Souprava BNSF projíždí Marias Pass, Montana, východním směrem.

Cameron Lake, národní park Waterton Lakes, Alberta, Kanada.

Den osmý • Waterton Lakes
Ráno jsme ještě ověřili, že národní park Glacier skutečně neotevřeli, a pak jsme se vydali na cestu do Kanady, podívat se na opačnou stranu téhož kusu Skalistých hor, jenž se na albertské straně jmenuje Waterton Lakes. Park se nachází v mnohem menší nadmořské výšce a byl tudíž otevřený. Trasu jsme zkoumali na tabletu, přišlo nám to dlouhé (ono to je skoro dvě stě mil!), ale usoudili jsme, že to za jeden den dáme. Ovšem byli jsme asi trošku rozmazlení uháněním po prázdných dálnicích Západu; tady nás čekalo plahočení se po okreskách.

Ne, že by cesta nebyla zajímavá. Za prvé jsme projeli Marias Pass, slavný mezi vlakovými nadšenci. Dokonce jsme tam viděli vlak, takže to bylo uspokojivé. Posvačili jsme s vyhlídkou na hory Glacieru — a začali zvažovat, jestli má cenu jet dál. Už jsme procestovali dvě hodiny a dosáhli teprve tak v polovinu. Představa, že strávíme osm hodin v autě, nám přišla trošku šílená. Ale nakonec jsme zarytě usoudili, že když už jsme tak daleko, tak se do toho Watertonu podíváme — už před lety jsme se tam chystali a pak vyměkli — a do Montany se zase hned tak nedostaneme.

Brum.

Ovce tlustorohé = Ovis canadensis = bighorn sheep.

A tak jsme jeli dál. Projeli jsme stádem krav, viděli jsme i volně se pasoucí koně s hříbětem. Mudrovali jsme, zdali jsou divocí. Poslední úsek cesty po území Montany nám zpestřovala Chief Mountain, nádherný kamenný solitér. A pak už zastavili na kanadských hranicích. Celník se ptal na obvyklé věci, co vezeme a proč jedeme do Kanady, a nakonec projevil přání podívat se do kufru auta. No, jeho věc — MY jsme ho varovali, že tam máme hromadu smradlavých načouzených věcí z kempování. A skutečně, chlápek cosi zabručel, navlékl si gumové rukavice, otevřel kufr, trochu to prohrábnul — a už volal na kolegy, že to ani nestojí za to prohlížet (mimochodem, auto před námi měli odstavené v boxu a rozebírali je na prvočinitele).

Do Kanady jsme tedy vjeli bez větších problémů. Kupodivu mi to připadalo jako průjezd ze světla a slunce do tmy, ale přikládala jsem to mrakům na obzoru. Na vyhlídce na Waterton mě zaujalo naprosté ticho; přestože v dálce pod horami bylo vidět jezera a budovy, nedoléhal sem žádný civilizační hluk.

Když jsme se konečně dokodrcali po mizerné silnici k parku (srovnejte si nejvyšší albertský limit 80 km/h s montanskými 75 mílemi/hodinu) a zaplatili vstupné, pravila jsem, že po těchto útrapách bych si prosila alespoň toho medvěda vidět. A skutečně — po chvíli se jeden zmatený míša promenoval po silnici. Nebyl to teda grizzly, jen obyčejný malý medvídek, ale až tak specifická jsem ve svém přání nebyla.

Vimy Peak u výjezdu z Waterton Lakes, Alberta, Kanada.

Zpátky doma: Chief Mountain, národní park Glacier, Montana, USA.

Dojeli jsme až ke Cameron Lake a došli na Akamina Lake, kde mi definitivně vypověděl službu foťák. A protože k Akamina Lake to bylo jen nějakých dvacet minut, rozhodli jsme se ještě projít kolem Cameron Lake. Jakmile jsme si trochu postoupili po turistickém chodníčku, zbavili jsme se davů — všichni se fotili jen na břehu u parkoviště a na molu. Došli jsme až k medvědí loučce a varování, že dál nemáme chodit — že je tam nepřehledný terén a medvědi se tam chodí živit rostlinami, kořínky i plody a mohli bychom na sebe s chlupáčem nečekaně narazit. Medvědi, jak známo, nemají rádi překvapení. Takže jsme se otočili a vyrazili zpět — upřímně — ono už byla spousta hodin a náš čekala nepříčetně pomalá štreka zpět.

