Děti mají předvánoční druhé vánoce z kusu ledu v Red Rock Canyon, Nevada.

Z vršku Red Rock lze pozorovati Charleston Boulevard, an protíná mnoha mílemi Las Vegas, Nevada.

V prosinci měla Lisa ještě pořád zákázanou většinu sportů, takže třeba lyžování nehrozilo. To nám ovšem nebránilo v přípravách na toto — které spočívaly v dlouhých debatách, co si pořídíme příště za auto a následné zjištění, že auto, které bychom chtěli, neexistuje. A že tedy budeme muset nějak vyřešit problém s tím, že autobus, do kterého se vejdou všechny lyže, není čtyřkolka, a do Subaru se nám nevejdou lyže. Nosič na střechu pojme čtyři páry — čímž nám zbudou tři páry běžek a čtrnáct hůlek k nacpání DOVNITŘ.

Problém jsme nakonec vyřešili nákupem rakve. Ten nebyl tak složitý; počkali jsme na slevy po Díkůvzdání a zakoupili rakev, která ještě stále pasuje na Subaru, ale pojme i mé stopětaosmdesátky běžky. I nechali jsme si rakev nainstalovati na střechu a hrdě zamířili k domovu. Tam jsme zjistili, že s rakví se vejdeme do vjezdu do garáže, takže samá pozitiva. Až do chvíle, kdy jsme rakev sundali a došlo nám, že ji nemáme kam dát. Původní plán bylo šoupnout ji na trámy v garáži, ovšem to bychom zjevně ulomili drapáky na spodku rakve. A tak jsme hleděli na tu příšeru roztahující se přes půl garáže a připadali si jako Pat a Mat.
Naštěstí mám za muže inženýra, který chvíli mručel, pak si kreslil klikyháky na papír, a nakonec odešel do obchodu a vrátil se s háky, kladkami a lanem. Zakončil to instalací těchto do stropu garáže, takže teď máme velmi sofistikovaný systém, jak vytáhnout rakev nad auto a zase ji spustit na auto, podle okamžité potřeby.

Na pohodlném chodníčku k vyhlídce na Zion Canyon nás brzy čekalo překvapení.

Na obzoru se objevil beran.

Naši kamarádi vesměs plánovali lyžovací týden mezi Vánoci a Novým Rokem, ovšem na Diamond Peak, což je maličký rezort, až v Nevadě, takže s dlouhým dojezdem z domova — a navíc my máme sezónní permice na Kirkwood. S ohledem na Lisu jsme usoudili, že raději pojedeme na cestovní výlet. Pak se nám ale ozval kamarád Igor, že bere děti na Kirkwood na konec roku, a tak jsme vánoční výlet posunuli na prázdninový týden PŘED Vánoci.

V sobotu jsme naházeli krámy do autobusu a vyrazili směrem do Barstow. Obligátní zastávka v Basil Thai na oběd ve Paso Robles nám vynesla od spřátelené servírky dezert po výborném obědě. A ještě že tak, protože večeře v Barstow byla příšerná. Doporučená pizzerie byla umakarťárna s volně pobíhajícími a válejícími se španělsky hovořícími předškoláky. Já navíc pizzu nemůžu, takže jsem si dala jen unavený salát — ještě, že tam aspoň měli pivo.

V neděli jsme poměrně rychle dojeli zbývající kousek do Vegas a pozvali se na odpoledne na návštěvu k hobitům. S Richardem, Hildou a Michelle jsme snadno prokecali odpoledne i podvečer, a domluvili si na další den střílení. V Boulder City je totiž úžasná venkovní střelnice, se spoustou prostoru, a tím pádem i relativní svobodou, co bude člověk dělat. Jedinou Lisu střelba nebaví, tak ta si četla v autě; naštěstí byl docela slunný den — byť pouštně mrazivý, tak to přežila v pohodě.

Divoká a vzácná ovce tlustorohá od nás byla na pár kroků.

To jste mě jako přišli očumovat?

Richard musel odpoledne do práce a my se vydali do Red Rock, na naše oblíbené Calico Tanks. Tam jsme si začali plně uvědomovat výhody toho, že cestujeme mimo hlavní svátky a hlavní sezónu. Ne, že by v parku hned u obrovského Las Vegas nebyla spousta lidí, ale tentokrát jsme bez problémů zaparkovali. I počet ječících kreténů na trase byl snesitelný. V poušti bylo více vody — v kaňonu, kudy vede stezka, se to projevilo hlavně počtem zamrzlých louží a vodopádků.

