Smíšené dvojice byly nejživější, nejzajímavější a nejlegračnější disciplína.

Lisa a Vidhi na písničku Fearless.

Hned po minidovolené Lisu čekaly další dva tréninky voltiže, poslední před největšími závody sezóny — regionálním přeborem. Netřeba zmiňovat, že nervozita stoupala, a to jak u lidí, tak u koňského nováčka Codyho. Tomu na úplně posledním tréninku ruply nervy a rozběhl se s dvěma menšíma, neohrabanějšíma holčičkama. Poshazoval je po jízdárně poměrně strašidelným způsobem. Kupodivu votižové terény (velmi měkký povrch) i fyzika zafungovaly: kůň běžící dokolečka odhazuje jezdce na stranu, nikoliv pod vlastní kopyta, a obešlo se to bez zranění. Následek ale to mělo ten, že trenérky seškrtaly tuto jízdu ze závodů. Nakonec škrtly i Lisinu dvojici, protože její partnerka se nedostavila na posledních několik tréninků a nemělo cenu zkoušet předvádět na závodech něco, co není secvičené s koněm.

Zleva Cody, trenérka Makayla a kobylka Jacy.

Volná jízda — Lisa coby Daenerys Targaryen.

Obě děti do toho pokračovaly v brigádě na příměstských táborech, takže týden byl opravdu nabitý. Pohled do startovní listiny odhalil, že Lisa bude muset být na závodech po oba víkendové dny. V sobotu totiž probíhala soutěž na barelech v kategorii, do které byly zapsané i smíšené dvojice z oddílu. To nakonec byla asi nejlepší část závodů, protože se sešel celý oddíl, všichni rodiče, trenéři — a protože všichni brali tuto kategorii jako legraci. A zároveň bylo neuvěřitelné, že během měsíce všechny dvojice dokázaly vymyslet téma, dát dohromady kostýmy, muziku a celou sestavu, bez přispění trenérů. Když jich vyběhla celá řada, vítal je potlesk a povzbuzování a smích a jásot. Prostě prča. Pro nás bylo zajímavé to, že Lisa s Vidhi skončily druhé — porazila je jen dvojice z jiného oddílu, která se svou sestavou vystupovala už loni, takže fakt mají natrénováno.

Týmovou sestavu holky předvedly jen na barelech.

Na barelu se může Lisa pustit i do odvážnějších kousků.

Po závodech se ještě konala párty na oslavu konce závodní sezóny. Naštěstí to bylo u bazénu, takže se závodníci vyblbli — ovšem poněkud náročnější to bylo pro Lisinu kategorii, kterou čekala nejdůležitější část závodů v neděli. Nakonec nezbývalo, než se domluvit s ostatními matkami a zavelet odchod z bazénu hromadně — protože nás čekalo vstávání. Lisa naštěstí potřebovala být ve Woodside "až" v půl deváté, ale někteří měli nástup už taky třeba v sedm.

Ve Woodside byla kromě Codyho připravená i Jacy, kobylka jedné trenérky, jako náhradnice, kdyby Cody nebyl schopen závody ustát. Byly to jeho první, a s koněm jeden nikdy neví. Kupodivu Cody se ukázal jako profesionál, odjel všechny své jízdy na slušné úrovni a zdá se, že se mu voltiž a veřejná vystoupení líbí. Lisa zvládla svoje disciplíny taky bez nehody, akorát ta umístění s Codym nebyla tak dobrá jako s Perchem. Holt se projevilo to, že na sehrání se s Codym měli jen pár týdnů a že se Lisa musela držet co nejzákladnějších figur, aby situaci s koňským nováčkem moc nekomplikovala. Lisa vypadala spokojená s výsledky, ale možná, že největší radost panovala z toho, že tahle sezóna končí a budou prázdniny. Zkrátka se to letos moc nepovedlo i přes velkou snahu. Úrazy, kulhající Perch, změna koně na závěr sezóny, různé oddílové šachy, hodně nezkušený tým — prostě toho bylo moc.

Konec sezóny...

Olík a Tom na řece San Lorenzo.

Následující týden voltižový oddíl vyhlásil dovolenou. Lisa nešla ani pomáhat na tábory s tím, že chce mít konečně PRÁZDNINY. My jsme chtěli jet na rodinný výlet do Oregonu, ale Lisa odmítala i to. Prázdniny pro ni zjevně znamenají ráchání se v bazénu a kolem domečku. Na druhou stranu se jí ale zase až tak nedivím — ze školního zápřahu (Lisa vytáhla vysvědčení na konci osmičky na samá áčka) rovnou nastoupila na tábory, do toho trénovala dvě nové sestavy na voltiž na novém koni — a neměla možnost se nějak "flákat". Takže jsme odložili Oregon a věnovali se tradičně letnímu programu.

Maminka Lisiny kamarádky Lucy se obětovala a vzala všechny děti do zábavního parku Great America. Tom mi ve tři odpoledne volal, jestli bych ho nevyzvedla, ale Lisa tam vydržela až do půl devátý večer. No, doufám, že to stačilo, protože já zábavní parky srdečně nenávidím — čím jsem starší, tím víc mi vadí randál a fronty a davové veselení se nad mastným buřtem a rozpatlanou cukrovou vatou — a pokud bych se letos takové taškařice nemusela účastnit, vůbec by mi to nevadilo.