Tu nám zpestřila koza a později stádečko "muflonů" (přesněji divokých ovcí tlustorohých). A brzy už jsme zase přejížděli hranice, tímto směrem bez prohlídky — a hupky šupky na domácí půdu. Překvapilo mě, že se to změnilo i pocitově — že jsme ze tmy vjeli do světla. Trvalo mi ještě pár mil, než mi došlo, čím to je. V Montaně jsou široké udržované silnice, s vyklučeným pruhem lesa a vysekanými příkopy. Silnice na straně Alberty byly plné děr, a hlavně zarostlé až ke krajnici, takže člověk skutečně měl stísněný pocit — nemluvě o strachu z toho, CO vyskočí z křoví na nepřehlednou vozovku. Cestou zpět jsme opět zahlédli šedivou kobylu s hříbětem, tentokrát ve společnosti dalších pěti koní — takže tímto prohlašuji, že jsme viděli i divoké koně. Stádečko velikostí a složením odpovídalo mustangům a koně se pohybovali po krajině s naprostou samozřejmostí místňáků.

Flathead Lake, Montana: jezero a mnoho jiných krajinných útvarů se jmenuje podle místního indiánského kmene Ploskolebců.

Den devátý • Kalispell • Kerr Dam • Butte
Netřeba doufám zdůrazňovat, že tou dobou už jsme byli z úmorného cestování totálně vyřízení. Naštěstí nastal víkend a s ním se posunula uzávěrka hotelová snídaně až na desátou hodinu. Já a Tom jsme byli vzhůru od osmi, takže jsme se vyplížili s knížkami do jídelny a u kávy (já) a důkladné wafle (Tom) jsme si až do půl desátý četli. Pak jsme chtěli vzbudit naše ospalce, ale nebylo třeba; právě vylézali. I tak jsme nestíhali opuštění pokoje do jedenácti — přeci jen jsme se za ty tři noci pěkně rozkulačili, bylo potřeba přebalit a přerovnat celé auto; také jsme chtěli zamluvit hotel v Butte.

Přehrada Kerr na Flathead River, Montana; o pár metrů vyšší než Niagara; stavidla otevřená naplno.

Dožadovali jsme se, aby se nám pobyty počítali do jakéhosi programu Best Westernu, z něhož plynula jedna noc zdarma; ale místní recepce se typicky vymlouvala na korporativní obštrukce. Přitom se Hroch zakecal s majitelem hotelu, který nám doporučil zastavit se na Kerr Dam. Montana si prošla přívaly vody (to jak nám v Oregonu sněžilo) a přehrada, vyšší než Niagára, prý jede naplno. Doporučení opět nezklamalo — nad přehradou je krásná vyhlídka, a až na tu dostříkla voda z přepadu. Kromě toho to bylo příjemné protažení nohou na cestě.

V nejvyšším patře dolu Sirota v montanské Butte.

Po zbytek odpoledne jsme jeli a jeli. Tedy kromě okamžiku, kdy začaly padat takové kroupy, že jsem se bála, že mi to na dálnici uklouzne nebo že nám kusy ledu roztlučou okno. Hned jsme sjeli a to nejhorší přečkali pod dálničním mostem. Butte nás přivítalo deštěm a zimou, ale děti se i tak hrnuly do (vnitřního) hotelového bazénu. Večeři jsme zvolili cestou nejmenšího odporu, v restauraci přifařené k hotelu. Tam musel Hroch ztropit poněkud scénu, když servírka začala usazovat lidi, kteří přišli hodnou dobu po nás postranním vchodem, zatímco nás (a dalších asi osm lidí ve frontě) ignorovala. Byť to nebylo prvotním záměrem výstupu, Hroch zřejmě pustil takovou hrůzu, že jsme nakonec dostali večeři zadarmo.

