předchozí domů následující
Kozí čtvrtletí
1. ledna - 27. března 2017
Když se sucho změní na lavinu - moudrost získaná s novými kůzlaty
pište English

Když se nám podařilo trefit se mezi bouře, bylo lyžování nádherné.
Když se nám podařilo trefit se mezi bouře, bylo lyžování nádherné.
Na Kirkwoodu mrzne až praští.
Na Kirkwoodu mrzne až praští.
Rok 2017 se zdá býti poměrně náročný, což vám asi už došlo vzhledem k nedostatku deníčků. To je způsobeno autorčinou indispozicí, která začala v listopadu zánětem dutin. Ani dvě kola antibiotik nijak neumoudřila zalehlé, bolavé praskající ucho, které mi nedalo spát. O pět měsíců později a několik lékařských koleček už ucho nebolí, a taky se mi zdá, že jsem přestala chodit s hlavou na stranu a narážet po ránu do futer — obvykle mi trvalo tak pět minut mentálně zkalibrovat poškozený smysl pro rovnováhu.

Březen jsem prožila na dalších antibiotikách, prednisonu a ještě jakýchsi kapkách. Prednison je poměrně svinstvo, které mění osobnost. Prvních čtrnáct dní jsem žila v manické fázi, trochu jako s ADD. Chvílemi jsem se obávala, že se sama přeskočím, jak zrychlené vědomí bylo o tři kroky napřed před fyzickou realitou. Také jsem okamžitě zapomínala vyřešené problémy — tj. někam jsem vyjela a tím, že jsem vyjela, hlava uvolnila prostor důležitějším myšlenkám, a já náhle zjistila, že nevím, kam jedu a proč vůbec jedu. Další dva týdny následovala fáze vysazování a útlumu — taky tělo potřebovalo dospat všechny ty aktivní noci, kdy hlava spát nedokázala.
 
Takto vypadá silniční značka v letošním (stále ještě) extrémně suchém roce.
Takto vypadá silniční značka v letošním (oficiálně stále ještě) extrémně suchém roce.
Neuvěřitelné se stalo skutkem; Hrocha jsme ukecali na běžky.
Neuvěřitelné se stalo skutkem; Hrocha jsme ukecali na běžky.
Do toho naší rodinou proběhla velmi zásadní změna — od půlky ledna Tom navštěvuje California Virtual Academy. Jestli si to představujete podle názvu jako virtuální školu, tak si to představujete správně. Tom má klíčové předměty online, nějaké tělocviky a hudebky děláme samostatně. CAVA je státní škola, čímž mi odpadá sledování osnov a testů — všechny formality si hlídá škola a je možno z ní nastoupit zpět do kamenné školy stále ve stejném systému. Já nemusím Toma učit, jen mám dohlédnout na to, aby se účastnil online kurzů a dodělával domácí projekty. Tím, že se jedná o státní školu, poskytuje tato také veškeré pomůcky — od počítače, tiskárny a mikroskopu, přes učebnice až po tempery a švihadlo.

Musím říct, že zatím se nám škola dost osvědčila — Tom je mnohem méně vystresovaný, když nemusí denně absolvovat šikanu o přestávkách a v šatnách, což se značně pozitivně odráží na celkové rodinné konstelaci. Pro mě to znamená poněkud rozkouskovaný den, protože přeci jen musím v pravidelných intervalech dohlížet na Tomovu výuku, a když skončíme, tak se mi přiřítí ze školy Lisa a jedu druhé kolo úkolů a kroužků.

Lisa přestup na druhý stupeň snáší taky dost těžce; pořád je nemocná. Co čtrnáct dní lehne s nějakou libůstkou jako laryngitida nebo bronchitida. Pak nastoupí do školy, musí dohánět zameškanou látku a v posledním čtvrtletí přinesla trojku z tělocviku, protože nenahradila BLBÝ tělocvik (jaksi nás nenapadlo, že i s potvrzením od doktora musí NAHRAZOVAT hodiny tělocviku). Myslela jsem, že v dnešní době už tělocvikářky nemají jako součást studia kurz na dozorčího koncentráku, ale zdá se, že někde staré dobré časy nikdy nepominuly, zvlášť v případě mladých ambiciozních.... tělocvikářek. No co už, přihlásit druhé dítě do CAVA můžeme vždycky, už máme systém zmáknutý.
 
