Kozenky mají u Toni leháro.

Ovšem v chlívku bylo těsno, Lékorka často spávala na krmelci.

Odjezdem návštěvy se mi trochu uvolnil prostor zase pro kozenky a zvěř obecně. V předchozích deníčcích jsem zmiňovala stavbu kozího chlívku, tak se bych se chtěla teď trochu věnovat tomuto veledůležitému tématu podrobně. Pokud vás to nezajímá, klidně tento díl přeskočte.

Před dvěma a půl lety Toni, majitelka Los Gatos Farms, během pěti dní vybudovala záchranný chlívek, aby se tam mohly nastěhovat moje kozy i s kůzlaty, a vytáhla mě tak ze spárů bláznivé Jenny, se kterou jsme sdílely chlívky na Bear Creek. Za ty dva a půl roku jsem neměla příležitost náhlého přesunu litovat. Kozenky se mají u Toni dobře, stájníci se o ně starají, a já si můžu dovolit vyrazit na hory nebo na dovolenou bez obav, zda kozy mou nepřítomnost přežijí (tj. zda dostanou nažrat, a nebudou samy v noci sežrány pumou).

Nevím, zda jste to z deníčků postřehli, ale ve stájích bydlí kromě mých koz i ty stájové. Koza rohatá Hazel, koza sánská Sheila a sirotek Brownie. Brownie je nigerijský trpasličí hňup, a je ze všech nejnezvedenější. Chová se jako HLOUPÁ koza, všude vleze a všechno žere — kromě toho, že mi sežral šek, tak třeba rozkousal papírovou krabici svorek (což pak znamenalo svorky pečlivě vybírat z hlíny, aby je omylem nesnědla jiná koza, kůň nebo slepice), vytahuje igelitové pytle z odpadkových košů, žere odpadky a podobně, takže se bojím, že jednou se mu podaří ukrást a pohltit něco, na co chcípne. Ostatní kozy jsou dostatečně zmlsané, aby ohrnuly nos nad plastiky a odpadky a ostatními nejedlými kousky.

Nový chlívek, s posuvnou přepážkou, vodou na místě a dalšími vymoženostmi.

Večernice po práci na dětské oslavě dospává (všimněte si, oč pohodlněji se jí leží v novém chlívku).

Brownie ale přišel do stájí v okamžiku, kdy jeho původní stádečko pozabíjela puma — proto o něm mluvím jako o sirotkovi. Toni se neustále ujímá různě starých, opuštěných, nemocných zvířat a poskytuje jim útulek. Koně, kozy, psi, kočky, slepice — všichni se nakonec sejdou u Toni, kde se pak dožívají neuvěřitelného věku. A právě se slepicemi nastala loni potíž. K prastarému hejnu s desetiletým kohoutem Redem, byla k Toni odložená sotva odrostlá kuřata — pět slípek a nádherný kohoutek. Nějakou dobu vše fungovalo dobře, ale víte, co se říká o dvou kohoutech na jednom smetišti. Když mladý kohoutek Leonard dospěl, rozhodl se konkurenčního Reda zamordovat. A tak Red se svými dvěma staršími družkami skončil v podnájmu u mých kozenek. Posléze k nim přibyla ještě slípka Vanilka, která se nesrovnala s ostatníma slepicema.

Přes léto to fungovalo docela dobře, i když byly obštrukce s krmením slepic. Kozy by se neměly dostat na slepičí zob, takže musely být ráno zavřené, než slepice vyzobaly svou snídani, což vyžadovalo složitější logistiku od stájníků. S blížícím se podzimem bylo jasné, že slepičí situaci je třeba řešit — kozí chlívek byl maličký, a ač kozenky se slepicema žily v míru a pohodě, tak přeci jen slepice nejsou moc čistotná zvířata a slepičince v kozím krmelci (kde se to tak dobře ryje a hnízdí) neocenil — na rozdíl od vajec — nikdo. Takže jsem Toni nadhodila, že by bylo dobré nějak vyřešit kurník. Nevadí mi, když slepice budou mít výběh ke kozenkám — naopak, co mám slepice v chlívku, nemám problém s hmyzem a mouchami. Ale slepice by potřebovaly místo na hřadování, snášení vajec — a místo, kde budou mít k dispozici své zrní tak, aby se na to nedostaly kozy.

