předchozí domů následující
Celičký podzim
6. září - 6. prosince 2016
Velký balonový závod v Reno - Carol nastupuje do práce - hoří Loma Prieta - Lisu shazuje kůň - Vánoční průvod v Los Gatos
pište English

Páteční hromadný start na Velkém balonovém závodě v Renu
Páteční hromadný start na Velkém balonovém závodě v Renu
Víkend po Labor Day se tradičně koná balonářský slet v Reno. A protože se na něj pravidelně dostavuje Jeanne s Tomem, tak si samozřejmě nenecháme ujít příležitost k setkání. Oni se kodrcají z Dakoty, my jen přes půl Kalifornie do Nevady. A kromě toho závody jsou vždy moc pěkné.

Mezi balóny se objevují stále nové a populární tvary.
Mezi balóny se objevují stále nové a populární tvary.
Vyzvedli jsme děti ve čtvrtek v poledne ze školy a pak už uháněli směrem východním. Dokonce jsme stihli ještě před večerkou vyzvednout od Jeanne parkovací povolenku a pak už jsme šupajdili do peřin. Páteční ráno bylo ještě docela milosrdné, lítá se až po východu slunce, takže jsme si mohli přispat až někdy do pěti. Následovalo balonářské opendování, klábosení a nakonec se i ty balóny postavili a lítalo se. Letos se ze zajímavých tvarů dostavila Piraňa a taky pirátský papoušek a pirátská loď, tak jsme měli co obdivovat. Lisa trvala na tom, že letos půjde běhat do bubliny — loni nemohla kvůli zlomenému malíčku.

Na odpoledne jsme měli v programu shopping. V Renu sídlí Sierra Trading Post, jinak intenetový outdoorový obchod, který má v sídle i kamennou prodejnu. My s Tomem jsme si koupili pořádné čelovky — na posledním výletě mě nadchla čelovka, která má červené světlo. V úplné tmě v divočině je s červeným světlem docela vidět, ale člověk není oslněný a stále vnímá i ostatní okolí, ne jen kruh vypálený baterkou.

Východní hlídka, populární a náročný vzlet vybraných zkušených pilotů před svítáním.
Východní hlídka, populární a náročný vzlet vybraných zkušených pilotů před svítáním
V sobotu ráno jsme s Tomem měli hojně příležitostí baterky vyzkoušet. Vstávali jsme v půl čtvrté a za tmy stavěli balóny na Dawn Patrol. Ovšem moje baterka nevydržela zátěž plného provozu — podivně se zahřívala a nakonec přestala fungovat úplně, zřejmě se někde něco zkratovalo a přepálilo. Tím jsme měli postaráno o odpolední program — jet baterku vyměnit. Což nebylo tak jednoduché, neb baterky došly. Slečna za pultem mi nabídla, že teda baterku pošlou poštou a uhradí náklady, takže nakonec to dopadlo relativně dobře, nicméně jsem na nedělní ráno byla bez baterky.

V sobotu večer jsme ještě šli s balonáři na večeři. Vybrali Pinoccia ve Sparks — což mělo hned několik výhod - nebylo tam narváno tak jako v Reno, dalo se tam zaparkovat a jídlo bylo výborné. Společnost samozřejmě také. Večírky s balonáři jsou krátké — všichni musí brzy do postele, takže i v tomto to bylo milosrdné i pro děti, pro které to, že nudní starci vedou řeči, moc zábavné není.

Dračí měsíc úspěšně přistál po nočním letu k velké radosti posádky a obsluhy.
Dračí měsíc úspěšně přistál po nočním letu k velké radosti posádky a obsluhy.
V neděli ráno pofukoval větřík, což je u balónování vždycky špatná zpráva — ale noční balóny ještě odletěly. Bohužel pak na hromadný vzled nedostal nikdo od FAA povolení. I superopatrná Jeanny brblala, že kdyby se nelítalo za tak mírného vánku, tak se nelítá nikdy, ale přes úřední rozhodnutí vlak nejede. Takže jsme se sbalili a vyrazili k domovu.

Pro mě byl tento víkend poněkud náročný i z toho důvodu, že mi chodily emaily i telefonáty ohledně PRÁCE. Přestože jsem agentuře několikrát vysvětlila, že od čtvrtka do neděle jsem mimo domov a že co nenaskenuju a nepošlu do čtvrtka do oběda, tak bude až v pondělí ráno, neváhali mi volat a urgovat.