Pohlednice.
Pohlednice.
Carol, Tom a Lisa na Red Lake.
Carol, Tom a Lisa na Red Lake.
Do mých a Lisiných chorob, Tomovy nové školy, těhotných koz a bouří, nám navíc umřel autobus. Máme ho deset let a najeli jsme na něm čtvrt milionu mil (to je 400 tisíc kilometrů). Tedy — autobus stále jede, ale neměří rychlost, najeté míle, spotřebu a podobně. Nefunguje mu tempomat a nějaké další drobnosti. A svítí mu check engine, což znamená, že neprojde příští smogovou kontrolou. Pokus o opravu se nezadařil, což nás až tak nemrzelo, protože oprava by byla dražší než je zbytková cena auta. Takže nás čekal nákup nového. Po složitých debatách jsme dospěli k názoru, že stejně potřebujeme zase autobus — dětem je jedenáct a třináct, ještě pár let využijeme rodinný vůz, do kterého naskládáme i třeba kola a podobně.

Od ledna se taktéž Kalifornie zmítá v těžkém období sucha (guvernér si stále ještě totiž nevšiml, že prší). Srážková bilance v horách je 16 metrů sněhu. Zdálo by se, že lyžovací podmínky jsou tím pádem ideální, ale bohužel všeho moc škodí. Dvě třetiny víkendů se do hor nedalo ani projet, případně byl rezort zavřený kvůli lavinovému nebezpečí (nebo tomu, že prostě nestihli vykopat vleky ze závějí). Jednou se nám stalo, že jsme to otočili asi dvě míle před Kirkwoodem — to, když se zácpa na nájezd do rezortu hýbala rychlostí dvě stě metrů za dvacet minut. Vzdali jsme to a šli raději na běžky (Sid na sněžnice), na nádherné Red Lake. Ono to vůbec tuto sezónu bylo na běžkách úžasné, ty hromady sněhu, kdy člověk může jít kam chce a neklouže po vydřených zmrzlých stopách, stály za to.

Ovšem u nás v údolí nesněží, nýbrž leje. Ne, že by to nebylo po třech mizerných zimách zapotřebí, ale v santacruzských horách, kde máme stáje, je to prostě katastrofa. Sesuvy půdy, odnesené silnice, popadané stromy — a v našem případě i odnesené vodovodní připojení pro více než sedmdesát koní. Silnice zavírané s frekvencí, že jsem si mohla pokaždý hodit korunou (v naše případě spíš čtvrťákem), zda vůbec dojedu. Časem už jsem briskně projížděla uzavírky a zákazy vjezdu, protože jsem zjistila, že policisté i rančeři MAJÍ pochopení pro to, že mám v uzavírce těhotné kozy (a koně, ale o toho je postaráno v rámci ustájení) a prostě je nemůžu nechat chcípnout hlady.
 
Tom
Tom
Ivan, Tom a Bryce na Wall.
Ivan, Tom a Bryce na Wall.
Kozy měly termín porodu naplánovaný na 19. března. Většina chytrých knih a webovek praví, že malá plemena mají gestační dobu 145 dní. Jenny tvrdila, že její kozy rodí vždycky o pár dní později, že se zřejmě považují za velké plemeno (150 - 155 dní), přestože jsou trpasličí. Já jsem byla stejně nervózní a snažila se najít informace, jak poznám blížící se kozí porod. Většina chovatelů ale skončila u toho, že porod se pozná tak, že se narodí kůzlata. Ovšem v úterý jednadvacátého Večernice odpoledne postávala, zírala do prázdna, nežrala a zrychleně dýchala, takže jsem usoudila, že to bude ono. Zůstala jsem s ní až do šesti, kdy mě vystřídala Katja, a já jela honem domů pro děti. Zhltli jsme večeři, naházeli do starého autobusu spacáky a vyrazili.

Večernice byla pořád zahleděná do sebe a nezdálo se, že by porod nějak pokročil. Děti (jejich počet se pohyboval od pěti výše, jak různě rodiny přijížděly či odjížděly) pojaly večer ve stájích jako tábornické dobrodružství a střídaly lítání venku s kozím vozíkem a vařením kakaa ve stájovém přívěsu (co je tam místo kanceláře a záchodku). My, dospělí, jsme seděli v Katjině Volkswagenu, popíjeli čaje a litovali, že nás nikoho nenapadlo přivézt na zjevně dlouhou noc něco silnějšího. Děti s vozíkem si hrály na kozy a předháněly se, kdo umí autentičtěji mečet. Do toho mečel můj telefon (mám kozu coby oznamovací zvuk příchodu zprávy), jak si kamarádi různě vzpomněli, že mám narozeniny. Takže až při třetím velmi hlasitém zařvání Večernice mi došlo, že to nejsou ani děti, ani telefon, ale moje konečně rodící kozenka. To bylo půl desáté.