Do toho Toni získala dalších sedm slepic a rozhodla se situaci řešit radikálně, rekonstrukcí celého kozo-slepičího komplexu. Přestavbu měl realizovat Gary, což jsem byla ráda, protože Gary je řemeslník s velmi praktickým myšlením. Mít člověka, kterému nemusím dokola opakovat, že chlívek by měl být uvnitř široký šest stop, protože to je rozměr stájové gumové podložky, a bylo by fajn, kdyby se tam daly podložky prostě jen naskládat, bez nějakého řezání a upravování, je prostě úleva. Takže náš nový chlívek má standardní rozměry na podložky, má posuvnou přepážku (tj. není nosná a dá se buď posunout nebo zrušit dle toho, jak se bude měnit složení a počet kozích rodin), má výšku stropu tak, aby i dvoumetrový stájník Frank prošel chlívkem bez otřesu mozku (původní chlívky měly trámky tak nízko, že i já jsem se neustále bouchala do hlavy — nemluvě o tom, že vyklízet chlívek v předklonu je nepohodlné). Dále mají chlívky do metru pevné stěny (aby kozenky měly závětří) a na návětrné straně mají celou pevnou stěnu — a zbytek je pevné pletivo (do kterého se nedostanou pumy, ale můžou skrz něj hledět děti a svítit sluníčko na vyhřívající se kozy a slepice). Plus drobnosti typu, že je hned u chlívku vyvedená voda, takže už nemusíme nosit kýble přes celý výběh, nebo že mají moje malé kozy krmelce nízko a velké kozy je mají výš, aby pěkně dosáhly, že vrátka jsou zavírací i zevnitř (tj. když máte dětskou oslavu, můžete se zavřít s dětmi a zvířátky uvnitř a nemusíte se bát, zda některá z koz neuteče a nepůjde ochutnávat oslavencův dort). Navíc kozenkám zůstal původní chlívek jen s vybrouranou přední stěnou, takže mají suchou závětrnou terasu, kde se můžou vyvalovat. Zkrátka a dobře, jsem nadšená.

Do minivanu se vejdou dvě velké psí přepravky.

U Colleen měly kozy k dispozici stodolu s vyhříváním a posuvný výběh.

Kozenky byly z těch změn prvních pár dní celé zmatené, ale po týdnu jsem zaznamenala velikou změnu. Když přijdu do stájí, nestojí kozy u vrat z výběhu a neječí na mě pohoršeně, že chtějí ven, nýbrž se rozvalují v chlívku a na pastvu chodí s výrazem, že mi dělají bůhvíjak velikou milost. Takže si myslím, že jim velký světlý, vzdušný a bezpečný chlívek velmi vyhovuje.

Situace se slepicema se má momentálně tak, že tři slepice a Red jsou v podnájmu u velkých koz, kde mají malý kurník, a zbytek slepic s Leonardem jsou ve velkém kurníku, odkud vedou vrátka k mým kozenkám a jejich výběhu. Tady bych chtěla odbočit k mému dalšímu geniálnímu vynálezu. Moje menší kozenka Lékorka je schopná protáhnout se běžnou velikostí slepičích dvířek — zkoušeli jsme udělat dvírka nižší, ale těmi se Lékorka hravě proplazí. Nakonec to vyřešila dvířka ÚZKÁ, kterými koza neprojde přes ramena.
S Redem měly původně jít jen dvě slípky — stařičká roztomilá Cookie (čínská hedvábná slepice, s jemným, dlouhým huňatým opeřením) a osamělá kropenatá Freckles (ostatní slepice se s ní nekamarádí). Ovšem pak slepice Falcon, pojmenovaná tak (Sokol) dětmi pro svůj ostrý zobák a bojovnou povahu, začala klobat a vyhánět Lékorku od kozího zrní (slepice se na kozím žrádle přikrmují, což mi nevadí, ale když kvůli tomu začnou kozy napadat, tak to považuju za narušení sousedského soužití), tak šla taky do azyláku. Na velké kozy si netroufne, a upřímně — asi jí pobyt se staršími vyrovnanějšími slepicemi svědčí. Ona je totiž bojovná hlavně proto, že ji vyhánějí a napadají ostatní slepice — v klidnějším prostředí se usadila natolik, že přestala prohánět děti a prudit kozy — a vlastně ani neprudí ostatní slípky.

Místní šéfová Peaches.

Kozenky se stále v novém místě trochu ostýchaly.