Původně jsme chtěli pobyt v Las Vegas protáhnout, ale protože jsme stihli za jeden den obě plánované atrakce, popojeli jsme v úterý do sousedního státu Utah — a Zion NP. Utah je v jiném časovém pásmu, čímž se nám zkrátil den o hodinu. Naplánovali jsme tudíž jen kratší výlet, na Canyon Overlook. A tam se projevila druhá výhoda cestování mimo turistickou špičku — na skalách se pohybovalo stádo ovcí tlustorohých. Konečně jsme tedy měli možnost spatřit sestřenice Sierry, plyšové ovce zakoupené v Coloradu (kde jsme na plaché sudokopytníky nenarazili). Děti byly na vrcholu blaha a vydržely ovce sledovat a fotit snad hodinu. Samotná vyhlídka na údolí byla rozhodně menší atrakcí.

Celkem ploských pět kilometrů k vyhlídce zpestřovaly poledy do šluchty (Mystery Canyon).

Naše ovce v Národní parku Zion, Utah.

Pak jsme chtěli ještě navštívit Plačící skálu, ale ta byla pro led uzavřena. Přišlo nám to jako docela blbá výmluva, ale nadělat se s tím toho moc nedalo. Tuto zastávku nám zpestřili nešťastníci, kteří si zamkli klíče v autě. V místě není mobilní signál, a tak vyslali dědečka autobusem do lodge přivolat pomoc — kterou jsme jim nakonec poskytli my — z hlubin autobusu jsme vylovili drátěné vidlice na opékání buřtů, pomocí kterých jsme dokázali vytáhnout pootevřeným okýnkem baťoh ke škvíře tak, že z něj šly klíče vyndat a auto odemknout. Za tento dobročinný počin jsme se odměnili večeří v jedinné pravé italské pizzerii v USA, kterou známe, Flying Monkey ve Springdale. Děti a Hroch si mohli dát pizzu, já jsem holt byla o hambáči. A pivu. Následoval přesun do La Verkinu na hotel, kde jsme mudrovali nad počasím — od čtvrtka mělo být všeobecně hnusně přes půl kontinentu, takže jsme usoudili, že nám zbývá jeden den v Zionu, a pak bude na čase obrátit se k domovu.

Na doporučení chlápka z informací jsme se vydali na Observation Point. Na ten se normálně chodí pětimílová trasa s šíleným převýšením z hlavního údolí parku, ale nám byla doporučená zkratka — začne se z druhé strany, vlastně mimo park, a na kraj kaňonu je to tři míle v podstatě po rovince. Ovšem chlápek tam zjevně jezdí v létě — mezi sněhovými bouřemi byla z prašných cest pěkná bažinka a v místě, kde to vedlo půl metru hlubokými mazlavými kolejemi z kopce, jsme to vzdali — dolů by se to dalo sešoupat, ale jak potom zpět? Nakonec jsme našli alternativní rovnoběžnou silnici, která nebyla tak rozježděná, a vzali to po ní.

Lisa.

Tom.

Po zaparkování byl před námi další problém — co na sebe. Bahna a sněhu po kotníky, takže tenisky ne, děti si nafasovaly zimní čochtací gumáky a já nakonec staré trekovky. Už pár let chodím v bosobotách, ze kterých mě nebolí deformovaná kyčel (logika je taková, že otřesy dopadů se odpruží v kostech chodidla a nepřenášejí se výš do velkých kloubů v koleni a kyčli), takže svázat si nohy do boty s pevnou podrážkou mi příjemné nebylo. Ale říkala jsem si, že to přežiju, bude to lepší, než ztrácet tenké boty v bažině. To jsem se zjevně mýlila, protože při návratu mě braly křeče do chodidel a bolest to byla k nesnesení. To ovšem přeskakuju.

Tři míle na vyhlídku bylo asi nejdelších pět kilometrů, které jsem kdy šla. Hlavně kvůli střídání bahnitých úseků s ledovkami; člověk si musel pořád dávat pozor, kam šlape, a stejně často udělal dva kroky kupředu, aby sjel jeden zpět. Ale neuvěřitelné se stalo skutkem a my nakonec došli na vyhlídku na celý kaňon Zionu. Výběžek leží výš než ostroh Angels Landing, a je z něho vidět Temple of Sinawava i Hidden Canyon. Rozhodně tedy můžu doporučit! (ale raději asi v nějakém jiném ročním období).