A skutečně, ze řvoucí Večernice už vykukovala dvojice kopýtek a hlavička kůzlete, a než jsem přitáhla porodní krabici, byl na světě kozlík s bílou špičkou ocásku. Jeho bratříček na sebe nedal dlouho čekat. Ze začátku jsme je rozlišovali jen podle ocásku — pracovní jména byla Bílý ocásek a Černý ocásek. Když trošku oschnuli, ukázalo se, že starší kozlík je krásně tříbarevný. Kvůli tomu bílému místečku ho děti pojmenovali Pixel. Mladší je černobílý, hodně připomíná svého tatínka Thora a dostal jméno Willy.
 
Hroch se většinou pohyboval na sněžnicích.
Hroch se většinou pohyboval na sněžnicích.
I na běžkách se dá sjezdovat.
I na běžkách se dá sjezdovat.
Porod tedy proběhnul bez problémů a s minimem intervencí (kůzlata jsme odsáli a podvázali pupečníky — ovšem máma koza zkušeně ukousla zbytky pupeční šňůry a zjevně by to zvládla i bez nás). Večernice se asi nikdy nesetkala s žádnou fanatičkou z Laktační Ligy — pořád nechápala, proč se jí děti cpou pod břicho. Ona je chtěla mít pěkně na očích a pokud možno je ulízat k smrti. Také jí vytáčelo, že jsou dva — pořád se nemohla dopočítat a běda, pokud se kluci rozběhli na víc než půl metru od sebe. To pak poskakovala od jednoho k druhému a vrčela na ně. Kojení jsme nakonec museli řešit ve třech. Jeden držel kozu, druhej jí držel jedno mimino před čumákem, aby měla co olizovat, a třetí se snažil napojit druhé kůzle na vemeno. Takhle jsme tam blbli asi do půlnoci, dokud jsme si nebyli jistí, že obě kůzlata dostala napít.

Lidé postupně odjížděli, zůstala jsem já s dětmi a Katja. Ta se uvolila, že počká do dvou do rána u kozy a bude sledovat, jestli funguje krmení. Já jsem zalezla s dětmi dozadu do autobusu a zkusila něco naspat. Moc se mi to nedařilo, šíleně lilo a dělalo to děsný randál, a kromě toho jsem viděla, že mně a Tomovi prší na spacák. Ve tři jsem vylezla, abych udělala kontrolu u kozy, vše se zdálo v pořádku. Nechtělo se mi budit děti, takže jsem si sedla jen na přední sedadlo a vylezla zase ve čtyři a v pět a pak jsem na hodinu usnula tak tvrdě, že mě probudily až křeče do nohou ve čtvrt na sedm. Musela jsem to rozchodit, takže jsem si uvařila kakao a pak pozorovala až do osmi kůzlata. Vyzkoušela jsem, že Večernici teče mlíko, a počkala, až si budu jistá, že oba kozlíci se zvládají nakrmit zcela samostatně.

Obě děti šly další den do školy se zpožděním, což jim samozřejmě vůbec nevadilo. Já se vydala zpět na další kontrolu kůzlat. Když jsem odjížděla domů nabrat děti na odpolední návštěvu stájí, přišla mi Pixie, maminka mé Lékorky, zahleděná do sebe, tak jsem honem textovala její majitelce Jenny, že jí asi bude rodit koza. Přivezla jsem děti akorát k porodu trojčat Pixie, ale pak jsem je zase odvezla domů, protože naše Lékorka se zcela nevšímavě futrovala senem a nevypadala, že by se k něčemu chystala. Jediná zvláštnost byla, že si Lékorka lehala a pila svoje vlastní mlíko. Nicméně jsem slíbila Katje, že s ní budu držet zase noční službu — když už pro nic jiného, tak abychom zkontrolovali Pixiinu kozenku Midnight, která se narodila se špatně pohyblivými zadními a kterou bylo potřeba přikrmovat.
 