Den desátý • Butte • Pocatello
Program toho dne byl jasný — prohlídka skanzenu s hornickým muzeem. Do Butte jsme se před dvanácti lety s Hrochem dostali spíš náhodou na základě mé vzpomínky na knížku (Kathleen Winsor - Poutníci). Tenkrát jsme stihli muzeum bordelu, do kterého jsme samozřejmě děti brát nehodlali, nestihli prohlídku dolů a částečně absolvovali skanzen. Tentokrát jsme hned po snídani a sbalení se rovnou vyvstali v areálu místní báňské university a tak akorát stihli první prohlídku Siroty.

Všudypřítomný šrot a každý kopec hlíny kolem Butte prý značí místo jednoho z mnoha bývalých dolů.

Chytli jsme velmi zajímavého průvodce, který nám předestřel celou historii Butte. Průvodce sám je zjevně horník — přišlo mi, že při výkladu historie poněkud nadržoval těžaři Dalymu nad podnikatelem Clarkem, ačkoliv oba pánové byli podle mě stejně bezohlední v obchodních praktikách a oba stejně zásadní pro změnu zlatokopeckého tábora v téměř stotisícové město.

Sirota.

My jsme se nejvíc těšili na výpravu do jediného přístupného, byť nefunkčního dolu. Očekávala jsem, že název dolu Orphan Girl bude vysvětlen nějakou zajímavou historkou, ale jméno vzniklo tak, že byl na téhle straně města ze začátku osamělý. A pro horníky je důl rodu ženského, takže tím je po záhadě. Nicméně zbytek buttských historek je značně barvitý. Třeba to, že padajícím kamenům se říkalo duggans — podle místního funebráka Larryho Duggana. Nebo že mula Annie, která strávila devatenáct let v dole (doslova: zvířata se nevyvážela na povrch zemský), měla nakonec starostou přiznané právo na důchod a volný pohyb po městě, kde se stala miláčkem místních. Důchodu si užívala ještě dalších šest let, takže se dožila rozhodně něco přes pětadvacet let. Vzhledem k tomu, že životnost důlní muly se obvykle pohybovala kolem pěti let, je toto skutečně obdivuhodný věk. Samozřejmě Butte má smutné stránky historie — největší důlní neštěstí v dole Granite Mountain stálo život 168 horníků a vedlo ke zdlouhavé stávce.

Zde v útrobách důlní věže vozíky najížděly pod násypky.

Když jsme se konečně dostali na povrch zemský, brouzdali jsme ještě chvíli po skanzenu. Domky jsou svezené ze širého okolí. A ilustrují docela dobře život před nějakými sto lety. Výrobna kysaného zelí, zubař, lékárna, podnik slečny Viktorie (nad dveřmi visí červená lucerna, jiné vysvětlení jinak v cudném skanzenu není), saloon, pohřební ústav, vězení, cukrárna, škola, kostel, kovárna — vše přítomno. Děti nakonec nejvíc zaujaly pravopisné chyby na školní tabuli a kácející se figurína paní učitelky — a houpačky na školním hřišti. Alespoň to jsme si pár dní mysleli, ale zřejmě jim přeci jen utkvěly i některé další informace. Tom nás pár dní po návratu překvapil prohlášením, že studovat půjde do Butte, protože tam mají tu báňskou universitu. Myslím, že se mu zalíbila myšlenka, že si bude zkoušet dolovat v Sirotě — studenti si tam prakticky nacvičují budování výztuh a podobné dovednosti.

S paní učitelkou v této historické školní třídě je to trochu nahnuté.

Z Butte nás čekalo pouhých dvě stě třicet mil do Pocatella v jižním Idahu, a tak když jsme zahlídli z dálnice rybník s pískovou pláží, zastavili jsme a chvíli nechali děti vykoupat — škemrali o koupání v řece od přehrady Kerr. V Pocatellu jsme narazili hned na první křižovatce na thajskou restauraci a rozhodli jsme se zkusit přeci jen ještě jednou naše štěstí s asijskou kuchyní ve vnitrozemí. Tentokrát to nebylo tak špatné, jen hodně slané. Dali jsme se do řeči s místní servírkou — na to, že jí bylo šestnáct, to měla v hlavě všechno moc dobře srovnaný a byla s ní zajímavá rozprava. Ptali jsme se jí, zda mají v místě nějaký dobrý pivovar a byl nám doporučen Portneuf Valley Brewery.

