Kozenky využívají teplého prosince k relaxaci - zleva Mick, Freddy, Bonnie a jejich máma Večernice.

Na výletě jsme viděli mladého losa.

V prosinci pokračovalo mírné počasí z listopadu — a my jsme přemýšleli, zda koupě permic na lyže nebyla ukvapená. Naštěstí alespoň v horách mrzlo, takže na Snowy Range mohli zasněžovat. A tak jsem si čtrnáctého prosince udělala výlet do hor — chtěla jsem nám vyzvednout permice ve všední den bez fronty, s tím, že když si na začátek sezóny cvičně párkrát sjedu ty dvě otevřené sjezdovky, budu to mít jako trénink. Původně jsem počítala s tím, že na svahu bude mít horská služba přesilovku, ale myslím, že nakonec jsme my, civilisti, těch pět členů horské služby početně převýšili. Příjemné překvapení přichystal i sníh — přestože z valné části technický, jezdilo se na tom dobře. No a dle očekávání — děsně mě bolely nohy, takže můžu být ráda, že jsem tam byla jen na skok.

Resort nově zavedl RFID lístky a instaloval u vleků turnikety. Přišlo mi srandovní, že turnikety mečí jako koza — ale Tom mě při naší společné návštěvě o vánocích vyvedl z omylu — zvuk není instalovaný schválně, jsou to jen serva od pacek brány. Nicméně stále trpím tikem — kozí mečení mám jako tón na telefonu, a tohle je tak podobné, že neustále telefon vytahuju a kontroluju, kdo mi píše.

V mírném počasí jsme zvládli přejet Skalisté hory do Moabu.

Balanced Rock.

Výhoda prosince bez sněhových bouří byla v tom, že jsme si mohli naplánovat výlet do Moabu. Ten máme teď mnohem blíž než z Kalifornie — ale musíme překonat pásmo Skalistých hor, což by ve sněhové kalamitě nebylo to pravé. I tak jsme napřed uvízli v zácpě na pětadvacítce u Denveru, a posléze jsme přes hory poskakovali po sedmdesátce, protože i v pravé slunečné poledne se nacházely na silnici bouračky — jak to tam vypadá, pokud začne silnice trochu klouzat, nebo se zhorší viditelnost, to snad ani vědět nechci.

Došli jsme k Delicate Arch.

Turret Arch vypadá jak hrad z pohádky.

Do Moabu jsme dorazili až večer, a protože jsme hotel měli zamluvený, byla prioritou večeře. Nechtělo se nám nic složitého shánět, vzali jsme to do osvědčeného pivovaru — aby si rodiče mohli dát i to pivo na nervy. Ráno jsme měli naplánované Arches — a musím říct, že je velká výhoda i v tom, že jsme ve stejném časovém pásmu jako Utah. Při přejezdech z Kalifornie jsme bývali o hodinu posunutí a rána bývala mnohem krušnější. I tak byla na vjezd do parku už docela slušná fronta, zjevně jsme nebyli jediní, kdo se rozhodl zpříjemnit si předvánoční týden výletem. Opět — jak to tam vypadá v sezóně, si raději nepředstavujeme — teď byly poloprázdné hotely, i ten pivovar, pokud je všechno plné (a že v Moabu přibylo neuvěřitelné množství hotelů), tak to musí být fakt maso.

Tom a Lisa v oblouku.

Vyhlídka z Dead Horse Point.

Doufali jsme, že tentokrát si konečně dojdeme na Delicate Arch — tento oblouk je natolik známý a profláknutý, že je i na utažských poznávacích značkách — a tím pádem je neustále obsypaný lidmi — a je místem, kam se snaží dostat každý turista. Což samozřejmě moc romantické není — nicméně i tak jsme věřili, že se takhle v pondělí trefíme do doby, kdy alespoň na cestě k oblouku nebude úplný Václavák. Ve svém věku už jednak lidi moc nemusím, a za druhé je úplně příšerné, pokud vám výlet přírodou kazí rozchechtané nány nebo zdatní borci (kteří podle keců byli nejméně na Everestu, a kteří mají pocit, že je třeba, aby se o jejich dobyvatelských úspěších dozvědělo desetikilometrové okolí). Tentokrát jsme měli štěstí, nenarazili jsme ani na nány ani na borečky — ale postihnul nás turista–vysavač. Chlap, který hřmícím hlasem neustále hučel — vedl svůj zcela monotónní nezajímavý a nesmyslný monolog bez ohledu na to, zda ho někdo poslouchá nebo odpovídá (jeho skupina vypadala značně zvadle) — a navíc se pohyboval zhruba naší rychlostí — neměl tolik slušnosti, aby odpadnul smíchy na prvním rozcestí, jako nány, ani nás nepředběhnul gerojským krokem, jak by udělali borci.