Severní Point Lobos.
Point Lobos je jedním z vděčných a nenáročních cílů našich výletů po okolí.
Ve středu jsem se navlekla do sukně a vyrazila vstříc novému životu. Větší část kariéry jsem si odžila v Česku, kde mě poměrně slušně živila má znalost angličtiny, a teď jsem se ocitla v situaci, kdy mě živila naopak čeština. Nejpřekvapivější na tom všem bylo, že mě práce bavila. Dokonce i sezení v kotci v open plan office nebylo tak strašné. Celu jsem totiž sdílela s Marií, o šestnáct let mladší Katalánkou, co chodila o přestávkách lovit pokémony, ale jinak je to děsně chytrá ženská, s kterou se dá bavit o všem možném. Pozitivní na práci bylo také to, že kontrakt byl na tři měsíce. S vidinou, že to má konec, se lecos snášelo mnohem lépe. A šestihodinová pracovní doba, kterou jsem si vymrčela, se mi taky osvědčila — respektive při složení mé rodiny a zvířeny je to asi maximum, co jsem schopná ještě zvládat, a i tak byly mé dny rozplánované na minutu přesně.

Rodina musela taky zabrat — kromě Sida, který zaskakoval občas s nákupy a vařením, dopadla část prací na děti. Když už mají ty mobilní telefony, tak ty se dají krásně využít k tomu, že po nahlášení, že dorazily domů, dostanou seznam domácích prací. Nic závažného, ale deset minut denně, které NĚKDO JINÝ věnuje tomu, že třeba zamete chodbu nebo poskládá ponožky je pořád ještě deset minut, které můžu věnovat třeba spánku.

Hoří Loma Prieta.
Hoří Loma Prieta jen několik mil na jihovýchod od našeho domečku.
Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem měla pocit, že by nový rodinný jízdní řád mohl začít fungovat, spatřila jsem při dojezdu domů kouř za barákem. Hořela Loma Prieta, na kterou máme přímý výhled, takže při troše snahy jsme viděli i šlehající plameny, ale hlavně to znamenalo okamžitě začít připravovat evakuaci kozenek. Naštěstí se požár nakonec až do stájí nedostal a naopak ve stájích našli útulek Comet a Tilly. Ne, že by se mě někdo třeba alespoň zeptal, prostě najednou byli v chlívku s mými kozami. A jasně, že bych je nevyhodila, naopak byla jsem ráda, že je zase vidím, strávili u nás prvních pět měsíců života a vyrostly z nich krásné přátelské kozy — ale zeptat se mě teda fakt majitelé mohli.

Týden po požáru, když jsem si myslela, že TEĎ se to vše usadí, tak se s Lisou jednou takhle splašil Snickerdoodle a katapultoval ji do hrazení jízdárny. Nevím jestli víc řvala Lisa nebo já, ale těch asi deset vteřin, než jsem k ní doběhla, bylo zatraceně dlouhých. Vymotat ji ze zábradlí a zkontrolovat, jestli cítí prsty na nohách a na rukách, bylo o nervy. A začínalo být jasné, že to není jen o tom, že ji posadím do auta a odvezu na pohotovost, protože jí bolel krk a hlava. Takže záchranka, cesta do nemocnice a tak dále. Naštěstí doktoři našli jen zlomenou klíční kost a zlomený nos. Netušila jsem, že někdy budu vděčná za pár zlomenin, ale v tomto případě to mohlo dopadnout mnohem hůř. Určitě mi ale přibylo pár šedivých vlasů.

Lisa 4. dne.
Takhle vypadala Lisa čtvrtého dne po úrazu.
Ještě tu noc jsem psala email do školy, že je Lisa po úrazu a bude pár dní doma, s prosbou na učitele, aby se připravili na to, že nebude moci psát (samozřejmě, že jakožto levák si zlomila levou klíční kost) a žádost o náhradní počítač. Žáci fasují Chromebooky, které si nosí domů a přes které dělají většinu školní práce i úkolů. Laptop je relativně těžký (zvláště ve srovnání s Lisou, která to momentálně dotáhla na třicet kilo), plus ještě nějaké ty sešity, sem tam kniha — a Lisa mohla nosit věci jen v jedné ruce, ani ten batoh si nenasadila. Odpovědi ze školy byly ve smyslu, že není problém a že doufají, že bude brzy v pořádku. Až tedy na tělocvikářku, která kromě přání uzdravení nám napsala, že vzhledem k třídenní nepřítomnosti se Lisa propadla na trojku z tělocviku, a že si může známku vylepšit — a že tedy vzhledem k úrazu jí poskytne i delší dobu k nahrazení tělocviků než obvyklých čtrnáct dní. Myslela jsem, že se mi to jen zdá — v té době mi Lisa brečela bolestí i jen při převlíkání, musela jsem ji česat, koupat, vlastně zase jak s miminkem — a do toho jsme měly nahrazovat BLBÝ TĚLOCVIK? Nevím, jestli všechny tělocvikářky absolvují nějaké speciální kursy na to, jak žákům tělesnou výchovu co nejvíc znechutit bachařskými manýry, ale tahle musela kursem projít s červeným diplomem.

