Bilancování

Statické balóny.

Stavíme.

Září se pro nás loňským rokem stalo velmi významným měsícem, pořád si připomínáme, že "loni touhle dobou..." Uzavřeli jsme prodej domu v Kalifornii a koupi domu ve Wyomingu; balili jsme, vyhazovali a rozdávali vše, co se nám nakupilo za osmnáct let v baráku. Snažili jsme se na vzdálenost dvou tisíc kilometrů zorganizovat malování a položení nových podlah. Nakonec jsme odřídili dvě auta do nového domova a nastaly starosti s nedoručeným kontejnerem, nedoručenou pračkou a sušičkou, nedoručeným kobercem a vinylem, a nespravenými okny. Ocitli jsme se v místě, kde jsme nikoho neznali — se dvěma dětmi, které jsme vytrhli z domova a známého života.

I po roce se nám tady stále velmi líbí; výčtem výhod vás tentokrát nebudu zatěžovat. Pro nás je asi nejzásadnější změna, která se udála s našimi potomky. Za ten rok se posunuli z kategorie dětí do kategorie puberťáků — ale puberťáků velmi samostatných a schopných. Asi nejlépe to ilustruje fakt, že přesně na roční výročí nastěhování, Lisa udělala řidičák. Takže teď i ona může jezdit samostatně a nám odpadá spousta starostí s rodinnou logistikou.

Podzimní počasí kolem domečku známe z loňska.

Letos jsme ale měli čas a energii vypravit se po okolí obdivovat vybarvené stromy.

To ale předbíhám; zářijových událostí bylo víc. Za prvé jsme absolvovali dvoje balonování. Jedno bylo jen "ozdobné" — balóny byly přistavené coby atrakce k jakémusi běhu na universitě ve Ft. Collins. Při další akci se už letělo, takže jsme si užili i honbu za balónem. V Coloradu je to trošku problém, protože všude se zuřivě staví a mizejí pole a vhodné přistávací plochy, mění se silnice a ulice — a ty stávající nestačí provozu. Ale zvládli jsme to a Dana s Hare Ship jsme našli.

Druhou poměrně náročnou záležitostí byly voltižové Nationals — tj. mistrovství. Lisa na začátku léta odmítla závodit, ale kolem voltiže se stále pohybuje. Když přišla s tím, že by se chtěla jet podívat na Nationals do Duranga v Coloradu, přišlo mi to jako docela dobrý nápad — než jsem zjistila, že Durango je přes hory a doly na opačném konci státu, než my. Naplánovaly jsme to tedy jako dámskou jízdu — naše chlapy voltiž nezajímá a jet čtyři sta čtyřiačtyřicet mil (714 kilometrů) dvěma auty, abychom mohli rodinu dělit na výletníky a obecenstvo, nám nepřišlo jako rozumné.

Lake Owen

Red Mountain.

Docela jsem se obávala, jak to zvládnu odřídit na jeden zátah, abychom dojely během pátku. Lisa v té době měla jen dočasný řidičák, takže přinejhorším střídat mohla, ale s řidičem začátečníkem bych si stejně nemohla moc odpočinout — zvlášť na neznámé trase.
Vyrážely jsme dopoledne, poté, co jsem obstarala kozenky a dala si snídani a dobalila těch pár věcí, co jsem myslela, že bych tak mohla na dva dny potřebovat. Denver, kterého jsem se docela obávala kvůli zácpám, jsme projely relativně v pohodě, a pak už jsme vjely do hor. Obavy z řízení tak dlouhé štreky mě přešly. Jely jsme nádhernou krajinou, sice po normálních okreskách, ale dobře postavených — a přestože páteční doprava odpoledne houstla, byly jsme už tak daleko z hlavního osídlení, že to vcelku ani nevadilo. Navíc tady, na venkově, všichni všude musí autem, a tudíž umí jezdit a jedou pěkně zčerstva. Zároveň všichni potřebují dojet v pořádku, takže nikdo neblbne, nemyškuje a neprudí.