Hroch se v místním kostelíku držel dále od zpovědnice a blíže k piánu.

I nechali jsme děti s telefonem na hotelu a odskočili si na jedno. Hospodský si nechal vysvětlit, odkud jsme, a natočil Hrochovi výtečný Ligertown Lager. Já jsem pravila, že mám raději tmavší piva, a dostala jsem Midnight Satin. Hroch si v druhém kole dal Krystal Weizen, mě Steve tvrdil, že mám zůstat u Satinu, anžto mi po něm nic jiného chutnat nebude — a měl pravdu. Kromě výborného piva se nám moc líbila atmosféra hospody a chlap za pípou, který znal svá piva a kunčafty. S většinou příchozích si tykal a roztáčel požadované chuti po odborných diskuzích. Předváděl duhové pivo, pět druhů od nejtmavšího po nejsvětlejší, opatrně natočené s pomocí sběračky do jedné sklenice bez toho, že by se vrstvy pomíchaly. Jediné, co je na tomhle pivovaru špatně je, že je tak daleko. Ale možná, jak praví Hroch, je to dobře — mít tak dobrou hospodu po ruce by asi bylo nebezpečné.

Děti si hrají na Bonneville International Speedway.

Den jedenáctý a dvanáctý • Pocatello • Bonneville Salt Flats • Reno • domů
Portneuf Valley Brewery se osvědčilo jako důstojné zakončení výletu. Zbyl nám pocit lítosti nad koncem dovolené, ale taky pocit, že jsme toho viděli a zažili spoustu, a že to bylo velmi pestré. V úterý jsme strávili jedenáct hodin jízdou. S krátkými přestávkami na nákup nějakého jídla, tankování a čůrání jsme ujeli skoro sedm set mil z Idaha přes Utah a celou Nevadu.

Mezi solí a Interstate 80.

Solné pláně Bonneville, kde se dají jezdit rychlostní zkoušky, byly po deštích navlhlé, ale dalo se na ně vjet i autobusem. Pro děti to byla příležitost zkusit si řídit auto — široko daleko není do čeho nabourat. Lisa nedosáhne na šlapky, takže ta mi seděla na klíně a jen kroutila volantem. Tom už dosahuje velikosti asijské řidičky, takže si naši Toyotu řídil sám. Pravda, jen s automatem, ale řídil.

Do Rena jsme dojeli z posledních sil, vlezli jsme do Best Westernu, který si pamatujeme z balonářského srazu — a ubytovali jsme se tam hlavně proto, že víme, že mají restauraci a udělají nám na místě teplou večeři; že už nebudeme muset ten den nikam jezdit ani chodit a jen se svalíme do postele.

Středečních posledních dvě stě padesát mil se zdálo být velmi snadných. Nicméně nám skončila doba bezstarostného překonávání vzdáleností po prázdných dálnicích: zase jsme se ocitli v přelidněné Kalifornii, nervózní dopravě a omezené rychlosti. Romantika malých městeček, kde má každý chuť se vybavovat a posílat cizáky na svá oblíbená místa, kde hospodský napřed se svým kunčaftem promluví, aby správně vyhodnotil, na co mají chuť a natočil jim pivo na míru — to už je pryč.

Zbyly jen hromady špinavého prádla nasáklého kouřem a dvanáct set fotek. Tři tisíce šest set třicet najetých mil (5840 km). Vzpomínky na sedm různých států a jednu provincii, dvě časová pásma. A hromádky soli v garáži. Na ty jsme přišli až den po návratu, a strávili jsme jedno dopoledne tím, že jsme ze spodku auta oklepávali ztuhlou sůl — určitě jsme jí z Bonneville přivezli několik kilo...

Ostatní fotografie lze nalézti v galerii.