Od dálnice č. 88 jsme si v Carson Spur odskočili na vyhlídku.

Kytičky už odkvetly, krajina je více podzimní.

Ve čtvrtek jsme během rána sbalili, já doběhla zkontrolovat kozenky, a v poledne jsme zamířili do hor, směr Reno, Nevada. Autobus si prošel zatěžkávací zkouškou, neb nás v něm bylo šest de facto dospělých, s bágly na čtyři dny. Naštěstí jsme neplánovali tábořit, takže jsme vezli jen svačinky a ne plné menu, a mohli jsme vynechat stany. Doma jsme ovšem museli nechat židličky, které na balóny normálně vozíme, aby bylo na čem posedávat během věčného čekání, ale ty se nevešly.

Strom v Carson Spur.

Zahájení s hymnou.

No, a protože jsme chtěli návštěvě ukázat Sierru víc zblízka, než jen přes okýnko auta, zastavili jsme v Carson Spur (2450 metrů nad mořem) a vytáhli je na procházku nad Kirkwood. Kdybych nevymyslela zkratku terénem (plným velmi přilnavých bodláčků), mohla to být procházka mnohem kratší a méně dramatická. V podstatě jsme jen vyběhli nějakých sto výškových metrů ke sněhovým zábranám nad silnicí a zpátky jsme to sešli spořádaně pěšinkou. Po čůrpauze v Kirkwoodu a brzké večeři v Thai Orchid v Mindenu jsme dojeli do Rena tak akorát, abychom padli do postele a nařídili budíky na pátou ráno na balóny.

Rodinná skrumáž kolem balónu.

Jeanne a Tom přijeli až z Jižní Dakoty.

Ráno jsme měli sraz s Tomem a Jeanne před jejich hotelem, nafasovali jsme kartičku povolující vjezd posádkám balonů a navíc nová trička — tím jsme mohli naše stará předat Pepe a Sáře, aby taky patřily do party. Bohužel letos se vedení závodů opravdu předvedlo, co se parkování týče. Pro posádky zhruba osmdesáti balonů bylo vyhrazeno asi čtyřicet parkovacích míst. Ovšem každý balón potřebuje minimálně jednu posádku o řádově čtyřech lidech, která by měla být připravená a schopná během okamžiku vyrazit z parkoviště do širého okolí pomoct chytat a balit balón. Prostá matematická úvaha by stačila aby si činovníci uvědomili, že v případě, když polovina posádek NEMÁ tuto možnost, zůstane polovina balónů bez pomoci. Parkovači krčili rameny a poslali nás zaparkovat na veřejné parkoviště. Což by nevadilo, POKUD by toto parkoviště nebylo mezitím totálně ucpané zoufalou veřejností, která také neměla dostatek míst k zaparkování, a tak v uličkách věčně postávala auta, případně poskakovala k výjezdu. Zmínila jsem, že posádka musí být schopná vyjet RYCHLE?

Ráno jinak probíhalo dle očekávání a zajetého scénáře. Balóny lítaly, posádky se snažily a družily a nakonec jsme postavili sluneční zástěny a udělali si piknik s přáteli, které jsme dlouho neviděli. Pak následoval polední klid na hotelu, po kterém děti musely udělat nějaké věci do školy (byl pátek) a na večeři jsme šli do sushi. Lisa chtěla zůstat na hotelu, ale naporoučela si, co jí máme přivézt.

Předjitřní vzlet.

Hromadný vzlet.

Sobota probíhala obdobně, včetně pakárny s parkováním. Sid tam ztropil výtržnost, nakonec se nám podařilo zaparkovat na okraji veřejného parkoviště tak, že se s autobusem dalo vyjet. Rhonda, sponzorka našeho balónu, slíbila, že promluví s organizátory, ale jediné, co se podařilo dojednat, bylo místo pro náš autobus na neděli — nicméně celkový problém jedna posádka neřeší.
Opět byl piknik, a pak domluvená hromadná večeře v Pinocchiovi ve Sparks. Mít pohromadě staré kamarády z různých okruhů mého života bylo velmi příjemné.