Delfíni u Davenport Landing.
Z naší oblíbené pláže v Davenport Landing jsme jednou pozorovali rej delfínů.
Takže v pondělí, když Lisa nastupovala do školy, jsem šla s ní — nafasovat extra laptop (aby měla jeden ve škole a jeden na doma a nemusela ho nosit kilák tam a kilák zpět) a taky ztropit scénu na téma, jak je možné, že dítě propadá z tělocviku jen proto, že má zlomenou ruku a není schopno se hodin účastnit. Naštěstí jsme měli zprávu z pohotovosti, která i specifikovala, jak dlouho nemá cvičit — protože fakt mě v nemocnici nenapadlo vyžádat si extra zprávu pro tělocvikářku. No nic, tělocvik vyřešen. Bohužel Lisin úraz "vyřešil" i složité dojíždění na voltiž, jakož i problém s tím, jak zvládneme v jeden den stájovou akci a voltižovou soutěž, v těsném závěsu po víkendu se soutěží jezdeckou.

No a samozřejmě, že do toho mi vpadly kozy do říje a bylo potřeba je přepravovat mezi stájemi v horách a Gilroyem, kde na ně čekal Thor. Poprvé jsem odjezd odložila na další den ráno a bylo to pozdě. O tři týdny později jsem vyrazila hned, a i když jsem si myslela, že je v říji jen Lékorka, byly nakonec obě, akorát, že Večernice není taková hysterka a prožívá věci méně nápadně. Musím se pochválit; na druhý pokus už cpaní koz do přepravek v našem autobusu proběhlo poměrně hladce. Zrovna tak vylodění u Shelly, už věděly, kam se jde, a tak jsem se s nimi nemusela přetahovat. Odchod byl složitější, a Thor vyřávající na střeše přístřešku, aby holky nikam neodcházely, že ještě bude mejdan, tomu teda moc nepomohl.

Kozí zátiší.
Ne vždycky jsou Stáje u Medvědího potoka takovouto podimní idylkou.
Další průšvih nastal po příjezdu do stájí. Comet už před tím poměrně šikanoval Večernici, ale v době říje se nám zbláznilo všech sedm koz a atmosféra se dala krájet. Když jsem další den našla Večernici třesoucí se a hyperventilující v koutě, ze kterého se bála odejít i na žrádlo, a musela jsem ji krmit ručně a bránit Cometovi, aby ji nepřizabil, tak holt šel Comet s Tilly do stání bez výběhu. Cometovi to nemám za zlé, on se choval velmi logicky — za normálních okolností by ve stádečku neměl sestru (a taky k Lékorce, která není ze stejného vrhu, se choval velmi dvorně a zjevně o ni stál — chudák si není vědom toho, že jest pouhým hňupem). Nicméně kozy pohromadě nechávat nemůžu a už vůbec ne v našem chlívu, který je pro čtyři kozy prostě malý.

Kvůli Lisinu úrazu jsme museli zrušit rybařící výlet na Leavitt, a pak i vandr po horách — jednak Lisa nemohla nic nosit a za druhé dost dlouho ji rameno bolelo, takže spaní ve spacáku a oblékání nepřipadalo v úvahu. Jako jediný plán nám zůstal příjezd Neda. Craig koně zase dovezl až na místo. Ned sice na Craiga řehtal, ale jinak se ve stájích zabydlel stylem starého mazáka. Oběhl si a oválel kruhovky a jízdárny a pravil, že se moc těší na místní kuchyň s pravidelným soukromým přísunem sena. Zajímavé je, že se nebojí věcí, kterých se ještě loni před odjezdem bál. Taky se zdá v lepší formě, fyzicky i psychicky. Loni jsem ho dostala po vyléčení natažené šlachy a byl celý zatuhlý, letos je skutečně fit.

Velryba vystrkuju hubu.
Ne na každé výpravě za velrybami se toho moc vidí -- takhle na nás jukl kytovec prakticky jen jednou.
Tímto mi k péči o Lisu přibyla péče o koně. V praxi to vypadalo tak, že jsem ráno udělala dětem obědy a vyrazila do stájí půl hodiny před tím, než děti šly do školy. Vyvenčila jsem kozy i Nedouše, projela zácpami do práce, hodila rychlou sprchu, odpracovala svých šest hodin, telefonicky zorganizovala domácí práce, cestou domů nakoupila, pak začala řešit úkoly a přůšvihy a vařit večeři — a dvakrát týdně šla večer lézt a jednou týdně s dětmi na kozí kroužek. Večer následovala sprcha a omdlení do postele.