Kozenky dostaly měsíc na zvyknutí si na nový domov — a čekala je velká cesta. Když jsem v září byla s Pepe na Leavitt, měla jsem čas promluvit s Colleen — přičemž jsem zjistila, že Colleen se nejen přistěhovala z Jižní Kalifornie do Coleville, ale že vlastní ranč s koněma, oslíkem — a kozama — včetně papírového nigerijského trpasličího kozla. I pojala jsem nápad, že bych kozy poslala na námluvy do Sierry. Kůzlata by byla taky papírová (tudíž mající větší šanci na slušný domov) — a navíc Colleen je veterinární technička (sestra u veterináře), má zkušenosti se zvířaty, a kromě toho se mi líbí, jaký vztah ke zvířatům na Leavitt Meadows mají — zkrátka mám u nich jistotu, že se kozy budou mít jak v bavlnce.

Kozí těhotenství trvá pět měsíců, takže jsem nakonec usoudila, že když je přivezu ke Colleen začátkem listopadu, tak se případná kůzlata narodí začátkem dubna — což je tak akorát, aby už bylo trochu tepleji a méně mokro, a přitom nebyla letní vedra — a kůzlata budou dvouměsíční, tj. poměrně velká a obstojná, až začnou ve stájích letní tábory, aby "přežila" nájezdy dětiček. Kozy mají říji každé tři týdny, takže do plánu byly zahrnuty i dva kozí cykly — tj. šest týdnů pobytu — aby měly dvojí šanci na zabřeznutí — a byly zpět doma na vánoce.

Dále jsem musela naplánovat cestu tak, abychom nejeli v dopravní špičce (čímž odpadly automaticky pátky a soboty na cestu tam a neděle na cestu zpět), a do toho zároveň aby můj doprovod nepřišel o moc času v práci či ve škole. Započtěte komplikace typu Lisiny voltižové závody poslední víkend v říjnu — a aby to bylo cca šest týdnů před vánoci — a vyjde vám skutečně první či druhý víkend v listopadu. Původně chtěla se mnou jet Lisa a já jsem zase chtěla Sida (abych měla druhého řidiče / dospělého pro případ průšvihu), ale Lisa nakonec těsně před odjezdem onemocněla. My si tedy myslíme, že hlavně chtěla zůstat přes noc doma bez rodičů — to by tak hrálo, aby si něco takového užíval jen Tom a ona ne! No prostě, jeli jsme se Sidem sami.

Napřed do stájí pro kozenky. Tam jsem měla připravené přepravky — moji, i tu půjčenou od Katji, i jsem předem vyzkoušela, zda se mi vejdou do autobusu. Když jsem přepravky vytáhla, kozenky byly zvědavé, Večernice si do jedné zkusmo vlezla — zjevně si pamatuje, k čemu to tak asi je — a ani nevypadala nijak vystresovaná. Já jsem ještě pobalila misky na krmení, část sena a část kozích pelet, aby měly holky v novém prostředí alespoň na první dny "svoji" stravu, vyklidila jsem chlívek — a pak jsme šoupli kozy do přepravek a přepravky do auta a jelo se.

Místní kozenky jsou krásné, zjevně zdravé a dobře opečovávané.

Noodles, Alice a Annie.

Po klikaté sedmnáctce kozenky trochu protestovaly a mečely, ale jak se vjelo na dálnici, tak si Večernice chvilkama lehla a neprudila. Lékorka byla vždycky laxnější, takže ta brala cestu stoicky. Při čůrací a tankovací zastávce na Rancherii jsem zkoušela kozenkám nabídnout nějaké dobrotky a vodu. Nad vodou ohrnuly nosíky, ale zrní si teda vzaly. Ovšem pak nastaly zase zatáčky přes hory a to se jim nelíbilo. Chuděry stály zapříčené v koutku přepravky, aby to s nimi tolik neházelo v zatáčkách — nedošlo jim, že kdyby si lehly, měly by to jednodušší.

Když jsme konečně dorazili, Colleen už nás čekala. Kozenky vypadaly mírně otřeseně, ale rychle se vzpamatovaly. Myslím, že pohled na DALŠÍ kozy jim udělal dobře — že pochopily, že tohle JE kozí místo a že na něm není nic strašidelného. Ovšem místní kozy, ač menší, byly poměrně nevlídné k vetřelcům. Zajímavé na tom je, že místní alfa koza do toho nemíchala — s důstojnou přezíravostí kráčela skrz šarvátky a přivandrovalce okázale ignorovala.

