Oslavy Dne Nezávislosti.

Rodeo.

Návraty z dovolené jsou pro mě vždycky těžké. Hlava remcá a raději by byla někde jinde. Tentokrát sice ještě dětem nehrozil nástup do školy, dokonce ani můj do práce (Hroch tedy musel), a fakt jsem se těšila na vlastní postel a kuchyň a klid, ale zároveň mě neuvěřitelně lezla na nervy místní přeplněnost silnic a množství lidí. Pryč byla pohoda venkova, kde má každý čas se s vámi vybavovat a posílat vás na svá oblíbená místa.

Nicméně možná proto, že hlava ještě pořád zůstala v Montaně, kde se lidi vybavují, jsem sebrala odvahu zeptat se pokladního v sámošce, odkud ho znám. Totiž chlápek je mi povědomý už dlouho, ale už jsem si i říkala, že je to možná tím, že tam chodím často a často ho vídám. No ale on briskně pravil, že se samozřejmě známe — ze stěny. Potěšilo mě, že nejsem ÚPLNÝ blázen, ale zjevně zase tak dobrou paměť nemám — když nevidím člověka v kontextu, v němž ho znám, jsem ztracená.

V říčce San Lorenzo je chycená kláda, s kterou si děti vydrží hrát hodiny a hodiny.

Cesta s krápníkem vypadá velmi impozantně.

Po dovolené jsme měli týden na zotavenou — Hroch teda chodil do práce, já likvidovala následky výletu, jako třeba hromady prádla a pokoušela se zjistit, kdo ze spolužáků zůstal v okolí a má volno, aby si děti měly s kým hrát. Po týdnu jsme zase sbalili — a vyrazili na prodloužený víkend v rámci Dne Nezávislosti. Zajímavé, jak se mění perspektiva — najednou se nám zdálo, že je to vlastně hračka a nemusíme nic moc balit a řešit, a že jedeme vlastně hrozně blízko a na krátkou dobu.

Bohužel letos se nám nepodařilo sehnat nikoho, kdo by jel s námi. Asi jsme moc divní, no. Nakonec to možná bylo dobře — byli jsme hrozně líní a unavení, alespoň my dospělí. Takže v pátek jsme jen postavili stan, vyhnali děti k potoku a sami jsme si četli. Dále jsme seděli u Jeffa v hospodě na večeři a pak ještě v Bridgeportu na ohňostroji. Letos se zdálo, že je nějaký problém — ohňostroj začal relativně pozdě a asi v polovině show ošklivě chytla tráva na letišti, takže finále bylo navíc osvětleno ohněm ze země.

Point Lobos.

Puntíkaté mládě.

V sobotu jsme měli v plánu návštěvu rodea. Dle informačních stránek města Bridgeportu mělo začínat až ve dvě odpoledne, takže jsme naplánovali, že ráno dáme brunch v Hays Street Cafe, zajedeme se podívat třeba na horké prameny nebo na nějaká jezera, a pak dorazíme na rodeo. K našemu překvapení ale v jedenáct dopoledne byla aréna plná lidí — a tak jsme zamluvili stůl v Hays a šli zpět pozeptat se na rodeo, jak je to s programem. Chytli jsme zrovna zahajovací ceremonii — a překvapený děd u kasy pravil, že rodeo je zhruba od jedenácti do dvou a že na jejich letácích to takhle píšou. Inu, zdá se, že organizátorům se letos vymknul nejen ohňostroj.

Na rodeu jsme ovšem tím pádem vyvstali přes nejparnější část dne a musím říct, že to bylo docela šílené. Občas jsme si chodili namáčet hlavy pod kohoutek a nakonec se natlačili na přátelského děda pod markýzou; na slunci se nedalo ani sedět, aby člověku nekapal pot z lýtek do bot. Odcházet se nám nechtělo: ranch rodeo, ve kterém mezi sebou soutěží skutečné funkční ranče, je poměrně fascinující — a tak nějak tahle venkovská zábava dobře zapadala do po-dovolenkové nálady. Opět jsme se ocitli mimo velkoměsto a davy šlechtěných nevšímavých lidí.

