Tenhle pohled se mi asi nikdy neomrzí, takže jsem ho servírovala bez milosti i návštěvě.

Na kraji pouště sluncem spálený, stojí naše malý město dřevěný...

Myslela jsem, že když vyrazíme v pátek v poledne, stíháme vše ještě před zácpami, ale to jsem se mýlila. Doba, kterou jsem ráno věnovala ještě kontrole stavby kozího chlívku, nám pak chyběla v horách. Do Strawberry, kam jsme obvykle schopní dojet za tři a půl hodiny, nám to trvalo těch hodin skoro pět, takže jsem zavelela zastávku na večeři. Sice jsme si pouštěly audioknížky (sérii InCryptid od Seanan McGuire), ale i tak toho stresu ze silnice bylo dost. K Leavitt Meadows jsme dojížděly, když už se stmívalo, naštěstí spodní tábořiště už bylo takhle na konci sezóny suché a volné, takže jsme nemusely nic složitě řešit a v pohodě jsme se zabydlely. Konec sezóny se ale projevil i negativně — mariňáci si už odvezli kadibudky, takže jsme musely chodit za keříček. A protože se také náležitě krátí dny, chodily jsme i brzy spát, což nikomu nevadilo. Jak jsme neměly k dispozici elektřinu, tak jsme lezly do spacáku se slepicema. Abychom si ale protáhly nohy po půldenním sezení v autě, vylezly jsme na vyhlídku nad Leavitt — to už byla tma a my jsme poměrně dlouho dumali, kdo proboha má dole v lese puštěné tak dlouho reflektory auta — a proč. Až asi po deseti minutách nám došlo, že ten šílený šajn za lesíkem je odraz měsíce v řece.

Místní (historická) hasičárna.

A moderní vůz (starý ani ne sto let).

V sobotu jsme měly naplánované Bodie — opuštěné zlatokopecké městečko, v němž v roce 1880 žilo na deset tisíc lidí, mělo pětašedesát lokálů, kde zlatokopové mohli utratit těžce vydělaný majetek za alkohol, opium, lehké děvy, či jej prohrát v hráčském doupěti. Nejzaměstnanějším mužem byl hrobník — v průměru měl jednoho zavražděného denně. Během dalších čtyřiceti let bylo zlato vytěženo, městem se přehnal požár — a lidé nehostinou náhorní poušť opustili. Často jen s tím, co měli na sobě nebo uvezli na koni — a tak ve zbylých sto sedmdesáti domech můžete vidět nejen nábytek, ale i nádobí, oblečení a ostatní pozůstatky běžného života. Úplně jiná kategorie historických památek, než sterilní Evropské katedrály — a tudíž ji všem návštěvám doporučujeme.

Mono Lake.

Pepe.

Já mám ovšem z Bodie mnohem prozaičtější historku. Když jsem si potřebovala odskočit do kadibudky, mazácky jsem položila mobil na krabici s hajpapama, aby mi nevypadnul ze zadní kapsy do záchodu. Pak jsem odkráčela k autu, dala si sváču a čekala na Pepe a Sáru, které si Bodie užívaly s větší důkladností, než já. Telefon jsem pohřešila až asi po půl hodině, a když jsem se řítila ke kadibudkám, zastavila mě skupinka lidí, kteří (správně) usoudili, že já budu ta správná osoba, která nechala telefon na záchodě. Naštěstí stejně logicky usoudili, že když chvíli počkají, tak se pro telefon vrátím, a nenapadlo je někam odcházet nebo telefon odnášet na nějaký úřad. (V Bodie není signál, takže tím odpadají veškeré varianty hledání telefonu pomocí vyzvánění).

Návštěvu je třeba vzít na koně.

Sára a Oggi.