My jsme si zajeli vyzvednout klíče od hotelu, došli si k Jeffovi na kafe a pivo, a domluvili jsme si na šestou večeři s Craigem. Před tou jsem ale musela provést ještě jednu kontrolu kozenek — Colleen na noc oddělila mé kozy od zbytku stáda, aby měly čas a klid se najíst a napít a odpočinout si. Ovšem zatímco Lékorka se futrovala senem a granulema, Večernice přes plotek zamilovaně hleděla na kozlíka Jaspera, který jí pozornost oplácel.

Když už jsme si tak povídali s Colleen, snažila jsem se vytáhnout nějaké informace o Nedovi. V září jsem Craigovi říkala, že mám špatnou zprávu, že si letos nebudu moct Neda na zimu vzít, protože u nás zrušili sousední stáje a ty naše jsou přeplněné, a že taky začínám trochu pracovat, takže nemám tolik času. Jeho odpověď byla, že má pro mě špatnou zprávu, že si nemůžu Neda vzít, protože není na tom dobře zdravotně. Ned sotva chodil a vypadal velmi nešťastně. Pro dominantního koně, zvyklého pracovat, bylo zavírání do extra ohrady (aby ho ostatní koně moc nezamasakrovali) těžké i psychicky.

Lékorka zase čeká u vrátek, až si ji vezmu domů.

Doufám, že eufemistické věčné zelené pastviny, po kterých se teď Ned prohání, jsou alespoň tak krásné, jako ty, po kterých se proháněl většinu života. Foto Monique.

Američani rádi používají eufemismy typu, že kůň byl poslán do důchodu, místo aby rovnou řekli, že jej museli utratit. Nicméně nakonec jsem se od Colleen dozvěděla to, čeho jsem se obávala. Ned už není. Vcelku jsem to čekala, letos od ledna nebyl moc ve formě, u mě zpočátku kulhal na levou přední, v létě se to zhoršilo až do stavu, kdy na ni nebyl moc schopen přenést váhu. Kromě toho ale za poslední dva roky hodně ztratil na síle a energii. Letos si se mnou už nehrál na jízdárně, neprovokoval honičky a nevymýšlel koniny. Pořád jezdil rád na vyjížďky, CHTĚL dělat svou práci, ale sil mu zjevně ubývalo. Navíc byl ve věku koňsky dávno důchodovém, takže to, že ještě na jaře byl schopen jezdit na krátké vyjížďky a že strávil léto na ranči v horách, je vlastně skvělé. Jsem ráda, že jsem rozhodnutí o Nedově utracení nemusela udělat já, a kdyby se mě někdo ptal, považovala bych to za rozumné, ale je mi to líto. No, vlastně je mi líto sebe a Craiga, Neda mi líto není, protože si myslím, že měl fajn život až skoro do samého konce a že se pro něj víc udělat nedalo, že by se jen trápil v bolestech a nepohodě.

Večeře s Craigem u Jeffa mě ale docela zase obveselila. Místňáci teda měli neuvěřitelnou psinu z toho, že jsme kozy přivezli MINIVANEM, místo abychom měli slušný truck a přívěs. Ale minivan je to, co máme k dispozici — a navíc to bylo pro kozenky příjemnější a bezpečnější, tak co už.

Ráno jsem ovšem zjistila trhlinu ve svém plánování — sice jsem si vzala rychlovarnou konvici na nezbytnou ranní kávu, ale jaksi jsem k ní nevzala šňůru. Takže jsem se sebrala a šla prozkoumat nově otevřenou kavárnu, kde nejen servírovali kafe, ale udělali mi i míchaná vajíčka k snídani. Mírně exhumovaná jsem se jela ještě jednou rychle podívat na kozenky — Večernice si mě nevšímala a tokala s Jasperem, ale chudinka Lékorka prosila u vrátek, abych ji vzala domů. Takže jsem musela rychle odjet, než se celá rozlítostním — horší, než nechávat batole v jeslích...

Zpět na hotelu jsem nabrala Sida, který už mezitím pracoval — a uháněli jsme přes průsmyk domů. Stihli jsme to krásně, Sid mohl ještě odpoledne jít do práce, čímž ušetřil dovolenou. A mně dovolená právě začínala. Jakkoliv byl pro mě odjezd od Colleen těžký, tak mít po čtyřech a půl letech VOLNÁ rána, kdy nemusím spěchat za zvěří, bylo velmi osvěžující. Asi jako když vám děti odjedou na tábor...