Vyhlídka z Pozorovatelny na Angels Landing a Varhany.

Cestou domů jsme se zase stavovali na jednu noc v Las Vegas; původně jsme mysleli, že ještě zvládneme navštívit Kelso (a tamní písečné duny), ale předpověď se nemýlila; strašně lilo. A tak jsme dorazili domů o den dřív, než jsme plánovali. Upřímně, vůbec nám to nikomu nevadilo. Hroch ušetřil den dovolené a dostavil se v pátek do práce, a já měla čas na nákupy — a výrobu hlavního vánočního daru pro Sida. V naší rodině totiž patří k tradiční Hrochově stížnosti, že nemá tutu (baletní tylovou sukýnku) — například když si stěžuji, že nemám co na sebe, je mi vyčteno, že on nemá tutu. Případně si přeje tutu k narozeninám a podobně, v pevné jistotě, že tutu na hrochy se nevyrábějí. Jenomže my jsme s Lisou ve Vegas pokoutně zakoupily tylovou metráž a stuhu, a v pátek odpoledne děti stříhaly metráž a já navazovala kousky tylu na stuhu v délce odpovídající velikosti XL. Tohle je na Vánocích se staršími dětmi silně pozitivní — vyblbneme se všichni.

V protisvahu serpentiny k Zašitému Kaňonu, kam jsme párkrát s dětmi vylezli.

U štědrovečerní večeře Tom komentoval, že já i Lisa máme rtěnku a Sid pravil, že kdyby měl tutu, že by se třeba taky maloval. Musím pochválit děti, které situaci ustály perfektně, já jsem se málem svalila na zem smíchy. Překvapení jsem nakonec neprozradila, ale bylo to děsně těsně. Doufám, že si dokážete představit, že letošní Vánoce byly u nás opravdu veselé. Nejhodnější jsem byla samozřejmě já, protože jsem dostala nový počítač. Zbytek rodiny taky obdržel elektroniku (Sid s Lisou smartphony, Tom nové Kobo, protože telefon dostal už k narozeninám) — a děti si nakonec nejvíc vyhrály s legem, jak jinak.

Rodina na Pozorovatelně.

Zbytek svátků jsme prožili více méně domáckým způsobem. Hroch zase chodil do práce, my do stájí za kozenkami a Nedoušem. Pak jsme slavně spustili rakev na Subaru, naložili lyže a krámy, a vyrazili na čtyři dny na hory za Igorem a jeho dětmi. Se zastávkou v Giant Burger jsme se dostali na Kirkwood docela pozdě, a mě tam čekalo nepříjemné překvápko. Jako ano, jsem si vědoma toho, že za poslední rok jsem přibrala, ale fakt mě nenapadlo, že se nevejdu do lyžařských kalhot! Natáhla jsem tedy tenké běžkařské a následující dvě hodiny klepala šílenou kosu. Naštěstí jsme přijeli tak pozdě, že se zavíračka vleků blížila mílovými kroky, a kromě toho, stejně bychom první den sezóny nevydrželi lyžovat dlouho.

Zadní strana Zadní strany Kirkwoodu.

Na Silvestra jsme první část dne lyžovali s Igorem a jeho dětmi. Oni zůstávali na Kirkwoodu až do večerních oslav, my jsme odjížděli dřív na hotel. Cestou jsme se stavili v Hope Valley a půjčili dětem na sezónu běžkařské vybavení a trochu se proběhli. Pak následovala večeře na pokoji a teplá sprcha, a nabalování se do všeho oblečení, co jsme měli s sebou, abychom přežili mrazivý večer venku. Igor původně plánoval jet s dětmi v průvodu s pochodněmi, ale nakonec to vzdali, takže jsme je marně vyhlíželi v davu čekajícím na vlek. Našli jsme se u táboráku a tak jsme měli přijemnou společnost při čekání na oslavu. Musím říct, že sjezdy s blikajícími světýlky nejsou zdaleka tak hezké, jako když se jezdilo s hořícími pochodněmi. Ohňostroj byl ale stále pěkný. Při příjezdu na hotel jsme viděli na parkovišti auto Kovářů — a skutečně, dorazili i oni.

Vánoční.

