Řeka Cache la Poudre v Coloradu.

Devil's Tower.

V listopadu nám začaly chladnější dny a noci — ale na rozdíl od loňska, kdy jsme touhle dobou kličkovali mezi sněhovými bouřemi pro kozenky, nám nenasněžilo. Akorát vítr serval krásné podzimní listí, takže krajina se stala méně barevnou. To nám samozřejmě ve výletech nebránilo, a dokonce jsme se odhodlali na jeden dvoudenní — na Devil's Tower.

Tahle skála si zahrála hlavní roli ve filmu Blízká setkání třetího druhu — a pokud jste neviděli, tak v Pyšné princezně je česká varianta — čedičové varhany u Šenova. Vědci se více méně shodují, že se jedná o magma, které zkrystalizovalo předtím, než se dostalo na povrch země — a když pak kolem postupně zerodovala okolní půda, dostaly se krystaly na povrch. Američtí indiáni mají také jasno — věž vyrostla ze země, aby zachránila lidi před medvědy — arapažská pověst pak zmiňuje medvědici, která skálu poškrábala, když se snažila vylézt nahoru. Každopádně tento útvar vždycky povzbuzoval různé fantazijní příběhy laiků, i zvědavost vědců. Osobně se přikláním k indiánské verzi — majestátní sloupy evokují spíš představu chrámu, ve kterém lze najít azyl (v křesťanském kontextu uvnitř sloupoví, tady v přírodě v bezpečí nahoře na plošině nad sloupy), než nějakou čertovskou lumpárnu.

Psouni jsou na zimu pěkně vykrmení.

Okno ve věži.

Byť ve stejném státě, máme to k téhle nádheře skoro tři sta mil — to je bratru přes čtyři hodiny autem, takže jsme vyjeli v pátek, s tím, že se stihneme podívat k Devil's Tower odpoledne, přespíme, a ráno buď dáme další návštěvu v jiném světle, nebo se budeme vracet. Přeci jen je to kus výše na sever, takže počasí v listopadu je přinejmenším proměnlivé — a museli jsme kvůli němu původní termín výletu přesouvat. Jeli jsme tak jen ve třech, Lisa má v pátek práci.

Věž jsme nakonec obešli v pátek večer, a pak jsme neodolali sobotnímu ránu — kdy bylo slunečno a struktura čedičových sloupů vystupovala mnohem zřetelněji, než za pochmurného večera. Taky jsme si gratulovali k návštěvě mimo sezónu, protože jsme potkali minimum lidí a mohli jsme si užít zakleté místo bez davů. Máme několik set fotografií — které, pochopitelně, vůbec nevystihují atmosféru místa.

Carol & Tom.

Lezec coby měřítko velikosti věže.

Letos v listopadu uplynulo čtyři sta let od prvního Díkuvzdání. V té době, samozřejmě, se běžně vyhlašovaly svátky, půsty, dny modliteb — a díkuvzdání podle situace — v době katastrof a epidemií, válek, dožínek, vítězství — takže podzimní oslava nebyla nic význačného. Ovšem roku 1863 prezident Lincoln vyhlásil Díkuvzdání národním svátkem, a vybral právě tuto jednu historickou událost jako základní kámen americké společnosti. Vzhledem k tomu, že toto výročí masmedia letos zcela ignorují, zajímalo mě proč. Přeci jen jsem byla v nějaké životní fázi dějepisářkou — a tak mi to nedalo. Ke svému překvapení jsem zjistila, že tahle stará historie je stále velmi relevantní pro naše současné životy.

