předchozí domů
Na vodě ve státě Jefferson
22. - 30. července 2019
Jezerní jeskyně - 51. stát Unie hoří - gumákem po Rogue - unpquevní vodopády - lapeni v kasinu
pište English

Shasta Caverns jsou ve vápencovém kopci na druhé straně přehrady.
Shasta Caverns jsou ve vápencovém kopci na druhé straně přehrady.
Vyjížďka lodí byla ve vedru příjemná.
Vyjížďka lodí byla ve vedru příjemná.
Loňská dovolená nám poměrně znechutila pomyšlení na národní parky a dlouhé cestování — když se na takové cestě něco nepovede — jako třeba, že vypuknou požáry a zavřou ony národní parky — tak se z toho těžko utíká. Navíc děti byly docela zaháčkované v letních táborech a nechtělo se jim na velký výlet, takže jsme si jako základní cíl vytyčili jen raftování v Oregonu a zbytek výletu naplánovali kolem toho. Cestou na sever jsou jeskyně — Shasta Caverns — které jsme ještě neviděli, a cestou zpět jsme chtěli na výlet lodí do Hellgate — soutěsky na Rogue River. Asi jsme přeci jen málo poučení, protože jsme si lístky na pondělí koupili předem.

Sid trval na tom, že na sever je rychlejší jet dálnicí 680 a 80, což je skutečně kratší, ale zase je tam placený most, na kterém jsme strávili snad půl hodiny čekáním ve frontě na kasu. Zbytek cesty probíhal už v poněkud rychlejším tempu, takže jsme to stihli ještě odpolední prohlídku Shasta Caverns.
 
V jeskyni bylo osvěžujících dvacet.
V jeskyni bylo osvěžujících dvacet.
Průřez krápníkem.
Průřez krápníkem.
V těchto jeskyních jsme před tím nebyli — v horkém dni nás nadchlo to, že prohlídka začíná převozem přes přehradu — park má za tímto účelem parníček a vozí turisty. U hladiny je chladněji, plus nám parníček hrál do vodního tématu výletu. Z přístaviště na druhé straně jsme museli popojet autobusem, jeskyně jsou těžko přístupné, v prudké vápencové stěně.

V podzemí bylo příjemných dvacet stupňů, a tak ani nevadily nějaké ty schody nahoru a dolů. Velkolepý sál na konci prohlídky byl fascinující, i když turisté za sezónu stihli vyplašit skoro všechny netopýry. Sid ale měl štěstí a při odchodu jednoho viděl. Velmi spokojení jsme se nechali zase odkodrcat autobuskem a lodí zpět do informačního centra, kde jsme strávili nějakou dobu snahou najít trika s Jeffersonem.
 
Velké varhany, na kterých Sid viděl netopýra.
Velké varhany, na kterých Sid viděl netopýra.
Háčci se zase tolik nepředřeli.
Háčci se zase tolik nepředřeli.
Kolem Shasty jsme totiž vjeli na území jednapadesátého, byť neuznaného státu USA, Jeffersonu. Vlajky a nápisy kolem silnic se nedaly přehlédnout. Vlajka Jeffersonu má zlatou rýžovací pánev na zeleném poli. V pánvi jsou dva kříže, respektive dvě X, které symbolizují dvojitou zradu — jak ze strany Kalifornie, tak ze strany Oregonu — Jefferson totiž zahrnuje severní okresy Kalifornie a jižní část Oregonu, venkovské regiony, které se cítí odříznuté od magorských politiků v San Francisku i Portlandu. Musím říct, že s Jeffersonem značně soucítíme — to, co se děje v našem okolí, se zdá odporovat zdravému rozumu, natož pak rozumu, který již zažil totáč a soudružský teror. Magořina velkých měst ale zjevně není novinkou, myšlenka státu Jefferson vznikla již v roce 1941, bohužel stále nedozrála do fáze, kdy by se uskutečnila.

Bohužel u Shasta Caverns neměli triko na hroší velikost, a tak jsme pokračovali do městečka Yreka. Toto je jedno z teoreticky možných hlavních měst Jeffersonu, takže i naše další zastávka byla tématická. Ovšem dojezd byl poněkud dramatický, protože kousek za sopkou Shastou jsme vjeli do kouře. Po loňské dovolené v Montaně, kde jsme se prokašlávali mnoha tisíci mil, nás to značně zdeptalo. Měli jsme ale zamluvený a zaplacený hotel, a byli jsme den cesty od domova, takže jsme se přihlásili do hotelu a zkoušeli na telefonech zjistit, co se tedy děje a jestli je nějaká šance, že z dovolené něco zachráníme. Pochopitelně, že tohle byl ten jeden výlet, na který jsme nebrali laptop, protože jsme plánovali po většinu doby tábořit. Kromě tohoto jednoho večera, kdy jsme měli hotel a kdy jsme se zoufale snažili zjistit, co a jak. A taky zrušit výlet skrz Hellgate, protože městečko Grants Pass, ze kterého se vyjíždí, nabralo velmi špatnou kvalitu vzduchu, což s Lisiným astmatem není dobrá kombinace.
 