Přes to všechno jsme se nakonec rozhodli jet v sobotu domů. Přetrvávala v nás únava — a bez společnosti kamarádů byly i děti jak přejeté. Také nás lákala představa toho, že unikneme nedělním davům a zácpám na silnicích.

Na galerii v tropickém pralese.

Doris Longwing.

Hroch musel v pondělí do práce a já si představovala, že si s dětmi uděláme pohodové prázdniny a užijeme si spoustu kamarádů a zajímavých věcí. Přes léto u nás můžou děti chodit zadarmo na bowling, takže toho jsme využili několikrát. Se sousedkou Inou jsme zvládly i jedno dětské filmové přestavení. Několikrát jsme se vypravili k řece San Lorenzo, která ještě pořád děti neomrzela. Mě trošku zaskočilo, když mi děd v budce u vstupu do parku sdělil, že neberou karty, jen hotovost, a tu jsem neměla. Takhle v civilizaci, navíc u státního parku, mi to přišlo zvláštní; čekala bych, že takováhle instituce (stát Kalifornie) už bude přeci jen víc ukotvená v jednadvacátém století. Na druhou stranu — asi můžu být ráda, že platbu za parkoviště nechtějí ve zlatém prachu, že se posunuli alespoň do století dvacátého. Situace ale měla jednoduché řešení — zaparkovala jsem zadarmo u silnice a do parku jsme došli za dvacet minut pěšky.

Také se mi podařilo alespoň jednou zorganizovat lezení na Castle Rock. U řeky nebo na kuželkách jsem schopná a ochotná mít pod dohledem bandu dětí, ale lezení v horách, mimo dosah mobilního signálu, si bez dalšího dospělého nelajsnu. Už jen proto, že když jistím jedno dítě, tak nemůžu hlídat, co dělají ostatní, a jsem vlastně upoutaná na místo — nemůžu pustit lezce a běžet zachraňovat další dítě, které někde spadlo, nebo našlo hada, nebo se porvalo s kamarádem. Takže jsem s lezením musela čekat, až se sejde konstelace aspoň jednoho dalšího dospěláka, který by se mnou takhle ve všední den jel. Nakonec to dopadlo dobře, zalezli si všichni. Já tedy nelezla, neboť jsem víkend před tím lezla na stejném místě s Pavlem — akorát s tím jsme lezli mnohem těžší cesty než to, na co jsem pověsila lano pro děti.

Zebra Longwing.

Maskovaný Blue Morpho.

Musím se ovšem přiznat, že pro mě věčné organizování, vyzvedávání kamarádů a ježdění sem a tam s hromadou dětí moc pohodové nebylo. Za prvé jsem odvykla tomu, že bych s dětmi trávila celé dny, a chvílemi opravdu záviděla pracujícím rodičům jejich poklidné kanceláře, kde nikdo nevřeští a kde se nemusí do zblbnutí opakovat dotazy na to, zda všichni mají všechny své věci, bundy, boty; zda někdo nepotřebuje na záchod či napít. No a kromě toho, že jsem trávila své dny v hlučném a prašném prostředí, tak mě obvykle čekala ještě klasická domácí směna. Nakoupit, uvařit, vyprat, uklidit. Většinu večerů jsem tedy padala na ústa a doufala, že alespoň děti si den užily. A vymýšlela, kde a jak se ulejt, třeba zkusit ranní jógu nebo večerní lezení, abych byla aspoň chvilku mezi dospělými lidmi — a navíc lidmi, kteří vesměs MLČÍ a nic po mě nechtějí.

