Naše měkké tábořiště.

Zrcadlová tůňka.

Tím, že nám nevyšly lodičky na Lisiny narozeniny a vrátili jsme se dřív z výletu, jsme se ocitli před otázkou, jak Lisiny narozeniny alespoň dodatečně oslavit. Napadlo mě lanové centrum ve Scotts Valley, ale pohled do jejich rezervací mě rázem vrátil na zem — nejbližší volný termín byl až někdy v září, haha. Holt tady u nás bydlí příliš mnoho lidí na to, aby se některé činnosti daly provozovat spontánně. Nakonec jsem pro oslavu Lisiných narozenin přinesla oběť nejvyšší a šla s ní šopovat. Do velkého, hlučného, chaotického nákupního centra, které nesnáším. Nicméně mají tam Victoria's Secret, takže Lisa dostala první HEZKOU a drahou podprsenku, a spoustu věcí na sebe. Přeci jen už trochu odrostla tričkům s Harry Potterem, případně s obrázky kozenek.

Naše děti měly před sebou ještě více než tři týdny prázdnin, ale místní kamenné školy otvíraly už dvanáctého; Lisin příměstský tábor končil poslední běh už osmého, takže najednou se léto zdálo u konce. Ne, že by si děti neužívaly ten pocit, že oni ještě nemusí do školy, ale ta atmosféra všude kolem nás najednou byla nostalgicky podzimní. Lisa sice ještě měla teoreticky až do půlky srpna voltižové tréninky, ale po tom propadáku, kterým byl její tým posledních pár měsíců, se jí fakt nechtělo. Kromě toho bylo jasné, že od příští sezóny potřebuje postoupit do vyšší kategorie — cvalu — takže setrvávat a "trénovat" v klusu nedávalo moc smysl. I tam nám zbývala v podstatě jen párty na oslavu konce sezóny, spojená s mírným schůzováním a představením nového vedoucího oddílu, Fabiána. Tímto se oficiálně ukončil voltižový rok, a pocitově i konec léta.

Zde, zázrak přírody...

Výlet jsem odchodila v podstatě v bačkorách...

Dětem začala docházka dvaadvacátého srpna, což byl čtvrtek, ale virtuální škola prudila už týden před tím s papíry a formuláři. A přes tuto předčasnou prudu se nakonec stalo, že Tom neobdržel rozvrh a pomůcky na dva ze zapsaných předmětů, více méně povinných. Zdá se, že škola přečíslovala kurzy a studenti zapsaní se starým číslem "se" nějak zrušili. Tudíž jsme následující dva týdny řešili Tomův rozvrh — kdyby ony předměty neabsolvoval, nemohl by ukončit střední školu (high school).

Kromě školy jsme řešili ale i příjemnější věci. Tomova kamarádka Ari má narozeniny přesně o dva měsíce dřív než Tom, čtyřiadvacátého srpna — i byli jsme pozvaní do Sacramenta na oslavu u bazénu. V sobotu ráno jsme sbalili dárky, stan a spacáky, a vyrazili směrem ku hlavnímu městu Kalifornie. Tam panoval typicky letní pařák kolem pětatřiceti stupňů, takže puberťáci, samozřejmě, posedávali usedle ve stínu a tvářili se, že bazén je pro malé děti. My jsme je se Sidem zanechali osudu (pod dohledem pořádajících rodičů) a vyrazili si na oběd do restaurace, která byla klimatizovaná a navíc tam dobře vaří. Pro nás je jakékoliv rande bez dětí ještě pořád výjimečný zážitek — jak nemáme po ruce ty prarodiče, tak jsme se leta nikam nedostali, plus teď navíc ani děti ráno neodejdou do té školy, tak je to občas pěkná ponorka.

Frog Lake.