Sedačková lanovka Snowkirk na Kirkwoodu.

Pohled na Thimble Peak nad Devil's Corral, kterým jsme přišli.

Prázdninový program dle mého gusta nám vyšel díky návštěvě Lubky a Olivera. Před dvěma lety se nám Švajdovi odstěhovali do Česka, teď se vrací, a Lubka přijela zorganizovat nějaké administrativní věci — a při tom jim zbyl čas vyjet s námi k řece San Lorenzo, kde se děti mohly ráchat a jezdit na velkém kruhu. Lubka s Oliverem taky přišli na bazén, grilovalo se, a měli jsme klasický večírek, byť nebyl víkend.

Ovšem o víkendu se dostavil výletový absťák (u všech kromě Lisy); i domluvili jsme s Tomovou kamarádkou Ari a její rodinou výlet na Kirkwood. A Lisu jsme nechali na celý den doma samotnou. Kirkwood jsme původně zvolili kvůli tomu, že tam předchozí léta o prázdninových víkendech provozovali vleky, což člověku ušetřilo trmácení se do kopce, a mohlo se začít chodit až na okraji kráteru, který tvoří lyžařské středisko. Letos ovšem Vail "vylepšil" služby a tento požitek zrušil (tak jako předtím zkomplikovali parkování, nesmyslně zdražili jídlo a pití v rezortu, a podobně). Nicméně i tak byl Kirkwood dobrým rozhodnutím, Ariina rodina není moc turistická a její sourozenci jsou o hodně mladší než naše děti. Kirkwood přeci jen nabízí alespoň general store se zmrzlinou, sendviči a pitím, a klimatizovanou lodge se sezením. Plus je tam mobilní signál a trasy vedou cikcak po okolních svazích, takže se dají dělat různě dlouhé okruhy.

Ari a Tom.

Sjezdovka Whisky Slide.

Domluvili jsme si sraz na poledne — s tím, že Elene s dětmi pojede ze Sacramenta zhruba dvě hodiny, my z domova tři a půl — bohužel se naše trasy nijak rozumně neprotínají, museli jsme skutečně jet každá rodina po své ose. Když jsme v půl dvanáctý parkovali, mysleli jsme si, jsme tam brzo (přeci jen v létě je situace na silnicích jednodušší než za plné zimní sezóny), ale oni měli tu půlhodinu náskok taky. Což bylo fajn, že jsme nikdo nečekali dlouho a mohli jsme vyrazit do kopce.

Asi nejvíc mě překvapilo to, že jsme nefuněli. Zřejmě se projevila třídenní aklimatizace při kempování na Leavitt — protože tentokrát nás nezkrušil výjezd z našich dvaceti metrů nad mořem do dvou a půl tisíce. Měli jsme nádherné počasí — svítilo sluníčko, takže nebyla zima, a přitom foukal osvěžující vánek, takže nebylo vedro a ani komáři. Když jsme se, s několika zastávkami na koulování se zbytky sněhu, doškrábali do postupového cíle, na horní stanici začátečnického vleku zhruba v půlce kopce, dali jsme si sváču — a Elena s nejmladším, sedmiletým účastníkem výpravy se otočila směrem zpět do údolí. My jsme si odhlasovali ještě další okruh, přes Devil's Corral, což je takové zadní údolíčko pod naším oblíbeným Thunder Saddle. Hned na začátku nás vítala rozkvetlá louka a pak vodopády plné vody. Už v Devil's Corral bylo vidět velké rozdíly — svahy otočené na jih byly v plném květu, zatímco v severních se držel sníh a rok si postoupil maximálně k předjaří.

Caples Lake.

Jižní svahy Whisky Slide.

A protože se nám všem tak pěkně šlo a byl to tak pěkný den, rozhodli jsme se okruh ještě prodloužit a vyjít na Caples Crest, z kterého je výhled do sousedního údolí na Caples Lake. Sestup jižním svahem pod Red Cliffs byl asi nejhezčí částí celého výletu, bláznivě barevné kytky až po pás, místy po ramena, zarámované zasněženými vrcholky, případně hledící na řvavě zelenou horskou louku s meandrujícím potokem u resortu. Romantika jak blázen — a to nás ještě čekalo pivo dole v general store...

Překvapilo mě, jak pohodový výlet to byl — to, že jsme jeli na otočku, nakonec vůbec nevadilo. Naopak to, že jsme nemuseli balit, shánět hotely nebo stavět stan, řešit složitě večeři a snídani, spaní, čištění zubů, a nikam jsme vlastně nespěchali, přispělo tomu pocitu pohody.
Doma jsme byli někdy kolem půl desáté — a Lisa se přiznala, že být doma sama je vlastně nuda. Jenomže je mi jasné, že kdyby s námi bývala jela, tak by byla protivná a naštvaná. Příště tedy snad pojede na rodinný výlet s větší radostí, navzdory pubertě.