Nakonec jsem i já měla jednu prázdninovou DOSPĚLÁCKOU atrakci. Šla jsem takhle po Costcu a viděla sedačku. Látkovou, žádná kůže, na kterou se člověk přilepí. Oddělávací prací polštáře. Úložný prostor. Možnost rozdělat na dvoulůžko pro naše návštěvníky. A cena příznivá. Tak jsem volala Sidovi, zda by se na ni nešel podívat a nezvážil, jestli už skutečně nevyhodíme náš starý gauč — takto otoman, který před dvaceti lety Sid dostal zdarma od lidí, kteří ho chtěli po povodni vyhodit. Jak moc gauči prospělo několikeré stěhování, dvě blinkající miminka, drobící děti a dva křečci, asi netřeba líčit podrobně. Druhý den ráno jsem se vypravila na jógu, a když jsem se vrátila, byly doma jen děti. Sid odjel do práce a — a starý gauč v obýváku chyběl.

A konečně modrý Blue Morpho.

Pod vodou.

Rychlost tohoto počinu mě skoro až zaskočila, ale kostky byly vrženy. A v tomto okamžiku se ozval Mirek, že se vrátil z Česka a co děláme o víkendu — a byl okamžitě zrekvírován na stěhování gauče. Pravda, takový program asi nečekal, ale nesl to statečně. V sobotu v poledne tedy bylo nastěhováno, a tak jsme vzali pomocníky na oběd a Mirek pak s námi ještě jel na Point Lobos.

V týdnu mě čekal zase maraton akcí s dětmi. Opět jsme jeli k řece San Lorenzo, kde Lisa spadla z provazové houpačky. Samozřejmě to bylo na druhém břehu řeky, ale naštěstí s námi byl John, dospělý bratranec Tomova kamaráda, který řeku přebrodil, Lisu uklidnil a nakonec se nechal ukecat (Lisou), že ji přenese přes vodu do základního tábora. Tam jsem teprve mohla škody ohledat já a musím říct, že mi z toho moc dobře nebylo — provaz Lisu vláčel po kamenité pláži, takže měla kromě kolenou sedřené i nárty. Nepřipadalo v úvahu, že by se mohla obout do bot, a protože cesta k autu vede po koňské stezce plné prachu a koňského trusu, nechtěla jsem, aby šla bosa - tudíž na tom vydělala i donášku k autu. Následujících pár dní mohla chodit jen krátké trasy ve vietnamkách — a to jen v případě, že jsem rány trošku oblepila.

Akvárko v Academy of Science.

Murena a kreveta.

Proto jsme poslední prázdninový víkend v Americe před odletem do Česka hledali nějaký program, který by zvládla i kulhající Lisa. Vymysleli jsme se Sidem, že bychom mohli vyrazit do Academy of Science v San Franciscu. Já tam byla s dětmi v roce 2010, takže už si to skoro nepamatují. A Hroch tam nebyl nikdy. Ono totiž je to docela drahé, navíc daleko a ve městě — což znamená komplikované drahé parkování a davy lidí. Už jsme to mnohokrát zvažovali a mnohokrát zavrhli právě z důvodů pakárny, ale teď jsme se rozhodli pochlapit a po čtyřech letech zase jednou přežít vír velkoměsta.

Nakonec jsme, myslím, nelitovali — parkování samozřejmě byla pakárna, a stálo nás to peníze a muzeum bylo drahé, ale zvládli jsme tam obejít úplně všechno. A tím, že už to není novinka, nebylo tak narváno jako před těmi čtyřmi lety, nikde se nestály brutální fronty a my jsme viděli motýly i papoušky, sjeli do akvária a nakonec absolvovali i planetárium. Od zhruba půlhodinového pořadu bych čekala trošku víc než sdělení, že vědci vlastně o vesmíru nic nevědí, a že jim teorie nevycházejí, ale i tak máme alespoň odškrtnuto a příště planetárium vynecháme. Jestli tedy nějaké příště bude — s naší periodou návštěv budou při naší příští návštěvě děti už skoro dospělé.

Po tomhle výletu už mi zbývalo jen pár nocí nespat a stresovat se a balit kufry — a ve středu nás Sid hodil na letiště a já s dětmi vyrazila na necelé tři týdny do Česka.