Asi by mě nemělo překvapit, když jsem se takhle v půlce listopadu probudila s brnící polovinou tváře. Pohled na zpitvořený ksicht v zrcadle mě ujistil, že jsem neochrnula, takže jsem si naklusala k doktorce pro antibiotika na zánět dutin. Ta mě přenesla před konec mého projektu až ke Dni díkuvzdání.

Na ten jsme původně chtěli jet do obligátní Lone Pine, ale protože Ajka musela do práce v pátek, domluvili jsme se jen na dvoudenním výletu do Pinnacles a Los Padres, abychom byli s kamarády. Samozřejmě, že tyto dva dny lilo, takže jsme nakonec nejeli nikam. Upřímně, s mým zánětem dutin by to asi žádná velká sláva nebyla ani bez deště. Nicméně jsme tím přišli o příležitost k venčení.

Děti a kozy na vánočním průvodu v Los Gatos.
Děti a kozy na vánočním průvodu v Los Gatos.
S Lisinou rukou jsme měli možnosti omezené, takže tohle byla čára přes rozpočet, jak si alespoň něco užít. Ne, že bychom seděli doma, stihli jsme třeba výlet na pozorování velryb, kterého se Lisa mohla účastnit. Nicméně třeba lezení na stěně mohla Lisa jen pozorovat a fotit, podobně návštěvy kamarádů ve stájích, kdy jsem děti vozila na Nedovi — a Lisa měla smůlu.

Nakonec nám tedy jako zlatý hřeb podzimu zůstal vánoční průvod v Los Gatos. Loni jsem přísahala, že už se NIKDY nenechám k něčemu takovému ukecat, ale jak se rok s rokem sešel, dopadlo to jinak. Hlavně tedy díky Tilly a Cometovi — že jsem měla kozenky, které jsem mohla vzít do průvodu. Naše kozy byly v týdnu před průvodem prohlášeny za těhotné a brát jsem je nechtěla. Přiznám se, že mi veterinářka trochu nasadila brouka do hlavy. Na ultrazvuku našla Lékorce jedno prokazatelné zformované embryo a jeden chumel, který by mohl být kůzle. Ovšem Večernici našla dvě embrya, ale říkala, že kůzlat je tam "tři nebo více". I když Nigerijské trpasličí kozy běžně mívají vícečetná těhotenství, vůbec to neznamená, že je to pro ně dobře. Dvojčata jsou v pohodě, trojčata jen pro pokročilé matky a čtyřčata Fawn vůbec nezvládla, Blizzarda a Tuxeda odmítla. Takže teď se budu o kozenku do jara strachovat — i o kůzlata, aby to přežila. Nezbývá než doufat v moudrost přírodního výběru, že se ta další embrya třeba přestanou vyvíjet a bude mít fakt jen dvě.

Největší úspěch sklidil Garyho traktor.
V průvodu zřejmě největší úspěch sklidil Garyho traktor.
Ale zpět k průvodu. Letos jsem brala tedy vlastně cizí kozy. Cometa a Tilly znám, ale přeci jen strávili rok mimo stáje a nemám s nimi takový vztah, jako s mojí vlastní Večernicí a Lékorkou. Naštěstí nová manažerka Pam letos brala do průvodu přívěs se slámou, na který jsme mohli naložit skládací hrazení. A traktor, řízený Garym, se stal velikým magnetem pro Toma. Ani se mu nedivím, ostatní účastníci průvodu byli ženského rodu a vesměs pod deset let věku. Uznejte, že muž s TRAKTOREM je úplně jiné kafe, než banda hihňajících se holčiček.

Pro mě byl traktor s přívěsem záložní plán — místo, kam se dá odpadnout. Začátkem prosince se mi totiž vrátil zánět dutin a já jela druhé kolo antibiotik. Kupodivu děti chtěly ráno vstávat se mnou v půl šesté a jet nakládat kozy do stájí a tak absolvovaly celý nesmyslný maratón, kdy jsme vyrazili v šest ráno a vrátili se ve tři odpoledne, abychom byli dvacet minut v průvodu. Průvod dopadl dobře, kromě Cometa a Tilly přišla i Julie s Blizzardem a Tuxem, takže jsme měli celkem čtyři kozy, dva poníky, jednoho minikoně a hromadu dětí, o traktoru ani nemluvě. Comet a Tilly se se skončením průvodu rozhodli stávkovat a pravili, že dál už ni krok. Tady se opět osvědčil traktor — zbytek štreky k seřadišti a autu jsme naložili stávkující kozy do přepravek na přívěs a já si konečně taky sedla a nechala se pohodlně odvézt. Letos byl tudíž průvod méně vyčerpávající než loni, lepší byla organizace a zázemí (traktor) — ale taky jsme asi my byli připravenější a věděli jsme do čeho jdeme. Ale jestli se nechám ukecat napřesrok, to fakt nevím.


předchozí domů následující pište nám English