Vegáč na tábořišti.
Vegáč na tábořišti.
V Oregonu jsou deštné pralesy, kde všechno bují.
V Oregonu jsou deštné pralesy, kde všechno bují.
Nakonec jsme rozhodli nestresovat se a jít na večeři, a problém, zda zrušit dovolenou a odjet, nechat na ráno. Na internetu jsme si našli Etna Brewery jako vhodného kandidáta na večeři a pivo, a vyrazili. Místní pivovar nezklamal, k mému překvapení mi nakonec víc chutnal ostružinový ležák, než červené ale (mimochodem, velmi dobré) — normálně považuji ovocná piva za paskvil, ale tohle bylo fakt vynikající. Kromě toho se Sidovi podařilo koupit v hospodě triko s Jeffersonem, takže jsme si splnili všechna přání.

Snídani jsme trávili opět na internetu, snažili jsme se vymyslet, co dál. Zdálo se, že Shady Cove v Oregonu minula kouřová clona, a tak jsme se rozhodli risknout a pokračovat ve výletu, s tím, že na místě zhodnotíme situaci dle stavu Lisina kašle. Kousek za hranicí s Oregonem jsme vyjeli pod modrou oblohu, a protože ani náš důlní kanárek Lisa nehlásila žádné problémy, půjčili jsme si raft a vypluli na Rogue River.
 
Mt. Thielsen.
Mt. Thielsen.
Průzračná voda potoka Clearwater.
Průzračná voda potoka Clearwater.
Na téhle řece jsme už pár let nebyli; buď to nevycházelo časově, nebo právě kvůli požárům, nebo počasí obecně — řeka je ledová, takže aby si to člověk ocenil, je třeba mít teplotu vzduchu někde kolem třiceti. Letos to teda konečně všechno klaplo a navíc děti jsou tak velké, že už jsem je mohla pořádně prudit kvůli pádlování. Můj manžel ovšem na konci udiveně pravil, že má pocit, že jsem je kormidlovala do těch největších peřejí... Vzhledem k tomu, že jsme se seznámili na vodě a jsme manželé devatenáct let, nečekala jsem, že ho dokážu ještě překvapit.

Bohužel nám v Shady Cove zavřeli naši oblíbenou hospodu, takže jsme šli na mexický. Normálně to nejíme, jídla nám přijdou těžká a nezdravá, ale teplé jídlo je teplé jídlo. Čekala nás jízda do divočiny a táboření v lese, kde se nám nechtělo po celém dni ještě něco složitě kuchtit na ohni. Kupodivu bylo naše oblíbené místo zabrané, takže jsme ještě navíc museli chvilku hledat.
 
Clearwater — vodopád.
Clearwater — vodopád.
Tůňka nad vodopádem.
Tůňka nad vodopádem.
Ráno jsme vydrželi překvapivě dlouho spát. I já, která chodím spát a vstávám se slepicema, jsem vydržela ve spacáku snad do devíti. Možná nám prospělo to pádlování, ale ještě spíš to bylo tou dlouho cestou a špatnou nocí v kouři v Yrece. Podezřívavě jsme hleděli na nebe, ale protože nevypadalo nijak začouzeně, sbalili jsme a vypravili se na vodopády s tím, že večer se přiblížíme ke Grants Pass, a když to bude dobré i tam, tak zaplatíme hotel a zkusíme v pondělí předplacenou loď na Hellgate, kterou nám odmítali stále zrušit, byť doporučení meteorologů bylo omezit pobyt venku.

U vodopádů kolem silnice číslo 138 bylo poměrně dost turistů — nejspíš je kouř vyhnal z Crater Lake, ale i tak jsme si užívali líného dne. Pořád nám přišlo, že nikam nespěcháme, že dojedeme v klidu do Grants Pass a tam si najdeme nějaký hotel. Tom jezdí na výlety a chodí na túry poměrně rád a ochotně, Lisa prudí víc, ale tentokrát si našla svoji zábavu. Dostala náš starý foťák a tak máme spousty krásných fotek.
 
Watson Falls.
Watson Falls.
Kouř nás vyhnal ze státu Jefferson.
Kouř nás vyhnal ze státu Jefferson.
Postupně jsme se dopracovali až na dálnici pětku a po ní zamířili na jih. Ovšem netrvalo dlouho a narazili jsme na v podstatě nehybnou kolonu. I sjeli jsme (po asi hodině poskakování krok sun krok) v Canyonville do místního kasina a resortu s tím, že si holt dáme obědovečeři a počkáme, zda se zácpa nerozmotá. Servírka nám vysvětlila, že většina lidí z oblasti, včetně jí samé, je evakuovaná, a že dálnice je uzavřená, protože je to jediná přístupová cesta k požáru a je potřeba, aby po ní jezdila hasičská auta a záchranáři. Dále nás ujistila, že to do Grants Pass nikde objet nejde, neb v horách nejsou silnice. Nakonec jsme na telefonech přece jen našli jednu horskou cestu, protože jsme si z raftů vágně pamatovali odbočku do kopce na Canyonville. Jako nejmenší zlo nám vyšla varianta, že to tedy všechno včetně Grants Pass objedeme přes Shady Cove. To nám i se zastávkou na zmrzlinu zabralo nějaké dvě hodiny, a když jsme při návratu na pětku v Medfordu opět vjeli do neprůhledného kouře, rozhodli jsme se vzdát Grants Pass (do kterého bychom se museli vracet zpět na sever) a předplacený výlet na Hellgate, a pokračovali jsme směrem na jih, domů. Dorazili jsme pozdě v noci, ale zase jsme si ušetřili vydání s hotelem a Lise nejspíš astmatický záchvat.


předchozí domů pište nám English