Roku 1620 se vydala na cestu do Ameriky skupina anglických puritánů. Po náboženských čistkách v Anglii zkoušeli pár let žít v Holandsku, ale nakonec se rozhodli začít někde úplně jinde a úplně po svém. V kontextu začínající třicetileté války (mezi katolíky a protestanty) je najednou jasné, proč puritáni chtěli pryč ze světa, kde docházelo k rozpadu civilizace. I za cenu, že jdou do neznáma, a že je čeká doslova boj o přežití. Pokud vám při datu 1620 bliká vzadu v hlavě světýlko, tak vám bliká správně — byl to rok bitvy na Bílé hoře. Pro nekatolíky začínalo být leckde nezdravo — a v exilu skončil i třeba Jan Ámos Komenský. Odejít jistě nebylo jednoduché rozhodnutí — v té době to byla jednosměrka, návraty se nekonaly. A na rozdíl od Kolumbů, conquistadorů, zlatokopů a plantážníků tihle lidé nešli za zlatem a bohatstvím — odcházeli "jen" proto, aby mohli žít dle svého přesvědčení a nebýt za to ostrakizováni.

Věžičky u Turtle Rock.

Loučka.

Lidé si začali v té době uvědomovat, že jim nestačí následovat náboženství svého panovníka, i kdyby se stokrát oháněl tím, že jeho moc je od Boha. Chtěli žít podle svého svědomí, mít svobodu vyznání, svobodu nakládat se svým životem. I za cenu, že tento život budou riskovat na divokém kontinentě. O sto padesát šest let později bylo toto geniálně definováno v Deklaraci nezávislosti:

We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness.

"Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou Stvořitelem obdařeni nezcizitelnými právy, a to právem na život, svobodu a snažení se o štěstí." Onen "pursuit of happiness" nemá žádný rozumný český překlad — pursuit je proces, cesta — máte právo se snažit o životní štěstí. A ani to štěstí není štěstí typu výhra v loterii, happiness je spíše životní spokojenost, vyrovnanost. A té se dá dosáhnout jen tak, že člověk žije v souladu se svým svědomím / vírou / vesmírem — opět, říkejte si tomu, jak chcete. Každopádně tohoto souladu nedosáhnete ve společnosti, která je rozdělená podle toho, do jakého kostela kdo chodí, podle žlutých hvězd, třídního původu, barvy pleti, rudé průkazky, zeleného pasu nebo sociálního kreditu. V rozdělené společnosti vždycky budou figurovat "ti druzí" — nečistí, hříšní, zlí, nepřátelští — prostě ONI — a běda, pokud do této kategorie spadnete vy sami — byť třeba neděláte nic závažnějšího, než si chce žít v klidu po svém. Přestanete si být rovni s ostatními, přestanete mít stejná práva jako ostatní. Najednou na vás bude vyhlášena lovná sezóna, které se se zápalem zúčastní klidně vaši sousedé, bývalí spolužáci, kolegové — nebo i členové rodiny.

Sid mezi šutry.

Vrcholek.

Ale zpět k Mayflower a puritánům. Už tedy chápeme, proč se rozhodli opustit rozpolcenou Evropu na začátku války. Proč chtěli mít klid a pokoj, i za cenu osobního nepohodlí a strádání. A začínalo být jasné, že strádání je čeká. Mayflower vyrazila až v září — příliš pozdě na plavbu přes podzimně rozbouřený Atlantik. To, že Mayflower nakonec za více než dva měsíce oceán překonala a že na palubě zemřeli pouze dva členové výpravy, je malý zázrak. Ovšem průšvihy tím nekončily — Mayflower nepřistála ve Virginii na nějaké 37. rovnoběžce, v už zavedené kolonii, nýbrž v pustině na 42. rovnoběžce, v Massachusetts. Pokud vám přijde, že v Evropě na 42. rovnoběžce není zdaleka hnusné počasí (představte si Portugalsko), tak vězte, že je to tím, že Evropa je ohřívaná Golfským proudem. Počasí v Massachusetts bude spíš odpovídat Baltskému moři, než Portugalsku. A teď se vám tam, začátkem zimy, roku 1620, objeví loď se stovkou vystěhovalců — zdecimovaných a vyčerpaných dlouhou cestou po moři, s tenčícími se zásobami potravin. Kapitán Mayflower odmítnul v zimních bouřích pokračovat na jih do Virginie, s tím, že má taktak zásoby na to, aby přežil do jara a absolvoval cestu zpět na starý kontinent.