Willy a Pixel zhruba dvanáct hodin staří.
Willy a Pixel zhruba dvanáct hodin staří.
Seznámení s kůzlaty.
Seznámení s kůzlaty.
Tentokrát to byla Katja, kdo měl ve stájích děti na noc, domluvily jsme si hlídky — Katja zkontroluje Midnight (a Lékorku) v jednu, já v půl čtvrté, a v šest či sedm já pojedu domů a Katja počká do deseti. Tuto noc nelilo, ale byla strašná zima (zvlášť když jsem byla v autě sama — musela jsem si přes spacák přehodit stařičký dekáč, co jsem měla původně pod sebou). V půl čtvrté jsem mrkla na Lékorku, stála u sena, Večernice a její kluci spali, Midnight jsem nadojila trochu mléka od Pixie a zkusila ji nakrmit přes její hlasité protesty. Na její mečení odpovídala přes zeď Lékorka, což mi přišlo zajímavé. Jenomže po půlhodině této konverzace, začala Lékorka řvát a šup ho, už jsem letěla pro porodní krabici a řvala na Katju, ať vstává.

Lékorku jsme měli otipovanou na jedno kůzle, ale poté, co se její kozenka (Starburst) postavila a napila, lehla si Lékorka znovu a porodila ještě kozlíka. Když nad tím přemýšlím, vychází mi, že Lékorka čekala s porodem na mě. Celý večer, ani v jednu ráno, když ji kontrolovala Katja, nejevila žádné známky porodu, až když jsem byla půl hodiny vzhůru, v sousedním boxu a věnovala se Midnight, tak se najednou porod spustil. Druhá věc, která mi vrtá hlavou je, že Lékorka zvládla vše s větším přehledem než Večernice. Zajímalo by mě, jestli to odkoukala, nebo jestli je na rození a kojení potřeba nějaký "talent". Třetí postřeh — kozlík (pojmenovaný Blackberry, protože je celý černý) se narodil prdelkou napřed — a měl podobný problém s nohama jako Midnight (u té bohužel nevím, jak se narodila). Ale zřejmě obrácená poloha nějak namůže či natáhne zadní nohy, takže jsou pak méně použitelné. Blackberry alespoň částečně chodil (Midnight vláčela nohy za sebou), ale dokázal se sám napít a po pár hodinách se vše srovnalo, Midnight to trvalo více než den.

Další poznatek jsem učinila během příštího dne. Kozy jsou společenská zvířata a jejich dětičky se musí naučit sociálnímu chování dle kozí etikety. Bohužel novorozená kůzlata žádnou etiketu neznají a nechápou, že ne každá velká koza je jejich máma, která jim vše odpustí. A tak došlo k několikerému poměrně drsnému umravňování kůzlat té druhé, pokud se chovala vyzývavě, nebo nereagovala na jasné pokyny k odprejsknutí. Takže jsem čtvrteční večer strávila potmě budováním zábrany z přenosného ohrady. Zpestřené jsem to měla tím, že jsem se neodvážila až do stájí autem, neb jsem měla defekt cestou s Lisou na voltiž a jela jsem tudíž jen na rezervě, což je v americkém pojetí takové sranda kolečko. Takže autobus s nářadím stál nahoře u silnice, a já klela a snažila se dole v chlívku ohrádku upevnit pomocí soustavy provázků.
 
Berry a Tom.
Berry a Tom.
Star je jediná holka a taky jediné kůzle s hnědýma očima.
Star je jediná holka a taky jediné kůzle s hnědýma očima. Ze tří bratrů jí zjevně jde hlava kolem.
Následující ráno jsem absolvovala nákup různých svorek, karabinek a druhé sady nádob na vodu a žrádlo, a vyrobila jsem (za pomoci Garyho) o něco stabilnější hranici mezi kozími rodinami. Den či dva jsme rodiny pouštěli k sobě jen pod dozorem a já jsem měla vážný pohovor s oběma kozama na téma, že alfa koza jsem já a tudíž nikdo nebude trkat žádná kůzlata bez mého povolení. Mno, buď jsem dobrý zaříkávač koz a nebo se mláďata rychle naučila, že koza pohazující hlavou, případně zlostně hrabající nožkou, je poměrně dost nakrknutá a je lepší jí jít z cesty. Ať tak či onak, po pár dnech jsme mohli plotek zase zrušit a vše se zdálo v pořádku.

Ovšem když byl kůzlatům týden, došlo k názorovému střetu s Jenny, majitelkou matek mých koz. Jenny mi oznámila, že hodlá mé kozy používat na veřejné akce, které si bude domlouvat, jak ona uzná za vhodné. Mínila jsem, že jakožto vlastník bych měla o takových akcích vědět, souhlasit s nimi a účastnit se jich, protože nesu zodpovědnost za svá zvířata. Bylo mi doporučeno, že pokud chci kontrolovat, co kdo dělá s mými zvířaty, mám si hledat jiné stáje. Sporů jsme měly již několik, ale tentokrát mě upřímně vyděsilo Jennyino neochvějné a nezvratné přesvědčení, že má právo nakládat s kozami, které jsem od ní řádně koupila, zaplatila, a dva roky piplala.