Z Bodie jsme odjely na severní konec Mono Lake, kde je krásný park, s lavičkami a piknikovišti, ze kterého se dá dojít po dřevěném chodníčku ke břehu jezera s výhledem na pár tuf. Takže jsme poseděly a pokecaly, a pak šly na procházku po chodníčku. Srandovní bylo, že jsme opět potkaly tu partu z Bodie, co našla můj telefon. Následovalo objetí jezera na jižní stranu, mezi tisíce turistů, s vycházkou na nejprofláknutější tufoviště. Tu se mnou ovšem absolvovala pouze Pepe, na Sáru dolehl jet lag a zřejmě i změny nadmořské výšky (u nás jsme u hladiny moře, Leavitt Meadows jsou ve dvou tisících, Bodie ve dvou a půl, Mono zpět pod dva tisíce), takže jsme ji musely zanechat s bolestmi hlavy, nevolnostmi, kafem a lékárnou u auta.

Původní plán obsahoval i výstup na Panum Crater, ale vzhledem k vedru a Sářině bolehlavu jsme zvolily ústup do Whoa Nellie's Deli. Tam mají nejen kávu, sendviče a hamburgery, ale i slušné točené pivo a vychytávky typu tuňáka se sezamem a teryaki omáčkou. Vzhledem k tomu, že Pepe strašily kolegyně tím, že v Americe děsně ztloustne, protože bude jíst jen hamburgery od mekáče, musely jsme tuto položku jídelníčku vyfotit — s tím, že takhle se jí v Americe u PUMPY (ano, Nellie's Deli je bufáč v benzínce). Mimochodem, v Nellie's se opět objevili moji telefonní zachránci; zjevně opisovali náš itinerář.

Horká lázeň.

Je šílená zima a vítr.

Do spacáků jsme zase lezly více méně se setměním — druhý den nás čekal zlatý hřeb programu, vyjížďka k Secret Lake na koních. Trochu jsem se obávala, abych zase nevyfasovala Roscoeho a nebylo rodeo, ale dostala jsem Splashe. Kovboj (na ranči nový) mi pravil, že kůň je lekavý, mně se po prvních dvaceti minutách zdálo, že není lekavý, ale že blbě vidí. Různě natáčel hlavu a — pochopitelně — reagoval citlivěji na zvuky (nejvíc jsem ho vyděsila, když jsem znenadání pšíkla). Jinak se na něm jelo prima, navíc Splash je stará garda, na ranči je leta. Což se projevilo i různými triky, kdy zkoušel předstírat, že se třeba musí podrbat, aby si pokoutně urval cestou travičku. Zajímavé bylo, že když jsem odevzdávala koně na konci, tak mi majitel potvrdil, že Splash skutečně špatně vidí. Takže nejsem blázen.

Po koních jsem zavelala odjezd do horkých pramenů — přišlo mi na čase spáchat osobní hygienu, zvlášť po té, co jsme se potily na koních v oblacích prachu. Tajně jsem doufala, že takhle v neděli odpoledne už bude na Buckeye volněji, ale takových doufačů bylo vícero. Když jsem viděla to masové obležení u řeky, nasoukaly jsme se do horních pramenů u parkoviště. Ušetřily jsme si štrapáci s cestou dolů a navíc jsme měly více soukromí. Horní prameny v chladných dnech rychle vychládají, ale ve slunném zářijovém dni měly úplně perfektní teplotu. Jako tečku za krásným dnem jsem nařídila návštěvu Mountainview BBQ ve Walkeru, kde jsme se přežraly texaských pečených brambor (s masem, kysanou smetanou a cibulí) a završily to jahodovým shortcakem (se zmrzlinou).

Obsidiánové skály na okraji kráteru.

Černé sklo.

Pondělní ráno bylo velmi větrné, ale slunečné. I tak jsem byla ráda, že jsme koně absolvovali ještě v docela klidném počasí, vítr koně velmi znervózňuje. Sbalily jsme saky paky a vydaly se zkusit druhé kolo Mono Lake, tentokrát se Sárou. Pak jsme se rozhodly pro polární expedici na Panum Crater — dva dny před tím bylo na kráter moc horko, teď zase fučel šílený vítr a bylo chladno i ve větrovkách — zkrátka poušťní počasí v plné parádě.