Mostek.

Vyhlídka.

Vystěhovalci, v angličtině nazývaní Pilgrims (poutníci) byli v pěkné kaši — a samozřejmě, že stáli před otázkou, co dál. Jediné, co věděli, že musí držet pohromadě, že se nemůžou hádat a dělit. A učinili do té doby nevídaný krok — zvolili si svou vlastní vládu. Podepsali takzvaný Mayflower Compact. Velmi jednoduchou smlouvu, v které se sice prohlašují za poddané anglického krále, ale zároveň si volí svého guvernéra, který bude činit rozhodnutí ve prospěch usídlenců v novém světě. Možná vám to nepřijde nijak revoluční myšlenka — ale jsme v roce 1620 a evropská populace žije v nevolnictví, pod vládou Bohem určených panovníků — a najednou tu máme vládu volenou, vládu, která má mandát vládnout od svých voličů — a jen na tak dlouho, nakolik ji voliči budou považovat za hodnou mandátu. Žádné osvícení shůry a žádná doživotní korýtka. A ano, celý Compact podepsalo jednačtyřicet mužů výpravy. Je to málo? Hodně?
Když zase přeskočíme k Deklaraci Nezávislosti, tak ta zjevně navazuje v principu na tuto původní primitivní úmluvu:

...That to secure these rights, Governments are instituted among Men, deriving their just powers from the consent of the governed — That whenever any Form of Government becomes destructive of these ends, it is the Right of the People to alter or to abolish it, and to institute new Government, laying its foundation on such principles and organizing its powers in such form, as to them shall seem most likely to effect their Safety and Happiness.

"...k zajištění těchto práv je ustanovena lidmi vláda, čerpající svou moc ze souhlasu voličů — pokud jakákoliv forma vlády začne ničit tato práva, mají lidé právo ji změnit nebo zrušit, a založit vládu novou, na principech a organizaci takové, která bude nejspíš schopná zajistit jejich bezpečí a spokojenost."
Hmmm... máme takové vlády? Fakt se dneska někdo poctivě stará o naše bezpečí a spokojenost?

A zase se vraťme k původnímu příběhu. Pilgrims nalezli na břehu indiánskou vesnici. Její obyvatelé vymřeli na mor, v chýších byly často ještě kostry, které neměl kdo pohřbít. Nicméně bylo to nějaké zázemí, a zřejmě jeden z faktorů, který pomohl skupince přežít. I tak za krutou zimu ztratili více než polovinu svých členů. Napadlo vás někdy, proč se Severní Amerika začala osidlovat až sto třicet let po objevení? Nebylo to náhodou proto, že původní obyvatelé se dokázali těm pár Evropanům, co překonali Atlantik na nespolehlivých lodích, ubránit? Že osidlování začalo až poté, co bylo na začátku sedmnáctého století původní obyvatelstvo zdecimované morovou ranou?

Tom s námi docela ochotně jezdí na výlety (na rozdíl od Lisy).

Tom.

Na jaře vystěhovalce navštívil Massasoit, náčelník kmene Wampanoag. Posléze s sebou přivedl tlumočníka — Tisquantum, zvaný Squanto, strávil několik let v anglickém zajetí — a uměl anglicky natolik, aby se puritány domluvil. Fascinující na tom je, že jak Massasoit, tak Squanto se do té doby nedočkali od Evropanů ničeho dobrého — a přesto se rozhodli novým osadníkům pomoci. Možná proto, že za tu zimu odpozorovali, že tito přistěhovalci jsou obyčejní lidé, snažící se prostě přežít — nikoliv vydrancovat a zbohatnout. Na oplátku za pomoc v neznámém prostředí osadníci vládnoucí střelnými zbraněmi byli dobrou odstrašující silou pro kmeny nepřátelské Wampanoagům. Kmen Wampanoag nakonec uzavřel s osadníky mírovou smlouvu, která vydržela přes dobu životů všech zúčastněných. Možná ohrnete nos nad smlouvou trvající pouhých padesát let — ale jak dlouho vydržely Versaillské mírové smlouvy v "civilizované" Evropě dvacátého století?