I vyhlásili jsme si se Sidem svačinovou přestávku a doufali, že se hřmící chlap mezitím odsune někam kupředu. Tím pádem nám zmizeli z dohledu naši puberťáci, nicméně jsou už ve věku, kdy je nehodláme nějak hlídat, tak nám to tolik nevadilo. Samozřejmě, že i v tomhle věku dokázali vymyslet ptákovinu — a vylezli do tvořícího se oblouku na skále. Na tom bylo překvapivé to, že Tomovi nevadilo lézt do výšky — jindy se kroutí a tvrdí, že má závratě — a tady mu to nepřišlo.

Jedeme podél řeky Colorado k Fisher Towers.

Fisher Towers.

U Delicate Arch byli nakumulovaní turisti a stála se fronta na focení se v oblouku — rozhodli jsme se tohoto cirkusu neúčastnit a raději jsme si fotili oblouk s rezidentními srandovními havrany. Cesta zpět, z kopce, nám zabrala mnohem méně času než výšlap nahoru, a tak jsme dali další procházku kolem našeho oblíbeného Turret Arch — to je oblouk, který vypadá jako hrad z fantastického románu a protože kolem něj není oficiální stezka, tak je relativně málo zalidněný. Ovšem na Double Arch už se mnou rodina odmítla jít, že jsou ochození. Pořád nám ještě zbývaly nějaké dvě hoďky denního světla a tak jsme se vydali na Dead Horse Point — vyhlídku nad řekou Colorado. Co jsme ale neuvážili, bylo, že vyhlídka je otočená na západ, takže kaňon byl v protisvětle. Zimní hnědavé zbarvení skal a hlíny tak splývalo se stíny v nevýraznou a nezajímavou krajinu. No jsme poučeni pro příště — na Dead Horse Point se musí ráno a v ročním období, kdy raší nějaká ta zeleň.

Na večeři jsme si došli to thajské restaurace hned u hotelu. Zřejmě se jedná o populární místo — v šest večer jsme už museli čekat na stůl. Ovšem personál to měl zmáknutý a bravurně žongloval mezi obsluhou stolujících a vydáváním jídel s sebou, takže celkově to fungovalo velmi dobře — ale opět nás napadlo, jak to tam asi vypadá v sezóně?

Ráno jsme se sbalili, odhlásili z hotelu, a pokračovali v turistickém plánu — návštěvou Fisher Towers. Tyhle skály nemají statut národního parku a tudíž jsou poměrně opomíjené davy — přestože procházka kolem bizarních vysokých červených věží není o nic méně zajímavá, než věhlasné parky o pár mil vedle. Oblast je známá hlavně lezecky, a i takhle v pondělí tam pár lezců bylo. Včetně party, která tahala komínem nahoru — a posléze spouštěla — čím dál tím hysteričtější dítě. Na těhle situacích je nejhorší, že člověk nemůže dotyčnému nijak pomoci — a že člověk v panickém záchvatu nereaguje nijak na pobídky, utěšování, či racionální rady — a když vám visí dvacet třicet metrů pod nohama, tak ho nemůžete nijak utišit nebo ujistit, že jste u něj — protože jste vzdálení celé vesmíry.

Fisher Towers.

Cheyenská bota a vánoční výzdoba.

Z Fisher Towers jsme si namířili k domovu — se zastávkou na večeři v podivném, nicméně velmi dobrém grilu v Coloradu. Tam taky Sid potřeboval vystřídat — v Coloradu se jezdí plech na plech, což je na kroutící se horské silnici poněkud o nervy. Večeří jsme taky o něco oddálili průjezd Denverem, v pozdější hodinu bylo o něco méně aut na silnici, takže jsme doma byli v civilizovanou dobu.