V neděli jsme vstávali ještě dříve než v sobotu, kvůli problémům s parkováním — Jeanne měla opět letět dawn patrol, takže budíky řinčely už ve tři čtvrtě na čtyři. Když jsme ale slavně zaparkovali a dopotáceli se na startovací loučku, bylo jasné, že se nepoletí. Po poli se proháněl nárazový vítr, v němž se balón nedá ani postavit (nápověda — balón se nafukuje ležící na zemi a pak se do otvoru v sukni musí pilot trefit plamenometem — pokud se do polonafouknutého balónu, takto fakticky obrovské plachty, opře vítr, jakou šanci máte, že plamen se netrefí do otvoru uprostřed, a zasáhne obálku balónu?). Takže i světelná show, která měla probíhat před nočním startem, byla zjednodušená na pouhé blikání plameny z hořáků (normálně by na poli stály balóny nasvěcované plamenem zevnitř). Když jsem s Tomem (pilotem Tomem, ne naším puberťákem) probírala, že s větrem je to špatné, odvětil mi, že pro mě má horší novinu, neboť původně plánovali vzít v neděli Pepe se Sárou do koše.

Kirkwood Lake.

Někomu přijde pobyt s cvoky jako dovolená...

Chvíli jsme ještě opendovali na poli, ale pak nezbývalo než uznat, že tohle je konec závodů — a jít se dospat na hotel. V devět jsme se sešli na snídani a pak holt sbalit. Možná bylo na čase i tak, na Reno se valil kouř z požáru u Susanville — a při špatném směru větru bylo cítit ve vzduchu spáleninu. Lisa s astmatem by si tento den asi moc neužila.
Abychom se trochu vyvenčili, zastavili jsme u Kirkwood Lake a jezírko obešli. V téhle fázi jsme měli jet lag z rozházeného spaní všichni, nejen Pepe se Sárou, takže i tahle mírná procházka nám dala zabrat. Nicméně celý výlet ukázal, že Pepe se Sárou jsou kompatibilní s naší rodinou. Nerozházelo je ani to, když jsme v autě zpívali (dokonce se přidaly), ani různé další zvláštnosti naší rodiny. Velkou zásluhu na tom přičítám tomu, že Pepe pracuje už leta s teoretickými fyziky, a tak jí pobyt s cvoky přijde jako dovolená.

Následující všední dny jsem se musela trošku vrátit k přízemním záležitostem. Obchodní schůzka, zubař s mladším synkem Reginy (která stále ještě nebyla schopná řídit), trošku dohlédnout na vlastní děti a jejich školu, a samozřejmě kozenky. V tomto týdnu totiž začala velká přestavba kozích chlívků, o které napíšu asi až příště (protože jako všechny přestavby se i tato značně protáhla přes původní plán). V úterý jsem ale vzala Pepe a Sáru do městečka San Juan Bautista se stejnojmennou misií. O misiích jsem psala mockrát; myslím si, že je to jedna z věcí, kterou by měl návštěvník Kalifornie vidět. Tato misie navíc sedí na Sanandreaském zlomu, takže k historii máte navíc lekci z geologie. Misie se datuje do dob prvních pokusů Evropanů, jmenovitě Španělů, o osídlení Kalifornie z jihu. Teprve více než padesát let po vzniku misií došlo k objevení zlata a velkému putování na Západ za vidinou rychlého zbohatnutí.

Misie San Juan Bautista.

Misijní kostel - dřevěný, dýchající teplem, pestrobarevný.