Zajímavým faktem je uspořádání hospodářství v kolonii. Pilgrims měli utvořené společenství, v kterém byli všichni podílníky. A ze začátku skutečně fungovali jako komunita — společně pracovali a pak se o výsledky práce dělili rovným dílem. Jenomže záhy se ukázalo, že se v řadách soudruhů vyskytují tací, kteří se ulejvají, chodí na pole pozdě — a přesto pak dostávají stejně, jako ti pracovití. A tak nakonec Pilgrims museli udělat to, že každá rodina dostala svou půdu, na které si hospodařila bez centrálního plánování a přerozdělování — a najednou stoupla produkce i blahobyt usedlíků. Prostě socík se jim neosvědčil už v tom 17. století — ale poučit se z krizového vývoje dokázali Pilgrims během dvou let.

Tím se dostáváme k Díkuvzdání. V listopadu 1621 Pilgrims uspořádali hostinu, na kterou pozvali i Massasoita. Ten s sebou přivedl devadesát členů svého kmene — čímž značně početně převýšili čtyřiačtyřicet zbývajících usedlíků. Zajímalo by mě, jestli Pilgrims počítali s takovým množstvím hostů — nicméně Wampanoagové se ukázali jako hosté velmi kulturní — přinesli nalovenou zvěřinu (záznamy hovoří mimo jiné o pěti srncích), takže hostina se protáhla na tři dny. Součástí byla vojenská přehlídka, tance, celkové veselí — a sport. Moc by mě zajímalo, jaká sportovní utkání se provozovala mezi Indiány a Puritány na začátku sedmnáctého století? Fotbal?

Hodný soused podaroval kozenkám špulky.

Podzimní nebe.

Zajímavá je i otázka, zda a proč cítili Pilgrims potřebu uspořádat Díkuvzdání. Z původního počtu 102 lidí, jich 58 nepřežilo. Byli ti ostatní rádi, že přežili alespoň oni? Byli to pokorní a zbožní lidé, kteří chtěli poděkovat za to, co mají a nebrečet nad tím, oč přišli? Vzhledem k jejich pevné víře to považuju za pravděpodobné. Z nadhledu čtyř set let ale vidím, že děkovat měli fakt za co. Během roku a půl se zvládli vymanit z krvavé řeže v Evropě, vydat se cestou své víry a svědomí, přežít podzimní plavbu a zimu v krutých podmínkách bez jakékoliv civilizace, ustanovit si vládu, najít společnou řeč a podepsat mírovou smlouvu s místními obyvateli — a poučit se, že socialismus nefunguje. Zaplatili velmi draze, ztrátou skoro šedesáti procent svých členů. Nicméně kolik lidí zahynulo v Evropě, při náboženských válkách, při francouzské revoluci, socialistické revoluci v Rusku, při oněch dvou světových válkách? Kolik lidí zahynulo v koncentrácích a gulazích a převýchovných táborech, v uranových dolech a při totálním nasazení? A máte pocit, že se současná civilizace za těch čtyři sta let poučila více, než Pilgrims za ten rok a půl?

Na druhou stranu, my se poučit mohli — alespoň v tom, že bychom měli být rádi za to, co máme. A tak jsme svátky a dobré jídlo proložili dalšími výlety po našem krásném okolí a radovali se z toho, jak jsme se báječně přestěhovali. Letos nám nepřijela žádná návštěva, tak byla oslava velmi komorní. Už jsem psala mockrát, že mám Díkuvzdání ráda proto, že to jsou takové malé vánoce — ale bez stresů s dárky a přípravami. A jako bonus — na rozdíl od pohyblivého svátku vánoc — jsou to neměnné čtyři dny volna. Takové zastavení mezi létem a zimou, kdy má člověk čas si sednout a podívat se, jak mu vyrostly děti (do výšky) a jak vyrostl on sám (do šířky) a trochu mudrovat nad během života.