Městečko Durango se nachází na západní straně Skalistých hor, od nás tam musíme přejet tři průsmyky — Kenosha Pass (10000 stop = 3048 m), Poncha Pass (9010 stop = 2745 m) a Wolf Creek Pass (10857 stop = 3309 m), takže řízení je to vskutku zajímavé. Zvlášť takhle na podzim, kdy se začínají stromy zbarvovat do zuřivě žluté a ohnivě červené. Samotné Durango je ovšem past na turisty. Ne, že by městečko v romantickém podhůří nebylo krásné, ale zjevně není moc vhodné nebo určené pro běžný život — krámky na ulicích jsou buď restaurace nebo prodávají šmuky a upomínkové předměty. Velkým zklamáním byl hotel — za dvě stě padesát dolarů na noc bych si představovala něco trošku lepšího než rekreační středisko ze sedmdesátých let. Když pominu, že celý hotel lehce smrděl zatuchlinou a kouřem (včetně našeho nekuřáckého pokoje), a že design pokojů s obrovskými okny DOVNITŘ hotelové haly byl poněkud zvláštní, za což současný personál fakt nemůže, tak nefunkční svítidla na pokoji, či sprcha tekoucí čůrkem, kdy člověku přijde, že by se u potoka umyl lépe, je za tu cenu docela ostuda.

Prolejzáme skalní oblast Sherman Mountains.

Nicméně přesunuly jsme se na pokoj, já zjistila z letáku, že na konci naší ulice je sushi — a šla jsem k hotelovému baru pro cenu útěchy — hotel poskytoval dospělým hostům dva drinky odpoledne zdarma. Občerstvena jsem pak byla ochotná absolvovat výpravu pro večeři do sušárny. S krabičkou jsem se cestou na hotel stelefonovala s Lisinou trenérkou Nicole — a protože oni ještě večeři neměli a chtěli si dát cosi v místním barbecue, sešly jsme se na zahrádce tam.
Měla jsem pochyby, zda nás s naší krabičkou sushi nevyhodí — ale Nicole se smála, že jsme na venkově, že tady to nikdo řešit nebude. A skutečně neřešil. Bohužel barbecue se ukázalo jako problematické, protože za hodinu nebyli schopní vyřešit objednávku Nicole a rodiny závodnice Maddie. Takže příjemné posezení skončilo ukňouranými malými dětmi a rozmrzelostí, kdy většina výpravy byla hladová a nevrlá.

Z dronu nad stezkou kolem jezer pod Medicine Bow Peak.

Ze stezky.

Ráno jsme musely vstávat relativně zavčasu — já jsem se přihlásila, že budu pomáhat na bráně a měla jsem nástup ve tři čtvrtě na osm. Na ranči vzdáleném třicet kilometrů od města. Závody můžou fungovat jen díky desítkám dobrovolníků z řad rodičů — a obvyklé pravidlo je, že oddíl musí postavit tolik dobrovolníků, kolik má závodníků. Náš oddíl měl v podstatě jen jednu závodnici, jejíž maminka taky dobrovolničila, ale usoudila jsem, že než dva dny čučet v hledišti, tak raději budu něco dělat — a oddíl za to bude mít někde někde nějaké malé plus. A organizace vstupu pro závodníky na bráně do haly znamenala, že jsem se viděla se všemi známými — hlavně s původním Lisiným kalifornským oddílem, který dorazil v plné síle.