Když jsme se vrátili z oběda, zjistili jsme, že i puberťáci podlehli vedru (nebo dostali rozum?) a ráchají se v bazénu. Vlezla jsem tam i já — to se fakt nedalo vydržet. Pak nastal dort a dárky a pak už jsme se nasoukali do auta a pokračovali směrem východním, do hor, do nadmořské výšky přes dva tisíce metrů, kde bylo mnohem chladněji. Měli jsme vyhlídnutou prašnou cestu od Red Lake, kolem které to vypadlo, že se dá tábořit. A skutečně jsme našli několik pěkných míst k přespání.
Sid pravil, že k tomu nejlepšímu zajede autem, já mu říkala, ať tam nejezdí, že je to moc měkký (jemný prach s jehličím). No, jak myslíte, že to dopadlo? Ano, zahrabaným autobusem. Takže jsme absolvovali bojovku, kdy jsme vytahali všechny krámy z auta, Sid s tím zkusil vyjet, marně. Podložili jsme kola kameny, marně. Nakonec jsem vyhnala Sida od volantu (abychom ještě víc odlehčili), odklidili jsme klády a velké kameny za autem, já jsem zacouvala a vyjela na pevnou cestu mimo zabořené koleje. To jsme všechno stihli předtím, než se vrátil páreček důchodců, které jsme poprosili o pomoc s vytažením — slíbili pomoc, až se budou za dvacet minut vracet — a k našemu překvapení se skutečně vrátili a skutečně chtěli pomoci. Naštěstí už to nebylo potřeba.

Kromě zahrabaného auta se nám ještě jaksi vymklo balení. Zjistili jsme, že "se" nesbalil toaleťák, takže jsme museli noc a ráno zvládnout s balíčkem kapesníčků a nějakými vlhkými ubrousky. Dále si Lisa nesbalila tenisky, jen sandálky k bazénu. To bylo o trochu horší; naštěstí má nohu velkou jako já a mohla jsem jí půjčit moje tenisky. Na mě tím pádem zbyly moje šíleně orvané a zničené "stájové" mokasíny. Pohodlné jsou, což o to, ale že by to byla obuv až tak vhodná do hor, to se říct nedá. Navíc vypadají jak papuče — takže jsem druhý den na výšlapu vypadala mezi špičkově vybavenými okolními mileniály jako skutečný důchodce.

Chipmunk.

Horské louce dominuje Round Top.

To ovšem předbíhám. Slušelo by se podotknout, že měkká půda sice způsobila zapadnutí auta, ale zase se na tom výtečně spalo. Ráno jsme si tedy přispali a dopoledne se tak nějak zvolna resuscitovali k životu (dávno jsou pryč ty doby, kdy děti vstávaly AŽ v sedm ráno, puberta udeřila v plné síle), snídali, zvolna balili a pozorovali cvrkot na cestě. V jednu chvíli došlo k dopravní ucpávce, kdy se u našeho tábořiště vyskytla dvě protijedoucí auta a jezdci na koních, a teď se to všechno muselo vyhnout, bez toho, že by komukoliv ruply nervy (já sázela na koně, ale i ti to nakonec zvládli). My jsme v klidu dobalili a popojeli ten kousek ke Carson Pass. Parkoviště bylo plné, i zaparkovali jsme o kus dál v lese a vyrazili k Winnemuca Lake.

Cestou jsme udělali odbočku k Frog Lake, která se nám odměnila vyhlídkou na Red Lake. Pak jsme potkali rangera, který nám poradil, že u potoka se máme vydat nahoru k prameni, že je tam spousta kytiček. A skutečně — akorát tedy, dle jeho popisu jsme si to představovali jako nějakou štreku do kopce, a ono to bylo od turistického chodníčku jen pár metrů, než se člověk ocitnul po pás v květeně. Na zpáteční cestě jsme se nakonec z pramene i napili.
Tenhle výlet nám splnil hned několik požadavků — děti se dostaly na oslavu v Sacramentu, kam bychom normálně nejeli s žádným nadšením, a ještě nám zbyla půlka víkendu na stanování a chození po horách.

V místě pramene je spousta kytiček.

Winnemucca Lake.