Misie a skanzen kolem ní nabízejí krásný průřez historií, od památek po původních Indiánech, přes františkánské "padre", ke španělským a mexickým rančerům, až po italského majitele hotelu a anglosaské rodiny, jež byly přežily tragickou Donnerovu výpravu. Já tohle všechno částečně znám z našich předchozích návštěv — ovšem část těch návštěv jsem absolvovala jako dozor školních výletů, takže taky třeba ve společnosti zvracející holčičky či autistického chlapečka — a tudíž jsem zdaleka neměla čas si vše řádně prohlédnout a přečíst v klidu a nějak konzistentně. Bylo příjemné pobýt v takovémhle místě ve společnosti dospělých, nekňourajících lidí — a to i když jsme zjistily, že "se" doma zapomněl baťůžek se svačinou.

Výroba svíček.

Misijní zahrada.

Prohlídku skanzenu jsme vzaly trochu na přeskáčku, protože u stájí nás zvuk kovadliny zlákal do kovářské dílny. A skutečně, u výhně stáli dva kováři, kteří se s námi dali přátelsky do řeči. Pepe se Sárou nakonec dostaly každá umělecky zpracovaný hák, já jsem nedostala nic — holt už nejsem, coby místňák, nijak zajímavá. Prošly jsme si Zanettiho dům, muzeum, i hotel — ve kterém je (kromě tajného hráčského doupěte) nejzajímavější bar — z něhož dle vyprávění současníků prý pravidelně museli vykazovat koně, aby se vešli hosté — místní horkokrevní koňáci údajně dokázali z koňského hřbetu nejen pít u baru, ale i třeba hrát kulečník.

Přátelští kováři ve skanzenu.

Kypící zastávka dostavníku měla i takovou vymoženost jako veřejnou koupelnu.

Když nás znavila historie, popojely jsme ze San Juanu na Moss Landing, aby holky taky konečně viděly Pacifik. Teda napřed jsme se posilnily obědem v místní thajské restauraci, a pak jsme teprve jely obhlídnout vydry, lvouny, pelikány a ostatní zvířenu v laguně a na pobřeží. U mostku přes lagunu se jako obvykle předváděla ve vodě vydra — zajímalo by mě, jestli je na výplatní listině obce, protože mi přijde, že se tam vyskytuje pokaždé. Což je fajn, protože tam člověk může vzít turisty a ukázat jim tento div přírody s přibližně stejnou jistotou, jakou má v montereyském akváriu.

Obec ovšem zjevně NEMÁ na výplatní listině počasí, nebo ještě nedospěli do stádia, kdy poručí větru-dešti, protože na vlastní pláži u moře foukal šílený vítr, takže jsme tam dlouho nevydržely. Na druhou stranu, díky bouřlivému oceánu byly na pláži vyplavené hromady chaluh, takže jsem mohla dělat chytrou a ukázat holkám, jak vypadá kelp.

Do hospody se tudíž mohli koňáci dostavit s umytýma nohama a vyčištěnýma kopytama.

Pepe na Moss Landing.

Ve středu ráno Sid vyložil návštěvu na nádraží na vlak do San Francisca. Město nám nikdy k srdci nepřirostlo a posledních pár let, kdy se tam všichni progresivně zbláznili, se nám tam nechce vůbec. Zvlášť od té doby, co se San Fran stalo útočištěm bezdomovců, kteří na ulicích žijí — včetně vykonávání potřeb. Jestli si myslíte, že psí hovna jsou ve městě problém, zkuste si představit několik tisíc znečišťovatelů z rodu homo sapiens. Připočtěte k tomu problémy a výdaje (i několik desítek dolarů za hodinu) s parkováním — a je vám, doufám, jasné, proč se tam nehrneme. Vlakem to není o tolik rychlejší (když člověk započítá to, že se musí nějak dostat na to nádraží; nejbližší máme cca 20 minut autem), ale asi je to levnější. A hlavně — mohli jsme si dát s návštěvou přestávku a udělat si nezávislé programy.

Nezávislé programy fungovaly i ve čtvrtek, holky šly na kola a já za kozenkama, mrknout na chlívky, po nákupech a podobných. Od pátku jsme zase měly program společný, já se Sárou a Pepe — protože jsme vyrážely na čtyři dny do Sierry.

Jak vidíte, obrázků je i tentokrát přehršle — více v galerii.