž dorazilo ze sedmdesáti pozvaných kandidátů jen sedmnáct. O přestávkách jsme tedy měli o čem konverzovat. Jedna rodina to projela po dálnici (domluvili se s policajtem, že můžou), ale většina ostatních dorazila krkolomně — třeba rodina z Cody (severní Wyoming) jela přes Montanu, Jižní Dakotu, Nebrasku a Colorado — vlastně museli objet celý Wyoming dokolečka, jen Utah vynechali.

Vedení univerzity ale nevypadalo nijak zaskočené tím, že je trochu zima — ti, kteří nedorazili, absolvovali pohovor přes Zoom. Na část programu se k nám přifařil Tom, kterému ten den skončilo vyučování už v jedenáct, takže to nakonec byla taková příjemná rodinná akce. Tom byl zjevně zpestřením i pro přednášející (abychom tam všichni jen nečekali na pohovor, rotovali jsme po různých přednáškách) — jakožto student s tímto konkrétním stipendiem tam dělal zářný příklad.

Na horách je sněhu i v březnu spousta.

V nížně, v pouhých 2000 metrech nad mořem, už je to se sněhem slabší - ale pořád mrzne až praští.

Zpátky domů jsme jeli všichni normálně po Interstate — na východ byla otevřená bez omezení, protože tím směrem nebyl žádný průšvih — ani mezi Laramie a Cheyenne, ani dál do Nebrasky. Od té doby jsme "zkratku" přes Colorado použili už několikrát — Tom v neděli večer cestou do školy a my s Lisou na další jednání na univerzitě (Lisa stipendium dostala, teď řešíme ubytování), protože v takovémhle počasí a dopravních komplikacích je pořád jednodušší a bezpečnější, než snahy projet to přímo.

Když Lise chcípnul na osmdesátce Horác, měla jsem největší obavy o to, aby ji ještě navíc nesmetl nějaký kamión, který nezvládne místní návěje a náledí. Samozřejmě, že auto odešlo do věčných lovišť večer, když už byla tma. Místo, abychom si se Sidem užívali večera bez dětí, tak jsme řešili záchranu Lisy (obstaral Tom — Lisa stejně jela za ním na univerzitu a skončila blíž k Laramie než Cheyenne) a zajištění odtahu nebohého Horáce. Plus teda další den jsem musela pro Lisu na otočku jet a do toho jsme řešili, co dál. Horácovi vypověděl motor, údajně proto, že v něm nebyl olej, což měla Lisa kontrolovat. Na její obranu je třeba říct, že se nikdy nerozsvítila kontrolka, takže kdo ví, co všechno selhalo.

Kozy jsou z hromad sněhu poněkud nakyslé...

...v přestávkách mezi bouřemi se snažíme brát zvěř na pastvu.

Úmrtím Horáce nám nastal, tak jako v prosinci, problém s počtem aut vhodných do wyomingských zim. Já i Lisa jezdíme do práce, Tom potřebuje auto k dojíždění na univerzitu. Po zběžném projetí místní inzerátů a zjištění, že nic pro nás vhodného není v dohledu, jsme zavolali osvědčenému dealerovi do Casperu — kde byl k mání sedm let starý (Subaru) Forester s pouhými 117 tisíci mil. Lisa se zapřísahala, že na auto dá, co má naškudleno za dva roky práce na veterinární klinice — a v sobotu se Sid s oběma dětmi vydal na další výlet do centra Wyomingu, pro změnu opět pro auto. Já jsem byla v práci, ale tak alespoň se za mnou stavili na večeři a já jsem mohla zběžně obhlídnout zeleného Grinche na parkovišti před hospodou. Osobně jsem teda hlasovala, aby zelené auto dostalo jméno Fiona (ze Shreka), ale holt to není moje auto a jméno vybrala hrdá majitelka Lisa.

Na ranči se toho moc neděje. Kozenky jsou velmi nenadšené z počasí a pokud jsou v hodně mrazivé nebo sněhové dny zavřené, tak jeví všechny známky ponorky. Slepice jsou neustálými změnami zmatené — sotva jsem naučila na podzim Popelky snášet do kurníku, tak začala zima a slepice tráví většinu dní v chlívku. Sbírání vajec po zákoutích kozího obydlí se podobá americkému velikonočnímu hledání pokladů. Nejmenší nová slepička, Rozárka, se pořád ostatních slepic bojí a občas si vyškemrá přenocování s kozenkami. Ameraucany mají být velmi odtažité, ale Rozárka se vysloveně ráda mazlí a chová. Stulí se člověku v náručí a stěžuje si na ostatní soudružky slepice.

Z těch smutnějších událostí — začátkem března umřela druhá Lisina potkanička Jazz. Její sestra Annie nás opustila už v létě — na potkana — v úctyhodných dvou a půl letech. Jazz ji přežila ještě o dalších osm měsíců, přes své třetí narozeniny — což je fakt docela rekord. Poslední měsíce už byla slepá a hluchá, ale to jí vůbec nebránilo ve šmejdění po kleci a tulení se k lidem — ani to nijak neovlivnilo její apetit. Ovšem i její čas přišel, utěšujeme se tím, že umřela v klidu ve spánku.

Na hřebeni není sníh odtátý, nýbrž odfoukaný vichrem.

Stromy pokryté jinovatkou vypadají moc pěkně, ale jaro si představuji trochu jinak.

Když už jsme u těch méně veselých příhod — Tom přitáhnul ze školy další kolo rýmičky, takže jsme zase popadali jak domino a půlku měsíce února jsme skuhrali doma. Někdy tou dobou jsem sáhla ráno do šuplíku a zjistila, že nemám už ani jednu kontaktní čočku — bez čoček jsem slepá jak patrona, vůbec nechápu, jak jsem si mohla nevšimnout, že mi hrozí dojití zásob. Musela jsem narychlo řešit očaře a vyškemrat z nich balení zkušebních čoček, než se dostanu na prohlídku a k objednání zásob na další rok. Dále mě postihly nějaké návštěvy zubaře. Sid pro změnu prudce slepne a čeká ho operace zákalu. Zdá se, že s blížícím se důchodovým věkem (ne, že bychom si dělali naděje na nějaký důchod), nám přibývají i důchodové obtíže (třeba skleróza).

Počasí nálady nepřidá — minul takzvaný Worm Moon — kdy podle Indiánů mají po březnovém úplňku už vylézat brouci a červi — ale ti se zjevně bojí o to, že by jim umrzly hlavohrudi či zadečkové články a ven se nijak nehrnou. Utěšuju se tím, že mi déle vydrží běžky, ale na ty se člověk taky nedostane vždycky — a pohled z okna je často pěkně depresivní.

V nějakém záchvatu nepříčetnosti jsem si objednala pětasedmdesát sazenic keřů a stromů od Conservation District (prodávají zalesňovací sazenice za hubičku) — sazenice obvykle chodí v půlce dubna a je potřeba je dostat do země (tj. vykopat díry, navozit zeminu) během pár dnů. Dost jsem se obávala, jak to budu stíhat, když je zem pořád zmrzlá na kost — ale zima dolehla i na zahradnické školky — už mi přišel email, že dodávka bude zpožděná kvůli počasí. Nejsme tedy rozmazlení kaliforňani, i místní přiznávají, že tahle zima je fakt neobyčejně tuhá.