Ráda bych si tady odložila svou rozčarovanost nad celou organizací voltižových závodů. Letošní novinkou byly kvalifikace na nároďák, které probíhaly zvlášť na východním pobřeží a zvlášť na západním. Západní polovina měla kvalifikaci v Sacramentu v Kalifornii. V srpnu, kdy je tam setrvale pětatřicet, což je dost náročné pro koně i lidi. Navíc u Sacramenta řádil požár Dixie, takže všechno v kouři. Pro coloradské oddíly je navíc Kalifornie dobré dva dny cesty (zvlášť s koňským přívěsem) — takže Lisin oddíl nakonec do Sacramenta nejel — kromě Maddie, která se kvalifikovala na půjčeném koni. Takže slavné nationals dopadly tak, že tam byly kalifornské oddíly v plné síle a zbytek tvořili spíš náhodní jedinci, kteří byli ochotní obětovat spoustu času a peněz a sil na kvalifikace.
Druhý problém byl s Durangem jako takovým. Sice ano, je to poměrně uprostřed USA, ale v nadmořské výšce devatenáct set metrů. Což se ukázalo být problémem pro pobřežní oddíly — pokud někdo žije většinu života ve dvaceti metrech nad mořem a pak vyjede do dvou tisíc, tak se mu, zákonitě, udělá blbě. Tudíž z těch lidí, kteří se kvalifikovali v Sacramentu nebo na východním pobřeží, jich spousta nebyla ve formě — proběhlo i nějaké zvracení a bolehlavy a podobně. Voltiž je okrajový sport, závodníci vesměs chodí do školy, jejich rodiče do práce, fakt nikdo neměl čas na týdenní aklimatizaci jak olympionici.
Třetí problém byl se závody na ranči kdesi v řiti, třicet kilometrů od hotelů a civilizace — bez možnosti odskočit si ze závodů na oběd nebo třeba do té lékárny pro ibuprofen na hlavu. Navíc ani v místě není nějaký lokální oddíl, který by mohl tvořit zázemí pro všechny — takové to, že se dojede do místní stodoly a půjčí se náhradní uzda nebo podložka nebo se zahrabe v krabici se starými dresy či voltižovými botkami a popůjčuje se zapomenuté, rozbité či rozpárané vybavení.

Sugarloaf Mountain - průsmyk nalevo od homole vede k Lewis Lake, kde jsme byli chodit v létě.

Libby, Lewis, Klondike a Class Lakes.

Práce na bráně se mi líbila, ale byl to teda docela mazec — v zadní polovině haly se jely vlastní závody, v přední polovině byly udělané dva kruhy na rozcvičování týmů, které měly přijít na řadu. Takže jeden oddíl závodil, druhý byl připravený u vstupu do závodní manéže, třetí a čtvrtý se rozcvičoval, a pátý a další stáli před halou připravení, až na ně přijde řada na rozcvičení, a tak dále. Jízdy trvají v řádu minut, takže celé se to posunovalo poměrně zčerstva, a udržet si přehled o tom, kdo je kdo a kde má být, byla docela fuška — zvlášť když někteří koně jeli víc jízd s přestávkami — stylem, že odjeli jedno, vrátili se na rozcvičiště rovnou z haly, protože další jízdu měli ob dva oddíly — myslím, že jsem si procvičila hlavu tak, že jsem oddálila Alzheimera o pár let. A to jsem dobré dvě třetiny (kalifornské a coloradské) oddílů znala osobně — minimálně jsem věděla, jak k sobě pasují koně, trenéři, lonžeři a závodníci. Ovšem pouze do té chvíle, než se začali různě prohazovat koně, protože, samozřejmě, i na těhle závodech došlo k nějakému tomu kulhání a diskvalifikování koní.

Musíme se vrátit k autu stejnou cestou.

Pišťucha na nás zlostně pískala.

V sobotu pořadatelé navíc vymysleli, že závodníkům zajistí večeři — od tří do pěti odpoledne — po které se jela DALŠÍ kola závodů. Což znamenalo, že někteří byli na ranči od šesti sedmi od rána do osmi do večera. Včetně třeba i docela malých závodníků, bez možnosti odskočit si do města na zmrzku nebo na slušný oběd, či na hotel do postele nebo do bazénu. My jsme s Lisou nezávodily, já měla jen svou službu na bráně a Lisa fungovala jako štolba koně Dozera — a obě jsme klábosily s kamarády a známými — a přesto jsme byly úplně vyřízené. Večer ve městě jsme tak tak stihly objednat sushi — neměly jsme čas a nervy na hledání a zkoumání alternativ, a restaurace zavíraly v osm či půl deváté. Mezitím jsme měly také extempore s opilcem se sklerotickou opičkou, který neustále žádal zvěděti, odkud to jsme, protože jsme se bavily česky. Večeři jsme pak jedly společně s Nicole a rodinou Maddie u umakartových stolečků v pochmurné hotelové jídelně — prostě gultůra jak vyšitá.