Tím, že stále ještě nebyl sníh a na prérii se dalo klidně při pasení kozenek i lehnout a civět skrz zlatou trávu na zuřivě modré nebe, nemohla jsem se pořád nějak vánočně naladit. Nakonec trochu pomohl výlet do svátečně nazdobeného města — po dobré večeři jsme se šli projít do centra. Park u nádraží, který byl v létě plný dětí ráchajících se ve fontáně, byl opět plný dětí — pobíhajících mezi rozsvícenými ozdobami. Zjevně jsme nebyli jediná rodina, která se přišla pokochat trochou vánočního kýče. A když už jsme byli v tom, nafotila jsem si cheyennské boty — dva a půl metru vysoké sochy kovbojských bot připomínajících důležité mezníky a události Wyomingu. Tom se Sidem se ovšem nemohli kochat, protože objevili, že některé ze stromků nesvítí, takže strávili asi dvacet minut hledáním rozpojených prodlužovaček a řešním tohoto "problému".

Nadílka vánoční.

Nadílka sněhová.

Vlastní Štědrý večer proběhl pro nás typicky — komorně a umírněně; nejsme žádní slaviči. Ovšem pětadvacátého jsme se probudili do zasněžené krajiny. Kozenky z toho byly značně vyvalené a my s Tomem jsme strávili ráno čučením na dopravní kamery a situaci na silnicích. Chtěli jsme vyrazit na lyžovačku, protože jsme doufali, že pětadvacátého všichni Američani sedí doma s rodinou a krůtou a že by nemusel být na svazích nával. Nečekaná vánoční nadílka znamenala zmatek na silnicích — hlavně na dálnici do Laramie, která vede přes dvouapůltisícový průsmyk. Nakonec jsme se rozhodli to zkusit, naložili jsme Forda a vyrazili. Řídil Tom a užil si řízení ve sněhu a na ledu, navíc v podmínkách, kdy ze dvou pruhů dálnice byl projetý jen jeden (projetý kamiony, nikoliv odhrnutý nebo posypaný), takže jsme se chvílemi plížili třicet a neměli jak kolonu předjet. Naštěstí byl posypaný kaňon pod průsmykem, takže do městečka Laramie jsme dojeli bez problémů. Okreska k lyžníkovišti byla možná v nějaké fázi prohrnutá, ale vesměs jsme se pohybovali na uježděném sněhu. To bylo nakonec lepší než hromady soli a sraček na dálnici.

Na horách místo avízovaných pěti centimetrů jich napadlo tak třicet, takže lyžovačka byla pěkná fuška. A při minimu návštěvníků vydržel prašan vlastně celý den — byla legrace pozorovat pády lyžařů, kdy létaly gejzíry sněhu a ze sedícího lyžaře nebo snowboardisty byla v tom nadělení vidět sotva hlava. Ani u těch, kteří se udrželi na nohou to nebylo o moc lepší — člověk neviděl prkna — jen postavičku pohybující se nad hladinou sněhu — od kolen nahoru, takže všichni vypadali, že mají děsně krátké nožičky. Zkrátka krásný den.

Tom v prašanu.

Zatím pěšky, ale je to i na běžky.

Bílé vánoce nám značně zpříjemnily vánoční prázdniny. Se Sidem jsme si vyrazili na procházku na Happy Jack, kde jsme se radovali z úžasných psů. Psy fakt moc nemusíme, ale místní čtyřnožci nadšení z prostoru a sněhu a vycházky, kteří své okolí (nás) neotravují a nic po nás nechtějí, vesele nás ignorují a plní své důležité psí povinnosti, jsou příjemnou změnou po kalifornských uštěkaných psychouších.
Pak jsem také vytáhla Toma na první letošní běžky. Sníh vypadal slibně — přišlo mi, že po té jedné vánoční metelici bylo v lese víc nadílky než za celý předchozí rok. A já se nemůžu nabažit pohledů na zasněžené stromky. Další bouřka měla přijít na Silvestra — já jsem ještě stihla ranní běžky, než se ochladilo a začalo sněžit. Vlastního Silvestra jsme pak neslavili vůbec — v blizardu seděli beztak všichni doma a o půlnoci snad jen jeden soused byl aktivní natolik, aby odpálil dvě petardy. Jestli se něco dělo ve městě, to nevíme vůbec — za sněhovou clonou nebylo vidět vůbec nic, ani ty naše sousedy, natož deset mil vzdálené město. Soudila bych, že se město k tomuto blizardu postavilo jako k těm ostatním — větru, dešti či sněhu se tu neporoučí, zaleze se domů, a počká se, až to přejde.

V teple a klidu domova jsem doufala, že klidný Silvestr je předzvěstí nudného, nevzrušivého a pohodlného roku 2022. O tom, jak jsem se mýlila, raději až příště.