My jsme plánovali, že Silvestra odbudeme tím, že si v devět přiťukneme a půjdeme spát, ovšem Igor byl rozhodnut pojmout to velkém stylu. Ze školních dob už jsem dávno zapomněla, že Silvestr je v Rusku tím hlavním zimním svátkem — za komunistů byly potlačeny všechny náboženské souvislosti, a tak se veškeré zdobení stromků, dárky a velkolepé oslavy odehrávaly v rámci neutrálních oslav nového roku. Lisa se Sašou zdobily stromek a Tom s Ivanem šli rozdělat oheň. V zimě vpravdě sibiřské to nakonec nebyl špatný nápad — a táborák ve sněhu byla pro nás skutečně netradiční, i když velmi aromatická oslava, která se nám vtiskla do paměti i do oblečení, co jsme tam měli na sobě. Nicméně my jsme pak po desáté skutečně vytuhli a nechali Igorovu rodinu jejich osudu. Konec konců oni lyžovali už týden a chtěli si na prvního udělat odpočinkový den; my jsme byli stále ještě nadržení na zimní radovánky a chtěli jsme ráno vstávat.

Táta konečně dostal tutu!

Původní domluva byla, že my půjdeme lyžovat a sejdeme se odpoledne s Igorem na Red Lake, ale byla šílená zima, valila se fronta a foukal ledový vítr. Igor na Red Lake nevydržel a my na Kirkwoodu taky moc dlouho ne. Já jsem si ale předchozí den nechala nabrousit hrany lyží — po těch asi šesti letech, co na nich lyžuji, a nestačila jsem se divit. Děsně se mi líbilo, že lyže zatáčejí a jezdí tam, kam chci já. Asi z toho nadšení jsem se rozhodla odpoledne vysadit rodinu u hotelu a vrátit se ještě na Grass Lake na běžky. V ledovém větru mi zmrzly ruce ještě než jsem vyprostila lyže z rakve, přicházející kotleti mě varovali, že pokud nemám v pořádku plachty, nemám na jezero vůbec chodit. A měli pravdu, v lese se dalo ještě jezdit normálně, ale ve volném prostoru jednak byly zafoukané všechny stopy a druhak se proti větru vůbec jet nedalo. Měla jsem toho plné zuby už po nějaké půlhodině, takže jsem se vrátila pro rodinu a vyrazili jsme na večeři do South Lake. Bohužel náš předpoklad, že v neděli večer už bude volněji, byl zcela mylný, stejně jsme museli asi čtyřicet minut čekat na místo v hospodě. Hroch navrhnul, abychom popošli o dva bloky dále k druhé místní thajské, ale ani tam jsme štěstí neměli. Navíc jsme opět promrzli.

Běžkování v Hope Valley.

Zpět na hotelu jsem ještě po hodině v posteli klepala zimou, rozhodně jsem se necítila na to, abych šla dozorovat děti, které úporně žádaly opět rozdělat oheň. Chtěla jsem zůstat na pokoji a mít svatý pokoj. Tři dny na to jsem lehla s šíleným kašlem, takže se asi celý ten nápad s běžkami a vůbec lyžováním bez teplých kalhot až tak neosvědčil.

Nový rok s kamarády v chumelenici.

V pondělí ráno hustě sněžilo, a tak padlo rozhodnutí, že lyžovat raději nepůjdeme, spíš se zkusíme dostat domů, než zavřou pro sníh všechny silnice. Už cestou do Hope Valley jsme chytli kolonu s náklaďákem, tak nás to docela zdrželo. Igora a jeho děti jsme ukecali aspoň na chvilku, podívat se na sněžné bunkry, co naše děti postavily na louce. Já s Tomem a Lisou jsme se mohli vznášet po louce na běžkách, zbytek chodil pěšky. Nicméně počasí se zhoršovalo a s ním se zvyšovala nervozita našich řidičů, takže jsme to v poledne zabalili a zamířili přes hory, se zastávkou na Kirkwoodu pro dětské lyže — po mé radosti z nabroušených lyží jsme usoudili, že by nebylo od věci nechat nabrousit i dětem.

Z Kirkwoodu a Lake Tahoe odjížděl souvislý proud aut, a protože to bylo na řetězy, plížili jsme se celou dobu pětadvacet (my řetězy nepotřebujeme, ale v souvislé koloně jsme prostě měli smůlu). Takže nám to trvalo dvakrát tak dlouho. Naštěstí pod horami už jen pršelo a celá kavalerie se rozjela; domů jsme se dostali v přijatelném čase.

Více obrázků je v galerii.