V neděli jsem už nepracovala, tak jsem měla víc času na sledování programu a povídání s lidmi — ale taky jsme se potřebovaly s Lisou dostat nějak rozumně domů. Zabalily jsme to v poledne, došly si v Durangu na zmrzlinu, a pak zamířily k domovu. Lisa kus cesty odřídila, aby si zkusila jet na neznámé trase, a já celou dobu počítala, kdy se dostaneme do Denveru, do nedělně návratové ucpávky. Naštěstí to nebylo tak hrozné, poskakovaly jsme jen asi dva kiláky u Bailey, kde se silnice zužuje do jednoho pruhu. Ještě, že autobus je automat, se spojkou bych to do toho prudkého kopce fakt měla problém odskákat. Nakonec jsme byly doma i v docela příčetnou hodinu, tak to dobře dopadlo. Trochu jsem doufala, že Lise bude líto, že nezávodí a že ji to navnadí k návratu k závodům, ale to se nestalo. Lisa si naopak pochvalovala, jak si to pěkně užila, že byla součástí dění, ale nemusela se nervovat kvůli podávání výkonů.

Podzimní krajina v horách.

První sníh letos napadnul v noci z dvanáctého na třináctého října.

Zdá se, že i trenérce se líbilo, když s sebou měla další pár rukou — a tak na další závody už jela Lisa jako doprovod zcela samozřejmě. OctoberFest byl u Denveru, a nakonec se ho účastnilo mnohem více oddílů a závodníků než celých Nationals. I Lisin oddíl tam byl v plné síle, se všemi čtyřmi koňmi, a neuvěřitelným množstvím jízd snad ve všech kategoriích. Lisa se tudíž nezastavila — od péče o koně, houfování nejmenších závodnic, dohlížení na rozcvičování na barelech, až po vydávání náplastí a obvazů a uklidňování dramat. Přesto se opět vrátila nadšená, takže asi jí vyhovuje systém, kdy na voltiž jede jednou týdně, zaučovat a trénovat mladého koně a následně zůstává a pomáhá malým holkám s barelovou sestavou. Stále se udržuje jakž takž v kondici a do toho má koně a sbírá trenérské zkušenosti.

Tomovi bylo letos na podzim osmnáct — nějak nechápu, jak to, že najednou je dospělej. I když tady těch osmnáct zase takový rozdíl není — stále ještě ho nemůžeme třeba vzít do hospody na pivo! S dárkama jsme to taky nepřeháněli — auto dostal na jaře (pokud se plečka Horác dá označit za auto), nový telefon nechtěl, tak je to s ním těžký.

Kozenkám se to vůbec nelíbilo.

Naštěstí to brzy roztálo a na prérii je zase pohoda.

S podzimem se nám vybarvila prérie do žluta, a najednou to u nás vypadá stejně, jako když jsme se nastěhovali. Ovšem na rozdíl od loňska máme letos čas vnímat, co se kolem děje — a jezdit na výlety za výhledy na pestrobarevné stromy. Jako dítě jsem podzim neměla ráda, asi kvůli začínající škole a plískanicím, ale tady je podzim fakt nádherný (a nemusím do školy). Měli jsme rodinnou sázkovou kancelář s tipy na datum prvního sněhu — já jsem tipovala půlku září, Sid s Lisou přelom září a října, ale nakonec vyhrál Tom — sázel na patnáctého října a nasněžilo nám dvanáctého. Sníh, samozřejmě, do oběda roztál, ale počítá se to — a také od té doby už nemáme vysloveně teplé dny a v noci se pomyslná rtuť na teploměru chvěje kolem nuly.

Kozenkám se to moc nezamlouvá — sice už jim narostly zimní kašmírové svetry, ale takový podraz jako sníh ode mě fakt nečekaly. Večernice se rozhodla, že v tomto případě se přestává namáhat s výrobou mlíka — a tak mi skončilo i dojení. Do toho přestaly snášet slepice — je jim rok, přepeřují — a máme podzim s kratšími dny. Přiznám se, že já jsem taky nějak méně výkonná — a že po letní smršti různého kopání, přehazování kompostu, sekání a hrabání, jsem docela ráda, když je venku "hnusně" natolik, že "nemůžu" pracovat a smím se zašívat v domečku.