Tím jsme se dostali na začátek září — první zářijový víkend bývá třídenní volno, neb slavíme Svátek práce. Letos jsme nikam nevyráželi, protože v pondělí měla přiletět Pepe se Sárou. Pepe je moje dlouholetá kamarádka, zažily jsme spolu spoustu legrace, na mezinárodních táborech, v prvních zaměstnáních, nějaké ty pařby, lásky i nelásky, průšvihy, výlety, i nezapomenutelný žlučníkový záchvat v hájence. Pepe se po nějakém čase odstěhovala a pak i provdala do Vídně a když se jim narodila první dcera, Sarah, šla jsem jí dokonce za kmotru. To jsme ale žádná netušily, že dva roky na to se odstěhuju já, a to rovnou za oceán. Takže kmotřenku Sáru jsem viděla naposledy, když jí bylo osm let a my přespávali u Pepe ve Vídni, s miminem Lisou a batoletem Tomem, který zrovna dostal laryngitidu. Pepe nám zachránila odlet domů tím, že pravila, že to nic není a že se mu udělá líp, když bude na studeném vzduchu — a skutečně, během cesty na letiště v mrazivém únoru se Tom vzpamatoval.

Přes velkou vzdálenost, která nás dělí, udržujeme s Pepe kontakt — díky internetu je to teď jednodušší přes oceán, než to bylo před dvaceti lety mezi Prahou a Vídní. A Pepe obětavě jezdí na otočku do Telče, kdykoliv se ocitneme v Česku na chalupě, a nakonec se vídáme i osobně. Teď se ovšem neuvěřitelné stalo skutkem a Pepe si zařídila v práci dovolenou, rozbila prasátko a přiletěla i se Sárou (mladší dceru nechala doma) na návštěvu k nám.

Jezerní paní.

Díky Pepe mám teď fotku toho, jak se mnou kozy chodí na pastvu.

Ovšem v neděli, před jejich pondělním příletem, kdy jsme byli pozvaní na večeři k Nejdlákům, mi napsala naše místní kamarádka Regina textovku, zda jsme doma. Myslela jsem, že třeba taky zůstali doma a chtěli by něco podniknout, ale chyba lávky. Regina byla doma, ale její manžel na zahraniční služebce, a Regi chytly záda. Takže jsme dojeli k Regině, naložili ji do autobusu, vyklopili na pohotovosti v nemocnici a pokračovali na obhlídku Nejedlákovic nového domečku a na vepřo-knedlo-zelo. Domeček se nám moc líbil, večeře byla dobrá a zrovna, když jsme dojídali, tak volala Regi, že ji propouštějí a jestli se pro ni můžeme stavit. Takže to docela pěkně vyšlo.

Bohužel místní zdravotní systémy mají debilní systém, i musela jsem Reginu vyzvednout z pohotovosti, a s ní na invalidním vozíku dojet do lékárny v téže nemocnici pro pilule na předpis (si to nesměla vyřídit během čekání na nás), a pak jsme teprve mohli pokračovat k nim domů, kde na Regi čekali jejich dva kluci. Doufali jsme že to už bude dobrý, ale bohužel.

V pondělí ráno z Reginy vypadlo, že jí není o nic lépe a že se obává, že to nebude jen skřípnutý nerv, ale že je to plotýnka. Takže jsem dojela pro Reginu s tím, že si necháme na ten den její kluky, aby měla ona čas a možnost oběhat různá vyšetření v nemocnici, vysadili jsme ji na pohotovosti, a kluky jsem odvezla k nám, kde dostali k obědu těstoviny, a pak jsem je zanechala doma se zbytkem rodiny a vyrazila pro změnu na letiště, vyzvednout návštěvu. Sid mezitím absolvoval jeden pokusný výjezd pro Reginu, který selhal na tom, že Regi ani po půl dni v nemocnici nebyla schopná stát na vlastních nohách, takže propuštění se nekonalo a naopak se konala další vyšetření.