Takže jsem rozběhla šílenou akci a během pěti dní kozenky i s kůzlaty přestěhovala. Upřímně, musela bych to časem udělat stejně. Když jsem koupila svoje kozenky od Jenny, bylo mi přislíbeno, že je můžu mít v jednom z chlívků, že mi Jenny bude pomáhat, a všichni ostatní budou taky pomáhat a podporovat úžasný kozí program pro děti, který já povedu. Což o to, doteď si myslím, že kozí kroužek pro děti je super. Dnešní děti vyrůstají většinou jen se zkušeností se psy a kočkami, což jsou ale šelmy. Základní povědomí o tom, jak vyjít s ne-šelmami, dětem chybí. Kozy, podobně jako koně, jsou lovná zvěř, musí se mít stále na pozoru a jejich svět a stádo se řídí přísným pravidly. Půltunového koně neodvlečete, když nebude chtít, a zkuste sáhnout na vemeno koze, která vás nezná. Důvěru a ochotu ke spolupráci si musíte zasloužit, ne vybojovat nebo ze zvířete vytlouct. Kozí kroužek měl fungovat podobně jako poníkový klub. Každá rodina bude mít určený den v týdnu, kdy se postará o kozenky, a budeme sdílet náklady.
 
Willy je nejstatečnější z kůzlat.
Willy je nejstatečnější z kůzlat.
Star zase nejvýše doskočí.
Star zase nejvýše doskočí.
Jenomže jak už to tak na světě chodívá, nadšení dobrovolníků postupně opadalo. Nemocní rodiče, dětská vystoupení a zápasy, pracovní vytížení, stěhování, návštěvy lékařů, no však to znáte. Akorát já už jsem musela své návštěvy lékařů a třídních schůzek plánovat tak, abych před nimi a po nich zvládla ještě zkontrolovat kozy. Víkendové výlety začaly být stresující záležitostí, kdy jsem několikrát denně musela řešit, zda je zvěř v pořádku. Protože to, že lidi něco nadšeně slíbí, vůbec neznamená, že to udělají. Minimálně jednou měsíčně se mi stalo, že jsem ráno zjistila, že kozy "se" večer nezavřely, nebo ráno nevypustily, nebo nedostaly nažrat přes všechny sliby. Opačná varianta, že jsem přijela do stájí, protože jsem slíbila, že ten večer nakrmím a zavřu zvěř, a všechno bylo hotovo, je k naštvání taky. Napsat mi SMSku "když už jsem ve stájích, tak zavřu / nakrmím já, ať nemusíš jezdit" by zabralo pár vteřin. Já jsem zbytečným cestováním ztratila v průměru čtyřicet minut.

Takže doufám chápete, proč jsem začala toužit po místě, kde budou kozy USTÁJENÉ. Kde KAŽDÉ ráno přijde stájník, který otevře kozám do výběhu a nasype jim seno. Nikoli dobrovolně (tj. ze své dobré vůle, která se často vyčerpá nemocnými babičkami a fotbalovými zápasy ratolestí) a ani proto, že jsme to před týdnem tak naplánovali a od té doby desetkrát ověřili SMSkami, ale proto, že je za to PLACENÝ a má to v popisu práce.

Zkrátka se mi dostalo poučení z krizového vývoje a to nejen v tom, že komunismus nefunguje ani na jednom kontinentě, ale i v tom, že jakýkoliv jiný názor než ten pokrokový se trestá veřejným odsouzením. Došlo k několika dalším ošklivým konfrontacím, v kterých jsem se například dozvěděla, že kozy byly komunitní a JÁ nemám právo o nich rozhodovat, a dále jsem byla osočena z toho, že jsem se na kozím kroužku jistě obohatila (rodiny se skládaly na náklady — účty jsem vedla spíš ze zvědavosti a pro pořádek, fakt jsem netušila, že se budou hodit).

Tak jen doufám, že jsem se ve svém pokročilém věku dopracovala kromě sbírky nemocí a bolavých kloubů i k nějaké MOUDROSTI — a kdybych ještě někdy měla tendence páchat dobro pro ostatní, prosím vás, řádně mě propleskněte.


předchozí domů následující pište nám English