Mezitím se dostavil kofeinový absťák — a při představě, že mě čekají za volantem ještě celé Yosemity a cesta domů, zavlekla jsem holky cestou do Nellie's na kafe. A abych se trochu rozehřála, dala jsem si hranolky s fazolema — myslela jsem, že to bude snídaňová porce, ale ani za pomoci Sáry a Pepe jsem to nebyla schopná zdolat.

Tioga Pass.

Half Dome.

Vylezly jsme v Tioga Pass nafotit místní jezírka a pak, samozřejmě, na Olmstead Point, ze kterého je vidět Half Dome. Tam už byly poryvy větru tak silné, že občas byl problém udržet svislici. A dále mě překvapila doprava — přestože bylo pondělí, tj. všední den — byly strašné zácpy. Za Olmstead Point jsme se navíc chytly v uzavírce, kvůli přestavbě pouštěli na střídačku jeden či druhý směr. To bylo poslední místo, kde sice foukal vítr, ale taky svítilo sluníčko. Kousek za North Domem začalo pršet, což zpomalilo dopravu na rychlost kroku. I usoudila jsem, že za těchto podmínek (táhnoucí se doprava, velmi nízká viditelnost) nemá cenu ani pokoušet se vjet do Údolí (z něhož by stejně nebylo nic vidět), tak holt návštěva neviděla El Capitana. I tak byla cesta domů docela dlouhá, byť zpestřená zastávkou v mexické El Agave.

Návštěva možná neocení zvláštní přírodní úkaz - v Kalifornii PRŠÍ!

Golden Gate v mlze.

Jakmile jsme sjely z hor, přestalo pršet a byly jsme zase v nudně suchém kalifornském podzimu. A protože bylo potřeba zase trošku nudně se věnovat rodině a škole a kozenkám, tak jsme ve středu odmávali návštěvu na třídenní výlet do Monterey a doháněli, co "se" zase zameškalo. O víkendu jsme vzali návštěvu na objížďku Zátoky — přes Golden Gate, který se záludně skrýval v mlze, přes Richmondský most na východní stranu a tam do Alamedy na USS Hornet. V Alamedě nás nakonec musela vyprostit náhodná kolemjdoucí — trefit sjezd do tunelu na ostrov ve změti místních jednosměrek, objížděk a uzavírek, se nám na první dobrou nepodařilo.

USS Hornet byla ve službě od roku 1943, kdy se účastnila akcí druhé světové války v Pacifiku. V roce 1969 Hornet vytáhl na palubu astronauty z expedic Apollo 11 a 12, aby byl vyřazen v roce 1970 ze služby. Dnes kotví v Alamedě a hostí muzeum. A pokud máte štěstí, tak se vám ještě pořád může přihodit, že průvodce bude majetnicky mluvit o "svém" operačním centru nebo své letové kontrole. My jsme to štěstí tentokrát měli, takže jsme na Hornetu strávili spoustu hodin, až do samé zavíračky — a stejně jsme toho asi spoustu nestihli.

Na palubě USS Hornet.

Hangár.

V úterý jsem pak už Pepe a Sáru naložila a vyklopila v San Franciscu na zpáteční cestu domů. Tohle byla taková velmi příjemná návštěva, protože zaplula do našich životů a kromě většího počtu hrnků v myčce jsme vlastně nezažili žádné velké vlnobití v rodinném provozu. Doufáme tedy, že se návštěvě dovolená také líbila — holky toho stihly hodně — balóny a koně, moře, sekvoje, hory, jezera, sopečný kráter, zlatokopecký tábor, misii, skanzen, maják, akvárium a ještě letadlovou loď. Docela dost, na necelé čtyři týdny, ne?

A jak už jest zvykem, další obrázky najdete v galerii.