Kmotřenka Sára, od doby, kdy jsem ji viděla naposledy, trochu vyrostla. (foto Pepe)

S Pepe jsme byly společně mladé a krásné, teď jsme už jen krásné. (foto Sára)

Takže jsem dovezla Pepe k nám, čímž se počet obyvatel domečku zdvojnásobil (z našich obvyklých čtyř na osm). Trochu jsme je nechali se vzpamatovat, a pak jsme všichni naskákali do dvou aut a jeli na vietnamskou večeři, protože jsme usoudili, že na žaludky rozbouřené dvaceti hodinami na cestě a devítihodinovým časovým rozdílem, je nejlepší kuřecí nudličková polívka. Od Reginy pořád žádné zprávy, i vyrazila jsem s klukama k nim domů, že si nafasují pyžama a kartáčky na zuby a přespí u nás. Když jsme dojížděli k nim domů, volala Regi, že ji tedy pustí, takže jsme se otočili a jeli zase do nemocnice. Bylo vidět, že se klukům hodně ulevilo, když budou mít mámu doma, a slibovali, že se budou o ni starat.

Jestli vám jde z toho hlava kolem a netušíte, kdy kde bylo kolik lidí, tak vězte, že my jsme logistiku taky zvládali jen za velkého počítání, kolik lidí bude potřeba vézt kam, a kolik aut je tudíž zapotřebí. Návštěva byla naštěstí ze zaoceánského letu tak groggy, že se ničemu hlasitě nedivili. Kdyby to nebylo v tak vážné situaci, kdy Regině bylo fakt špatně, tak by to byla i docela legrace.

Já jsem v úterý ráno vzala Pepe a Sáru za kozenkama, a pak do Feltonu, podívat se na redwoody. Myslela jsem, že se taky stavíme v mojí oblíbené thajské restauraci na oběd, ale Kao Sook se zrovna rozhodl mít v úterý přes poledne zavřeno, takže jsme měly smolíka. Naštěstí máme doma předzásobenou lednici, i vyjedly jsme lednici a já se pak s Pepe vydala pro Reginu, abychom ji odvezly na další kolo vyšetření. Takže Pepe a já jsme pokecaly po čekárnách, zatímco Regina trpěla v ordinacích. No alespoň Pepe viděla Ameriku i z jiného úhlu.

S malým Tomem jsme se chodili dívat na vláčky pořád. Teď už chodím jen s návštěvama. (foto Pepe)

Lisa na cválajícím koni.

Ve středu jsem vzala Pepe a Sáru do stájí, tentokrát nejen za kozama, ale i dolů, na Bear Creek, kde jsme si pronajali kobylku Cupcake, abych holky posadila na koně. V delším časovém horizontu byl v plánu výlet na Leavitt a na to je lepší mít lidi, kteří už někdy na koni seděli a se kterými už jsem probrala základní principy. Navíc Sára má ráda koně, takže to byl výlet i pro ni. Odpoledne jsme si s Pepe a Lisou udělaly vyjížďku do TŘETÍCH stájí, na první trénink voltiže. Září bylo vyhrazené otevřeným hodinám, s tím, že na konci měsíce se sestaví týmy a od října se začne trénovat doopravdy. Já jsem byla nejvíc zvědavá na nového vedoucího oddílu, Fabiána. Musím říct, že první trénink mě hodně nadchnul. Chlap, který netrpí americkou korektností (neb jest Argentinec), který sám voltiž leta provozoval, a plus má kvalifikaci sportovní rehabilitace, by se měl vyvažovat zlatem.

Ovšem nejlepší zprávou dne byla zpráva od Slávka, manžela Reginy, že se mu podařilo přehodit letenky a že se vrací ze služebky domů. Tím pádem jsme my mohli s klidným srdcem odjet ve čtvrtek na balóny, bez pocitu, že tu necháváme bezmocnou Reginu a její kluky napospas systému. Tím mi začala třítýdenní "dovolená s Pepe" — ač to tak původně plánované nebylo, nakonec jsme společně strávily větší část jejich pobytu v Kalifornii a náramně jsme si to užily. Ale o tom až příště.